Zmatky v německém parlamentu

Rusko minulé léto Brusilovovou ofenzivou téměř vyřadilo Rakousko-Uhersko z války. Od té doby ale zažilo politické zmatky, které vedly k revoluci a carově abdikaci. Spojenci se obávali o jeho schopnost ve válce pokračovat, tento týden jsou ale Rusko a Alexej Brusilov zpět. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden skončily boje na hoře Mt. Ortegara těžkými italskými ztrátami bez žádných úspěchů.



Prvních 14 000 amerických vojáků dorazilo do Francie, Řecko se oficiálně přidalo ke spojencům a Rusko na jihovýchodě připravovalo velkou ofenzivu. Tato ofenziva tento týden začíná. Moc v Rusku byla pořád rozdělena mezi prozatímní vládu, která chtěla zavést liberální demokratický systém, a sověty s jejich revoluční doktrínou. Před pár týdny začal kongres sovětů delegátů dělníků a vojáků, kde měli bolševici stovku delegátů z celkového počtu okolo tisíce.



Ti byli neoblomní ohledně ukončení války. Celkově ale kongres končící 7. července vyslovil podporu prozatímní vládě jako nejvyšší autoritě v Rusku. Ministrem obrany byl Alexandr Kerenskij. A jak jsme viděli minulý týden, ten chtěl obnovit útočné operace. 1. července se tak staly dvě věci. V Petrohradu proběhla ohromná demonstrace za mír a v Haliči začala ofenziva generála Brusilova.



31 divizí, přes 200 000 mužů, s podporou 1328 těžkých děl vyrazilo do útoku směrem na Lvov, vzdálený asi 80 kilometrů na západ. Brusilov měl většinu děl a nejspolehlivější jednotky soustředěné v hlavní ose postupu na asi 48 kilometrech linie, i když útoky na odlákání pozornosti linii bojů prodloužily na 160 kilometrů. Kerenskij strávil několik dní na frontě, motivoval muže k boji za vlast a svobodu a osobně vydal rozkaz k začátku ofenzivy.



"Kerenskij se pohyboval po linii a dodával kuráž nejméně bojechtivým jednotkám. Když jeden pluk odmítal útočit, Kerenskij se postavil nad zákop na dohled od Rakušanů a řekl vojákům, že když nezaútočí, bude s nepřáteli bojovat sám. To muže povzbudilo a vyrazili vpřed, mnoho z nich po cestě Kerenského objalo. Kerenskij byl přemožen emocemi a chtěl se do útoku zapojit.



Novinář, který vše viděl, řekl, že se to zapíše do dějin jako jeden z největších válečných činů." I když existovaly výjimky, většina vojáků byla ochotná útočit. 11. a 7. armáda tvořily předvoj, 8. armáda byla v záloze. A ofenziva začala velice úspěšně. 1. července Rusové získali tři linie zákopů a 12 000 zajatců. 2. července při dalším postupu zajali dalších 6300 nepřátel. Ten samý den se při vedlejším konfliktu československý pěchotní prapor, část československé legie, dobrovolnické síly bojující za spojence, dostal u Zborova do střetu s daleko početnější rakousko-uherskou jednotkou.



Přes početní nevýhodu postoupil daleko na nepřátelské území, prolomil celý systém zákopů a zajal 3300 nepřátel. A dokonce přesvědčili mnoho Čechů v rakouské 19. divizi k dezerci. Rakousko-uherské linie padly a muži v panice utíkali. V linii vznikla mezera desítky kilometrů dlouhá a třicet kilometrů hluboká. Zdálo se, že Rusové dosáhli dalšího famózního úspěchu.



Jak týden pokračoval, zatlačovali Rakušany dále a dále. To je možná pro Rakušany krize na bojišti, v Německu ale nastala krize na domácí frontě. 6. července Matthias Erzberger, předseda Středové katolické strany, umírněný monarchista, šokoval národ svým projevem v parlamentu. Skrz Vatikán dostal od svých zahraničních kontaktů informace a přesvědčivě tvrdil, že neomezená ponorková válka trvající přes půl roku selhala.



Británii ani zdaleka nehrozilo vyhladovění. Požadoval reformy, zejména silnější roli parlamentu, ale také zřeknutí se veškerých územních zisků pro Německo v zájmu uzavření míru. To konzervativce rozlítilo a mezi několika frakcemi došlo ke konfliktu ohledně politických rozhodnutí. Zastánci obsazení dobytého území útočili na kancléře Theobalda von Bethmann-Hollwega.



