Vyřazení hidžázské dráhy z provozuVelká válka

Hidžázská dráha byla klíčovou zásobovací cestou Osmanské říše propojující Damašek s Medinou a tento týden Lawrence z Arábie se silami arabského povstání velký kus vyřadí. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Němci obnovili svou západní ofenzivu a operace Georgette začala bitvou u La Lys. Byl to okamžitý úspěch a koncem týdne byli Němci jen 8 km od svého cíle, Hazebroucku před přístavy v La Manche.

Osmané útočili na Kavkaze a Čtyřspolek řešil skandál, když přišla Sixtova aféra s úvahami císaře Karla o zradě svých německých spojenců. Tento týden byl ve funkci nahrazen ministr zahraničí Czernin. A další věc zmíněná minulý týden, která se stala až tento, Ferdinand Foch dostane vrchní velení všech spojeneckých armád. Nařídil, aby obrana Hazebroucku probíhala co nejblíže okraji Nieppského lesa. Spojenci měli před městem poměrně slušnou bariéru, Georgette však dostala nový cíl.

Němci nyní mířili na hřbet mezi horami Kemmelberg a Mont des Cats. I tak byli 14. dubna poměrně zklamaní, levé křídlo 6. armády jako minulý týden u Festubertu a Givenchy nikam nepokročilo, útočníci chtěli útok odvolat, což generál Ludendorff schválil. Místo toho 17. dubna zaútočí severně od Nieppského lesa. Britové však měli značné obavy ze ztráty Calais a Boulogne, přístavů v La Manche. Existovaly náhradní přístavy jako Le Havre a Cherbourg, byly ale dále a mimo dosah menších plavidel.

„Větší lodě by zpomalily přísun zásob a znemožnily udržení blokády u Doveru, klíčového bodu protiponorkové obrany.“ Aby uvolnili jednotky pro boj v údolí řeky Lys, Britové 15. dubna posunuli svou linii severně od Yper, čímž obětovali veškeré území, které za cenu 250 000 obětí vybojovali minulý podzim v bitvě u Passchendaele. 17.

dubna přišel nový německý útok, který měl rozdělit Belgičany a Brity. Útoky mohly odříznout yperský výběžek, ale selhaly a Belgičané Němce zahnali téměř na jejich startovní pozice. Útok byl koncem týdne odvolán a operace Georgette se změnila více méně ve válku opotřebení. Ludendorffova hlavní strategická myšlenka byla, že pro vítězství ve válce je nutné porazit Brity. A náčelník německého generálního štábu Hindenburg ve svých pamětech napsal: „Útok na britské severní křídlo zůstával hlavním cílem naší operace.

Věřím, že pokud útok uspěje, válka bude rozhodnuta. Pokud dosáhneme lamanšských přístavů, přiškrtíme britské klíčové tepny. Tím se nejen dostaneme do nejpříznivější pozice pro narušení jejich námořních tras, ale naše těžká děla budou moci ostřelovat část britského jižního pobřeží.“ A Němci nebyli jedinou zemí Čtyřspolku, která tento týden útočila. Osmané mířili proti Arménům směrem na Kavkaz. Spíše shodou okolností než díky nějakému plánu byly nyní arménské síly lépe koncentrovány než dříve.

Jejich asi 15 000 mužů mohlo něco dokázat proti 25 až 30 tisícům Osmanů, kteří na ně útočili. Osmané 19. dubna zaútočili na linii mezi Novo Selimem a Ağadeve. Arméni zde měli kolem 9000 pušek na frontě dlouhé 40 kilometrů, byli tak poměrně rozptýlení. I když ale útočníci obsadili vrchol hory nad Ağadeve, protiútok je zatlačil zpět. Když ale časem dorazily turecké zálohy, Arméni se museli stáhnout směrem k Benliahmetu.

Vrchní velitel obránců, generál Lebedinski, byl ohledně pokračování odporu poměrně optimistický, což sdělil arménskému národnímu shromáždění v Alexandropoli, které hlasovalo pro pokračování v boji. Transkavkazský sněm zastupující Transkavkazskou federaci měl při mírových jednáních s Osmany v Trabzonu poněkud jiný přístup. Měl v úmyslu přijmout osmanské ultimátum ohledně území z minulých týdnů.

A z Tbilisi byl odeslán telegram, který jim k tomu dal souhlas. Telegram byl ale asi opožděn, protože to bylo 10. dubna a 12. dubna velitel osmanských sil mířících k Batum poslal další ultimátum požadující kapitulaci pevnosti a jejího okolí. Když sněm dostal toto ultimátum, změnil názor a odmítl jej. Od 14. dubna tak oficiálně existoval válečný stav. Velitel batumské pevnosti však stejně kapituloval.

