Rusové udeřili na jihu

Minulý rok padla do rakousko-německých
rukou spousta ruských měst – Varšava, Lvov, Kovno
a tisíce a tisíce kilometrů území. V roce 1916 se ale situace obrací, neboť tento týden
Rusové Osmanům vezmou Erzurum. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden srbská armáda
dokončila evakuaci na Korfu, zatímco Rakušané
a Bulhaři postupovali Albánií. Rusko postupovalo východní Malou Asií a na západní frontě se Němci
připravovali na velkou ofenzívu.

Ona ofenzíva měla začít
tento týden 12. února u Verdunu, ale kvůli sněhu a dešti
musela být odložena. Znovu projdu představu německého
náčelníka štábu Ericha von Falkenhayna. Chtěl Verdun rozstřílet na kousky
a nechat tam francouzskou armádu vykrvácet, neboť považoval Verdun za symbol,
který budou Francouzi horlivě bránit, a tak tam budou posílat více a více posil,
které budou rozstříleny na kousky. Falkenhayn toto co nejpečlivěji utajoval a ani svým podřízeným
neposkytl celkové plány, takže hodně lidí v německém vrchním velení
nerozumělo nebo nepodpořilo jeho záměr.

Chtěl ale zamezit možnému úniku informací
a maximalizovat strategické překvapení, takže povolil přípravy pro ofenzívy
podél zbytku západní fronty, takže Spojenci věděli,
že se chystá ofenzíva, ale nevěděli kde. Jde o to, že Verdun měl začít 12. února, ale na konci týdne byly podmínky
příliš nepříznivé pro německé dělostřelce, ale těch pár dnů navíc umožnilo
Francouzům uvědomit si, co se chystá, a čtyři francouzské divize,
které bránily celou oblast, byly posíleny na osm divizí s 600 děly.

A dále na jihovýchodě
byla jiná obranná místa opuštěna. Rusové postupovali na Erzurum,
ale Turci, raději než aby se nechali obléhat nebo se úporně bránili,
se začali minulý týden stahovat. Pevnost Kara Gubek padla a pevnosti Tafta
a Chobandede padly nedlouho poté. Tyto pevnosti
byly na výšinách Deyer Boyum. Do 16.

února padlo do ruských rukou
město i pevnost. Další Centrální mocnosti si první myslely, že se osmanská armáda
o síle 200 000 mužů vzdala, ale vzdalo se méně než 15 000 vojáků
a zbytek byl evakuován během minulého týdne, a i těch 15 000 mužů byl zadní voj, který měl Rusy zpomalit,
aby zbytek mohl ustoupit. Přesto bylo během ofenzívy
zabito asi 40 000 osmanských vojáků a jako bonus k zajatcům
Rusko získalo 323 děl. A nebylo to jen Rusko,
které tento týden postupovalo, protože další dvě armády
se probíjely Albánií.

12. února obsadily
rakousko-uherské jednotky Tirenské výšiny mezi Brezou a Bazar Siakem,
severovýchodně od Drače – hlavního města. 14. února tam na Rakušany
zaútočili Italové, ale útok byl odražen. Ve stejnou chvíli dobyla bulharská armáda
Fieri poblíž Avlony a prohlásila, že převzala kontrolu
na jižní třetinou země. Ke konci týdne se uprostřed Albánie
setkají rakouské a bulharské jednotky. Došlo také ke kontaktu
mezi dvěma dalšími zeměmi, ale jedna z nich ani nebyla ve válce.

Byl to diplomatický kontakt
a budu se muset trochu vrátit. Minulý rok, 7. května 1915, byla
Lusitania potopena německými torpédy, což vyústilo ve smrt 1200 lidí
včetně více než 100 Američanů. Spojené státy byly neutrální
a tato akce vyvolala vlnu nevole, ale Němci a Američané spolu
po potopení vyjednávali. Amerika trvala na tom, že Němci
zaplatí odškodnění za padlé Američany, ale také, že odškodnění
musí být doplněno o uznání, že velitel ponorky spáchal
potopením lodě zločin.

Německo s tím nesouhlasilo a říkalo,
že německé ponorkové akce té doby, kdy byly vody kolem Británie
vyhlášeny za válečnou oblast, byly vedeny proti obchodním lodím
jen jako odveta za britskou blokádu Německa. Američané tvrdili, že odveta v podobě
potopení bezbranné lodi je nelegální. Takže jednání zamrzla. Trochu rozmrzly srpnovou
německou změnou politiky nepotápět neozbrojené
obchodní lodě bez varování, ale jinak se jednání
s příchodem roku 1916 neposunula.

