Průlom u Verdunu a pád Kutu

Po 140 dní vzdorovali,
ale dále už nemohou. Tento týden se Britové a Indové
v Kutu vzdají Osmanské říši. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. V minulém týdnu probíhala
námořní akce u anglického pobřeží, zatímco evropské fronty
byly klidné kvůli dešti a záplavám, ale na Blízkém východě
se Britové utápěli v zoufalství, neboť oni ani Rusové
nedokázali prorazit ke Kutu. A protože je to velká zpráva
tohoto týdne, začneme tam.

29. dubna 1916 se generál Charles
Townshend vzdal v Kutu Al-Amaře Osmanům. Historik James Morris to nazval
nejubožejší kapitulací v britské historii. A když se nad tím zamyslíte, vzdalo se zde více mužů
než Američanům v Yorktownu, takže to bylo pro Turky velké vítězství, a protože přišlo jen pár měsíců
po britském debaklu na Gallipoli, britská veřejnost byla v šoku. Muži byli v obležení od začátku prosince, čelili hladu a nemocem
a fotografie z toho měsíce jsou děsivé.

2 500 nemocných a raněných
mohlo odejít výměnou za stejný počet osmanských vojáků vězněných Brity,
ale přes 3000 Britů a 6000 Indů bylo zajato. Dalšího dne zajatci započali pochod
do vězeňského tábora v Malé Asii. Takže mezopotámská fronta nyní utichla, ale další se tento týden probudila
a byla to italská fronta. Italské jednotky
shromažďující se u řeky Soči byly početnější
a lépe vybavené než v roce 1915 a italský náčelník štábu Luigi Cadorna
svěřil zodpovědnost pro další ofenzívu 3.

armádě, kterou posílil generálem Luigim Capellem
a jeho VI. sborem z 2. armády. Capello dostal v chystané
ofenzívě hlavní roli. Má za úkol dobýt
hory Sabotino, Oslavii a Podgoru, aby si otevřel cestu
přes Soči a dobyl Gorizii. Capello povýšil
Pietra Badoglia na plukovníka. Badoglio bude velet italské armádě
ve druhé světové válce a teď v roce 1916 předvedl svoji cenu
zanalyzováním problémů čekajících VI.

sbor. Jeho plánování začalo
pěchotou i letectvem zkoumajícím rakouské obranné pozice
a rovněž studoval vývoj dřívějších bitev, aby odhadl reakci rakouského velitele
Svetozara Borojevice von Bojny na italský útok. Reorganizoval své dělostřelectvo tak,
že každá skupina měla vlastní cíl, což chybělo v minulé bitvě v březnu, a zlepšil komunikaci mezi
dělostřelectvem a pěchotou. A vytvořil mobilní pohotovostní sílu
18 jízdních a 4 cyklistických oddílů. Tyto oddíly a svěží pluky
budou následovat bojující pěchotu do bitvy, protože v minulých bitvách,
když jednotky dosáhly prvního cíle, byly už příliš vyčerpané,
aby postoupily dál nebo odolaly protiútoku, takže tohle snad problém vyřeší.

4. května podnikla italská armáda
diverzní útok v jižním Korsu. Ten měl Borojevice oklamat,
že tam dojde k další hlavní ofenzívě, načež by tam snad
převelel jednotky z Gorizie. Útok začal čtyřhodinovou
dělostřeleckou baráží, po které čtyři divize rychle obsadily
první řadu rakousko-uherských zákopů.

Borojevic požadoval od rakouského
vrchního velení okamžité posily, ale rakouský náčelník štábu
Conrad von Hotzendorf to odmítl, takže naneštěstí pro Cadornu nebyli
žádní Rakušané převeleni ze severu na jih. A dále na severozápadě se bojovala bitva,
která ani náhodou diverzní nebyla. U Verdunu se tato nekonečná bitva
vedla už přes dva měsíce. 3. května zahájilo 500 německých
děl palbu na frontě široké kilometr a půl. Ostřelování pokračovalo
dva dny a dvě noci. Alistair Horne píše,
co se vojákům honilo v hlavách: "Aby nás Němci oddělali,
namířili na každého z nás jedno dělo."

Němci se snažili dobýt Kótu 304,
důležitý strategický cíl, a generál von Gallwitz přísahal,
že Francouze z toho kopce sestřelí dolů. Zdálo se, že se mu to podaří, protože nezůstaly žádné hluboké úkryty
po týdnech ostřelování. Horne píše: "Jeden francouzský důstojník popsal,
jak byl třikrát za den pohřben v zákopu a pokaždé vyhrabán svými muži.
Další takové štěstí neměli. Z jednoho praporu
údajně přežili jen tři muži.

