Zahnaní do koutaVelká válka

Zákopová válka začala na podzim roku 1914 po závodu k moři. Dalších tři a půl roku byla západní fronta v patové situaci i přes miliony obětí, tento týden se to konečně změní. Tento týden se Němcům podaří průlom. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden začaly dvě nové ofenzivy. Menší britská v Palestině a německá ofenziva všech ofenziv na západní frontě, která prorazila britské linie.

Oba útoky tento týden pokračovaly. Britové 25. března obsadili Salt a pokračovali na Ammán, což skončilo fiaskem. Velbloudi nezvládli výstup na Salt a když 27. března začal útok na Ammán, muži byli vyčerpaní a týden skončil bez jakýchkoliv úspěchů. Někomu se ale na západní frontě stále dařilo. Nejdříve malá poznámka k této frontě. 21. března začaly na Paříž dopadat dělostřelecké granáty. Ty pocházely ze speciálních „Pařížských“ děl vyrobených Kruppem, aby město ostřelovaly ze vzdálenosti více než sto kilometrů.

Střely letěly přes čtyři minuty a byly prvním objektem, který dosáhl stratosféry. Při zaměřování děl muselo být zohledněno i zakřivení Země. Nejhorší incident přišel 29. března, když střela zničila střechu kostela při mši na Velký pátek. 91 lidí zemřelo a 68 bylo zraněno. Co se zbytku německého útoku týče, Němci překročili Sommu a Crozatský kanál, protože Britové nestihli zničit mosty.

Generál Hugh Gough se svou 5. armádou pokračoval ve spěšném ústupu. Císař prohlásil, že „bitva je vyhraná a Britové jsou poraženi“. A jak si asi dokážete představit, spojence znepokojovala rychlost německého postupu. Většinu úžasných úspěchů dosáhl Oskar von Hutier s německou 18. armádou, ale do 23. března i předsunuté jednotky Georga von Marwitze postoupily přes dvacet kilometrů proti středu britské linie. Philippe Pétain a Francouzi vyslali už 13 divizí, aby pomohly odvrátit rozpad Goughovy armády, když ale dorazily, byly také zahnány na ústup.

24. března se Britové stahovali po celé délce své linie. Britský premiér Lloyd George požádal lorda Readinga, britského velvyslance v USA, aby prezidentu Wilsonovi vysvětlil situaci britské armády. „Musíte prezidenta požádat, aby přestal řešit přesné znění minulých dohod a poslal nám pěchotu tak rychle, jak to jen bude možné, i bez zajištění transportu nebo dalších zdržení. Situace je bez pochyb kritická.

Pokud se USA ještě zdrží, možná do války dorazí pozdě.“ Wilson Readinga přijal v Bílém domě, uznal závažnost situace a ptal se, co dál. Reading mu řekl, ať pošle přímý rozkaz generálu Pershingovi, aby byli Američané ve Francii zařazeni do jednotek s Francouzi a Brity a nečekali na to, až jich dorazí dostatek pro zformování vlastních jednotek. Wilson řekl, že podle americké ústavy má pravomoc rozhodnout bez konzultace s vládou a rozkaz vydá. Pershing se chystal na válku v roce 1919, ale operace Michael, nyní probíhající část německé ofenzivy, změnila i jeho názor.

Na konci týdne spojencům nabídne využití amerických vojáků podle jejich uvážení a Američané se tak konečně opravdu zapojí do boje. Hrozilo, že se Němcům podaří vrazit klín mezi britské a francouzské armády. Bylo zajato přes 40 000 spojeneckých vojáků. Britské linii východně od Amiens hrozilo prolomení a pokud by klíčový dopravní uzel v Amiens padl, britské armády by byly odříznuty od přístavů v Rouenu a Le Havru, pokud pomineme jejich odříznutí od francouzských armád.

Byla shromážděna speciální síla 3 000 mužů pro pomoc na této linii. Ta ze zoufalství zahrnovala i 500 amerických železničních techniků. Nicméně německý generál Erich Ludendorff zatím nevyslal své armády do útoku na tento klíčový bod. Místo toho je vyslal do tří směrů. Von Below dostal přístup k zálohám a měl vyrazit na sever, Marwitz měl zamířit západně na linii mezi Arrasem a Amiens.