A dále na jih se válčilo v Palestině. 13. dubna arabské povstání zaútočilo západně od Ma'ánu na Simmu. Po obsazení základny po dvou dnech zaútočili na nádraží východně od města. Obsazení Ma'ánu by Osmanům zabránilo v provádění útoků na křídla armády Edmunda Allenbyho. Ma'án byl ale silně bráněn kulometnými hnízdy a útočníci se po dvou dnech museli s těžkými ztrátami stáhnout. Poté Britové jižně od Ma'ánu zaútočili na hidžázskou dráhu u Tell Shamu s nasazením obrněných aut, egyptské jízdy na velbloudech a domorodců.

Útok byl velice úspěšný, obsadil nádraží a zničil stovky metrů trati a mosty. Všech těchto útoků se účastnil i Lawrence z Arábie, kladl střelnou bavlnu na koleje a odpaloval ji. Útočníci poté zamířili na další stanici na jih, na Wadi Rethem. „Spoléhaje se na nezničitelnost aut, minimálně menšími zbraněmi, Dawnay vyslal jedno auto napřed na nádraží, které bylo poté zničeno výbušninami.

Jeho pozůstatky jsou i dnes v písku zřetelné v barvě staré hořčice na úplném jihu Jordánska.“ Times budou psát o zničení nebo obsazení 85 kilometrů železnice. Velký úspěch ale noviny i válečný kabinet připsaly jen arabskému povstání. Jak tyto malé útoky pokračovaly, císař Karel plánoval jeden velký. Minule jsem zmínil, že 14. dubna byl odvolán ministr zahraničí hrabě Czernin, a to Karlem kvůli Sixtově aféře. Než ale odstoupil, doporučil novou ofenzivu na konci jara proti Itálii, s čímž Karel souhlasil.

Možná doufal, že to napraví jeho aférou pošramocenou reputaci v Německu. Němci dokonce na této ofenzivě trvali na oplátku za dodávky potravin a německé velitelství schvalovalo tuto podporu jejich západních útoků. Pro Rakousko-Uhersko to byla možnost ukořistění potřebných zásob, donucení Říma vyjednávat a získání silnější pozice po tom, co se zdálo jako blízké německé vítězství. Dokonce chtěli použít podobný plán útoku jako Němci při operaci Michael a protože se po ruském opuštění války vrátilo velké množství válečných zajatců, získávala jejich armáda na síle a chtěli zaútočit, než se Italové vzpamatují z porážky z loňského prosince.

Hromada poznámek na konec týdne. 14. dubna francouzský premiér Clemenceau prohlásil, že Francie neuznává současnou ruskou bolševickou vládu. 15. dubna Němci oznamují obsazení Helsinek. Stejného dne řecké jednotky překročí řeku Strumu a obsadí vesnice v Serreské oblasti na makedonské frontě.

Na konci týdne tam Italové útočí na řece Crně, jsou ale odraženi. 18. dubna dostane v Británii třetí zákon o vojenské službě královský souhlas. Mělo to být poslední nařízení ohledně povolávání do armády, věk nástupu je zvýšen na 50 let, v případě potřeby na 55 let. Bývalí váleční zajatci nebo vysloužilí vojáci jsou opět povinni narukovat. Bude možné vyhlásit národní pohotovost a veškeré výjimky ze služby budou zrušeny. Takový byl týden, Němci se neúspěšně snaží zatlačit Brity k La Manche, Arméni jsou Osmany tlačeni zpět ve východní Malé Asii, Osmané prohrávají v Palestině a Rakousko plánuje obnovení ofenziv proti Itálii.

Vtipné, na začátku roku jsem říkal, že Rakousko-Uhersko se rozhodlo, že tento rok nespustí žádnou ofenzivu. Situace se ale změnila. Po ruském odchodu z války se statisíce válečných zajatců vrátilo do říše a posílilo armádu.

Císařství ale pořád hladovělo a zoufale potřebovalo od někoho získat nebo ukořistit zásoby a střelivo a národy císařství nyní požadovaly autonomii. Karel ofenzivu potřeboval, ne kvůli slavnému vítězství v bitvě, ani kvůli vítězství ve válce, ale pro holé přežití. Tak hluboko habsburské impérium padlo. Mimochodem, touto dobou před sto lety bylo královské letectvo sotva čtrnáct dní staré.

Náš přítel Bismarck zkoumá založení této nezávislé síly ve svém videu o historii letectví, které je tady. Velice doporučuji se na to podívat. Patr(e)onem týdne je Dhruv Kapoor. Děkujeme za vaši podporu, bez ní by pořad vznikat nemohl. Na viděnou příště!