Rutina na italské frontě – 8. bitva na SočiVelká válka

Zase se budu opakovat, ale je to tak: Po sedmé bitvě na řece Soči se italská fronta proměnila v pat skoro jako Verdun, takže jak jej prolomíte? Pokud jste náčelník štábu italské armády Luigi Cadorna, tak začnete osmou bitvu na řece Soči. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Rumuni zaútočili na Bulhary v Dobrudži. Spojenecká armáda pěti národů postupovala na Balkáně, na Sommě začaly dvě nové bitvy a německý vyslanec v Osmanské říši byl odvolán kvůli kritice genocidy Arménů.

Toto se stalo potom. Pro začátek ožila italská fronta. I když mluvíme o předešlých sedmi bitvách na Soči jako o samostatných událostech, pro účastnící se vojáky to byl každodenní nepřetržitý boj s neustávajícím ostřelováním, letadly shazujícími bomby a odstřelovači na lovu. Cadorna má 8.

bitvu na Soči naplánovanou a bude to dvoufázový útok. Hrabě z Aosty se šesti divizemi zaútočí na severním Corsu na pouhé tříkilometrové frontě, zatímco jeho zbylých šest divizí bude udržovat tlak na jižní Corso. Další tři divize zaútočí od řeky Vipava jižně od Gorizie. Italové v počtu mužů i děl vysoce převyšovali Rakousko-Uhersko. Bombardovali Rakušany celý minulý týden a intenzita bombardování byla tak obrovská – neboť byla soustředěna na tak malé frontě – že Rakušané ztratili přes 4 000 mužů navzdory odolnosti jejich opevnění.

Mlha a déšť učinily bombardování na chvíli přítrž, ale 7. října začalo znova, když přes tisíc děl po další dva dny přinášelo rakouským pěšákům smrt. Odpoledne 9. října Italové podnikli několik lehčích útoků s cílem najít slabá místa. Dalšího dne, po konečné baráži, se Italové vyvalili ze zákopů proti pocuchanému nepříteli.

Do odpoledne si Italové připsali značné zisky. Jižně od Gorizie byli obránci zatlačeni zpět o skoro 2 kilometry a na chvíli se zdálo, že přišel Cadornův průlom, ale jednotky rakouského generála Svetozaara Borojeviće von Bojny, mnoho z nich Ukrajinci nebo Rumuni žijící v říši, podnikaly protiútok za protiútokem a dobyly zpět polovinu ztracené země. Na severu a ve středu Corsa to vypadalo stejně, ale ne na jihu. Tam se bitva soustředila na Kótě 144 a nejprve probíhala stejně, ale nakonec ji udrželi Rakušané díky nadporučíkovi Theodoru Wankovi z českého praporu, který nařídil střelcům vyběhnout proti Italům a poté se zbraní v ruce donutil sousední rotu připojit se k útoku.

Brzy následoval celý pluk a Italové byli zahnáni zpět. Jih Corsa byl zachráněn. 11. října pokračovaly akce dělostřelectva i pěchoty, které byly zuřivé i drahé. Rakušané pomalu znovuzískávali zemi.

Cadorna chtěl pokračovat v útoku 12. října, ale obě strany byly příliš vyčerpané. Rakušané se udrželi, ale nemohli si dovolit takové ztráty. Za bitvu ztratili 38 000 mužů. Italové 50 000, možná až 60 000. Cadorna věřil, že opotřebovávací válku vyhrává, což byla celkem pravda, když Rakušané válčili i s Rusy a Rumuny a neměli pro italskou frontu příliš dostupných mužů, a začal plánovat další bitvu, ke které dojde, než přijde zima a začít ofenzívy bude nemožné.

Italové proráželi i někde jinde tento týden. Depeše z Říma říká, že postupovali z Avlony na soluňské frontě, v regionu, kde byly příšerné cesty. Hlášení z 10. října říkají, že dobyli Klisuru, více než 50 kilometrů od Avlony směrem k Monastiru, a postupovali k Ochridskému jezeru, kde bylo bulharské pravé křídlo.

Samozřejmě vyhnali pryč Rakušany, kteří oblast střežili. Tento týden Spojenci postupovali i jinde a 10. října Britové přeťali sereskou železnici a Bulhaři ustoupili do kopců. Ale Bulhaři postupovali v Dobrudži na jižní rumunské frontě. 8. října Berlín oznámil, že nepřítel ustupuje v Dobrudži i Sedmihradsku. To byla pravda až na to, že Rumuni drželi Maroské údolí.