Zbytek byl prostě zaživa pohřben v hlíně. Jeden po druhém byly
francouzské kulomety ničeny. Dva dny nemohlo být obráncům
doručeno jídlo nebo zásoby, ani nemohli být odvezeni ranění. Posily, které zvládly projít,
se ztratily v chaosu na hřebenu. Nebylo možné se pohnout. Rozkazy tlačily muže na muže
a vytvořily živou zeď proti obří německé lavině." Němci se konečně uchytili na vrcholu, ale zabralo to ještě tři dny
bojů na blízko, než Kótu 304 dobyli.

Němečtí útočníci ihned
požadovali dvojí dávku doutníků, aby překryli zápach těl. Němci měli zápachem mrtvol
nasáklý chleba i vodu a zem kolem nich byla posetá mrtvolami,
takže se před ním nebylo kde schovat. Ale dobytí Kóty 304 znamenalo
první prolomení francouzské obranné linie a jeviště bylo přichystáno
na útok na Mort Homme. A ten přijde brzy.

V 1. května ve východní Francii James
Gerard, americký velvyslanec v Německu, protestoval přímo u císaře
v Charleville, německém velitelství, o pokračujícím potápění
obchodních lodí německými ponorkami. Císař oponoval britskou blokádou,
kterou Američané schvalovali. Gerard řekl císaři, "že ponorky
mají právo nalodit se a prohledat loď, ale nesmí torpédovat nebo potopit loď, dokud nejsou posádka
a pasažéři odvezeni do bezpečí." 4.

května přišla oficiální odpověď. Německo nebude nadále potápět
lodě bez varování a bez pomoci posádce, pokud loď nebude vzdorovat
nebo se nepokusí uniknout. To je známé jako Sussexský slib
pojmenovaný po lodi torpédované v březnu. Zatímco Gerard měl radost
ze složeného slibu, napsal na americké
ministerstvo zahraničí, že si myslí, "že Německo bude v budoucnu pod tlakem
veřejnosti, von Tirpize a konzervativců nuceno znovu přistoupit
k ponorkové válce, a to možná už na podzim,
a nejpozději v únoru nebo březnu 1917."

Jde o to, že zde byla propast
mezi německou armádou, která nechtěla jakákoliv omezení, a kancléřem Bethmann-Hollwegem,
který reprezentoval civilní vládu. Učinil sliby,
které námořnictvo nerespektovalo, a císař nemohl nebo nechtěl
kancléře skutečně podpořit, ale s náhlým odchodem
admirála Tirpize do výslužby se situace zdánlivě
obrátila v kancléřův prospěch. Musíte si uvědomit,
že pod německou cenzurou byla ponorková kampaň
popisována jen v nejlepším světle a jen málo nebo nic
bylo věnováno civilním obětem, takže Němci byli jednotní
v požadavcích jejího pokračování.

Něco dalšího, o čem Němci
asi moc neslyšeli, bylo toto: 30. dubna došlo k třetímu německému
plynovému útoku za čtyři dny na západní frontě. Došlo k němu na frontě
tři kilometry široké, ale vítr toho dne zavál
plyn až 10 kilometrů za britské linie. Krysy, krávy a prasata masově uhynuly.

Zemřelo 89 vojáků
a 500 bylo zraněno. A jsme na konci dalšího
týdne války, už 93., s jedovatým plynem na západě,
Italy podnikajícími klamný úder, Němci obsazujícími důležitou
strategickou pozici u Verdunu a britským ponížením v Mezopotámii. Ponížení to bylo velké,
ale zasloužené. Co čekali? Pochodovali proti proudu řeky
s nedostatkem mužů a vybavení a bez zásobování proti armádě
s moderními zbraněmi, jako byly kulomety, která mohla být snadno zásobována
ze své základny v Bagdádu.

Co čekali? Historik Geoffrey Eton napsal
o mužích, kteří byli zajati: "Nikdo nebyl ve stavu,
aby ušel třeba jen 8 kilometrů. Nakaženi úplavicí, beri-beri,
kurdějemi, malárií a enteritidou. Neměli doktory, léky ani přepravu." Budou čelit extrémní brutalitě
od svých věznitelů a dvě třetiny Britů a skoro třetina Indů
již nikdy neuvidí svůj domov.

Co čekali?
Tohle byla moderní válka. Obléhání Kutu bylo nejdelším
obléháním za celou válku. Další dlouhé obléhání se odehrálo
na východní frontě u pevnosti Přemyšl, a jestli se o tom chcete dovědět víc,
klikněte na tuto epizodu. Patr(e)onem týdne je Ten Rakušan a ne, není to Hotzendorfův duch,
alespoň doufám. Opravdu v to doufám. Každopádně podpořte náš pořad
a snad se setkáme na bojištích Velké války. Nezapomeňte nás odebírat.


Uvidíme se za týden.