Zpět na seznamVelká válka5.0 (8 hodnocení)
Dr.DonPublikováno: 5 let
Načítám přehrávač...
Rakousko-uherský Dům z karet
10:10
4.1K zhlédnutí
Intrikaření mezi britskými politiky a generály pokračuje dále, italské sny o impériu na druhé straně Jaderského moře dostávají povážlivé trhliny a Rakousko-Uhersko se dostává do čím dál tím horší pozice.
Dům z karet (v originále House of cards) je americký seriál z prostředí vrchlové politiky, který ukazuje intrikaření a až cynický pragmatismus mocných.
Bitvy v poli zuří již 42 měsíců,
obě strany útočí po celém světě. A na domácí frontě, v politické
mašinérii válčících národů a impérií, manévr stíhá protimanévr, nejen
proti nepříteli, ale i proti vlastním. Situace v Rakousku-Uhersku nyní
opravdu připomíná Dům z karet. Já jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden byl týdnem vzdušného
bombardování nad západní Evropou, v rakouském námořnictvu
a řecké armádě proběhly vzpoury, v Německu stávky, probíhaly intriky mezi německými politiky
a velením německé armády a další intriky mezi britskou vládou
a velením britské armády.
A toto drama se tento
týden vyvíjelo dále. Náčelník britského štábu
Wully Robertson odmítl souhlasit s tím, aby britským zástupcem
ve vrchní válečné radě ve Versailles byl zástupce náčelníka štábu
a člen britské válečné rady. To bu mu dalo pravomoc
vydávat armádě nezávislé rozkazy. Premiér David Lloyd George
tak dal Robertsonovi na vybranou: zůstat jako náčelník štábu v Londýně
s omezenými pravomocemi, nebo přijmout „degradování“
na tuto pozici ve Versailles.
Robertson tvrdil, že delegátem
ve Versailles má být sám náčelník štábu, a pokud ne, delegát by měl
být jeho podřízeným. Lloyd George se dokonce snažil vyměnit
pozice Robertsona s generálem Plumerem a nabídl Plumerovi pozici náčelníka,
kterou on ale odmítl. Jestli to zní zmatečně,
nebojte, bude to jen a jen horší. A proběhla i italská změna
ve vrchní válečné radě.
Luigi Cadorna, v listopadu nahrazený
v pozici italského náčelníka štábu, je nyní v radě vystřídán
Gaetanem Giardinem. Pár slov o Itálii obecně. Italské poválečné výhledy
byly v poslední době značně ovlivněny. Celou dobu existovala
poněkud delikátní otázka italských nároků na druhé
straně Jaderského moře. Poté, co byli Italové v říjnu a listopadu
u Caporetta poraženi Němci a Rakušany, vyhlídky na zisk území
po válce poněkud potemněly.
Spojenečtí státníci to momentálně
nepovažovali za příliš důležité a projev se 14 body prezidenta
Wilsona před pár týdny byl pro Italy studenou sprchou. Bod číslo 9 zněl:
„Úprava hranic Itálie musí proběhnout na základě
jasně daných principů národnosti“. Na základě tohoto by Itálie
neměla mít žádný nárok na Istrii, Dalmácii,
údolí řeky Soči nad Goricí a určitě ne na řecké ostrovy
a na žádnou část Anatolie.
Nicméně… Londýnská dohoda z roku 1915 mezi
Británií, Francií, Ruskem a Itálií původně vedla k italskému vstupu
do války a jejím hlavním lákadlem byl příslib částí rakousko-uherského
území na druhé straně Jaderského moře. USA však touto dohodou vázány nebyly a Wilson přesvědčil Američany,
kteří preferovali neutralitu, příslibem vstupu do války
za liberální mezinárodní systém, který se zbaví mnoha
tradičních příčin válek. USA sice v prosinci vyhlásily
válku Rakousku-Uhersku, i když císařství nezaútočilo
na Ameriku ani Američany.
