Rusové udeřili na jihuVelká válka

Minulý rok padla do rakousko-německých rukou spousta ruských měst – Varšava, Lvov, Kovno a tisíce a tisíce kilometrů území. V roce 1916 se ale situace obrací, neboť tento týden Rusové Osmanům vezmou Erzurum. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden srbská armáda dokončila evakuaci na Korfu, zatímco Rakušané a Bulhaři postupovali Albánií. Rusko postupovalo východní Malou Asií a na západní frontě se Němci připravovali na velkou ofenzívu.

Ona ofenzíva měla začít tento týden 12. února u Verdunu, ale kvůli sněhu a dešti musela být odložena. Znovu projdu představu německého náčelníka štábu Ericha von Falkenhayna. Chtěl Verdun rozstřílet na kousky a nechat tam francouzskou armádu vykrvácet, neboť považoval Verdun za symbol, který budou Francouzi horlivě bránit, a tak tam budou posílat více a více posil, které budou rozstříleny na kousky. Falkenhayn toto co nejpečlivěji utajoval a ani svým podřízeným neposkytl celkové plány, takže hodně lidí v německém vrchním velení nerozumělo nebo nepodpořilo jeho záměr.

Chtěl ale zamezit možnému úniku informací a maximalizovat strategické překvapení, takže povolil přípravy pro ofenzívy podél zbytku západní fronty, takže Spojenci věděli, že se chystá ofenzíva, ale nevěděli kde. Jde o to, že Verdun měl začít 12. února, ale na konci týdne byly podmínky příliš nepříznivé pro německé dělostřelce, ale těch pár dnů navíc umožnilo Francouzům uvědomit si, co se chystá, a čtyři francouzské divize, které bránily celou oblast, byly posíleny na osm divizí s 600 děly.

A dále na jihovýchodě byla jiná obranná místa opuštěna. Rusové postupovali na Erzurum, ale Turci, raději než aby se nechali obléhat nebo se úporně bránili, se začali minulý týden stahovat. Pevnost Kara Gubek padla a pevnosti Tafta a Chobandede padly nedlouho poté. Tyto pevnosti byly na výšinách Deyer Boyum. Do 16.

února padlo do ruských rukou město i pevnost. Další Centrální mocnosti si první myslely, že se osmanská armáda o síle 200 000 mužů vzdala, ale vzdalo se méně než 15 000 vojáků a zbytek byl evakuován během minulého týdne, a i těch 15 000 mužů byl zadní voj, který měl Rusy zpomalit, aby zbytek mohl ustoupit. Přesto bylo během ofenzívy zabito asi 40 000 osmanských vojáků a jako bonus k zajatcům Rusko získalo 323 děl. A nebylo to jen Rusko, které tento týden postupovalo, protože další dvě armády se probíjely Albánií.

12. února obsadily rakousko-uherské jednotky Tirenské výšiny mezi Brezou a Bazar Siakem, severovýchodně od Drače – hlavního města. 14. února tam na Rakušany zaútočili Italové, ale útok byl odražen. Ve stejnou chvíli dobyla bulharská armáda Fieri poblíž Avlony a prohlásila, že převzala kontrolu na jižní třetinou země. Ke konci týdne se uprostřed Albánie setkají rakouské a bulharské jednotky. Došlo také ke kontaktu mezi dvěma dalšími zeměmi, ale jedna z nich ani nebyla ve válce.

Byl to diplomatický kontakt a budu se muset trochu vrátit. Minulý rok, 7. května 1915, byla Lusitania potopena německými torpédy, což vyústilo ve smrt 1200 lidí včetně více než 100 Američanů. Spojené státy byly neutrální a tato akce vyvolala vlnu nevole, ale Němci a Američané spolu po potopení vyjednávali. Amerika trvala na tom, že Němci zaplatí odškodnění za padlé Američany, ale také, že odškodnění musí být doplněno o uznání, že velitel ponorky spáchal potopením lodě zločin.

Německo s tím nesouhlasilo a říkalo, že německé ponorkové akce té doby, kdy byly vody kolem Británie vyhlášeny za válečnou oblast, byly vedeny proti obchodním lodím jen jako odveta za britskou blokádu Německa. Američané tvrdili, že odveta v podobě potopení bezbranné lodi je nelegální. Takže jednání zamrzla. Trochu rozmrzly srpnovou německou změnou politiky nepotápět neozbrojené obchodní lodě bez varování, ale jinak se jednání s příchodem roku 1916 neposunula.