Kancléř měl mít věci pod kontrolou. Protože ale v Německu představitelé vlády neměli skutečnou moc, protože nebyli legislativou zvoleni, dlouhá válka odebrala kancléři moc a systém se zhroutil. Náčelník štábu Hindenburg, kterému národ věřil a miloval ho, neměl zájem na tvorbě nového systému. Jediný, kdo takový zájem měl a kdo byl schopen Hindenburga přesvědčit, byl generál Erich Ludendorff, který nebyl nikým zvolený a nikomu přímo odpovědný.



Císař ho sice nesnášel, ale Německo nyní bylo v mnoha ohledech vojenskou diktaturou pod Ludendorffem. V praxi to fungovalo následovně: 12. července, tedy příští týden, telegram z vrchního velitelství oznámí rezignaci Hindenburga i Ludendorffa. Důvodem je nemožnost spolupráce s Bethmann-Hollwegem. Je to obyčejné vydírání, buď půjde on, nebo my. Kdyby se toto stalo třeba ve Francii nebo v Británii, rezignace dotyčného generála by byla téměř jistě přijata.



Co ale císař zmohl? Byl rozzuřený, ale musel podvolit. Bethmann-Hollweg rezignoval. Pro to není nikdy dobrý čas, nyní to ale bylo obzvlášť špatné, protože monsignore Eugenio Pacelli, budoucí papež Pius XII., nedávno Bethmanna-Hollwega kontaktoval s návrhem od papeže Benedikta XV., že pomůže vyjednat konec války. Možná si říkáte, že když to doteď nešlo, proč by to mělo fungovat teď?



Pacelli si uvědomil, že prvním krokem musí být, že Berlín vyjádří své úmysly ohledně Belgie. Všichni věděli, že vyjednávání je k ničemu, dokud Německo neprojeví ochotu vrátit Belgii její předválečnou nezávislost. Císař tvrdil, že kvůli národní bezpečnosti musí Německo kontrolovat alespoň část Belgie. Nyní mu ale dochází, že to je nereálný požadavek. Bethmann-Hollweg tak bez souhlasu armády Pacellimu řekne, že Německo souhlasí s belgickou autonomií, pokud to odsouhlasí i Francie a Británie.



Liberální většina v parlamentu by to také podpořila. Když ale Bethmann-Hollweg odstoupí, je tato příležitost promarněna. Novým kancléřem se stal Georg Michaelis, který byl natolik neznámým, že jej císař nejenže nikdy nepotkal, ale nikdy o něm ani neslyšel. Michaelis se ukáže být neefektivním a za vše je tak zodpovědný Ludendorff – bez jakékoliv politické či diplomatické podpory. Určitou podporu ale tento týden dostalo Arabské povstání.



Jeho síly spolupracující s Lawrencem z Arábie po několikadenních bojích v regionu bez odporu obsadily Akabu. Ta leží na konci Akabského zálivu na okraji Rudého moře. Arabské síly se tak ocitly 200 kilometrů od Britů na Sinaji, odkud měl do konce roku generál Edmund Allenby obsadit Jeruzalém. Arabové měli za odměnu dostat zlato v hodnotě 16 000 liber, což by dnes bylo asi 15 milionů korun. Akaba byla lákavým cílem, protože byla blíže k Suezu a Sýrii než další pobřežní město Al Wajh.



Zjednodušilo to tak další přísun britských trhavin, střeliva a zlata. Pro povstání to byl velký úspěch. Pár poznámek na konec týdne. 2. července z Hampton Roads ve Virginii vyráží první pravidelný obchodní konvoj. 4. července byl odražen soustředěný útok německých ponorek a ten samý den proběhne nálet na Harwich se 17 mrtvými a 30 zraněnými. Takový byl týden.



Spojenecké úspěchy na východní frontě a Středním východě a politická krize v Berlíně. Letošní ruská ofenziva nebyla tak velká jako ta minulé léto, ale pořád to byla spousta mužů. A díky jejím úspěchům byli spojenci optimističtí. Nechci nikomu kazit iluze, ale vzpomeňte si, že úspěch loňské ofenzivy měl svou cenu. Asi 2 miliony obětí, z toho milion mrtvých. Může si Rusko dovolit další podobný "úspěch"?



Může kdokoliv? Jestli vás zajímá velitel ruských ofenziv v roce 1916 a 1917, zde je náš díl o Alexeji Brusilovovi. Patr(e)onem týdne je W. Kabli. Bez vaší podpory by pořad nemohl vzniknout. Na viděnou příště.