Závod k ropným polím v Baku

Američané se připojili k válce více než před rokem, ale neměli řádnou armádu a byli od bojišť půl světa vzdálení. Armádu ale za posledních 14 měsíců vybudovali a houfně ji posílali do Evropy a během posledních týdnů se tato armáda osvědčila v bitvě. Co to pro válku znamená? Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Rakušané spustili novou ofenzivu na italské frontě, ta ale naprosto selhala a Rakušané nyní ustupují zpět přes Piavu.



Bitva oficiálně skončila tento týden 23. června. V Gjumri se zformovala 9. osmanská armáda jako součást plánu ministra Envera Paši pokusit se obsadit ropná pole v Baku. Když nyní Osmané dokázali obejít německé diplomatické plány bránící jim v postupu ke Kaspickému moři, závod o kontrolu ropných polí v Baku doopravdy začíná. Kdo byli soutěžící v tomto závodě? První soutěžící: Osmané!



V oblasti byli vojensky nejsilnější, 9. divize nové armády islámu mohla být posílena 5. a 36. divizí a plánovali posílit ázerbájdžánské milice z přibližně 10 000 mužů na 20 000 až 30 000 mužů. Také plánovali naverbovat přes 10 000 dobrovolníků z Dagestánu. Enver počítal, že Baku obsadí do čtyř týdnů. Už teď ale koukal dále na oblast dolního toku Volhy a transkaspickou oblast. Myslel si, že z Persie mohou přijít Britové a dělat problémy, ale 9.



armáda může se silou čtyř až pěti divizí čelit jakékoliv hrozbě v oblasti. Druhý soutěžící: Němci. Ti potřebovali ropu, a to hodně. V oblasti neměli dostatečnou sílu, proto se museli snažit diplomaticky. V červenci uspořádají setkání zástupců zemí Čtyřspolku se zástupci národů Kavkazu v Istanbulu a pokusí se intrikami získat ropná pole pro sebe. Brzy však usoudí, že klíč pro německou kontrolu ropy v Baku leží v Moskvě. Třetí soutěžící: Sověti. Ti byli v podobné pozici jako Němci. Neměli v oblasti Kavkazu a Volhy dost velkou sílu na zastavení Osmanů v poli.



Sovětští velitelé byli názoru, že Baku nutně musí zůstat v sovětském Rusku, protože ruská ekonomika ropu nutně potřebovala. A Sověti nikdy neuznali legitimnost Transkavkazské federace nebo ázerbájdžánský nárok na Baku a byli odhodlaní s Osmany bojovat. Kvůli malé síle rudé armády se však museli spojit s arménskými milicemi nebo kozáky plukovníka Bišerakova, kteří byli vybaveni a podporováni Brity. Britové však byli vůči Sovětům opatrní. Čtvrtý soutěžící: Azerští Tataři.



To dává smysl, většina obyvatel v okolí Baku byla tatarské národnosti. Ale v současnosti byla revoluční komise v Baku podporovaná rudou armádou jediným držitelem moci v Baku a na ropných polích. Tataři přerušili tbiliskou železnici, komise však měla s Ruskem spojení přes Kaspické moře. Dříve došlo v Baku k bojům mezi arménskými křesťany a tatarskými muslimy. Když rudí podpořili Armény, boje přerostly v masakry a téměř polovina muslimské populace Baku z města uprchla.



To bylo důvodem, proč se Tataři ochotně připojili k Osmanům. Pátý soutěžící: Arméni, které nejméně ze všech zajímala ropa, ale kterým šlo nejvíce ze všech o přežití. Jako svou záchranu viděli šestého soutěžícího: Brity. Ti poslali do oblasti Dunsterforce, o kterých máme dva skvělé speciální díly, ale zatím nevyslali sílu, která by byla natolik významná, aby Gruzíncům a Arménům pomohla Turky zastavit.



Dunsterforce ale nyní spolupracovala s Bišerakovovými kozáky a přivedla britskou a gurkhskou pěchotu, 4 obrněné vozy a 500 nákladních vozů. Síla měla za úkol pomoci obráncům Baku, jak to jen bude možné. Obránci měli asi 15 000 mužů, Britové ale ještě nepřekročili Kaspické moře a do Baku nedorazili. To byli hlavní soutěžící. A zatímco se snažili zjistit, kdo co ovládá, podobný příběh se dříve v tomto měsíci začal odehrávat dále na jihozápad. 4.



