Nová ruská ofenziva

Poslední dva roky to bylo skoro hřiště pro politické intriky. Jedni se chtěli přidat ke spojencům, druzí se zoufale snažili zůstat neutrální, i když v podstatě začala občanská válka. Tento týden ale padne finální rozhodnutí, Řecko se přidává ke spojencům. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden se britská válečná komise sešla s velitelem Douglasem Haigem, který jim představil svůj plán letní ofenzivy v Belgii. Vzpoura francouzské armády se chýlila ke konci, Lawrence z Arábie bědoval nad klamem vůči Arabskému povstání a v poli Italové zaútočili na rakouské pozice na hoře Mt.



Ortegara a zůstali na místě ohroženi sněhem a rakouským dělostřelectvem. Tento týden se však dostali zpět dolů. 25. června byli vojáci z 52. italské divize, kteří se probili na vrchol hory Mt. Ortegara, zahnáni zpět údernými oddíly útočícími plynem a plamenomety. 29.



června generál Mambretti nařídil ústup na původní linii. Tento boj v mrazivých horských výšinách trval téměř tři týdny a měl na svědomí 23 000 italských a 9 000 rakouských obětí, aniž by na tříkilometrové frontě jakkoliv pohnul frontovou linií. Ale ofenziva, která měla linie posunout o stovky kilometrů, byla v Rusku ve finální fázi plánování. Možná se to nezdá, ale měsíce po únorové revoluci byly plné silného pocitu optimismu a pozitivní energie. Bývalý náčelník štábu Michail Alexejev, který byl vlivným poradcem prozatímní vlády, zamýšlel tuto pozitivní energii přetavit v ofenzivu.



Ministr obrany Kerenskij, přesně podle protokolu, trval na tom, aby Duma jako zástupce lidu byla zahrnuta v tomto procesu. Na tajném zasedání Dumy v půlce června vláda představila své vojenské plány. Některé z cílů měly zabránit další revoluční aktivitě v Rusku tím, že dokáží vojenské schopnosti prozatímní vlády, a ukázat spojencům ruské úspěchy, což Rusku zaručí lepší pozici na poválečné mírové konferenci.



Duma s touto myšlenkou souhlasila, a dokonce otevřeně prohlásila, že příměří nebo dlouhá neaktivita na frontě jsou vlastizrádné činy, které Rusku do budoucna uškodí. Kongres sovětů zástupců vojska a dělníků, zasedající od 16. června, odhlasoval svou podporu prozatímní vládě a jejímu plánu.



Tyto novinky opravdu pomohly zlepšit morálku v zákopech. Generál Alexej Brusilov, hrdina loňské letní ofenzivy, byl na frontě nadšeně vítán, a dokonce byla přerušena probíhající vlna stávek. Vypadá to, že Rusko je zpět v boji. Nicméně... Kvůli tomuto nadšení bylo značně uspěcháno plánování. Rusko mělo zaútočit na německé a rakouské pozice do 1.



července, do dvou týdnů od rozkazu vydaného Dumou. A to není dost času na naplánování podrobností takto velké ofenzivy. Také chyběly jasně definované cíle celé operace. Čeho vlastně měla tato ofenziva dosáhnout, kromě důkazu ruské vůle dále bojovat? I tak se Brusilov snažil ji naplánovat co nejlépe a soustředil 31 divizí na jihu linie proti Rakušanům, konkrétně proti 2.



a 3. armádě, které bránily cestu k drohobyčským ropným polím a dále ke Lvovu, důležitému městu. Brusilov se jako mnoho dalších bál bolševiků a dalších uskupení, jejichž radikální propaganda ovlivnila mnoho vojáků i důstojníků. Bolševici chtěli ukončit válku, kapitalistický a imperialistický střet, který nesouvisí s ruskými zájmy. A někteří velitelé se obávali, že vojáci neuposlechnou rozkazy, nebo dokonce obrátí zbraně proti svým důstojníkům.



A i když se morálka vojáků zlepšila, pořád bylo plno případů neposlušnosti nebo sbližování se s nepřítelem. Ve svých projevech Kerenskij spojoval budoucnost vlády s úspěchem armády a jako ministr obrany byl osobně zodpovědný za úspěch ofenzivy. Byly tu i další problémy. Rusko pro financování válečného úsilí roku 1917 vydalo dluhopisy, to ale selhalo, protože dělníci žádné přebytečné peníze neměli a střední třída nevěřila, že by je dostala zpět.



Proto se obrátili do zahraničí. Bankéři v Londýně a Paříži slíbili pomoc, peníze ale nikdy nepřišly. Rusko tedy nesehnalo půjčku a hotovost docházela. Jak tedy Rusko vyřeší svůj problém s produkcí střeliva? Kvůli letošním stávkám nastal nebezpečný nedostatek vojenského materiálu. Na druhou stranu, Rakušané na tom nebyli o mnoho lépe. Jejich jednotky neměly plný stav, docházely jim zbraně a morálka upadala.



