Německá okupace Litvy

Kdykoliv o této válce přemýšlíte,
vybaví se vám většinou zákopy. Špinavé, nebezpečné,
avšak nezbytné pro přežití. Ale válka začala pohybem,
rychlým postupem a ústupem, než se na západě proměnila
v patovou situaci zákopového bojiště. Tento týden je tomu rok,
co zákopová válka začala. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Německá armáda,
která postupuje už čtyři měsíce, se blíží k Vilniusu, ruskému největšímu
západnímu městu po pádu Varšavy, ale Rusové si připsali
menší úspěchy na jihu, zvláště u Lutsku.

Na západě se Britové a Francouzi
připravovali na nové ofenzívy a doufali, že konečně prolomí pat
a uleví německému tlaku na Rusy. Tohle se na evropských bojištích
dělo dále. Říkal jsem, že Němci postupují k Vilniusu,
a tento týden k němu došli. Vilnius padl 18. září
a Rusové se začali stahovat k Minsku. Němci zajali 22 000 vojáků. V Pobaltí se toho dělo víc,
než že padlo další město.

Za pár dní se východní část
německého vrchního velení přesune do Kovna, které padlo minulý měsíc a odkud
před 103 Napoleon sledoval svoji armádu pochodovat na Moskvu. To nebyl od generála Ericha von Ludendorffa
jen vojenský krok. Předválečné Německo bylo trochu zahořklé,
že si Rusové zabrali celé Pobaltí, ale teď mohla být rovnováha obnovena. Ludendorff později napsal: "Jsem odhodlaný pokračovat
na okupovaných územích v civilizované práci, kterou zde Němci prováděli po staletí."

Podle něj měla být po válce Litva
a Kuronsko kolonizována německými farmáři
a vládnout by měl německý princ. Germanizace těchto zemí
započala velice brzy. Generál Ernst von Eisenhart-Rothe
se stal novým protektorem a okupované území bylo rozděleno
do šesti administrativních oblastí, které byly nezávislé na armádě
a ve kterých byly vytvořeny nové finanční, právní, a dokonce zemědělské
systémy v duchu německé nátury.

Poláci a Litevci žili pod stanným právem
a nemohli se veřejně shromažďovat. Noviny byly cenzurovány,
soudy měly německé soudce, všichni učitelé byli Němci
a vyučovala se pouze Němčina. Ale co s Ruskem?
Může po letních ztrátách pokračovat? Do této chvíle padlo do zajetí
1 740 000 Rusů. Rusko rovněž ztratilo skoro 500 km území
a dva miliony vojáků padly nebo byly zraněny, ale Rusko se nevzdalo. To podpořilo přesvědčení
náčelníka štábu německé armády Falkenhayna, že navzdory veškerým úspěchům
je nemožné Rusko zcela porazit.

A skutečně i během těchto měsíců
rakousko-německých úspěchů byly Centrálním mocnostem působeny
nepřijatelně vysoké ztráty díky dvou ruským výhodám:
velkým vzdálenostem a nekonečné zásobě mužů. Falkenhayn chtěl zkrotit ambice
polního maršála von Hindenburga a generála Ludendorffa,
kteří byli podle něj zaslepeni úspěchem a nebezpečně blízko zopakování
Napoleonovy chyby postupu příliš daleko do Ruska,
zatímco Rusové za sebou pálili zemi.

Aby omezil jejich moc,
vytvořil Mackensonovu armádní skupinu, která operovala nezávisle s Rakušany,
a rovněž vytvořil centrální armádní skupinu pod nezávislým velením
bavorského prince Leopolda. Falkenhay chtěl s Ruskem
dojednat separátní mír, ale protože to Rusko jednoznačně odmítalo,
rozhodl se oslabit vojensky Rusko do bodu, kdy nebude ohrožovat Rakousko-Uhersko,
čehož teď podle něj i dosáhl. Nová fronta se ale bude Rusům dobře bránit. Byla o 700 km kratší než ta předešlá,
což dovolilo Rusku vytvořit záložní jednotky za novými obrannými pozicemi
a rovněž jim hrál do karet terén, protože řeky, jezera, lesy
a obrovské Pinské bažiny pomohly frontu posílit
a šance na náhlý průlom tak opadly, takže Rusové byli v lepší pozici
než před začátkem léta.

A s příchodem rasputici, kdy se země
během podzimních dešťů proměnila v bahno, se německý postup konečně zastavil
a historické území Ruska zůstalo nedotčené stejně jako jádro ruské armády. Produkce střel se zvyšovala
měsíc za měsícem a vojenské zálohy byly nepředstavitelné.

