Ofenziva na Máze a u Argonne

Tento týden války je pozoruhodný, protože obrana ne jedné, ale dvou
zemí Čtyřspolku totálně zkolabuje. Já jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden do rukou Osmanů
padlo ropné město Baku, ale na palestinské frontě
to pro ně bylo zlé. Po přerušení osmanských komunikací Britové prorazili jejich linie mezi
Rafatem a mořem a blížili se k Nazaretu. Na makedonské frontě pár spojeneckých
útoků a vzpoura mezi Bulhary vedly k průlomu tak náhlému,
že si ho spojenci ani nevšimli.

K menšímu spojeneckému průlomu
došlo i na západní frontě. Útoky na západní frontě pokračovaly,
dokonce začaly dvě nové ofenzivy. Jednou z nich byl americko-francouzský
útok ze Champagne směrem k Máze. Předběžné ostřelování zahrnovalo střely
s fosgenem a hořčičným plynem a vyřadilo z boje 10 000 Němců. V půl šesté ráno 26. září Američané vyrazili do útoku
a v šest hodin je následovali Francouzi.

Útok začal na 60 km dlouhé frontě
a obě armády postoupily o pár kilometrů. Spojenci měli papírově silnou převahu, proti Američanům stálo pět divizí
o pouze třetinové síle, devět plných útočících
amerických divizí mělo nad Němci
osminásobnou početní převahu, Američané však měli jen
821 letadel a 189 lehkých tanků, což byla jen polovina mobilní síly, kterou měli při snazší ofenzivě
u Saint-Mihielu před pár týdny.

Ta byla opravdu snazší,
toto byla pro Američany opravdová výzva. Útok vedl údolím posetým potoky
a z východu ohraničeným Mázou. Výšiny za Mázou byly
skvělou palebnou pozicí, nalevo ležel Argonský les a dále
výšiny Montfauconu a Romagne. Němci zde byli od roku 1914
a byli velice dobře připraveni s ostnatými dráty, bunkry
a kulometnými hnízdy ve velkém množství. Navíc měli velice efektivní
místní železniční síť, do 48 hodin mohli ze zálohy
přivézt až šest divizí.

Byly zde tři obranné systémy,
druhý a hlavní byl Kriemhilde Stellung. Toto vše bránilo trať mezi Sedanem
a Metami, protože kdyby ta padla, německá armáda na severu
by byla odříznuta. Vrchní spojenecký velitel Ferdinand Foch
americkému veliteli Pershingovi řekl, aby Kriemhilde Stellung
do dvou dnů obsadil. Zatímco se o to budou snažit, Francouzi pod Henrim Gouraudem
zaútočí přes Champagne na Remeš. 27.

září Američané
skutečně dobyli Montfaucon, Němcům už ale dorazily
čtyři divize ze záloh a plán rychlého obsazení
Kriemhilde Stellung se koncem týdne ukázal
jako přehnaně optimistický. I tak bylo během celkového postupu
zajato 23 000 Němců. A na západní frontě
přišel i nový britský útok. Britský velitel Douglas Haig nyní zaútočí
na středu na Hindenburgovu linii. Bude to dvojitý útok,
nejdříve 27. září na Canal du Nord a 29.

září příští týden
na kanál u Saint-Quentinu. Jedním z aspektů geniality
této německé obranné linie bylo zakomponování vodních toků,
což bylo čím dál tím důležitější, protože to byly překážky pro tanky. Canal du Nord byl 30 metrů široký
a západní břeh byl přes 3 metry vysoký. Za ním byla pole ostnatých
drátů a kulometná hnízda. Němci kontrolovali i výšiny,
ze kterých bylo vidět na celou oblast. 1. a 3. britská armáda zaútočí,
v čele útoku bude kanadský sbor. Neměli sice tolik tanků
a letadel jako minulý měsíc, ty byly přiřazeny
na útok u Saint-Quentinu.

Útok ale probíhal pod těžkou
a přesnou plíživou baráží. Podle Davida Stevensona měla pěchota
ve vlnách přejít suché místo v kanálu a přivézt děla a kulomety.
Přechod kanálu proběhl snadno a ženisté začali stavět mosty.
Do večera dokázali vytvořit mezeru až dvacet kilometrů širokou a deset
hlubokou a prolomit Hindenburgovu linii. Navíc zajali 16 000 nepřátel. Začátkem příštího týdne
ale útok začne zpomalovat, a i když proběhlo
pět dní nepřetržitých bojů, útok byl odvolán kvůli
těžkým ztrátám Kanaďanů.

Navíc nebude schopen podpořit útok
na Saint-Quentin, ale to předbíhám. Útok na Canal du Nord
Němce absolutně překvapil, ale obranné linie překonat nedokázal. Je zajímavé, co se o tom všem
píše v různých zdrojích. Kanadská vojenská historie
Stevensonovi oponuje a tvrdí, že Currieho muži kanál překonali
v zaplavených místech, kromě úzkého suchého
pásu na německém křídle.

Několik zajímavých čísel
o tomto střetnutí. Britský válečný kabinet
se několik týdnů obával, že tyto útoky na středu se zvrhnou
do druhé bitvy o Passchendaele. Náčelník štábu Henry
Wilson je upozornil, že během bitvy o Passchendaele
Britové přišli o 265 000 mužů a zajali 24 000 nepřátel. Během srpna 1918
přišli jen o 50 000 mužů a zajali 43 000 nepřátel.