června se sionistický vůdce Chajim Weizmann setkal s vůdcem arabského povstání Emirem Faisalem a jednali o tom, co se zdálo jako dobrá dohoda o židovském státu v Palestině. Faisal v červenci napíše Markovi Sykesovi, jednomu z autorů Sykesovy-Picotovy dohody: „Uznávám, že někteří ignorantští Arabové židy nesnáší, ignoranti jsou ale všude stejní. A celkově takové incidenty vypadají lépe než to, čím židé trpí v rozvinutějších zemích.“ A nepletl se, jen tento měsíc je na Ukrajině zabito asi tisíc židů protibolševickými silami „bílých“ Rusů.



Mnoho z nich bylo tradičně antisemitských, to bylo ale nyní umocněno běžnou asociací židů s bolševiky. To byl značně zkreslený náhled na věc, ale zkreslený pohled měli i jiní. 19. června americký generál Pershing napsal Wilsonovu poradci Edwardu Housovi, že spojenci jsou v podstatě vyřízení a jedinou věcí, co je ve válce udrží, je ujištění, že do boje přichází miliony Američanů. Očekával a přál si, aby americká armáda narostla na tři miliony mužů, z čehož bude přes dva a půl milionu ve Francii do prvního května 1919.



I zlomek z toho počtu, který tam již byl, začínal být poznat. 26. června skončila bitva o Belleau Wood po třech a půl týdnech bojů, a to spojeneckým vítězstvím. Byla to první bitva války, kde měli Američané těžké ztráty. Doughboy center provozuje stránku, která bitvu sleduje den po dni. Odkaz je dole v popisku. Před popisy dnů mají zajímavý úvod, který mimo jiné tvrdí toto: „Belleau Wood je zdrojem mnoha neshod a kontroverzí.



Někteří tvrdí, že tato bitva neměla být vůbec bojována, že američtí velitelé měli předvídat její výsledek podle výsledků podobných útoků na silně zalesněné oblasti na Sommě a v Yperském výběžku. Američtí generálové tak měli odporovat francouzskému rozkazu k zahájení útoku. Silná kritika se ale také snáší na Jamese Harborda, velitele 4. brigády, za to, že nepochopil nutnost soustředěné dělostřelecké palby k vyčištění lesa a za jeho nesystematické velení.“ I tak je tato bitva významná tím, že dala jasný signál jak spojencům, tak i Němcům, že americká armáda přijela bojovat.



A nový protivník na Němce opravdu udělal dojem. Během bitvy si německý důstojník rozvědky zapsal: „Psychologický efekt našich zbraní nezastavil postup pěchoty. Nervy Američanů jsou stále pevné.“ Tito američtí vojáci v boji, ať už kdekoliv na frontě, byli pořád pod velením Britů a Francouzů.



To bude prozatím pokračovat, i když se to Pershingovi nelíbilo. A tak týden končí tím, co lze popsat jen jako reality show z roku 1918, která začíná na Kavkaze, nadějí na řešení v Palestině a Američany, kteří se osvědčili v boji. Náhled na věci. Je důležitý pro plánování i pro morálku. Dnes, 28. června 1918, je to přesně čtyři roky od atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda.



Skončím obsahem dvou projevů z tohoto týdne, obou z 24. června, abych ukázal, jak na situaci obě strany nyní nahlížely. Britský premiér Lloyd George v dolní sněmovně: „Jsme na pokraji velkých událostí, spojenci na tom nikdy nebyli lépe. Nedávné italské vítězství je jednou z nejdrtivějších porážek Čtyřspolku, což je skvělé, protože Italové jsou na tom hůře než Britové.“ Německý ministr zahraničí Richard von Kühlmann v Reichstagu: „Vztahy s ostatními státy Čtyřspolku uspokojivé.



Rusko v rozkladu. Finská nezávislost dosažena s německou pomocí. Kuronsko a Litva odtrženy od Ruska. Zbytek Baltu bude projednán se Sověty, Kavkaz bude vyřešen na konferenci. Iniciativa ve válce v německých rukách. Trvání války nejisté. Rusko válku naplánovalo, Francouzi si ji přáli, Británie odpoutala Rusko ze řetězu. Ve světle událostí v Itálii ale nelze očekávat čistě vojenské řešení. Německo připraveno obdržet mírové návrhy.“ Jestli chcete zjistit více o Danovi Dalym, mariňákovi, který bojoval u Belleau Wood, zde je náš speciální díl o něm.



Patr(e)onem týdne je Douglas Pennell. Děkujeme za vaši podporu na Patreonu, bez vás by tento pořad nemohl vzniknout. Na viděnou příště!