Německé přiznání, že potopení lodě bylo nelegální, by rovněž uznalo, že ponorková kampaň proti Británii porušuje mezinárodní právo, a Německo bylo ochotné zaplatit odškodnění jako projev laskavosti, ne jako přiznání pochybení. Alternativou pro Německo místo popření svého omylu bylo přerušení diplomatických styků a k tomu se schylovalo koncem ledna 1916. Prezident Woodrow Wilson v projevu 27.

ledna řekl: "Nemohu vám říct, jaké vztahy s touto zemí budeme mít zítra. Jednu věc Američané milují více než mír. Milují principy, na kterých se politický život zakládá. Raději bych se vzdal území než principu." Mnozí toto považovali za varování vyslané Německu. Jestli to tak bylo, nebo ne, jednání se poté zlepšila. Německo nabídlo přednést otázku pochybení arbitráži. Amerika to odmítla se slovy, že Američané měli právo být na Lusitanii pod ochranou mezinárodního práva ochraňujícího neutrální strany během války.

Německo 4. února učinilo nový návrh, který byl popsán jako skoro to přiznání, které Američané chtěli. Celá debata se nyní točila kolem terminologie, slovíčkaření, které neurazí ani jednu stranu. 8. února bylo údajně dohodnuto memorandum, které docílilo právě toho. Problém vyřešen, nebo ne? No, byl vyřešen na dva dny.

10. února poslaly Centrální mocnosti zprávu, že od 1. března budou ponorky potápět všechny ozbrojené obchodní lodě bez varování. Tento týden, 18. února, obdržel Kongres rozhodnutí proti americkému souhlasu, že Němci mají právo potopit ozbrojené obchodní lodě. Americký Senát a Sněmovna reprezentantů se neshodly, zejména ve Sněmovně vypukla panika, že se Amerika blíží k válce s Německem, a byly vzneseny silné požadavky k odrazení Američanů plout na ozbrojených obchodních lodích, aby se zabránilo roztržkám s Německem.

Wilson byl informován, že Sněmovna bylo poměrem 2:1 pro tento zákon s odůvodněním, že odradí Američany od ohrožení míru, ale Wilson oponoval jakékoliv legislativě zasahující do jeho vlastního řešení a odmítl takto odebrat práva americkým občanům se slovy: "Žádný národ nemá právo, ani když je ve válce, upravit nebo zneuctít principy, na kterých se dohodly všechny státy s cílem zmírnit hrůzy a utrpení války, a pokud by práva Američanů měla být zúžena jakýmkoliv takovým jednáním, nebudeme schopni určit své směřování.

Pokud v tomto případě dovolíme principu ustoupit kvůli účelu, otevřeme dveře k dalším ústupkům. Jakmile jednou omezíme práva lidí, celý základ mezinárodního práva se nám může rozpadnout pod rukama." A tady je poznámka na konec týdne. 13. února se tvrdě bojovalo v Haliči. Zmiňuji to, protože v Tarnopoli byla ruská armáda posílena belgickou obrněnou divizí. Měla několik set mužů, technicky dobrovolníků, protože Belgie byla neutrální, vybavených obrněnými auty Mors-Minervy a Peugeotu, které odjely bojovat na východ, neboť nebyly k užitku v zákopech na západě.

A takový byl týden, politické manévry Německa a Spojených států. Belgičané bojující s Rusy, Albánie ve smrtelném nebezpečí, Francouzům došlo, co se na západě chystá, a Rusové dobývají Erzurum – potřebné vítězství pro velkého medvěda. Stala se ještě jedna věc, která nevěstila nic dobrého. 14.

února rumunská vláda oznámila, že dokončila mobilizaci a že obranné pozice v Karpatech a na březích Dunaje byly dokončeny. Politická osobnost a poradce krále Take Ionescu řekl v rozhovoru s francouzským novinářem následující: "Co se týče rumunské politiky, udělali jsme obrovskou chybu, že jsme nezasáhli, když Bulharsko vstoupilo do války. Doufám, že tu chybu nezopakujeme a že nepodlehneme německým hrozbám, pokud nějaké přijdou. Země je v tomto jednotná." Rumunsko mobilizovalo, Američané pronášejí hrozby – jaký si myslíte, že bude výsledek?

Víte to vy, vím to já a řekl jsem to tady už hodněkrát: stovky tisíc dalších mrtvol. Pokud chcete vědět více o prezidentovi Wilsonovi a Americe před válkou, klikněte na tuto speciální epizodu. Pokud nás chcete podpořit, můžete tak učinit na Patreonu, nebo se podívejte do našeho obchodu, kde máme skvělé plakáty, mikiny a trička. Uvidíme se za týden.