Mír na východěVelká válka
97
Rusové jsou bleskovým německým postupem donuceni podepsat nevýhodný mír, Osmané postupují na Kavkaze a Britové se připravují na útok v Palestině.
Přepis titulků
Byla to výjimečná příležitost. 43 měsíců po začátku války ji jeden z hlavních aktérů nadobro opouští. Rusko tento týden podepisuje mírovou dohodu se Čtyřspolkem. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Osmané postupovali na Kavkaze a Němci na celé východní frontě. Rusové zoufale chtěli podepsat mírovou dohodu a německý generál Ludendorff spřádal plány na prolomení spojeneckých linií na západě. Tyto věci spolu souvisely.
Německý postup neměl zastavit, než bude podepsán mír s Ruskem. 2. března Němci dorazili do Kyjeva, který před měsícem obsadili bolševici. Také obsadili Narvu, nejvýchodnější estonské město, asi 130 kilometrů od Petrohradu. Za necelé dva týdny Němci zajali 63 000 nepřátel a získali 2 600 děl a 5 000 kulometů. Bolševickým vůdcům Leninovi a Trockému nezbylo než říct delegátům, aby podepsali cokoliv, co bude nabídnuto, a 3.
března byla podepsána Brestlitevská dohoda, která pro Rusko oficiálně ukončila válku. Její ekonomické podmínky byly poměrně mírné. Byla obnovena obchodní dohoda z roku 1904, Rusko se zavázalo neúčastnit se jakéhokoliv poválečného bojkotu Německa. Rusko ani nemuselo platit žádné reparace. Obě strany té druhé proplatí náklady na péči o válečné zajatce. To bylo pro Německo velice výhodné a bolševici také souhlasili s návratem 630 000 rakouských válečných zajatců.
Hlavní ztráty Rusko utrpělo co se týče území. Rusko přijde o třetinu své populace, asi 55 milionů lidí. Většina z nich nebyli etničtí Rusové, ale rozhodně to nebyli ani Němci. Rusko přišlo i o velkou část těžkého průmyslu, 90 % produkce uhlí a velkou část nejlepší zemědělské půdy.
Muselo uznat legitimnost vlády ukrajinské Rady a stáhnout své ozbrojené síly z Ukrajiny. Muselo se vzdát karské, batumské a ardahanské oblasti na Kavkaze. Muselo se stáhnout z Finska, s tím ale souhlasili už dříve. Muselo se vlastně vzdát jakékoliv nadvlády západně od linie mezi Rigou a Brestem Litevským a nechat na Německu a Rakousku rozhodnutí o osudu Polska, Litvy a Kuronska. A i východně od této linie budou Němci okupovat Estonsko a Livonsko, dokud neustaví spřátelené národní instituce.
Ruská černomořská flotila bude odzbrojena a všechny ruské základny na Baltu kromě Kronstadtu budou zabrány. I tak dohoda neobsahovala žádné oficiální anexe a částečně splňovala Kuhlmannův a Czerninův plán na rozšíření vlivu Čtyřspolku pod rouškou sebeurčení, o kterém jsme mluvili před pár týdny. Díky absenci anexí tuto dohodu německý Reichstag snadno schválil.
Ruská porevoluční politika tu naprosto selhala. Vlastně selhávala už několik měsíců. „Bolševický režim usiloval o okamžitý všeobecný mír, ale podepsáním příměří rozložil svou armádu, čímž se připravil o jakoukoliv sílu ve vyjednávání a byl donucen přijmout separátní mír. Lenin jej samozřejmě nechtěl dodržet déle, než to bude nutné, ale to nechtělo ani OHL, německé vrchní velení, a Brest Litevský nedokázal zastavit německé vojenské akce na východě.
Naopak, německá expanze do bývalého carského teritoria sotva začínala, zatímco dohoda urychlila posun ruského vnitřního konfliktu směrem k masovému teroru a občanské válce.“ Německo vyslalo jednotky do Finska, které bylo dobrým zdrojem niklu, a císař Vilém plánoval dosadit jednoho ze svých synů na finský trůn. Dohoda o přátelství s Finskem by zaručila, že Finsko neuzavře bez německého souhlasu žádná spojenectví, neuvalí cla na německý dovoz a poskytne Německu vojenské a námořní základny.
