Stávky a vzpouryVelká válka

Je rok 1918. Válka začala v roce 1914. Konec je v nedohlednu a muži bojující za spojence i Čtyřspolek toho mají dost. Co to znamená? Vzpouru na obou stranách. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden začala občanská válka ve Finsku a pokračovala ta na Ukrajině, v Severním moři a u Dardanel se bojovalo na moři, Němci se konečně rozhodli, kde uskuteční svou velkou jarní ofenzivu, a britský premiér David Lloyd George se snažil obcházet vrchního velitele sira Douglase Haiga.

Tyto intriky pokračovaly i tento týden. Spojenecká vrchní válečná rada zasedla 31. ledna ve Versailles a přikázala Haigovi zůstat na západě minimálně do jara v defenzivě. Poté řešila francouzské a britské zálohy, poměrně důležité téma. Lloyd George navrhl společné zálohy britské i francouzské armády pod velením francouzského generála Ferdinanda Focha. Haig se obával, že je to další pokus o vytvoření vrchního „generalissima“, když tak politici tento nápad schválili, položil ožehavou otázku, na koho se má obracet pro přístup ke svým zálohám.

Svého náčelníka štábu Wullyho Robertsona, nebo na francouzského generála? To byla dobrá otázka, vrchní velitel by měl mít přístup ke svým zálohám. Takže tento systém by mohl fungovat jedině v případě, kdy by velitel záloh byl vrchním velitelem ve Francii. Byla ustanovena komise pro řešení tohoto problému s Fochem v jejím čele. Minulý týden byl Henry Wilson jmenován náčelníkem spojeneckého štábu ve Francii.

Wilson chtěl omezit vliv Robertsona z Londýna, zamítl tak jeho žádost o účast v této komisi ohledně záloh. Robertson dokonce nazval výkonný výbor rady „Versailleským sovětem“ a tvrdil, že mít dva náčelníky štábu pro jednu armádu podkope důvěru vojáků v jejich velitele. A možná měl pravdu. 2. února setkání rady skončí a bude oznámeno rozšíření jejích pravomocí. Nyní k opravdovým sovětům, bolševici tento týden nelenili. 27.

ledna přerušili diplomatické styky s Rumunskem. 29. ledna bolševická vojska dorazí do Kyjeva a Oděsy na Ukrajině a 31. ledna, po obsazení velké části Ukrajiny, bude oficiálně založena Rudá armáda a sovětské námořnictvo. 1. února ale Čtyřspolek oficiálně uznal existenci Ukrajinské republiky. Rada, ukrajinský parlament, odhlasovala ukrajinskou nezávislost a separátní mír s Čtyřspolkem, to by ale Rusko připravilo o velkou část jeho ekonomiky a omezilo jeho nárok na statut „velmoci“.

To bylo součástí zajímavé německé strategie. Ministr zahraničí Richard von Kühlmann, úředně vedoucí německé delegace pro mírová vyjednávání mezi Ruskem a Čtyřspolkem, jednání zahájil s tím, že německý parlament informoval, že se bude držet mírové rezoluce z července 1917, která prosazovala „žádné anexe a reparace“, což bylo ale formulováno hodně obecně. To ale nevadilo, Kühlmann a jeho rakouský protějšek hrabě Czernin si uvědomili, že pokud podle všeobecného očekávání ruská bolševická vláda brzy padne, mír naruší vztahy mezi Petrohradem a spojenci a pošle ruské vojáky domů.

Tvrzení, že jsou proti anexím a reparacím, umožní mír s Ruskem, ale nechá jim volnou ruku v anektovaných zemích, které nejsou etnicky ruské, proto uměle zorganizovaná vyhlášení nezávislosti. Sebeurčení tak může být použito pro posunutí ruských hranic a vytvoření údajně nezávislých „nárazníkových států“. O Vánocích tito dva získali skvělou publicitu svým vánočním prohlášením, které slibovalo jednání o míru bez anexí a reparací, pokud budou spojenci souhlasit.

Bylo to chytré, věděli, že spojenci nebudou souhlasit, tak to bylo bez rizika. Tento plán měl ale nyní nepříjemné následky v Německu. Vrchní velitelství OHL, Oberste Heeresleitung, se před prohlášením nikdo na nic neptal a náčelník štábu Hindenburg a generál Erich Ludendorff byli značně rozčarovaní.

Už jsme zmiňovali požadavky velitelů na územní zisky z mírové dohody a neochotu zástupce armády Maxe Hoffmana vracet území, pro které němečtí vojáci umírali. Kancléř Georg von Hertling podpořil Kühlmanna s tím, že vyjednávání řídí politici. A co na to císař? „Vilém, který se protentokrát zhostil své role arbitra, prohlásil, že vánoční prohlášení bylo legitimním krokem v politické hře, že anexe na východě by měly být minimální a spolupráce s Rakouskem-Uherskem byla naprosto klíčová“.

