Pochod smrti

Bojovali jste a prohráli. Teď jste vězeň, ale to je možná lepší
než účastnit se boje, nebo ne? No, nejprve musíte dojít
do zajateckého tábora a tento týden začíná pochod smrti. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Velkou zprávou minulého týdne
byla kapitulace Britů a Indů, kteří byli v Kutu
obléháni pět měsíců. Došlo k nové bitvě na italské frontě
a plynovým útokům na západě.

Východní fronta byla klidná
kvůli jarním záplavám, ale zmíním ji teď v citaci
z knihy The Story of The Great War. "V květnu příběh východní fronty
opět postrádá senzační pohyb doplněný ne tolik senzačním
úspěchem nebo selháním. Nehledě na to obě strany
překypují nepolevující aktivitou, nekončící prací,
nezměrnou dřinou, nekončícím utrpením, neochvějným hrdinstvím
a bezkonkurenční odvahou, o to více, že toto všechno
bylo považováno za standard a rutinu a chyběl popud a odměna
v podobě rozšířené slávy, která se více soustředí
na rozsáhlejší vojenské operace.

Ještě roky nebude možné psát
detailní historii této fáze Velké války, pokud jde o východní frontu,
ani nebude možné spočítat ohromné množství
statečných činů dosažených hrdiny, jejichž jména a skutky musí zůstat
před světem z velké části utajena, i když oba byly po měsíce a měsíce
na jazyku stejně statečných spolubojovníků." Nebyli jedinými, kteří hrdě pokračovali
měsíc za měsícem, ale ti druzí vojáci, vojáci z obleženého Kutu,
si utrpení teprve prožijí.

6. května začal pochod smrti z Kutu. Skoro 12 000 Britů a Indů,
většina hladových a mnoho nemocných, bylo odváděno na sever
bez jakékoliv péče o jejich zdraví. Druhý den vojáci,
z nichž mnoha byly ukradeny boty, pochodovali 24 kilometrů
bez vody nebo stínu. Kdokoliv spadl nebo zavrávoral
byl zbit bičem nebo tyčí. S příchodem k Ktésifónu
se vynořují hororové příběhy jako ten od kapitána E.

O. Mousleyho, který viděl pochodující muže
umírat s něčím zeleným vytékajícím ze rtů. Ústa měli otevřená
a dovnitř a ven jim létaly mouchy." Po dvou dnech vojáci dorazili do Bagdádu, kde americký konzul
zaplatil tamním úřadům, aby bylo 500 mužů ošetřeno,
než zamíří zpět do Basry. 160 z nich po cestě zemře. Ostatní byli další tři dny
drženi v ohradě bez stínu nebo toalet a poté přinuceni vyrazit dále na sever.

Při průchodu Tikrítem
po nich byly házeny kameny, a i když zastavili, báli se
jít vykonat potřebu někam dál, aby nebyli zavražděni kvůli oblečení. Jeden vězeň našel mezi sedmi nahými
mrtvolami muže, který byl stále naživu, a požádal stráž,
aby dostal trochu vody. Dozorce přišel k němu,
vzal nádobu s vodou a nacpal mu ji do krku tak silně,
až se muž zadusil.

Britský velitel,
generál Charles Townshend, byl odveden do Konstantinopole
a ubytován na ostrově v Marmarském moři. Zůstane tam v komfortu po zbytek války. Ještě než se zeptáte,
tak ze 2500 zajatých britských vojáků jich 1750 zemřelo při pochodu na sever
nebo ve vězeňských táborech v Malé Asii. To je 70 %. Indové vyvázli lépe, z 9300 jich zemřelo
"jen" 2500, tedy jen čtvrtina, ale to částečně proto,
že jim byla poskytnuta lepší péče, když se je Osmané jako bratry muslimy
snažili zlákat ke svému záměru.

Byla to velice ošklivá válka
a tento pochod je jednou z ošklivějších kapitol. Opět byl výsledek britské pýchy
znám celému světu. Peter Hart napsal, že celá kampaň byla bojována
s nedostatečnými počty a logistikou. Kampaň ignorovala
charakteristiky terénu onoho regionu a byla podkopána předpokladem,
že se Turci nezmohou na tvrdý odpor. Z Gallipoli se asi opravdu nic nenaučili, ale teď jim Osmané uštědřili další ponižující
porážku a Britové nyní museli vrátit úder.

Ale na Británii je toho teď až moc. Verdun byl v plném proudu,
realizovaly se plány na Sommu, Soluň byla... Soluní.
Ale budoucnost Britské říše v regionu, na Blízkém východě a v Indii záležela
na rychlém napravení situace v Mezopotámii. Takže konečně udělali,
co měli udělat už minulý rok, pokud chtěli Bagdád opravdu dobýt. Začali reorganizovat přepravní systém,
což byla velká, drahá, ale nezbytná úloha, a ministerstvo války převzalo přímou
kontrolu nad věcmi od indické vlády v Dillí.

