Operace FaustschlagVelká válka

Po ruské Říjnové revoluci východní fronta utichla, když Leninova bolševická vláda opustila válku a začala vyjednávat mírové podmínky. Tato jednání ale selhala a tento týden východní fronta opět vzplane boji. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Ukrajina podepsala mírovou dohodu se Čtyřspolkem, ta ale žádný mír nepřinesla, a dokonce přiměla Lva Trockého odejít z jednání Ruska se Čtyřspolkem a Německo k obnovení války s Ruskem.

Probíhaly i nové boje v poli, když Osmané z Malé Asie postupovali na Kavkaz. Plukovník Morel se svou improvizovanou rusko-arménskou armádou ustupoval. „Ústup trval 11 dní mezi 14. a 24. únorem a byl v těžkých zimních podmínkách proveden velice dobře a odhodlaně. 40 až 50 % vojáků a uprchlíků utrpělo omrzliny. Ustupující formace, jako při slavném Ter-Gukasově ústupu z Eleşkirtského údolí před půl stoletím, musela bránit tisíce vyděšených uprchlíků před opakovanými útoky dersimských Kurdů.“ Osmanská 36.

a 5. kavkazská divize ustupující pronásledovala a obsadila Erzincan a Mama Hatun. 18. února byli Osmané 50 kilometrů od Trabzonu. Hlavní boje tohoto týdne ale probíhaly daleko na severu. 18. února skončilo příměří mezi Německem a Ruskem a německá armáda překročila řeku Dvinu směrem na Daugavpils a ukrajinský Lutsk. Dalšího dne jsou tato města obsazena po postupu do Estonska po celé délce fronty.

Zoufalí bolševici prohlásili, že jsou připraveni podepsat dříve nepřijatelné podmínky Čtyřspolku z konference v Brestu Litevském. Ale německý generál Max Hoffmann, zástupce armády na konferenci, nijak s přijetím jejich ústupků nepospíchal. Prohlásil, že přijetí podmínek musí být dodáno písemně kurýrem přes německé linie do Berlína. Německá armáda postupovala na Kyjev, Moskvu, Petrohrad a Talin téměř bez odporu, obsadila Minsk a německé jednotky dorazily do Finska, aby podpořily Bílé gardy.

Za 124 hodin Němci na východní frontě postoupili o 240 kilometrů. Leninův a Trockého dopis došel do Berlína 21. února, byl však odmítnut a Němci v odpovědi kladli ještě přísnější podmínky než na konferenci. Dobře věděli, že celistvost Ruska se velice rychle rozpadá. Leninovi celou dobu radili, že armáda nedokáže zastavit Němce ani ubránit Petrohrad.

I tak byl o něco více nohama na zemi než někteří jeho soudruzi. Minulý měsíc jasně prohlásil, že bylo chybou vsadit přežití ruské revoluce na možnost příchodu revoluce v Německu, kterou považoval za nevyhnutelnou, ale ne v nejbližší době. Byl názoru, že spoléhat na záchranu příchodem revoluce byl romantický sen, který povede k porážce Ruska. I tak většina bolševiků upřednostňovala odpor před špatnými mírovými podmínkami.

Minulý měsíc jich 32 hlasovalo pro revolucionářskou válku a jen 15 pro separátní mír. 16 podporovalo Trockého plán „ani války, ani míru“ s tím, že sice ztratí část území Baltu, ale je to přijatelná cena. Až po masivním německém postupu z tohoto týdne Lenin přesvědčil většinu k hlasování pro separátní mír. Němci se ale nesoustředili jen na východ. Generál Erich Ludendorff a jeho štáb také spřádali plány na gigantickou jarní ofenzivu na západě.

Dřívější rozhodnutí pro operaci Michael bylo konečně vydáno 8. února. Hrubý plán byl vydán už minulý měsíc a operace musela být připravena kolem 20. března. 17. armáda provede plán „Michael I“, 2. armáda „Michael II“ a 18. armáda „Michael III“. Číslo I byl útok na cambraiské frontě směrem na Bullecourt a Bapaume, číslo II útok na Péronne a poté na sever.

Útoky odříznou nepřítele v cambraiském výběžku a poté zamíří na Brity na severozápad. Michael III zaútočí na obou stranách u Saint-Quentinu, zatlačí nepřítele za Crozatský kanál a bude krýt křídlo akci Michael II. Tak zněl plán z minulého měsíce, připravovaly se ale i vedlejší útoky. Například jižně od řeky Scarpe proběhne plán Mars několik dní po začátku plánu Michael. Ale minulý týden na německé konferenci v Bad Homburgu Ludendorff prozradil něco, co se zdálo proti jeho přesvědčení, že tento plán pro Německo vyhraje válku.

