Rakousko-uherský Dům z karetVelká válka

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 95
98 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:43
Počet zobrazení:1 694

Intrikaření mezi britskými politiky a generály pokračuje dále, italské sny o impériu na druhé straně Jaderského moře dostávají povážlivé trhliny a Rakousko-Uhersko se dostává do čím dál tím horší pozice.

Dům z karet (v originále House of cards) je americký seriál z prostředí vrchlové politiky, který ukazuje intrikaření a až cynický pragmatismus mocných.

Přepis titulků

Bitvy v poli zuří již 42 měsíců, obě strany útočí po celém světě. A na domácí frontě, v politické mašinérii válčících národů a impérií, manévr stíhá protimanévr, nejen proti nepříteli, ale i proti vlastním. Situace v Rakousku-Uhersku nyní opravdu připomíná Dům z karet. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden byl týdnem vzdušného bombardování nad západní Evropou, v rakouském námořnictvu a řecké armádě proběhly vzpoury, v Německu stávky, probíhaly intriky mezi německými politiky a velením německé armády a další intriky mezi britskou vládou a velením britské armády.

A toto drama se tento týden vyvíjelo dále. Náčelník britského štábu Wully Robertson odmítl souhlasit s tím, aby britským zástupcem ve vrchní válečné radě ve Versailles byl zástupce náčelníka štábu a člen britské válečné rady. To bu mu dalo pravomoc vydávat armádě nezávislé rozkazy. Premiér David Lloyd George tak dal Robertsonovi na vybranou: zůstat jako náčelník štábu v Londýně s omezenými pravomocemi, nebo přijmout „degradování“ na tuto pozici ve Versailles.

Robertson tvrdil, že delegátem ve Versailles má být sám náčelník štábu, a pokud ne, delegát by měl být jeho podřízeným. Lloyd George se dokonce snažil vyměnit pozice Robertsona s generálem Plumerem a nabídl Plumerovi pozici náčelníka, kterou on ale odmítl. Jestli to zní zmatečně, nebojte, bude to jen a jen horší. A proběhla i italská změna ve vrchní válečné radě.

Luigi Cadorna, v listopadu nahrazený v pozici italského náčelníka štábu, je nyní v radě vystřídán Gaetanem Giardinem. Pár slov o Itálii obecně. Italské poválečné výhledy byly v poslední době značně ovlivněny. Celou dobu existovala poněkud delikátní otázka italských nároků na druhé straně Jaderského moře. Poté, co byli Italové v říjnu a listopadu u Caporetta poraženi Němci a Rakušany, vyhlídky na zisk území po válce poněkud potemněly.

Spojenečtí státníci to momentálně nepovažovali za příliš důležité a projev se 14 body prezidenta Wilsona před pár týdny byl pro Italy studenou sprchou. Bod číslo 9 zněl: „Úprava hranic Itálie musí proběhnout na základě jasně daných principů národnosti“. Na základě tohoto by Itálie neměla mít žádný nárok na Istrii, Dalmácii, údolí řeky Soči nad Goricí a určitě ne na řecké ostrovy a na žádnou část Anatolie.

Nicméně… Londýnská dohoda z roku 1915 mezi Británií, Francií, Ruskem a Itálií původně vedla k italskému vstupu do války a jejím hlavním lákadlem byl příslib částí rakousko-uherského území na druhé straně Jaderského moře. USA však touto dohodou vázány nebyly a Wilson přesvědčil Američany, kteří preferovali neutralitu, příslibem vstupu do války za liberální mezinárodní systém, který se zbaví mnoha tradičních příčin válek. USA sice v prosinci vyhlásily válku Rakousku-Uhersku, i když císařství nezaútočilo na Ameriku ani Američany.

Wilson neměl v úmyslu s Rakušany bojovat, vyhlášení požadovali Italové po Caporettu, částečně i pro povzbuzení morálky. Mark Thompson píše: „Americké mínění popravdě pochybovalo o italských úmyslech, které se zdály jako podloudné evropské politikaření, hlásající anti-imperialismus, ale mající kvazi-imperialistické cíle.“ Premiér Vittorio Orlando popíral, že by to byl jakýkoliv problém, a velice obecně shrnul italské válečné cíle jako „dosažení národní jednoty a zabezpečení pevninských i mořských hranic“.

Koncem ledna však Británie a Itálie znovu potvrdí platnost Londýnské dohody. Lidé si ale všimli rozporu mezi touto dříve tajnou dohodou, bolševici ji po revoluci totiž zveřejnili, a vyhlašovanými spojeneckými anti-imperialistickými úmysly. Dohoda by mohla platit jedině v případě, že utvářejícím se národům Habsburského impéria nebude umožněna autonomie.

Prvním úkolem bylo samozřejmě nejdříve vyhrát válku a Itálie držela 44 rakouských divizí mimo západní frontu, takže Londýn a Paříž klidnily italské obavy, jak to jen šlo. Stejně, pokud rakousko-uherské impérium tuto válku nepřežije, Itálie bude na východ od Jaderského moře o území soupeřit s jedním či více národy. To vysvětluje, proč italský ministr zahraničí Sidney Sonnino neschválil propagandu, která by ujišťovala vojáky na frontě na řece Soči, kteří měli sny o nezávislém státu jižních Slovanů a zablokoval vytvoření české a slovenské brigády, aby soudržnost Habsburského impéria zůstala co nejsilnější.