Německá armáda a politici se tak zdáli být na opačných stranách jedné strany. A tento týden probíhaly nepokoje v samotném Německu. Ohromné stávky dělníků nejdříve v Berlíně, pak i v Kielu, Mnichově a Hamburku. Stávkovalo přes 400 000 dělníků. Bylo vyhlášeno stanné právo a stávky brzy skončily.

Více řeknu v dalších týdnech, nyní se musím věnovat chaosu v ozbrojených silách. 1. února v rakouském námořnictvu proběhla vzpoura vedená dvěma českými socialisty. 6000 námořníků vztyčilo rudou vlajku a prohlásilo svou věrnost bolševikům. Místo Internacionály však vyhrávali Marseillaisu a jejich požadavky byly podobnější Wilsonovým 14 bodům než Leninovým prohlášením. Národní autonomie místo nezávislosti, okamžitý mír bez anexí, demobilizace a zlepšení životních podmínek.

Z Poly byly vyslány tři bitevní lodě na potlačení vzpoury. 800 vzbouřenců bylo odstraněno z lodí, 40 stanulo před soudem, 4 byli popraveni. A stejného dne na jihovýchodě proběhla vzpoura i na druhé straně, v řeckém 2. pěchotním pluku v Lamie. Tento pluk byl složen z mužů z jižního, pro-royalistického Řecka a mnoho jich bylo ovlivněno royalistickými agitátory.

Opilí vojáci vracející se z vycházky v časných ranních hodinách přemluvili trumpetistu, aby zahrál zakázanou royalistickou hymnu. Poté asi tisíc lidí, vojáků i civilistů, rozstřílelo elektrické vedení a odřízlo město od elektřiny. Když jim došla munice, někteří dezertovali domů a jiní se vrátili na základnu. Další dne dorazil 9. krétský pluk, aby obnovil pořádek. Mnoho vzbouřenců povstalo znovu, protože se báli vládní represe, jiní se přidali k otevřenému odboji rezervistů, royalistických milicí.

Vzpoura trvala téměř dva týdny, po ní přišly speciální vojenské soudy. 25 mužů bude popraveno, ostatní budou odsouzeni k vězení, vojáci nízké hodnosti budou odsouzeni k odloženým trestům, aby byli přinuceni zůstat na frontě. A na nebi nad západní frontou došlo k dalším střetům. 26. ledna Němci bombardovali Dunkerk, Calais a Boulogne. Dalšího dne Britové bombardovali Trevez a Francouzi Mety. 28.

ledna proběhl nálet na Londýn s 67 mrtvými, 166 zraněnými a jedním sestřeleným letadlem. Britové bombardovali Roeselare a další letiště. Nálet na předměstí Londýna další den přinesl 10 mrtvých a 10 zraněných. A 30. ledna 14 tun bomb, 267 bomb z 31 letadel, dopadne na Paříž. 49 lidí zemřelo a 206 bylo zraněno. Na italské frontě Italové 28. ledna útočili na Rakušany, obsadili Col di Rosso a zajali 1500 nepřátel.

Další den obsadili Monte di Valbella a 31. ledna odrazili silný protiútok. Tak končí tento týden, menší střety na evropských bojištích, samé intriky mezi spojeneckými vůdci, ano, samé intriky i mezi vůdci Čtyřspolku, stávky v Německu a vzpoury na obou stranách. A také jedno důležité úmrtí mimo bitevní pole. 28. ledna ve vojenské nemocnici umírá John McCrae. McCrae byl kanadský doktor, který napsal knihu o patologii, válku začal jako dobrovolník a poté byl převelen ke kanadskému zdravotnickému sboru.

Také byl autorem básně „Na flanderských polích“, kterou jsem před pár lety četl. Nyní ji jako poctu doktoru McCraemu přečtu znovu. „Ve Flandrech rozkvétají máky, tam, kde řad hrobů křivolaký nás hlídá; a vysoko v dáli snad skřivani se rozzpívali, však děla přehlušují ptáky. Jsme Mrtví.

Avšak ještě včera, než jitro přešlo do večera, my lásku znali a teď spíme na polích flanderských. Vy buďte ti, kdo v boj se dají, když z rukou našich upadají pochodně; zas zdvihněte je výš zradíte-li, pak neuhlídá kříž náš klid, ač máky rozkvétají na polích flanderských.“ Jestli chcete vědět více o situaci v Řecku během této války, zde je náš speciální díl na toto téma. Patr(e)onem týdne je Alexander Schötz.

Vaše podpora na Patreonu nám pomohla dostat pořad do dnešní podoby, prosím, zvažte svou podporu, i dolar měsíčně může hodně pomoci. Na viděnou příště!