Hutier měl mířit na jih směrem k Noyonu a Paříži. G. J. Meyer v knize A World Undone píše, že patrně jediné možné vysvětlení je, že Ludendorff soudil, že může obchvatnými manévry porazit oba nepřátele najednou. To bylo nad německé síly, „...ale připomíná to tažení Conrada von Hötzendorfa, který zdecimoval rakousko-uherské armády teoreticky brilantními, ale nerealistickými pokusy o okamžitou slávu.“ 25.

března Němci dosáhli průlomu mezi britskými a francouzskými armádami a obsadili Noyon a Bapaume. Spojenecké vrchní velení toho dne došlo k rozhodnutí, že vrchní velení sil dostane francouzský maršál Ferdinand Foch. Doplním pár podrobností. Britský velitel Haig ke svému rozčarování zjistil, že pokud budou Němci dále postupovat, Francouzi ustoupí dále na jih a jejich armády budou opravdu rozděleny. To nebylo Pétainovo rozhodnutí, dostal od vlády rozkaz ubránit Paříž za každou cenu a jako jedinou prioritu.

Haig také věděl, že pokud bude existovat vrchní velitel spojeneckých sil, pozici pravděpodobně dostane Foch, který bude ochotnější postupovat na sever namísto ústupu na jih, Haig tak myšlenku podporoval. 26. března dostal Foch na starost západní frontu. Jeho prvním počinem bylo odvelení armády bránící Saint-Mihiel k Amiens. Pétain navrhoval linii 30 kilometrů zpět namísto linie před městem. Foch prohlásil: „Musíme bojovat před Amiens, musíme zastavit tam, kde jsme.

Když jsme nedokázali Němce zastavit na Sommě, nemůžeme ustoupit ani o centimetr!“ Ludendorff si konečně uvědomil důležitost Amiens a nařídil Marwitzovi spojit své levé křídlo s Hutierovým pravým a město získat. Němci ale také tvrdě útočili na Francouze na Aisne, dokonce řeku překročili a zatlačili Francouze zpět k Marně. Znovu to bylo jako v září 1914. 27.

března Němci zatlačili Francouze z Montdidieru jen 80 km od Paříže. Nicméně Francouzi u Noyonu toho dne dokázali Němce zastavit. A stejného dne Britové na Sommě dokázali 800 Němců zajmout. I tak mezera mezi Brity a Francouzi byla pořád přes 15 kilometrů široká. Minulý týden Němci na obou stranách od řeky Scarpe zahájili operaci Mars, ta ale skončila neúspěšně a byla ihned odvolána. 28. března byl Gough zbaven velení 5. armády a 29. března frontu opustil. Za několik týdnů v britském parlamentu bude Lloyd George vinit Gougha a 5.

armádu za jejich selhání. Nedostatek mužů, povahu útoku a statečný odpor obránců ani nezmíní. Musím uznat, že i přes selhání v minulých ofenzivách, o kterých jsem tu mluvil, toto nebylo vůči Goughovi fér. Nemyslím, že na světě byl generál, který by byl schopen linii udržet s tím, co Gough měl, proti tomu, čemu Gough čelil. Přes všechny úspěchy Ludendorff přicházel na hlavní slabou stránku jeho útočné síly.

Nebyl schopen pronásledovat a dorazit poražené Brity. Německá jízda byla pořád na otevřeném území na východě. Ludendorff neměl dost tanků a obrněných vozů na rychlé operace. Německo nemělo přístup ke gumě a ocelová kola vozů, které Ludendorff měl, ničila silnice, po kterých jezdily. Hutierovi muži se přesouvali tak rychle, jak rychle dokázali jít. Nyní již chodili a bojovali týden. I tak 26.

a 27. března postoupili o 30 kilometrů a koncem týdne spojenecký ústup pokračoval všude kromě Amiens, kam mířily britské a francouzské zálohy a kde Němci čekali na svá těžká děla. Jak týden končil, veškerá pozornost a celé úsilí operace Michael mířilo na Amiens a celý svět to sledoval. Jeden z britských vojáků, kteří zemřeli v boji 24. března, byl poručík R. B. Marriott-Watson, syn spisovatele H. P. Marriotta-Watsona. Jeho krátkou básní Kismet dnešní díl uzavřu. „Na západě plane opálové nebe, co psáno je, to musí býti, a kulka sviští, skučí nade mnou do srdce stráže opodál.

Někdo brzy, někdo pozdě odchází, ve vzduchu výkřik umírá, kdo by však ještě věřil na osud, když duše tělo v plamenu soumraku opouští.“ Jestli vás zajímá závod k moři v roce 1914, zde je náš díl na toto téma. Patr(e)onem týdne je Alicia Ashby. Vaše podpora na Patreonu nám umožňuje tento pořad natáčet a my jsme vám vděční za jakýkoliv příspěvek.

Na viděnou příště!