Wilson neměl v úmyslu
s Rakušany bojovat, vyhlášení požadovali Italové po Caporettu,
částečně i pro povzbuzení morálky. Mark Thompson píše: „Americké mínění popravdě
pochybovalo o italských úmyslech, které se zdály jako podloudné
evropské politikaření, hlásající anti-imperialismus,
ale mající kvazi-imperialistické cíle.“ Premiér Vittorio Orlando popíral,
že by to byl jakýkoliv problém, a velice obecně shrnul italské
válečné cíle jako „dosažení národní jednoty a zabezpečení
pevninských i mořských hranic“.
Koncem ledna však Británie a Itálie
znovu potvrdí platnost Londýnské dohody. Lidé si ale všimli rozporu mezi touto dříve tajnou dohodou,
bolševici ji po revoluci totiž zveřejnili, a vyhlašovanými spojeneckými
anti-imperialistickými úmysly. Dohoda by mohla
platit jedině v případě, že utvářejícím se národům Habsburského
impéria nebude umožněna autonomie.
Prvním úkolem bylo samozřejmě
nejdříve vyhrát válku a Itálie držela 44 rakouských
divizí mimo západní frontu, takže Londýn a Paříž klidnily
italské obavy, jak to jen šlo. Stejně, pokud rakousko-uherské
impérium tuto válku nepřežije, Itálie bude na východ od Jaderského moře
o území soupeřit s jedním či více národy. To vysvětluje, proč italský
ministr zahraničí Sidney Sonnino neschválil propagandu, která by ujišťovala
vojáky na frontě na řece Soči, kteří měli sny o nezávislém
státu jižních Slovanů a zablokoval vytvoření
české a slovenské brigády, aby soudržnost Habsburského
impéria zůstala co nejsilnější.
Tato soudržnost byla ale nyní ohrožena,
pokusím se to vysvětlit. Koncem týdne, 8. února,
pařížský tisk tvrdí, že Lenin a Trockij, vůdci bolševické
vlády, jsou placeni Německem. To je zajímavé,
protože zrovna teď Trockij vede bolševickou delegaci na mírových
jednáních v Brestu Litevském. A ta jsou čím dál zamotanější.
Dříve jsme viděli, že ministři
zahraničí Německa a Rakouska mluvili o míru bez anexí a reparací, zatímco hráli politickou hru
o vytvoření satelitních států, u nichž mohli zajistit
vyhlášení nezávislosti. „Když jednání pokračovala,
Čtyřspolek odložil své masky. Odmítli požadavky na vyklizení okupovaných
území před konáním referenda s tvrzením, že obyvatelstvo
už své přání projevilo. Navrhli, aby ruská hranice vedla
od Brestu Litevského k Rižskému zálivu.“ Tato hranice by Rusko
zbavila většiny Polska, Litvy a západního Lotyšska,
tedy spousty území a surovin.
Trockij se pokoušel
jednání zdržovat, velení německé armády ale docházela
trpělivost a chtělo mít na východě jasno. Rakouský ministr zahraničí hrabě Czernin
ze zdržení také neměl radost, protože chtěl ukrajinské obilí,
aby odvrátil to, co vnímal jako téměř revoluční podmínky
hladu ve městech císařství. Tato potravinová krize oslabovala jeho
vyjednávací pozici oproti Německu, protože německou armádu potřeboval
k obraně Ukrajiny před bolševickou invazí, která už běžela několik týdnů.
A oslabilo to i Czerninovu
pozici vůči ukrajinské Radě, která požadovala Chełmskou
oblast ruského Polska v separátním vyjednávání
mezi Ukrajinou a Čtyřspolkem, protože byla etnicky většinově ukrajinská.
To na druhou stranu, opravdu Dům z karet, bylo velice podstatné,
protože přiřčení této oblasti Ukrajině by rozlítilo Poláky
v rakouském impériu.
Habsburkové mohli v rakouské
části impéria vládnout jen díky polským stranám v parlamentu
a vyhovění ukrajinským požadavkům by císaře Karla mohlo
zbavit jeho zbývající podpory. S koncem týdne tak jednání
dosahovala kritického bodu. Válka ale pokračovala
a pořád měla obecnou podporu. V „1. světové válce“ od Martina Gilberta
jsem četl tuto zajímavou pasáž. Viditelný odpor k válce byl
v Británii pořád ještě omezen na několik tisíc
uvědomělých odpůrců.