Pokud vezmete všechny dostupné zálohy,
tedy řekněme 10 % populace schopné vojenské služby,
tak mělo Rusko skoro 18 milionů mužů. Jediné co Rusko potřebovalo
byla chvíle klidu, ale přijde? Italský vstup do války nestáhl
dostatek rakouských jednotek z Haliče. Srbsko asi příliš pomoct taky nemohlo, možná jen Francouzi a Britové
mohli vyhrát na Gallipoli. Možná nadcházející ofenzívy
na západní frontě mohou Němce rozhodit.

Možná, možná, možná. A když už mluvím o Srbsku, tak na jeho hranicích
se schylovalo k něčemu nehezkému. Bulharská vláda vyhlásila
21. září všeobecnou mobilizaci. O tři dny později Bulharsko řeklo:
"Ne, my nemobilizujeme proti Srbsku, jen praktikujeme ozbrojenou neutralitu,"
ale výsledkem balkánských válek 1912 a 1913 panovala mezi Srbskem
a Bulharskem velká nedůvěra, takže se mohlo stát skutečně cokoliv.

A hodně se toho dělo mimo frontové linie,
zvláště v – uhádli jste – Rusku. 24. září zaútočilo 500 ruských záložníků
na petrohradskou policii jako protest proti carovu rozhodnutí
pozastavit fungování Dumy. Protesty se konaly rovněž
až v Rostově na Donu a v Astrachani. Později vyvolalo 2 500 zotavujících se vojáků
nepokoje v Orši. Zranění začínali být slyšet. Na frontě britská sestra sloužící s ruskou armádou,
Florence Farmboroughová, napsala: "Zprávy, které jsme dostali z Ruska,
nebyly vůbec dobré.

Všichni mluvili o vnitřních rozkolech.
Říkalo se, že chleba je čím dál vzácnější a že někde lidi ohrožuje hladomor. Tisíce uprchlíků proudících do měst
přinášejí nemoci a zločin." Ale co můžete dělat? Uprchlíci někam jít musí.
A jakmile je usídlíte, jestli to jde, mohou pomoci válečnému úsilí
a mohou být zdaněni. Novou daňovou sazbu
zavedla tento týden Británie. 50 % na nadměrné zisky
a vybrané importované zboží.

Na 40 % se zvýšily daně z příjmů,
poštovních poplatků, tabáku, benzínu a patentovaných léků.
Daňové úlevy byly sníženy na 130 liber a celkem tyto změny
přinesly státu 33 milionů liber. A jsme na konci dalšího týdne.
Rusko ztratilo Vilnius, ale německý postup se konečně zastavil
a ruské pozice jsou překvapivě dobré. Nepokoje doma, nové daně v Británii
a pokračující pat na Gallipoli a západní frontě. Na západě platil v zákopech pat už rok
od bitvy na řece Aisne a závodu k moři. Infekce, nemoci, krysy.


Zákopy vytvořily příšerné zdravotní podmínky, ale nepopiratelně chránily životy
a i přes všechny hrůzy zákopů by bez nich byla války mnohem horší. Největší riziko pro vojáky
nebyla statická, ale mobilní válka, kdy vylezli ze zákopu
nebo skutečně postupovali. S německými úspěchy
na západní frontě v roce 1914 a na východní frontě 1915
přišly i vyšší ztráty. Francouzské měsíční ztráty
dosáhly vrcholu v září 1914, tedy v měsíci, kdy se bojovalo
na řekách Marna a Aisne, ztratili Francouzi 238 000 mužů
a nikdy se k tomuto číslu už ani nepřiblížili.

Během první světové války
bylo jen málo tak krvavých dnů, jako bývaly velké bitvy
za Napoleona nebo Fridricha Velikého. Ale bitvy byly mnohem krvavější,
protože trvaly týdny a měsíce a ztráty narůstaly a narůstaly. Co bylo teď nazýváno bitvou,
by dříve bylo celou kampaní. A když předtím boje zastavila zima nebo noc,
teď tomu tak nebylo. Musíte si uvědomit,
že na západní frontě se bojovalo bez přestání.

Nebyla zde žádná možnost obchvatu
a klíčem k úspěchu byla nelítostná dělostřelecká baráž
den za dnem, noc za nocí, měsíc za měsícem, která vojáky v zákopech proměnila
v kosti, krev a prach, a přesto bez zákopů by "úspěšné"
útoky byly ještě horší. Krvavý paradox moderní války. Natočili jsme celou epizodu
o německém Schlieffenově plánu a o bitvě na řece Marně
a vy se můžete podívat přímo zde, jak celý plán před 101 lety selhal.

A jestli si o této důležité bitvě
první světové války chcete něco přečíst, koukněte na náš Amazon,
kde máme knihu Iana Summerse. Nakoupením věcí v obchodě
náš pořad finančně podpoříte, protože z každého nákupu
získáme provizi. Patr(e)onem týdne je Richard Keijser.
Díky, Richarde. Přispějte nám na Patreonu
k produkci dalších skvělých videí a nezapomeňte nás odebírat.
Uvidíme se za týden.