Ludendorff během jednání rakouskému ministru zahraničí Czerninovi řekl: „Jestli Německo podepíše mír bez zisků, tak Německo válku prohrálo.“ Náčelník štábu Hindenburg císaři řekl, že jakýkoliv mír musí Německu zajistit takové hranice, že si žádný nepřítel netroufne vyvolat další konflikt. Belgie byla pro tuto myšlenku bezpečnosti klíčová, měla sloužit jako trvale obsazená základna, která mohla odříznout přísun Britů do Calais a ohrožovat Paříž.
To mělo do budoucna zastrašovat spojence. Hindenburg v prosinci napsal i kancléři Georgovi von Hertlingovi, že by Německo mělo obnovit požadavky na pronájem belgického pobřeží na 99 let a požadovat oblast okolo Lutychu pro vojenskou kontrolu nad Belgií. Německá kontrola nad jakoukoliv částí Belgie byla ale pro spojence nepřijatelná, takže úspěch jednání byl nemožný.
Ani setrvání v defenzivě nepřicházelo v úvahu. Neomezená ponorková válka vtáhla do války USA a Británii z války nevyřadila. A výroba ponorek se setkávala s problémy. Ludendorff nevěřil, že ponorky zabrání v masovém přísunu amerických vojáků a jakmile dorazí, povede to k postupnému vyčerpání německé armády, pokud se bude jen bránit. On i Hindenburg si mysleli, pravděpodobně správně, že muži se dlouhých defenzivních bitev jako Passchendaele bojí více než ofenziv.
Zálohy se tenčily, výroba upadala a spojenci Německa nemohli ve válce vydržet tak dlouho jako spojenecké síly. Když nebyla naděje na vítězství, proč pokračovat dále? Na druhou stranu, i neúspěšná ofenziva podpoří armádu k dalšímu pokusu v příští válce. Ano, Ludendorff v Reichstagu prohlásil, že je ochoten v této snaze přijít až o milion mužů. Takže přijde ofenziva.
Ohromná, ohromná ofenziva, než ve velkém počtu dorazí Američané. Ale expanze na východ, nyní po Brestu Litevském, může vyžadovat vojáky potřebné pro západní ofenzivu. I tak podle německých oficiálních dějin mezi 1. listopadem 1917 a 21. březnem 1918 počet divizí na východní frontě klesl z 85 na 47 a počet divizí na západní frontě stoupl z 147 na 191. 8 německých divizí bylo na západ převeleno i z italské fronty, menší počet z Makedonie, a dokonce i malá rakousko-uherská síla se poprvé v této válce přesunula na západní frontu.
A aby bylo jasno, jednotky převelené z východu na západ byly ty nejlepší a ty co zůstaly přišly o většinu mužů mladších 35 let a dostaly se pod stav. Také přišly o většinu svých koní a odvedenci narození v roce 1899 dorazili v prvních měsících roku na linii. V půlce března měly armády na západě 3,4 milionu mužů a přes 700 000 koní.
Východní armády měly ani ne třetinu mužů a méně než polovinu koní. Přesun většiny mužů na západ ale přišel před Brestem Litevským a nyní zpomaloval, protože Německo muselo ovládnout a kontrolovat nová území. Rumunsko tento týden také podepsalo mír se Čtyřspolkem, který Bulharsku přiřkl jižní Dobrudžu. Sice Rumunsku dovolil obsadit Besarábii, ale jen pokud ji Rumuni zbaví bolševické nadvlády. A dále na jihovýchod také panovaly naděje na podepsání míru.