Tento týden byli ale rozlíceni, když švec Henry Firth zemřel
v pracovním táboře pro odpůrce. Byl odsouzen na devět měsíců,
tak vážně ale onemocněl, že přijal náhradní trest služby
v kamenolomu v Darthmooru. Při práci se zhroutil a byl poslán
do nemocnice, kde zemřel. A 9. února je britský filozof
a logik Bertrand Russel odsouzen k šesti měsícům vězení
za veřejnou podporu toho, aby britská vláda přijala německou
nabídku na zahájení mírových jednání.
Pár poznámek na konec týdne. 4. února Alexej Kaledin údajně
předal velení nad svými kozáky Michajlu Alexejevovi, který pochoduje
se 30 000 muži na Moskvu. 5. února poprvé zasedla Duma
Nezávislé sibiřské republiky. A také 5. února zahynou první američtí
vojáci během své cesty do Evropy, když je u irského pobřeží
torpédována britská loď Tuscania. 166 amerických vojáků
a 44 britských námořníků zahyne. Týden tak končí dalšími intrikami
mezi spojeneckými veliteli a vyústěním mírových jednání
v neřešitelnou situaci Rakouska-Uherska.
Co mohl hrabě Czernin dělat? Pokud by dal Chełm Ukrajině, ztratí podporu Poláků,
což by mohlo impérium zničit. Pokud nedá, asi nedostane
žádné ukrajinské obilí, což by mohlo impérium zničit,
protože Rakušané hladoví. Nemůže si ani znepřátelit Německo,
protože potřebuje jeho armádu, aby udržela bolševiky mimo Ukrajinu,
aby se k tomu obilí dostal.
Podpora Německa ale znamená
podporu jeho nároků na ruské území, čímž opět ztratí podporu
mnoha menšin v Rakousku-Uhersku, což by opět mohlo impérium zničit. Jestli si myslíte,
že to je jak Dům z karet, tak není. Pamatujte, probíhají krvavé boje.
Toto je Hra o trůny. Jestli chcete znát příběh Itálie
a jejího vstupu do války, zde je náš speciální
díl na toto téma. Patr(e)onem týdne
je Lance Smallshaw.
Jestli chcete vidět více hezkých map
a animací, zvažte podporu na Patreonu. Na viděnou příště!
obě strany útočí po celém světě. A na domácí frontě, v politické
mašinérii válčících národů a impérií, manévr stíhá protimanévr, nejen
proti nepříteli, ale i proti vlastním. Situace v Rakousku-Uhersku nyní
opravdu připomíná Dům z karet. Já jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden byl týdnem vzdušného
bombardování nad západní Evropou, v rakouském námořnictvu
a řecké armádě proběhly vzpoury, v Německu stávky, probíhaly intriky mezi německými politiky
a velením německé armády a další intriky mezi britskou vládou
a velením britské armády.
A toto drama se tento
týden vyvíjelo dále. Náčelník britského štábu
Wully Robertson odmítl souhlasit s tím, aby britským zástupcem
ve vrchní válečné radě ve Versailles byl zástupce náčelníka štábu
a člen britské válečné rady. To bu mu dalo pravomoc
vydávat armádě nezávislé rozkazy. Premiér David Lloyd George
tak dal Robertsonovi na vybranou: zůstat jako náčelník štábu v Londýně
s omezenými pravomocemi, nebo přijmout „degradování“
na tuto pozici ve Versailles.
Robertson tvrdil, že delegátem
ve Versailles má být sám náčelník štábu, a pokud ne, delegát by měl
být jeho podřízeným. Lloyd George se dokonce snažil vyměnit
pozice Robertsona s generálem Plumerem a nabídl Plumerovi pozici náčelníka,
kterou on ale odmítl. Jestli to zní zmatečně,
nebojte, bude to jen a jen horší. A proběhla i italská změna
ve vrchní válečné radě.
