Jednoznačné vítězství

Když spojenci poslední čtyři roky na západní frontě útočili, byly to ohromné ofenzivy, které se snažily prorazit ohromné úseky německých linií. To ale končí, spojenci začínají s novou strategií. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden, 8. srpna, přišel černý den německé armády, když začala bitva o Amiens a spojenci prorazili německé linie. Koncem týdne ale Němci jejich postup dokázali zpomalit. Spojenci byli úspěšní i u Al Mudawwarah na palestinské frontě a Baku se po příjezdu Britů ubránilo osmanskému útoku.



Toto následovalo. 12. srpna skončila bitva o Amiens. Britská letadla pořád nedokázala zničit mosty přes Sommu a spojenecký postup se téměř zastavil, když dosáhl původní německé linie, kde byli posílení Němci lépe krytí. 11. srpna už Němci spouštěli vlastní protiútoky. Britové přivezli svá těžká děla, ale zaměření nových pozic chtělo čas a Němci nyní měli na linii více divizí než spojenci.



A z 342 bitevních tanků 8. srpna jich spojencům 10. srpna zbývalo jen 85 a 11. srpna jen 35. Ofenziva byla u konce. Za čtyři dny bojů spojenci přišli o 44 000 mužů. Němci ztratili až 70 000 mužů a 28 873 jich padlo do zajetí. Sice přišli o více území a více mužů při druhé bitvě na Sommě minulý měsíc, ale série těchto dvou porážek měla devastující účinek na morálku.



OHL, německé vrchní velení, mělo největší obavy z toho, jaké množství vojáků se nejenže vzdávalo, ale vzdávalo se houfně a v podstatě bez boje. Také, a důležité také, spojenecká vzdušná převaha jim umožnila zamaskovat své přípravy na útok. Nepotřebovali předběžné dělostřelecké baráže a zdálo se, že své útoky dokáží připravit rychleji než Němci. A německý generál Erich Ludendorff nabídl náčelníkovi štábu Paulovi von Hindenburgovi svou rezignaci, ale i tak 10.



srpna zamítl radu stratéga Fritze von Loßberga, aby se stáhl zpět na Hindenburgovu linii, což by zkrátilo německou linii a byla by daleko silnější. Nařídil: „Ani metr území nebude opuštěn bez odhodlané obrany.“ Zajímavé, že? Pamatujete, když před pár lety vše řídil Erich von Falkenhayn a měl u Verdunu stejný přístup? A když přišli Hindenburg a Ludendorff, přišlo jim to jako špatný nápad.



A teď jsme tam, kde jsme byli. Ludendorff 13. srpna novému ministru zahraničí Paulovi von Hintzemu řekl, že jediná naděje je spojence vyčerpat defenzivním bojem. Přesun na kratší a lepší defenzivní linii by tak opravdu dával smysl. Spojenecký vrchní velitel Ferdinand Foch se dokonce obával, že se Němci stáhnou až na linii Antverpy-Namur-Štrasburk. Ta byla o polovinu kratší než současná německá linie, představte si, o kolik jednodušší by bylo bránit se tam. Hintze korunní radě řekl, že čas není na jejich straně a císař a vrchní velení souhlasili, ale měli za to, že potřebují perfektní načasování, aby uzavřeli se spojenci nějakou dohodu a rozhodli se čekat na svůj další úspěch na západní frontě.



Protože ale na západě neměli naplánované další útoky, v podstatě se rozhodli, že se zatím nerozhodnou. Poté rakouskému náčelníkovi štábu Arthurovi von Straußenburgovi řekli, že nyní není čas na zahájení jednání.



Spojenci ale zkoušeli něco nového. Místo opakovaných útoků na jednom a tom samém místě podnikali mnoho malých ofenziv v rychlém sledu po celé délce fronty. Francouzi tento týden obsadili Lassigny a Britové překročili řeku Ancre směrem na Thiepvalský les. Samozřejmě se vyskytly nejasnosti ohledně dalšího postupu tohoto plánu více útoků. „Rawlinson bitvu vždy vnímal jako omezenou a 11. srpna přesvědčil Haiga, aby ji zastavil. Foch naopak chtěl, aby Haig už 15.



srpna pokračoval dále, Currie ale naléhal na Rawlinsona, aby Haiga přesvědčil odmítnout. 14. srpna Haig Fochovi oznámil, že bitvu končí. Foch nesouhlasil, ale částečně kvůli nedostatku střeliva 1. armády nakonec Foch ustoupil.“ Dám vám chvíli, ať si to přeberete. Je to komplikované, ale zkuste to. Kdy jsme viděli, aby sir Douglas Haig naslouchal lidem a přerušil útok, který pokračoval? Myslím že nikdy, je to úplná novinka. Když Haig Rawlinsonovi říkal, že Foch chce, aby útok pokračoval, Rawlinson mu ukázal zprávu od Arthura Currieho, která říkala, že takový útok by měl moc vysokou cenu a řekl Haigovi, že muži toho udělali dost.