Tato soudržnost byla ale nyní ohrožena, pokusím se to vysvětlit. Koncem týdne, 8. února, pařížský tisk tvrdí, že Lenin a Trockij, vůdci bolševické vlády, jsou placeni Německem. To je zajímavé, protože zrovna teď Trockij vede bolševickou delegaci na mírových jednáních v Brestu Litevském. A ta jsou čím dál zamotanější.

Dříve jsme viděli, že ministři zahraničí Německa a Rakouska mluvili o míru bez anexí a reparací, zatímco hráli politickou hru o vytvoření satelitních států, u nichž mohli zajistit vyhlášení nezávislosti. „Když jednání pokračovala, Čtyřspolek odložil své masky. Odmítli požadavky na vyklizení okupovaných území před konáním referenda s tvrzením, že obyvatelstvo už své přání projevilo. Navrhli, aby ruská hranice vedla od Brestu Litevského k Rižskému zálivu.“ Tato hranice by Rusko zbavila většiny Polska, Litvy a západního Lotyšska, tedy spousty území a surovin.

Trockij se pokoušel jednání zdržovat, velení německé armády ale docházela trpělivost a chtělo mít na východě jasno. Rakouský ministr zahraničí hrabě Czernin ze zdržení také neměl radost, protože chtěl ukrajinské obilí, aby odvrátil to, co vnímal jako téměř revoluční podmínky hladu ve městech císařství. Tato potravinová krize oslabovala jeho vyjednávací pozici oproti Německu, protože německou armádu potřeboval k obraně Ukrajiny před bolševickou invazí, která už běžela několik týdnů.

A oslabilo to i Czerninovu pozici vůči ukrajinské Radě, která požadovala Chełmskou oblast ruského Polska v separátním vyjednávání mezi Ukrajinou a Čtyřspolkem, protože byla etnicky většinově ukrajinská. To na druhou stranu, opravdu Dům z karet, bylo velice podstatné, protože přiřčení této oblasti Ukrajině by rozlítilo Poláky v rakouském impériu.

Habsburkové mohli v rakouské části impéria vládnout jen díky polským stranám v parlamentu a vyhovění ukrajinským požadavkům by císaře Karla mohlo zbavit jeho zbývající podpory. S koncem týdne tak jednání dosahovala kritického bodu. Válka ale pokračovala a pořád měla obecnou podporu. V „1. světové válce“ od Martina Gilberta jsem četl tuto zajímavou pasáž. Viditelný odpor k válce byl v Británii pořád ještě omezen na několik tisíc uvědomělých odpůrců.

Tento týden byli ale rozlíceni, když švec Henry Firth zemřel v pracovním táboře pro odpůrce. Byl odsouzen na devět měsíců, tak vážně ale onemocněl, že přijal náhradní trest služby v kamenolomu v Darthmooru. Při práci se zhroutil a byl poslán do nemocnice, kde zemřel. A 9. února je britský filozof a logik Bertrand Russel odsouzen k šesti měsícům vězení za veřejnou podporu toho, aby britská vláda přijala německou nabídku na zahájení mírových jednání.

Pár poznámek na konec týdne. 4. února Alexej Kaledin údajně předal velení nad svými kozáky Michajlu Alexejevovi, který pochoduje se 30 000 muži na Moskvu. 5. února poprvé zasedla Duma Nezávislé sibiřské republiky. A také 5. února zahynou první američtí vojáci během své cesty do Evropy, když je u irského pobřeží torpédována britská loď Tuscania. 166 amerických vojáků a 44 britských námořníků zahyne. Týden tak končí dalšími intrikami mezi spojeneckými veliteli a vyústěním mírových jednání v neřešitelnou situaci Rakouska-Uherska.

Co mohl hrabě Czernin dělat? Pokud by dal Chełm Ukrajině, ztratí podporu Poláků, což by mohlo impérium zničit. Pokud nedá, asi nedostane žádné ukrajinské obilí, což by mohlo impérium zničit, protože Rakušané hladoví. Nemůže si ani znepřátelit Německo, protože potřebuje jeho armádu, aby udržela bolševiky mimo Ukrajinu, aby se k tomu obilí dostal.

Podpora Německa ale znamená podporu jeho nároků na ruské území, čímž opět ztratí podporu mnoha menšin v Rakousku-Uhersku, což by opět mohlo impérium zničit. Jestli si myslíte, že to je jak Dům z karet, tak není. Pamatujte, probíhají krvavé boje. Toto je Hra o trůny. Jestli chcete znát příběh Itálie a jejího vstupu do války, zde je náš speciální díl na toto téma. Patr(e)onem týdne je Lance Smallshaw.

Jestli chcete vidět více hezkých map a animací, zvažte podporu na Patreonu. Na viděnou příště!

Komentáře (3)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Veliké díky za překlady těchto videí! Sleduji od začátku jak 1.světovou válku tak i 2.světovou válku a doufám, že oboje dojedete do konce. Moc díky.

270

Odpovědět

Souhlasím, mám to stejně a doufám navíc, že nejenom, že dokončíte tyto "hlavní" série, ale že by se tu časem mohly objevovat i překlady speciálních epizod, případně Mezi dvěma válkami. Třeba až skončí 1. světová válka, mohla by jí nahradit jedna ze zmiňovaných sérií.... :) .

120

Odpovědět

Není zač, rád slyším, že i po těch letech má pořad stále svoje diváky! Speciální epizody a Mezi dvěma válkami uvidíme, přece jenom mě ještě (spoiler :D ) skoro rok Velké války čeká..... :)

80