Italové se probouzíVelká válka

Na začátku března Německo odvolalo omezení ponorek a nyní vidíme výsledek. Tento týden udeří torpéda. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Německo vyhlásilo válku Portugalsku, na západní frontě pokračovala jatka u Verdunu, na Středním východě se Britové nedokázali probít osmanským obležením Kutu a Rusové postupovali v Malé Asii i Persii. Další britské pokusy o dosažení Kutu budou mít nesnadný úkol, protože v polovině března se Tigris rozlil.

V arménských výšinách, kde řeka pramení, začal tát sníh a břehy nedokázaly vodu zadržet. Protože tam nebyly hráze ani nic podobného, rozlehlá území byla pod vodou nebo se stala bažinami, a vojenské operace byly prakticky nemožné. Malá poznámka – četl jsem hlášení jihoafrického důstojníka v Cape Times, že v rozvodněné řece plavali žraloci až ke Qurně.

Takže britské oddíly nemohly postoupit a pro muže uvězněné v Kutu byla situace čím dál tím zoufalejší. Jeden britský průlom byl tento týden úspěšný, a to na libyjské frontě. Turci zásobovali senussijské kmeny, aby na sebe navázali Brity a Indy. Tamní jednotky sloužily pod Západopouštní jednotkou se sídlem v Alexandrii a jejich cílem bylo Egypt ochránit. Tento týden poslali obrněnou divizi pod hrabětem s Westminsteru a spolu s jihoafrickou skotskou brigádou šli hledat senussijsou divizi o síle 7000 mužů.

Jedním z cílů bylo osvobodit 92 zajatců, které Senussijové zajali poté, co Němci torpédovali jejich loď Tara ve Středozemním moři. 17. března vozidla dojela k Bir Hakeim, kde byli zajatci vězněni. Vojáci zajatce tak šokovali, že jen udiveně hleděli. Většina z nich měla úplavici a žila z pouštních hlemýžďů a kořínků. Aby se osvobození zajatců rychle nerozšířilo, nechal hrabě všechny Senussije popravit.

Tento týden zde bylo více nečekaných úmrtí, a to hlavně na moři. 16. března byl nizozemský parník Tubantia torpédován bez varování. Parník patřil společnosti Holland-Lloyd a 80 pasažérů a 300 členů posádky se dostalo na břeh. Veřejné rozhořčení v Nizozemsku dosáhlo vrcholu a Německu se hrozilo válkou. Německo popřelo, že by za útokem stála ponorka, ale důstojníci z parníků přísahali, že to ponorka byla. Německo tímto ztratilo v Nizozemsku spoustu přátel.

O dva dny později byl nizozemský parník Palembang určitě torpédován a šel ke dnu. Zasáhla ho tři torpéda. Haag poslal silný protest Berlínu, ale ten řekl, že za útokem stojí Britové, kteří se tak snaží Nizozemsko zatáhnout do války, ale Nizozemci tomu neuvěřili. Takovéto útoky byly výsledkem upuštění od omezení nařizující, na které lodě ponorky smí nebo nesmí útočit. 11.

bylo ohledně ponorek posláno Spojeným státům německé memorandum. Německo prohlásilo, že bylo nuceno přistoupit k této formě války, protože Británie odmítá ratifikovat Londýnskou deklaraci. Britové odmítli americký návrh nechat proplouvat lodě s jídlem pro civilisty a snažili se Německo vyhladovět. Britští obchodníci byli podle Němců vyzbrojeni pro útok, ne pro obranu. Britská blokáda byla nelegální, dotýkala se pošty, omezovala neutrální země a tak dále, takže Německo nemohlo použít ponorky v souladu s Londýnskou deklarací.

Takže na moři se toho bude dít víc a víc. Ale místem, kde se věci zklidňovaly, byl Balkán. Za posledních šest měsíců se toho na Balkáně stalo hodně, ale nyní všechny velké vojenské operace skončily. Britové a Francouzi byli v Soluni v neutrálním Řecku a Italové ve Vloře, ale rakousko uherské, německé a bulharské jednotky vyhnaly z Balkánu na jih od Dunaje všechny nepřátele a měly oblast ve svých rukou. Fungovala přímá železnice z Berlína do Konstantinopole, ale co teď?

Bulharská situace je zajímavá. Nepostoupili za řeckou hranici, například ani do části Makedonie, kde žilo hodně Bulharů. Jedním z důvodů očividně bylo, že by tak vtáhli Řecko do války na straně Spojenců, ale dalším důvodem byly nedostatečné bulharské silnice, a v Makedonii bylo také málo cest a většina nebyla vhodná pro automobily. Na Bulharech zajatých Brity a Francouzi bylo vidět, že bulharská armáda byla mizerně zásobená a někdy vojáci i hladověli.