Luigi Cadorna, v listopadu nahrazený
v pozici italského náčelníka štábu, je nyní v radě vystřídán
Gaetanem Giardinem. Pár slov o Itálii obecně. Italské poválečné výhledy
byly v poslední době značně ovlivněny. Celou dobu existovala
poněkud delikátní otázka italských nároků na druhé
straně Jaderského moře. Poté, co byli Italové v říjnu a listopadu
u Caporetta poraženi Němci a Rakušany, vyhlídky na zisk území
po válce poněkud potemněly.
Spojenečtí státníci to momentálně
nepovažovali za příliš důležité a projev se 14 body prezidenta
Wilsona před pár týdny byl pro Italy studenou sprchou. Bod číslo 9 zněl:
„Úprava hranic Itálie musí proběhnout na základě
jasně daných principů národnosti“. Na základě tohoto by Itálie
neměla mít žádný nárok na Istrii, Dalmácii,
údolí řeky Soči nad Goricí a určitě ne na řecké ostrovy
a na žádnou část Anatolie.
Nicméně… Londýnská dohoda z roku 1915 mezi
Británií, Francií, Ruskem a Itálií původně vedla k italskému vstupu
do války a jejím hlavním lákadlem byl příslib částí rakousko-uherského
území na druhé straně Jaderského moře. USA však touto dohodou vázány nebyly a Wilson přesvědčil Američany,
kteří preferovali neutralitu, příslibem vstupu do války
za liberální mezinárodní systém, který se zbaví mnoha
tradičních příčin válek. USA sice v prosinci vyhlásily
válku Rakousku-Uhersku, i když císařství nezaútočilo
na Ameriku ani Američany.
Wilson neměl v úmyslu
s Rakušany bojovat, vyhlášení požadovali Italové po Caporettu,
částečně i pro povzbuzení morálky. Mark Thompson píše: „Americké mínění popravdě
pochybovalo o italských úmyslech, které se zdály jako podloudné
evropské politikaření, hlásající anti-imperialismus,
ale mající kvazi-imperialistické cíle.“ Premiér Vittorio Orlando popíral,
že by to byl jakýkoliv problém, a velice obecně shrnul italské
válečné cíle jako „dosažení národní jednoty a zabezpečení
pevninských i mořských hranic“.
Koncem ledna však Británie a Itálie
znovu potvrdí platnost Londýnské dohody. Lidé si ale všimli rozporu mezi touto dříve tajnou dohodou,
bolševici ji po revoluci totiž zveřejnili, a vyhlašovanými spojeneckými
anti-imperialistickými úmysly. Dohoda by mohla
platit jedině v případě, že utvářejícím se národům Habsburského
impéria nebude umožněna autonomie.
Prvním úkolem bylo samozřejmě
nejdříve vyhrát válku a Itálie držela 44 rakouských
divizí mimo západní frontu, takže Londýn a Paříž klidnily
italské obavy, jak to jen šlo. Stejně, pokud rakousko-uherské
impérium tuto válku nepřežije, Itálie bude na východ od Jaderského moře
o území soupeřit s jedním či více národy. To vysvětluje, proč italský
ministr zahraničí Sidney Sonnino neschválil propagandu, která by ujišťovala
vojáky na frontě na řece Soči, kteří měli sny o nezávislém
státu jižních Slovanů a zablokoval vytvoření
české a slovenské brigády, aby soudržnost Habsburského
impéria zůstala co nejsilnější.
Tato soudržnost byla ale nyní ohrožena,
pokusím se to vysvětlit. Koncem týdne, 8. února,
pařížský tisk tvrdí, že Lenin a Trockij, vůdci bolševické
vlády, jsou placeni Německem. To je zajímavé,
protože zrovna teď Trockij vede bolševickou delegaci na mírových
jednáních v Brestu Litevském. A ta jsou čím dál zamotanější.
Dříve jsme viděli, že ministři
zahraničí Německa a Rakouska mluvili o míru bez anexí a reparací, zatímco hráli politickou hru
o vytvoření satelitních států, u nichž mohli zajistit
vyhlášení nezávislosti. „Když jednání pokračovala,
Čtyřspolek odložil své masky. Odmítli požadavky na vyklizení okupovaných
území před konáním referenda s tvrzením, že obyvatelstvo
už své přání projevilo. Navrhli, aby ruská hranice vedla
od Brestu Litevského k Rižskému zálivu.“ Tato hranice by Rusko
zbavila většiny Polska, Litvy a západního Lotyšska,
tedy spousty území a surovin.