Transkavkazský sněm stále čekal na zahájení mírových jednání s Osmany v Trabzonu, když byl podepsán mír v Brestu Litevském. Tento mír Rusko připravil o batumskou, ardahanskou a karskou oblast. Mělo tam proběhnout referendum, ve kterém se obyvatelé rozhodnou o své budoucnosti. „Tyto události jasně ohrozily křesťanskou menšinu v této oblasti, protože se mělo za to, že Turci neberou referendum vážně a považovali situaci za obnovení hranic do stavu z roku 1877.“ Transkavkazští delegáti s velkými obavami dorazili 8.
března do Trabzonu. Osmanská delegace ještě nedorazila. A jak jsme viděli, v oblasti se již bojovalo. Osmanský předvoj už minulý týden mířil na Erzurum a nyní se části 36. turecké divize a 5. a 11. kavkazské divize objevily u silnice z Bayburtu. Osmanům se ale naskytly komplikace v Palestině. Plán britského velitele Allenbyho na sabotáž hidžázské dráhy zabrání osmanským jednotkám z Mediny dorazit na frontu severně od Ammánu a jednotkám z Damašku zabrání provést překvapivé útoky do Allenbyho týlu.
I tak ale turecká posádka v Maanu ohrožovala britské zásobovací linie. Minulý týden bylo tedy rozhodnuto, že Allenbyho spojenci z Arabského povstání zaútočí na Maan ve stejné době, kdy Britové obsadí Salt, 60 kilometrů severovýchodně od Jeruzaléma, na kopcích na východním břehu Jordánu. Salt se stane výchozí pozicí pro britský útok na železnici u Ammánu, asi 25 kilometrů na východ. Dostáváme se tak na konec dalšího týdne války.
Německý postup zastavuje, když Rusové podepisují ponižující mír. Rumuni také podepisují mír. Transkavkazská federace si jej přeje, i když jsou Osmané na pochodu. A německá ofenziva na západě se čím dál tím více blíží. Zdají se vám německé požadavky v Rusku moc chamtivé? Třetina populace a 90 % uhlí? Ano, Rusko prohrálo, Němci mohli napochodovat do Petrohradu a Moskvy, mohli vzít, kolik území chtěli, ale říkám si, jestli je to dobrý nápad, protože potom by tam museli nechat vojáky, aby kontrolovali obyvatelstvo, které je tam nechce.
A tito vojáci by se možná hodili při velké západní ofenzivě. Tak či tak, na východě i na západě, pro mnoho vojáků bude rok 1918 stejný. Velice krvavý. Jestli chcete vidět, jak Allenbyho vojáci vstoupili do Jeruzaléma, tady je náš díl. Patr(e)onem týdne je Simon Clark. Zvažte svou podporu, ať je pořad ještě lepší a skvělejší.
Na viděnou příště!
Německý postup neměl zastavit, než bude podepsán mír s Ruskem. 2. března Němci dorazili do Kyjeva, který před měsícem obsadili bolševici. Také obsadili Narvu, nejvýchodnější estonské město, asi 130 kilometrů od Petrohradu. Za necelé dva týdny Němci zajali 63 000 nepřátel a získali 2 600 děl a 5 000 kulometů. Bolševickým vůdcům Leninovi a Trockému nezbylo než říct delegátům, aby podepsali cokoliv, co bude nabídnuto, a 3.
března byla podepsána Brestlitevská dohoda, která pro Rusko oficiálně ukončila válku. Její ekonomické podmínky byly poměrně mírné. Byla obnovena obchodní dohoda z roku 1904, Rusko se zavázalo neúčastnit se jakéhokoliv poválečného bojkotu Německa. Rusko ani nemuselo platit žádné reparace. Obě strany té druhé proplatí náklady na péči o válečné zajatce. To bylo pro Německo velice výhodné a bolševici také souhlasili s návratem 630 000 rakouských válečných zajatců.
Hlavní ztráty Rusko utrpělo co se týče území. Rusko přijde o třetinu své populace, asi 55 milionů lidí. Většina z nich nebyli etničtí Rusové, ale rozhodně to nebyli ani Němci. Rusko přišlo i o velkou část těžkého průmyslu, 90 % produkce uhlí a velkou část nejlepší zemědělské půdy.
