Zklamání Lawrence z Arábie

Každý bojující národ motivoval svůj lid láskou k vlasti a národu ke vstupu do armády a boji. Jak ale motivujete lidi láskou k národu, když nemají žádný pocit národní identity? Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden pokračovala vzpoura ve francouzské armádě. Trvala již týdny a situace byla vážná. Ruskou armádou po revoluci také zmítal chaos, řecký král po spojeneckém ultimátu abdikoval a spojenci obsadili neutrální řecké území.



Italové v Trentu zahájili novou ofenzivu a bitva o Messines skončila britským vítězstvím. Tato bitva byla dá se říci prologem přicházející velké vlámské ofenzivy generála Douglase Haiga. Ten ale pořád neměl souhlas z Londýna. 16. června se sešel s premiérem Lloydem Georgem, jeho komisí pro válečnou politiku a náčelníkem štábu Robertsonem, aby jim vysvětlil své plány.



Tato setkání zabrala zbytek týden a byla celkem vypjatá. Haig předložil své velkolepé plány a Lloyd George ho zasypal otázkami. Proč si generálové myslí, že po posledním neúspěchu nyní útok ve Vlámsku uspěje? Jak vypadají německé pozice? Jaké budou ztráty? Co když plán neuspěje? Byl vyžádán názor admirality a ta souhlasila s Haigem. Admirál Jellicoe tvrdil, že Británie nemůže zůstat další rok ve válce, pokud nebude obsazeno belgické pobřeží, což bylo přijato lehce rozpačitě.



Nakonec dal Lloyd George Haigovu plánu zelenou, ale přesvědčen zdaleka nebyl. Moc dobře věděl, že postavit se Haigovi a Robertsonovi bez podpory napříč stranami by oslabilo jeho pozici ve sněmovně. Mám jeden citát z "A world undone": "Svým způsobem podobně jako tvrdil Nivelle, když zpochybnili jeho plány u Chemin des Dames, Haig tvrdil, že když jeho útok neuspěje, může být rychle odvolán a ztráty mohou být udrženy na přijatelné úrovni.



Váhavě a rozmrzele, přesvědčen, že vidí jasný příklad válečné stupidity, Lloyd George pověřil Haiga, aby pokračoval ve svých přípravách." Kniha popisuje další zajímavou věc. V širších souvislostech to ukazuje silnou stránku britského systému. Haig měl svolení připravit útok, nerozhodoval ale o celkové strategii. Vláda mu dala svolení a jednání proběhla z vůle premiéra, který měl ve věci poslední slovo.



Každý souhlasil, takže ústavě bylo učiněno zadost. Rád bych řekl pár slov o britské válečné komisi. Skládala se z premiéra, lorda Milnera, člena válečného kabinetu, jihoafrického generála Smutse, Andrewa Bonara Lawa, předsedy konzervativců a ministra financí, a lorda Curzona, bývalého guvernéra Indie a také člena válečného kabinetu. Komise poprvé zasedala dříve v červnu. Smyslem komise bylo prověřovat fakta a přezkoumat strategii vedení války.



Když válka zuřila už tři roky, mohli byste si myslet, že takováto komise už dávno existovala. Neměli byste pravdu. Tak či tak, během svého prvního zasedání se komise usnesla, že ideálním místem pro útok na Čtyřspolek je ve skutečnosti Itálie, a ze západu by tam mělo být přesunuto dvanáct divizí. To by vážně narušilo Haigovy plány. Svolení k ofenzivě ve Vlámsku však platilo. Je tu ale jedna důležitá věc.



Ať už z jakéhokoliv důvodu, komise neschválila ofenzivu, ale pouze její plánování a přípravy. Velký rozdíl. A tak prozatím, když bylo Vlámsko pořád suché a letní deště zatím nedorazily, komise odložila konečné rozhodnutí. Drahocenný čas ale utíkal. A čas utíkal i další důležité britské osobnosti. Lawrenci z Arábie, který nyní vážně pochyboval o úspěchu Arabského povstání. Jeden z jeho společníků, Nasib al-Bakri, který ho doprovázel na poslední expedici, chtěl pokračovat do Damašku, kde by podpořil povstání nacionalistů.