Trockij se pokoušel
jednání zdržovat, velení německé armády ale docházela
trpělivost a chtělo mít na východě jasno. Rakouský ministr zahraničí hrabě Czernin
ze zdržení také neměl radost, protože chtěl ukrajinské obilí,
aby odvrátil to, co vnímal jako téměř revoluční podmínky
hladu ve městech císařství. Tato potravinová krize oslabovala jeho
vyjednávací pozici oproti Německu, protože německou armádu potřeboval
k obraně Ukrajiny před bolševickou invazí, která už běžela několik týdnů.
A oslabilo to i Czerninovu
pozici vůči ukrajinské Radě, která požadovala Chełmskou
oblast ruského Polska v separátním vyjednávání
mezi Ukrajinou a Čtyřspolkem, protože byla etnicky většinově ukrajinská.
To na druhou stranu, opravdu Dům z karet, bylo velice podstatné,
protože přiřčení této oblasti Ukrajině by rozlítilo Poláky
v rakouském impériu.
Habsburkové mohli v rakouské
části impéria vládnout jen díky polským stranám v parlamentu
a vyhovění ukrajinským požadavkům by císaře Karla mohlo
zbavit jeho zbývající podpory. S koncem týdne tak jednání
dosahovala kritického bodu. Válka ale pokračovala
a pořád měla obecnou podporu. V „1. světové válce“ od Martina Gilberta
jsem četl tuto zajímavou pasáž. Viditelný odpor k válce byl
v Británii pořád ještě omezen na několik tisíc
uvědomělých odpůrců.
Tento týden byli ale rozlíceni, když švec Henry Firth zemřel
v pracovním táboře pro odpůrce. Byl odsouzen na devět měsíců,
tak vážně ale onemocněl, že přijal náhradní trest služby
v kamenolomu v Darthmooru. Při práci se zhroutil a byl poslán
do nemocnice, kde zemřel. A 9. února je britský filozof
a logik Bertrand Russel odsouzen k šesti měsícům vězení
za veřejnou podporu toho, aby britská vláda přijala německou
nabídku na zahájení mírových jednání.
Pár poznámek na konec týdne. 4. února Alexej Kaledin údajně
předal velení nad svými kozáky Michajlu Alexejevovi, který pochoduje
se 30 000 muži na Moskvu. 5. února poprvé zasedla Duma
Nezávislé sibiřské republiky. A také 5. února zahynou první američtí
vojáci během své cesty do Evropy, když je u irského pobřeží
torpédována britská loď Tuscania. 166 amerických vojáků
a 44 britských námořníků zahyne. Týden tak končí dalšími intrikami
mezi spojeneckými veliteli a vyústěním mírových jednání
v neřešitelnou situaci Rakouska-Uherska.
Co mohl hrabě Czernin dělat? Pokud by dal Chełm Ukrajině, ztratí podporu Poláků,
což by mohlo impérium zničit. Pokud nedá, asi nedostane
žádné ukrajinské obilí, což by mohlo impérium zničit,
protože Rakušané hladoví. Nemůže si ani znepřátelit Německo,
protože potřebuje jeho armádu, aby udržela bolševiky mimo Ukrajinu,
aby se k tomu obilí dostal.
Podpora Německa ale znamená
podporu jeho nároků na ruské území, čímž opět ztratí podporu
mnoha menšin v Rakousku-Uhersku, což by opět mohlo impérium zničit. Jestli si myslíte,
že to je jak Dům z karet, tak není. Pamatujte, probíhají krvavé boje.
Toto je Hra o trůny. Jestli chcete znát příběh Itálie
a jejího vstupu do války, zde je náš speciální
díl na toto téma. Patr(e)onem týdne
je Lance Smallshaw.
Jestli chcete vidět více hezkých map
a animací, zvažte podporu na Patreonu. Na viděnou příště!
Související videa
Komentáře
Žádné komentářeBuďte první, kdo napíše komentář