Generálmajor MacMunn
byl novým inspektorem komunikací a toto zjistil po příjezdu do Basry. "Jakmile jsme vstoupili do přístaviště,
naskytl se nám melancholický pohled, 20 oceánských parníků naložených
zásobami a vojenským materiálem čekalo na vylodění,
a to už několik týdnů, protože Basře chyběla nábřežní hráz,
přístavní dělníci a přístavní lodě, které by všechen náklad zvládly vyložit.

Štáb v Indii v současné době
nestudoval současný pohyb a logistiku. Organizace pobřežní a říční správy
byla pochopena jen částečně." Měl co dělat. Stejně jako někteří jiní. 12. května z Němci okupované Francie bylo 25 000 mužů a žen deportováno
do Německa pro práci na farmě. Dostali 90 minut na to,
aby si zabalili. O tři dny později v Belgii bylo všem
nezaměstnaným nařízeno najít si práci v Německu.

Zahraniční práce dovolovala více Němcům
odejít z farem, továren a domovů do armády. A více mužů určitě potřebovali,
jestliže měl Verdun pokračovat. Tady je krátká poznámka od Johna Keegana
o rozdílech mezi Francouzi a Němci u Verdunu. Francouzi střídali divize na frontě, Němci ne, ti jen nahradili
vyčerpané jednotky zálohami, takže do konce dubna prošlo
Verdunem 42 francouzských divizí, zatímco jen 30 německých,
takže získáte depresivní čísla jako toto: mezi březnem a květnem přišla
25.

německá divize o více než 100 % pěchoty. A toto se tam stalo tento týden. 8. května bylo 350 Němců
zabito v pevnosti Douaumont, když explodoval sklad munice. Generál Charles Mangin,
pravá ruka Roberta Nivella v Verdunu, viděl kouř a rovněž velkou příležitost. Už 22. dubna se pokusil
znovudobýt pevnost Douaumont a jeho muži se dostali opravdu daleko,
než byli zahnáni německými kulomety, a teď si pomyslel, že je čas na útok,
dokud jsou obránci dezorientovaní.

Chtěl zaútočit s dvěma pluky
na frontě kilometr široké. Nivelle řekl: "Do toho." Útok byl naplánován na 22. května,
ale Němci se o něm brzy dověděli. Utajení bylo jednou
z Nivellových největších slabin, takže Němci upustili od svých plánů
a začali pevnost Douaumont rychle opravovat. Ale něco, co nemohlo být opraveno,
byl parník společnosti White Star SS Cymric. Cymric byl torpédován 8. května,
rok a den od potopení Lusitanie, a náhodou jej torpédovala stejná ponorka.

Tentokrát nedošlo k žádnému
mezinárodnímu pozdvižení, protože všichni mrtví byli Britové
a Cymrik převážel munici z USA do Británie. A jsme na konci dalšího týdne.
Začíná pochod smrti, Francouzi a Belgičané
jsou posláni do Německa pracovat a exploze mění situaci u Verdunu. Když mluvím o Verdunu,
Louis Barthas, francouzský voják,
který psal podrobné deníky ve válce, tam měl být poslán.


Toto si zapsal: "Další den jsme odpočívali, protože den
potom jsme se měli vydat k Verdunu. V rohu malého náměstí
se shromáždil dav. Utvořili kruh kolem zelené, mastné hmoty,
ve které očividně byly kusy kostí. Někdo mi řekl, že v srpnu 1914
Němci, vítězové na bojišti, shromáždili všechny mrtvé,
jejich i naše, a udělali velkou pohřební hranici,
kterou polili benzínem a zapálili. Několik dní vítr roznášel příšerný zápach
hořícího masa kilometry daleko. Nikdy neví jak, ale to, co jsem viděl,
bylo vše, co z toho zlověstného ohně zbylo."

Prostě poklidný den daleko od fronty. Bathras skutečně mířil do Verdunu
a my se na jeho dojmy zanedlouho podíváme. Nebudou hezké. Pokud chcete vědět více
o Louisi Barthasovi a jeho životě, klikněte na tuto biografickou epizodu. Můžete nás podpořit zakoupením
jeho knihy v našem Amazon obchodě. Patr(e)onem týdne je Doktor Zbraň.
Jako záporák z Bonda. Doktor Zbraň. Podpořte nás prosím na Patreonu,
abychom mohli pořad ještě více vylepšit.

Nezapomeňte nás odebírat.
Uvidíme se na týden.