„Nesmíme si myslet, že tato ofenziva bude jako ty v Galicii nebo v Itálii. Bude to nesmírně těžký boj, který jednou započne a bude mít velice dlouhého trvání.“ Plány se ale dále vyvíjely. Den po konferenci bylo 17. armádě řečeno, že hlavní cíl plánu Michael I byl obchvat na pravém křídle u Arrasu, ne spojení se s útokem Michael II na levém křídle u Cambrai.

O dva dny později to bylo změněno a hlavní útok měl proběhnout na levém křídle a operace Mars závisela pouze na úspěchu útoků operace Michael. Další jednání bylo naplánováno na příští týden v Charleville. Ať začne ofenziva jakkoliv, proti Ludendorffovi bude stát armáda pod jiným vrchním velením než minule. Po měsících politických manévrů pro jeho odstranění tento týden náčelník britského štábu Wully Robertson raději odstupuje, než aby přistoupil ke krokům, které by podle něj armádu oslabily.

16. února 1918 se náčelníkem štábu stává sir Henry Wilson a sir Henry Rawlinson se stává zástupcem na vrchní spojenecké radě ve Versailles. Mám tu citát z „Generálů velké války na západní frontě“: „Robertson odmítl pozici ve Versailles, protože věřil, že hlavní pravomoci bude mít Wilson v Londýně. Protože Robertson neměl Wilsonův talent pro „neplechy“, Wilsonův pojem pro jeho úsilí o kariérní postup a zákulisní manévry, pravděpodobně se nemýlil.“ Robertson byl a dodnes je jediným britským vojákem, který se z hodnosti vojína vypracoval až na polního maršála.

Svou vojenskou kariéru začal u jízdního pluku v roce 1877 ve věku 17 let, když tvrdil, že mu je 18, a v roce 1888 dosáhl důstojnické hodnosti. Britská armáda tento týden také postupovala v poli, ale daleko od západní fronty, v Palestině. 19.

února byla 12 kilometrů od Jericha a 21. února město obsadila. Nyní byla na linii, ze které ohrožovala hidžázskou dráhu. Generál Edmund Allenby dosáhl severního břehu Mrtvého moře, nejnižšího bodu zemské souše, 393 metrů pod hladinou moře. Osmané se stáhli za řeku Jordán. Obsazení Jericha nejenže Allenbymu poskytlo přístup k řece, ale umožnila i provedení jeho dalšího plánu. Vysvětlím. Po obsazení Jeruzaléma v prosinci britský premiér David Lloyd George přesvědčil spojeneckou vrchní válečnou radu, že by Britové v roce 1918 měli začít novou ofenzivu proti Osmanům.

Poté poslal Jana Smutse, člena válečné rady, do Egypta, aby určil, zda ofenziva proběhne v Palestině nebo v Mezopotámii. Zatímco Smuts nyní cestuje po Palestině, Jericho padne a Smuts doporučí ofenzivu v Palestině. Allenby minulý měsíc prohlásil, že by rád zničil 10 až 15 mil hidžázské dráhy, hlavní osmanské dopravní tepny, několik jejích mostů, a dostal se do styku s Arabským povstáním pod Feisalem.

Pak by mohl mnohého dosáhnout. Allenbyho plány se po pádu Jericha více a více soustředily na útok na Ammán. Dříve jsem zmínil německou pomoc finským Bílým gardám. Jejich velitel generál Mannerheim shromažďoval své síly na severu, protože od 18. února bylo jižní Finsko pod kontrolou bolševiků. Mannerheim 23. února požadoval, aby všechny, rudé i bílé, ruské jednotky, okamžitě opustily Finsko. Bolševici mu vyhoví, protože mají daleko větší starosti.

Tak týden končí, osmanským postupem v Malé Asii, britským postupem v Palestině a německým postupem na celé východní frontě. Určitě si říkáte, jak je možné, že to Rusové nečekali? Po bitvě je každý generál, ale většina bolševických vůdců až do tohoto týdne věřila, že buď Německo ochromí revoluce, nebo Německo přijme „ani válku, ani mír“. Tento optimismus asi pramenil z úspěchu jejich revoluce a převzetí moci, Rusko má nyní ale velký problém.

Přijmou německé podmínky? Nebo budou bojovat? Vzdají se a spustí odboj? Přežije to bolševická vláda? To nám prozradí jen čas. Jestli vás více zajímá jeden z hlavních stratégů Německa v této válce, zde je náš díl o Paulu von Hindenburgovi. Patr(e)onem týdne je Mrtvý baron. Jo, Mrtvý baron.

Na viděnou příště!