Německé přiznání,
že potopení lodě bylo nelegální, by rovněž uznalo, že ponorková kampaň
proti Británii porušuje mezinárodní právo, a Německo bylo ochotné zaplatit
odškodnění jako projev laskavosti, ne jako přiznání pochybení. Alternativou pro Německo
místo popření svého omylu bylo přerušení diplomatických styků
a k tomu se schylovalo koncem ledna 1916. Prezident Woodrow Wilson
v projevu 27.

ledna řekl: "Nemohu vám říct, jaké vztahy
s touto zemí budeme mít zítra. Jednu věc Američané milují více než mír. Milují principy,
na kterých se politický život zakládá. Raději bych se vzdal území než principu." Mnozí toto považovali
za varování vyslané Německu. Jestli to tak bylo, nebo ne,
jednání se poté zlepšila. Německo nabídlo přednést
otázku pochybení arbitráži. Amerika to odmítla se slovy,
že Američané měli právo být na Lusitanii pod ochranou mezinárodního práva
ochraňujícího neutrální strany během války.

Německo 4. února
učinilo nový návrh, který byl popsán jako skoro to přiznání,
které Američané chtěli. Celá debata se nyní točila
kolem terminologie, slovíčkaření, které neurazí ani jednu stranu. 8. února bylo údajně dohodnuto
memorandum, které docílilo právě toho. Problém vyřešen, nebo ne? No, byl vyřešen na dva dny.

10. února poslaly
Centrální mocnosti zprávu, že od 1. března budou ponorky potápět
všechny ozbrojené obchodní lodě bez varování. Tento týden, 18. února, obdržel Kongres
rozhodnutí proti americkému souhlasu, že Němci mají právo
potopit ozbrojené obchodní lodě. Americký Senát
a Sněmovna reprezentantů se neshodly, zejména ve Sněmovně vypukla panika,
že se Amerika blíží k válce s Německem, a byly vzneseny silné požadavky
k odrazení Američanů plout na ozbrojených obchodních lodích,
aby se zabránilo roztržkám s Německem.

Wilson byl informován,
že Sněmovna bylo poměrem 2:1 pro tento zákon s odůvodněním, že odradí
Američany od ohrožení míru, ale Wilson oponoval jakékoliv legislativě
zasahující do jeho vlastního řešení a odmítl takto odebrat
práva americkým občanům se slovy: "Žádný národ nemá právo,
ani když je ve válce, upravit nebo zneuctít principy,
na kterých se dohodly všechny státy s cílem zmírnit hrůzy a utrpení války,
a pokud by práva Američanů měla být zúžena jakýmkoliv takovým jednáním,
nebudeme schopni určit své směřování.

Pokud v tomto případě dovolíme
principu ustoupit kvůli účelu, otevřeme dveře k dalším ústupkům. Jakmile jednou omezíme práva lidí, celý základ mezinárodního práva
se nám může rozpadnout pod rukama." A tady je poznámka na konec týdne. 13. února se tvrdě bojovalo v Haliči. Zmiňuji to, protože v Tarnopoli byla ruská
armáda posílena belgickou obrněnou divizí. Měla několik set mužů, technicky dobrovolníků,
protože Belgie byla neutrální, vybavených obrněnými auty
Mors-Minervy a Peugeotu, které odjely bojovat na východ,
neboť nebyly k užitku v zákopech na západě.

A takový byl týden, politické manévry
Německa a Spojených států. Belgičané bojující s Rusy,
Albánie ve smrtelném nebezpečí, Francouzům došlo,
co se na západě chystá, a Rusové dobývají Erzurum –
potřebné vítězství pro velkého medvěda. Stala se ještě jedna věc,
která nevěstila nic dobrého. 14.

února rumunská vláda oznámila,
že dokončila mobilizaci a že obranné pozice v Karpatech
a na březích Dunaje byly dokončeny. Politická osobnost
a poradce krále Take Ionescu řekl v rozhovoru
s francouzským novinářem následující: "Co se týče rumunské politiky,
udělali jsme obrovskou chybu, že jsme nezasáhli,
když Bulharsko vstoupilo do války. Doufám, že tu chybu nezopakujeme
a že nepodlehneme německým hrozbám, pokud nějaké přijdou.
Země je v tomto jednotná." Rumunsko mobilizovalo,
Američané pronášejí hrozby – jaký si myslíte, že bude výsledek?

Víte to vy, vím to já
a řekl jsem to tady už hodněkrát: stovky tisíc dalších mrtvol. Pokud chcete vědět více o prezidentovi
Wilsonovi a Americe před válkou, klikněte na tuto speciální epizodu. Pokud nás chcete podpořit,
můžete tak učinit na Patreonu, nebo se podívejte do našeho obchodu,
kde máme skvělé plakáty, mikiny a trička. Uvidíme se za týden.