Tak týden končí, ruský válec se opět rozjíždí, aby snad zopakoval své loňské úspěchy. A součástí armády mířící na frontu byl "ženský prapor smrti", první svého druhu na světě, vedla jej Marija Bočkareva. Ten se skládal pouze ze žen vycvičených přímo Bočkarevou, která byla ruskou válečnou hrdinkou. Na rukávech uniforem měly vyšity černé a bílé šipky. Tyto insignie nosily i podobné mužské prapory a znamenaly, že tito vojáci přísahali za Rusko a jeho spojence bojovat do posledního dechu.



Tisíce lidí se shromáždily vzdát hold praporu při jeho pochodu na petrohradské nádraží k nástupu na vlak na frontu, mnoho lidí však jejich nadšení nesdílelo. Velké skupiny vojáků se jim vysmívaly. Jeden voják z davu prohlásil, že narukovaly jen za účelem prostituce. Ženy v davu jej téměř ubily k smrti. A protiváleční bolševičtí aktivisté pod vedením Lenina byli na nádraží a snažili se poštvat proti nim dav, ty se ale probojovaly k vlaku, kde jim byly přistaveny vagóny druhé třídy místo pro vojáky běžné třetí třídy.



Vlak vyrazil na Malazdečnu, kde se prapor připojí k 10. armádě. Na západě také přijížděly nové jednotky. 25. června do Francie dorazil první kontingent amerických vojáků, 14 000 mužů připlulo do Saint-Nazaire. Pořád ale museli být vycvičeni a další kontingent dorazí až za tři měsíce. Martin Gilbert píše: "USA byly ve válce, ale ve Francii se soustředily na výstavbu doků, cvičišť, zásobovacích tras a skladišť.



Hned byly zřejmé některé mezery. Nejenže dělostřelci dorazili bez svých děl, ale ani nevěděli, jak děla vypadají a jak se ovládají. Mnoho pěšáků byli čerství rekruti, protože pravidelní vojáci zůstali v USA, aby doma pomohli s odvodem nových branců. I Pershing byl špatným stavem své armády šokován."



Generál Pershing, velitel amerického expedičního sboru, byl však skvělým organizátorem a zavedl systém výcvikových škol a vytvořil rozsáhlý aparát pro zásobování a přípravy. A jinde v Evropě se k boji přidávali další vojáci. Řecký král Konstantin se pod velkým spojeneckým tlakem vzdal před dvěma týdny trůnu. Nyní pod stejným tlakem odstupuje i premiér Alexandros Zaimis. V týdnu jej nahradí Eleftherios Venizelos a vyhlášení války Německu a Bulharsku jeho kabinetem v Soluni, které vydal vloni 23.



listopadu, tak nyní platí pro celé Řecko. Brzy v platnost vstoupí i válečný stav s Rakouskem-Uherskem a Osmanskou říší. Různé zdroje překvapivě uvádí čtyři různá data, kdy bylo vyhlášení vydáno. Budeme používat 28. červen jako většina řeckých zdrojů. Ať už to bylo kdykoliv, Řecko je oficiálně ve válce.



A i když byl týden kromě Itálie na bojištích klidný, mnoho se toho dělo v zákulisí, když Rusko připravovalo velkou ofenzivu, do Francie přijížděli Američané, v Řecku nastoupil nový premiér a 28. června generál Allenby oficiálně nahradil generála Murrayho v pozici britského velitele v Egyptě. A ženský prapor smrti míří bojovat na frontu. O Řecku a jeho účasti v boji jsme toho už řekli hodně, dnes se tedy podíváme na ten ženský prapor.



Jednotku tvořily ženy rozmanitého původu. Bývalé zdravotní sestry, stenografky, švadleny, služky, studentky, nejstarší byla 48letá lékařka. 1 500 žen vyslyšelo Bočkarevino volání do zbraně. Pro prapor jich však bylo vybráno méně než 300. Psalo se o nich ve světovém tisku a nyní mířily do války. A my přesně víme, co bude následovat. Budou bojovat, zabíjet a umírat úplně stejně jako miliony mužů ve zbrani.



Vůbec nezáleží na tom, jestli jsou ženy nebo muži, všichni jsou jen další maso mířící na jatka. Jestli vás zajímá Řecko v 1. světové válce, můžete se podívat na náš díl o králi Konstantinovi. Patr(e)onem týdne je J. Michael. Podpořte nás na Patreonu, ať můžeme pořad dále vylepšovat. Na viděnou příště.