Skončil otázkou na Haiga: „Velíte britské armádě vy, nebo maršál Foch?“ Haig pak Fochovi připomněl, že jeho velitelské pravomoci spojeneckým silám byly značné, ale ne neomezené. „Mluvil jsme s Fochem na rovinu a dal mu najevo, že jsem zodpovědný své vládě a spoluobčanům za své vedení britských sil.“ A Haig s potěšením zjistil, že Fochovo jmenování do funkce vrchního velitele mu zajistilo pokoj od britského premiéra Lloyda George.



Lloyd George se ale nepřestal celkově vměšovat do vojenských záležitostí. Například 12. srpna dorazil na Haigovo velitelství se stížností generál Pershing. Lloyd George se snažil využít britského velvyslance, aby skrz státní správu kontaktoval válečný kabinet, aby zajistil, že pět amerických divizí, které nyní cvičí s britskou armádou, po výcviku zůstalo u Britů. To nezabralo. Rozhodně to ale nevylepšilo již nyní pošramocené vztahy mezi Haigem a Georgem.



Takovéto intriky samozřejmě mohly zhoršit vztahy mezi generály, Haigovi a Pershingovi se to ale nestalo, ti spolu vycházeli dobře a jednali přímo. Haig tak Pershingovi řekl, že když Britové těchto pět divizí vycvičili a vyzbrojili, měli by za to něco dostat. Pershing souhlasil a řekl, že je bude chtít zpět, až tyto boje skončí. A jak se ukázalo, 33., 78. a 80. divize byly poslány k americké 1. armádě, ale 27. a 30. divize bude bojovat s britskou armádou po celý zbytek války.



A spojenci přesouvali jednotky i jinde. Tento týden přišly novinky od expediční síly ve Vladivostoku. 16. srpna dorazil velitel síly, japonský generál Otani. A koncem týdne začínají přijíždět američtí vojáci. A tento týden jsou přerušeny diplomatické styky mezi USA a bolševickou vládou. A jestli vás zajímá, co se dělo v Rusku, zde je citát od Martina Gilberta: „Boj o moc v Moskvě tento měsíc vyvrcholil, když eseři, kteří chtěli obnovit válku s Německem, zranili Lenina a zabili dva z jeho nejbližších kolegů.



Odpovědí bolševiků byla odplata v masivním měřítku. Stalin, vyslaný do Caricynu, města na Volze, rozjel zuřivý rudý teror. Systematický teror proti buržoazii a jejím agentům, jak to sám Stalin popsal ve svém telegramu do Moskvy. Město bude později na jeho počest přejmenováno na Stalingrad, ale jeho teror nebude zapomenut.“ Žít tento měsíc v Rusku muselo být opravdu depresivní.



I dále na jihu, na Kavkaze, ale morálka prudce klesala. Britové, kteří měli do Baku dorazit, již dorazili a rozhodně jich nebylo 30 000. Byla to část jediné brigády, tři prapory, polní baterie a tři obrněné vozy pod generálem Lionelem Dunstervillem. Lidé v Baku si mysleli, že je před Osmany dorazí bránit mocná britská armáda. Britové sílu ale vyslali jen na pomoc s organizací místních obránců. Lidé v Baku si tak nyní uvědomovali svou nikterak růžovou situaci.



Tím skončím tento týden s několika postupy na západě, když Němci ten hlavní minulý týden zastavili. Nové příjezdy ve Vladivostoku a těžké časy v Moskvě a na Volze. A Britové tento týden uznali Československo jako spojenecký národ, který vyhlásil Německu válku. A zajímavá poznámka od Martina Gilberta, kterou jsem neměl kam jinam dát. Winston Churchill, britský zástupce spojenecké rady ohledně střeliva, napsal, že i když Němci mají v roce 1918 daleko větší zásobu hořčičného plynu, spojenci je každým dnem dohánějí.



A „...i když nehody v továrnách vedoucí k popáleninám nebo puchýřům každé tři měsíce přesáhnou 100 % počtu pracovníků, dobrovolníci nikdy nechybí.“ Zajímavá situace s Haigem a Ludendorffem. Ludendorff nyní vyžaduje to, čeho se tolik děsil, když to dělal Falkenhayn. Haig naslouchá svým podřízeným a přijímá jejich rady. To je obrat o 180 stupňů. A nová spojenecká strategie funguje, i když je ještě čerstvá.



Ludendorff je vyděšený, to je jisté. A přitom věc, kterou musí rozhodně udělat, aby příští týdny nechyboval a nezpůsobil porážku, je zůstat klidný. Jestli chcete vědět více o Douglasi Haigovi, „Řezníkovi na Sommě“, zde je náš speciální díl o něm. Patr(e)onem týdne je Bezkukuřičný Chris. Děkujeme za vaši podporu, díky ní pořad vypadá tak, jak vypadá. Na viděnou příště!