Lawrence si ale uvědomil, že beduíni se svou násilnou pověstí by spíše než přátelství podněcovali strach. Navíc si nemyslel, že by Syřané vyslechli jakékoliv volání do zbraně. Dříve v tomto roce si zapsal: "Sýrie a Syřan jsou tu cizí slova. Pokud neumí anglicky nebo francouzsky, nezná místní obyvatel žádné slovo, kterým by tuto zemi nazval. V turečtině Sýrie znamená oblast Damašku, v arabštině toto slovo neexistuje. Aleppan se vždy nazývá Aleppanem, Bejrůťan Bejrůťanem, to platí i pro nejmenší vesnice.



Není tu žádné národní cítění." Bakri i tak zamířil do Damašku. Lawrence si myslel, že tato předčasná akce zhatí celé povstání. A další povstání vypadalo, že končí, a to vzpoura ve francouzské armádě. Desetitisíce mužů se vzbouřily proti rozkazům k dalším sebevražedným útokům a stěžovaly si na nízký plat a nedostatek volna. Velitel Pétain místo represe a poprav vůdců vzpoury použil k usmíření vzbouřenců chytrou kombinaci metody cukru a biče.



Nejdříve okamžitě zvýšil morálku zavedením systému, kdy každý dostal sedm dní volna, později dokonce deset, každé čtyři měsíce. Také nařídil obecné zlepšení životních podmínek. A sice vzbouřence poslal před vojenský soud, ale nebyly to klasické rychlé soudy následované okamžitou popravou. Dobře, takové také proběhly, ale podrobnosti o nich neznáme.



23 385 vojáků bylo odsouzeno za účast ve vzpouře a od května do října 1917 bylo 412 mužů odsouzeno k smrti. Popraveno jich ale bylo jen 55, zbytek byl většinou odsouzen ke tvrdé práci v koloniích. A tak se, podle většiny zdrojů díky Pétainovi, francouzské armádě začalo vracet odhodlání a sebevědomí. Plány na novou ofenzivu ale neexistovaly. Sám Pétain 18.



června prohlásil: "Budu důsledně pokračovat v represi, nezapomenu ale, že jsou to vojáci, kteří strávili tři roky v zákopech. Jsou to naši vojáci." Během šesti týdnů vzpoura skončí. A v Trentu se tento týden také bojovalo. Minulý týden Italové pod rakouskou palbou uvázli na úbočí hory. Italové zůstali na místě i přes zastavení palby kvůli sněhu a mrakům do 18. června. Když se však obloha vyjasnila, octli se pod útokem děl, pěchoty a bombardérů. Dobyli a ztratili horu Mt.



Ortigara a počet mrtvých narůstal. A hrabě Heinrich von Clam-Martinic rezignoval na funkci rakouského premiéra. Bude nahrazen Ernstem Seidlerem von Feuchteneggem a ujme se funkce vojenského guvernéra v okupované Černé Hoře. A Arthur Currie převezme velení kanadského sboru ve Francii. Tak týden končí těžkými italskými ztrátami v horách, konečně utichající francouzskou vzpourou, Lawrence z Arábie přemítá, jak přesvědčit lidi bez národního cítění, že jsou národ, a Douglas Haig připravuje velkou ofenzivu, zatímco jeho vláda vyčkává a odkládá rozhodnutí na později.



Skončím další informací o Lawrencovi. Před měsícem se sešel s Markem Sykesem a dozvěděl se podrobnosti o Sykesově–Picotově dohodě, která po válce rozdělí Střední východ mezi spojence. Sykes i Picot se v květnu sešli s veliteli Arabského povstání a ujistili je o budoucí nezávislosti arabských států, jen s pomocí "cizích poradců".



Lawrence z toho byl úplně skleslý a znechucený, zejména ze Sykesových ústupků Francouzům ohledně Sýrie, které Francouzům po válce přiřknou odměnu za věci, které za války udělali Arabové. Lawrence ale stále viděl světélko naděje. Pokud by pomohl Arabům získat Sýrii, mohl by zabránit francouzským ambicím. Telegramem napsal Gilbertu Claytonovi, svému šéfovi a veliteli britské rozvědky v Egyptě: "Vyrážím do Damašku, doufám, že mě po cestě zabijí.



Pokuste se to v zájmu nás všech nějak vyřešit, než to zajde ještě dále. Necháváme je za nás bojovat kvůli jedné velké lži a já to nesnesu." Jestli chcete o Lawrenci z Arábie vědět víc, zde je naše speciální epizoda o něm. Patr(e)onem týdne je Rannveig Marie Jørgensdotter Spliid. Pěkně. Díky za vaši podporu, bez ní by pořad nevznikl. Na viděnou příště.