Muselo uznat legitimnost vlády ukrajinské Rady a stáhnout své ozbrojené síly z Ukrajiny. Muselo se vzdát karské, batumské a ardahanské oblasti na Kavkaze. Muselo se stáhnout z Finska, s tím ale souhlasili už dříve. Muselo se vlastně vzdát jakékoliv nadvlády západně od linie mezi Rigou a Brestem Litevským a nechat na Německu a Rakousku rozhodnutí o osudu Polska, Litvy a Kuronska. A i východně od této linie budou Němci okupovat Estonsko a Livonsko, dokud neustaví spřátelené národní instituce.
Ruská černomořská flotila bude odzbrojena a všechny ruské základny na Baltu kromě Kronstadtu budou zabrány. I tak dohoda neobsahovala žádné oficiální anexe a částečně splňovala Kuhlmannův a Czerninův plán na rozšíření vlivu Čtyřspolku pod rouškou sebeurčení, o kterém jsme mluvili před pár týdny. Díky absenci anexí tuto dohodu německý Reichstag snadno schválil.
Ruská porevoluční politika tu naprosto selhala. Vlastně selhávala už několik měsíců. „Bolševický režim usiloval o okamžitý všeobecný mír, ale podepsáním příměří rozložil svou armádu, čímž se připravil o jakoukoliv sílu ve vyjednávání a byl donucen přijmout separátní mír. Lenin jej samozřejmě nechtěl dodržet déle, než to bude nutné, ale to nechtělo ani OHL, německé vrchní velení, a Brest Litevský nedokázal zastavit německé vojenské akce na východě.
Naopak, německá expanze do bývalého carského teritoria sotva začínala, zatímco dohoda urychlila posun ruského vnitřního konfliktu směrem k masovému teroru a občanské válce.“ Německo vyslalo jednotky do Finska, které bylo dobrým zdrojem niklu, a císař Vilém plánoval dosadit jednoho ze svých synů na finský trůn. Dohoda o přátelství s Finskem by zaručila, že Finsko neuzavře bez německého souhlasu žádná spojenectví, neuvalí cla na německý dovoz a poskytne Německu vojenské a námořní základny.
Ludendorff během jednání rakouskému ministru zahraničí Czerninovi řekl: „Jestli Německo podepíše mír bez zisků, tak Německo válku prohrálo.“ Náčelník štábu Hindenburg císaři řekl, že jakýkoliv mír musí Německu zajistit takové hranice, že si žádný nepřítel netroufne vyvolat další konflikt. Belgie byla pro tuto myšlenku bezpečnosti klíčová, měla sloužit jako trvale obsazená základna, která mohla odříznout přísun Britů do Calais a ohrožovat Paříž.
To mělo do budoucna zastrašovat spojence. Hindenburg v prosinci napsal i kancléři Georgovi von Hertlingovi, že by Německo mělo obnovit požadavky na pronájem belgického pobřeží na 99 let a požadovat oblast okolo Lutychu pro vojenskou kontrolu nad Belgií. Německá kontrola nad jakoukoliv částí Belgie byla ale pro spojence nepřijatelná, takže úspěch jednání byl nemožný.
Ani setrvání v defenzivě nepřicházelo v úvahu. Neomezená ponorková válka vtáhla do války USA a Británii z války nevyřadila. A výroba ponorek se setkávala s problémy. Ludendorff nevěřil, že ponorky zabrání v masovém přísunu amerických vojáků a jakmile dorazí, povede to k postupnému vyčerpání německé armády, pokud se bude jen bránit. On i Hindenburg si mysleli, pravděpodobně správně, že muži se dlouhých defenzivních bitev jako Passchendaele bojí více než ofenziv.
Zálohy se tenčily, výroba upadala a spojenci Německa nemohli ve válce vydržet tak dlouho jako spojenecké síly. Když nebyla naděje na vítězství, proč pokračovat dále? Na druhou stranu, i neúspěšná ofenziva podpoří armádu k dalšímu pokusu v příští válce. Ano, Ludendorff v Reichstagu prohlásil, že je ochoten v této snaze přijít až o milion mužů. Takže přijde ofenziva.