Německý generál Erich von Falkenhayn, velící německým silám v Sedmihradsku, měl početní výhodu a lepší železniční spojení. Do 12. října čelil Rumunům v Torzburgském, Predealském a Buzauském průsmyku a donutil je ustoupit. 13. října však přišla pro Rumuny nejlepší zpráva posledních týdnů. Němci byli zastaveni a nuceni ustoupit v Predealském a Buzauském průsmyku. Mohli Rumuni zadržet Němce v Torzburgském průsmyku? Nemohli.

13. října se jím Falkenhayn probil k Ricaru, 10 km v rumunském vnitrozemí. Ale Němci ustupovali na západě na Sommě. Společný francouzsko-britský útok 7. října byl vcelku rozsáhlý, i když pro britského vrchního velitele Douglase Haiga jen přípravný, protože konečným cílem byla oblast severně od Cambrai. Zaútočila jedna francouzská a šest britských divizí. Obecně byl útok selháním. Počasí zabránilo dělostřelectvu zpozorovat německé zákopy a děla.

Britové zvládli dobýt Le Sars díky účinné plíživé baráži, která nedovolila Němcům použít vlastní děla. 8. října se dvě záložní kanadské divize snažily dobýt zákop Regina, ale selhaly stejně jako 1. října. Německý ostnatý drát nebyl na mnoha místech odstraněn dělostřelectvem a německé kulomety se postaraly o vojáky uvězněné v zemi nikoho. 12. října zaútočilo pět divizí na vnější obranu transloyské linie. Ty také nezvládly dobýt své cíle a velitel 30.

divize řekl, že proto, že Němci rozmisťují kulomety všude možně do děr po granátech, ale ne v zákopech, kde by je mohlo vyřadit dělostřelectvo, avšak vojáci z Newfoundlandu postupující na Guidencourt se pohybovali příliš rychle pod plíživou baráží a každý desátý z nich byl zabit vlastním dělostřelectvem. Narůstající ztráty do této chvíle znatelně oslabily britskou 4. armádu, ale generálu Henrymu Rawlinsonovi se musí nechat, že mu útoky 12.

října v mnohém konečně otevřely oči. Toto si zapsal do deníku: "Je zde mnoho případů nezničeného drátu, vzdálené kulometné palby a silných protiútoků, ale pravdou je, že skopčáci bojovali dobře, a pokud neoslabíme jejich odpor zlomením morálky, obávám se, že je ze současné linie nevyženeme." Rawlinson shrnul důvody selhání: Zaprvé nepřítomnost překvapení, útoky jen během 12.

a 15. hodinou. Zadruhé obtížné pozorování. Zmínil špatné počasí, ale přispěla také ztráta velícího stanoviště na hřebenu, když muži postoupili do údolí. Zatřetí obnovující se nepřátelský odpor. Začtvrté nedostatek jasně definovaných startovacích zákopů pro společnou startovací čáru dělostřelecké baráže. A zapáté vzdálená kulometná palba. Je dobré konečně definovat problémy, ale teď měl větší starosti.

Haig chtěl pokračovat v bitvě celou zimu, pokud to bude nezbytné, dokud je počasí skutečně nezastaví. Rawlinson mu řekl, že nemají dost mužů a munice, a i kdyby pokračovali, počasí by postup zhatilo. Haig si byl samozřejmě vědom těchto problémů a jeho řešením bylo postavit lepší železnice, aby dostal na frontu více munice, dovést více mužů, a přesvědčení, že běžná zima nezastaví britský postup.

Také věřil, že musí útočit dál, protože jinak nebude vědět, jak blízko kolapsu Němci jsou. Ti jsou od něj ale daleko, takže se ještě nevzdávejte. Útoky budou pokračovat a pokračovat. A jsme na konci týdne. Pomalý postup na Sommě, krátká, ale smrtící bitva na italské frontě, Němci postupují do Rumunska a Bulhaři ustupují na Balkáně.

Jak řekl Rawlinson, Němci kladou tvrdý odpor a bez zlomení morálky se nevzdají. Alespoň mu to konečně došlo. Jeho nadřízenému Haigovi ještě ne, a tak bude bušit, bušit a bušit na německé linie, dokud ten zázračný moment nepřijde. Nebo dokud si neuvědomí, že nepřijde. Nebo než přijde zima a muži zmrznou tak, že to bude zbytečné.

Tři možnosti. Prozatím si Haig zvolil tu první. Pokud chcete vědět více o architektovi bitvy na Sommě, klikněte na tento díl o Douglasi Haigovi. Patr(e)onem týdne je Rabi Rached. Podpořte nás prosím na Patreonu, abychom si mohli splnit sny o intenzivnějším, lepším a famfárovějším kanálu a k vám se dostal ještě lepší pořad.

Lajkněte nás na Facebooku, sledujte na Twitteru a odebírejte nás. Uvidíme se za týden.