Spojenci naproti tomu byli blízko základně v Soluni s krátkými a dobrými zásobovacími trasami a bulharský útok by byl drahý a vítězství nebylo zaručené. Na druhou stranu bylo jasné, že Spojenci ještě dlouho nebudou schopni na Bulhary sami zaútočit. Němci toto věděli, a tak stáhli většinu svých vojáků, ale toto je skutečně zajímavé.

Bulhaři nepomáhali Němcům na jiných frontách. Bylo samozřejmě v bulharském zájmu, aby Centrální mocnosti válku vyhrály, takže byste si mysleli, že vypomůžou třeba v Haliči. Že k tomu nedošlo, ukazuje, jak nepopulární spojenectví s Němci a Rakušany bylo mezi bulharskou populací. Bojovali na území, které považovali za právem své, ale neválčili proti Rusům, neposkytli vojáky Němcům ani nic takového. Mohli pomoci i Rakušanům na italské frontě, která se probudila tento týden se začátkem a koncem páté bitvy na Soči.

Před pár týdny francouzský velitel Joseph Joffre žádal Italy a Rusy, aby zahájili ofenzívy a ulevili tak tlaku na Verdun, ale obě země řekly, že musí počkat na lepší počasí. Italský náčelník štábu Luigi Cadorna posunul ofenzívu už na březen s tím, že mu Francouzi slíbili dělostřeleckou podporu, a 11. března 1916 zahájilo 1300 děl dvoudenní ostřelování rakouských pozic. Když si pomyslíte, že Němci použili méně děl při začátku bitvy o Verdun, mohlo by vás napadnout, že Italové způsobili vážné ztráty.

Ale u Verdunu Němci ostřelovali jen dvacetikilometrovou frontu, zatímco italská děla mířila jako vždy na celou frontu od hory Rombon k řece Corso. Ostřelování bylo intenzivní, ale nesoustředilo se na specifické cíle, takže rakouské ztráty byly nižší než v předchozích bitvách za účasti méně děl. Je pravdou, že déšť a sníh minulého měsíce učinil pozorování skutečně obtížné a obrané pozice vypadají ve sněhu jinak, ale stejně. 13.

března italská pěchota zaútočila, ale sníh a led v severních Julských Aplách učinily postup téměř nemožný a mlha na jihu snížila viditelnost na pár metrů. Rakouské pozice zůstaly nedotčené. Italové dobyli 100 metrů na hoře Sabotino, což byl velký úspěch, ale to bylo všechno. Cadorna odvolal bitvu po utrpění 13 000 ztrát. Došel k závěru, že v budoucnu bude potřebovat více děl. Jeho protějšek, rakouský náčelník štábu Conrad von Hotzendorf se rozhodl, že je čas obrátit role a přestat se Italům pouze bránit, ale jeho opakované požadavky na více mužů německému náčelníkovi štábu Erichu von Falkenhaynovi nikam nevedly.

Alespoň prozatím. A když už mluvím o Falkenhaynovi, zmíním na konec týdne francouzskou obranu Verdunu, neboť je Verdun jeho nápad. 11. března byl německý útok na pevnost Vaux odražen a stejně tak 15. března selhalo dalších pět následujících útoků. A jen pro vaši informaci, v prvních pěti týdnech bitvy o Verdun umíral jeden německý voják každých 45 sekund.

Francouzští vojáci ještě rychleji. A tak další týden končí akcí v Libyi a na moři, pokračujícími jatkami u Verdunu a probuzenou italskou frontou. Je zajímavé sledovat, jak v tuto chvíli sledovalo hodně národů jen své zájmy. Bulhaři neměli zájem pomoct spojencům, Conrad požadoval vojáky od německého náčelníka štábu Falkenhayna pro Itálii, přičemž Falkenhayn Conrada skoro ignoroval a soustředil se na své plány s Verdunem. Spojenci se zdáli být soudržnější, neboť si přes zimu pomáhali a budou v tom pokračovat hned, jak budou moci ulevit Francouzům u Verdunu.

Uvidíme, co ta spolupráce přinese. Tedy co jiného než desítky tisíc mrtvých, protože to je 100% jistota. Erich von Falkenhayn se několikrát nepohodl ani s vlastním štábem. Co se stalo, když se on a Paul von Hindenburg nemohli shodnout na dalším kroku, uvidíte zde. Patr(e)onem týdne je Yolanda Unzueta. Jestli nás chcete finančně podpořit, podívejte se také na náš Amazon obchod a kupte si naše oficiální produkty.

Nezapomeňte nás odebírat. Uvidíme se za týden.