Ohromná, ohromná ofenziva, než ve velkém počtu dorazí Američané. Ale expanze na východ, nyní po Brestu Litevském, může vyžadovat vojáky potřebné pro západní ofenzivu. I tak podle německých oficiálních dějin mezi 1. listopadem 1917 a 21. březnem 1918 počet divizí na východní frontě klesl z 85 na 47 a počet divizí na západní frontě stoupl z 147 na 191. 8 německých divizí bylo na západ převeleno i z italské fronty, menší počet z Makedonie, a dokonce i malá rakousko-uherská síla se poprvé v této válce přesunula na západní frontu.
A aby bylo jasno, jednotky převelené z východu na západ byly ty nejlepší a ty co zůstaly přišly o většinu mužů mladších 35 let a dostaly se pod stav. Také přišly o většinu svých koní a odvedenci narození v roce 1899 dorazili v prvních měsících roku na linii. V půlce března měly armády na západě 3,4 milionu mužů a přes 700 000 koní.
Východní armády měly ani ne třetinu mužů a méně než polovinu koní. Přesun většiny mužů na západ ale přišel před Brestem Litevským a nyní zpomaloval, protože Německo muselo ovládnout a kontrolovat nová území. Rumunsko tento týden také podepsalo mír se Čtyřspolkem, který Bulharsku přiřkl jižní Dobrudžu. Sice Rumunsku dovolil obsadit Besarábii, ale jen pokud ji Rumuni zbaví bolševické nadvlády. A dále na jihovýchod také panovaly naděje na podepsání míru.
Transkavkazský sněm stále čekal na zahájení mírových jednání s Osmany v Trabzonu, když byl podepsán mír v Brestu Litevském. Tento mír Rusko připravil o batumskou, ardahanskou a karskou oblast. Mělo tam proběhnout referendum, ve kterém se obyvatelé rozhodnou o své budoucnosti. „Tyto události jasně ohrozily křesťanskou menšinu v této oblasti, protože se mělo za to, že Turci neberou referendum vážně a považovali situaci za obnovení hranic do stavu z roku 1877.“ Transkavkazští delegáti s velkými obavami dorazili 8.
března do Trabzonu. Osmanská delegace ještě nedorazila. A jak jsme viděli, v oblasti se již bojovalo. Osmanský předvoj už minulý týden mířil na Erzurum a nyní se části 36. turecké divize a 5. a 11. kavkazské divize objevily u silnice z Bayburtu. Osmanům se ale naskytly komplikace v Palestině. Plán britského velitele Allenbyho na sabotáž hidžázské dráhy zabrání osmanským jednotkám z Mediny dorazit na frontu severně od Ammánu a jednotkám z Damašku zabrání provést překvapivé útoky do Allenbyho týlu.
I tak ale turecká posádka v Maanu ohrožovala britské zásobovací linie. Minulý týden bylo tedy rozhodnuto, že Allenbyho spojenci z Arabského povstání zaútočí na Maan ve stejné době, kdy Britové obsadí Salt, 60 kilometrů severovýchodně od Jeruzaléma, na kopcích na východním břehu Jordánu. Salt se stane výchozí pozicí pro britský útok na železnici u Ammánu, asi 25 kilometrů na východ. Dostáváme se tak na konec dalšího týdne války.
Německý postup zastavuje, když Rusové podepisují ponižující mír. Rumuni také podepisují mír. Transkavkazská federace si jej přeje, i když jsou Osmané na pochodu. A německá ofenziva na západě se čím dál tím více blíží. Zdají se vám německé požadavky v Rusku moc chamtivé? Třetina populace a 90 % uhlí? Ano, Rusko prohrálo, Němci mohli napochodovat do Petrohradu a Moskvy, mohli vzít, kolik území chtěli, ale říkám si, jestli je to dobrý nápad, protože potom by tam museli nechat vojáky, aby kontrolovali obyvatelstvo, které je tam nechce.
A tito vojáci by se možná hodili při velké západní ofenzivě. Tak či tak, na východě i na západě, pro mnoho vojáků bude rok 1918 stejný. Velice krvavý. Jestli chcete vidět, jak Allenbyho vojáci vstoupili do Jeruzaléma, tady je náš díl. Patr(e)onem týdne je Simon Clark. Zvažte svou podporu, ať je pořad ještě lepší a skvělejší.
Na viděnou příště!
Komentáře (0)