A největší extrém, v týdnu,
který končil 24. zářím, britský expediční sbor
zajal 30 000 nepřátel, více než v jakémkoliv
jiném týdnu války. Spojenci nepřátele po tisících brali
do zajetí i na dalších frontách. Na palestinské frontě
pokračoval jejich průlom a začátkem týdne
zajali posádku v Nazaretu. Německý velitel Liman von Sanders
musel utéci ve svém pyžamu.

21. září britská pěchota dorazí k Samaří
a nažene Osmany vstříc britské jízdě. Východně od Jordánu arabské povstání
v několika bodech přeruší trať do Damašku. Do zajetí padlo už 18 000 Osmanů. A při tom, co Martin Gilbert označil za
„nejvíce zničující vzdušný útok války“, přes padesát letadel bombardovalo
a ostřelovalo turecké formace v úzké řadě u Wadi al-Far'a,
když se snažily dostat k Jordánu. Letadla shodila 9 tun bomb
a 56 000 střel do kulometů. Bomby byly shozeny
na vozidla v čele konvoje, zbytek tak musel zastavit
a stal se snadným cílem.

Dalšího dne byl vyslán
další podobný útok. Gilbert píše, že někteří z pilotů,
kteří bombardovali bezbranné Turky, byli tím, co viděli, tak znechuceni,
že požádali, aby už nemuseli letět znovu. Do 22. září byly 7. a 8.
osmanská armády prakticky zničeny. Britové jsou severně od Mrtvého moře
a odřízli nepřátelům únikovou cestu. Už je zajato 25 000 Osmanů. 23.

září Britové dorazí k Saltu
a Arabové obsadí Ma'án, zatímco na pobřeží Britové
obsadí Haifu a Akko. 25. září britská jízda dorazí
ke Galilejskému jezeru, další jednotky obsadí Ammán
na trati mezi Bagdádem a Berlínem. 45 000 Osmanů v zajetí. Koncem týdne jízda překoná
Golanské výšiny v Sýrii, do Damašku zbývá jen sto kilometrů. A na makedonské frontě
pokračoval další spojenecký průlom. 21.

září Francouzi a Srbové
ohrožovali Babunský průsmyk. 24. září francouzští
Maročané obsadili Prilep. Tři roky zde bylo německé velitelství. Italové mají nepříteli zabránit v obsazení
železničního uzlu ve Skopje. 22. září Bulhaři ustupují na 160 km dlouhé
frontě mezi Bitolou a Dojranským jezerem. Spojenci přeruší vardarskou železnici
a útočí na Babunský průsmyk. 23. září jsou Bulhaři na útěku
a pronásledovaní míří na Veles. Srbové jsou už daleko
na sever od Vardaru, Britové na sever od Dojranského
jezera na cestě na Strumicu.

24. září Srbové obsadí Gradsko,
klíčový bod, a jeho pád odřízne Bulharům nejpřímější ústupovou
cestu k hlavnímu městu Sofii. 25. září Bulhaři navrhnou příměří, spojenecký velitel Franchet d'Espèrey,
„zoufalý Frantík“, ale odmítá. Srbové obsadí Babunský průsmyk a Veles,
Britové překročí bulharskou hranici. 26. září obsadí Strumicu. Bulharská porážka vedla
k nepokojům v Sofii. Tedy větším nepokojům,
než je v roce 1918 obvyklé.

To se 23. září rozšíří do dalších měst
a studenti začnou zakládat sověty. Kadeti a němečtí vojáci, kteří přijeli
z Krymu, se je pokusí rozehnat, ale 27. září v Radomiru, kde bylo velké
množství vzbouřenců z bulharské armády, byla založena nová republika
s prezidentem Aleksandarem Stambolijskim. Ten má podporu tisíců vojáků a pokusí se obsadit Sofii
ležící jen 50 kilometrů daleko. Zmínění vzbouřenci se účastnili vzpoury,
o které jsem mluvil minulý týden. Vzpoura ale už byla
běžnou věcí téměř všude.

Tento týden přinesl první vzpouru
australských vojáků přímo v boji, když členové 1. australského praporu
odmítli zúčastnit se útoku. Bylo to na protest proti vyslání na linii,
když měli dostat volno. Nebyli obviněni z dezerce
tváří v tvář nepříteli, což bylo trestáno smrtí,
jen z odchodu ze stanoviště bez povolení. Týden tak končí, spojenci zahnali na útěk
nepřítele v Makedonii a Palestině, spouští ale na západě dvě ofenzivy,
které jsou z počátku úspěšné, ale po pár dnech zpomalí a zastaví.

Dnes skončím dalšími čísly,
tentokrát z Chronologie velké války, abyste získali představu
o měřítku a současné situaci. Na západní frontě
mezi 15. červencem a 30. zářím spojenci zajali 248 494
nepřátelských vojáků, 5 518 důstojníků,
ukořistili 23 000 kulometů a 3 669 velkých děl. Dále zajali 25 000 nepřátel
v Makedonii a 70 000 v Palestině. To je více než třetina
milionu zajatců během 75 dnů.

To je šílené číslo, někdy tato čísla musím uvést,
abychom si připomněli rozsah této války. Těchto 345 000 mužů
ale patřilo mezi ty šťastnější. Nepatřili mezi ty statisíce,
které zemřely, nebo brzy zemřou. Pro ně válka skončila. Jestli chcete vědět více o osudu mužů,
kteří padli do zajetí, zde je náš speciální
díl na toto téma. Patr(e)onem týdne
je Liban Osman Roblin Mivar.

Díky za vaši podporu, která nám
už roky umožňuje pořad natáčet. Zvažte, prosím, svou podporu
na patreon.com/thegreatwar. Na viděnou příště!