Zoufalství a vzpoura na italské frontě

Centrální mocnosti
byly po většinu času na koni, zabíraly rozlehlá území na východě,
přemohly Srbsko, porazily Spojence na Gallipoli
a udržely se v Itálii a na západě a další týden uvidíme další vítězství, protože tento týden vyženou Bulhaři
Brity a Francouze z Makedonie. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Co se stalo minule? V Mezopotámii byla britská
armáda v obležení v Kutu.

Bulhaři bojovali proti Britům
a Francouzům v Makedonii, i když se Spojenci udrželi,
čelili velké početní převaze, západní i východní fronta byla klidná a konečně byla přiznána porážka
na Gallipoli a bylo rozhodnuto o evakuaci. Toto se stalo potom. Dnes bych rád začal italskou frontou. I když si to neuvědomujeme,
tak po čtvrté bitvě na Soči byla italská armáda na pokraji zhroucení.

Ztráty, které síly náčelníka štábu
Luigi Cadorny utrpěly, čítaly od května 400 000 mužů
a přeživší neměli moc vysokou morálku. Neměli potřebné zbraně,
museli běžet proti kulometným postavením, čelili choleře a tyfu,
byli nedostatečně oděni a krmeni, často spali v blátě nebo mokrém seně,
zkrátka byli jen potravou pro děla. Spojení bylo jen improvizované. Většina frontové linie byla vystavená
a zranitelná proti protiútokům. Zákopy byly většinou mělké
a plné špíny a odpadků.

Vlněné uniformy byly po měsících nošení
tenké téměř jako papír. Boty měly často kartonový vrch
a dřevěnou podrážku a vojákům se tak ničily nohy. Neměli ani moc helem. Měli dřevěné nádoby na vodu,
které byly nehygienické. Když už měli stany,
tak do nich zatékalo. Řezačky ostnatého drátu
byly obecně k ničemu a úplně k ničemu pod nepřátelskou palbou.

Teplé jídlo dostávali jen ráno
a podle toho, co jsem četl, jídlo bylo tak příšerné,
že jej muži ani nesnědli, takže hladověli. Ve výškách se muži snažili
neumrznout k smrti. Jídlo si vařili ve vařičích,
ze kterých všechno chutnalo po benzínu. Spali v dírách a pospolu,
aby sdíleli teplo, a když zrovna nebyli na frontě,
tak často sloužili v pracovních praporech. Neměli žádné organizované volno, protože Cadorna si nemyslel,
že by vojáci měli mít volno.

Vojáci během dne nesměli
do kaváren a hospod a často se nesměli družit s civilisty. Vojáci byli i zatýkáni,
když šli za ruku se svými snoubenkami. Žádná kina, knihovny a vlastně
jediným rozptýlením byl alkohol a nevěstince,
samozřejmě zvlášť pro důstojníky a vojáky. Cadorna prosazoval, ne, požadoval
bezcitnost u vyšších důstojníků, což morálce moc neprospělo. Jeden velitel sboru,
generál Vincenzo Garioni, řekl, že masakr pěchoty
byl nezbytný holokaust a byl terapeutický a zesílí armádu
do dalších bitev.

Ano, byl to blázen. A i po roce a půl války
umíraly tisíce vojáků, protože postrádaly základní výcvik
a ani jim nikdo neřekl, aby v zákopech nevystrkovali hlavu. Nevěděli, jak položit drát
nebo jak hodit granát a hygiena byla směšná.

Není proto překvapením,
že se disciplína zhroutila a tento týden došlo
k první velké italské vzpouře. 48. pluk byl zredukován
na 700 mužů z původních 3000 po čtyřech měsících v zákopech. 11. prosince dostalo 200 mužů propustku,
ale zbylých 500 posláno zpět na frontu. To vojáky rozčílilo a padly výstřely. Po válečném soudu
byli dva vojáci popraveni. O pár dní později v Kamnu
ve středním Soči bylo nařízeno pluku vrátit se na frontu,
načež někdo střílel na důstojnickou jídelnu.

Velitel divize obklíčil pluk
čtyřmi prapory, a dokonce přivezl kulomety
a dělostřelectvo. Další den proběhl válečný soud,
při kterém bylo 8 mužů odsouzeno k smrti a mnoho dalších k dvaceti letům
těžké práce. Zbytek pluku musel sledovat popravu a poté byl vojenskou policií
dopraven na frontu. Dokážete si asi představit,
jak vypadala morálka na italské frontě.

Další frontou, kde byla nízká morálka,
bylo Gallipoli. Konečně bylo rozhodnuto o evakuaci,
ke které mělo dojít 19. prosince, ale bylo to reálné? Spojenci tam měli asi 83 000 mužů,
186 těžkých děl a zásoby a zvířata. Budou se muset stáhnout v malých lodích
z pláže, kterou ostřeloval nepřítel. A co když se vrátí sníh
a bouře ze začátku prosince? Brigádní generál Brundenell White
měl plán, podle kterého se to povede. Spojenci tento týden ustupovali
i na dalším válčišti – v Makedonii.

Do 11. prosince Britové a Francouzi,
kteří čelili Bulharům na řece Vardar, se blížili k řeckým hranicím. Ten den zahájili Bulhaři konečný útok,
při kterém ztratili 8000 mužů. Dalšího dne vstoupili Spojenci do Řecka,
ale Bulhaři je odmítli pronásledovat, protože pravděpodobně
nechtěli zatáhnout Řecko do války. Radostnou zprávou pro Spojence,
kteří překročili hranici 12. prosince bylo, že jim o den dříve udělila
řecká vláda svobodu pohybu. Francouzský generál Maurice Sarrail
by měl dostat velkou pochvalu za to, jak ústup zvládl.

Terén byl nehostinný, bez cest
a jen s jednokolejnou tratí, ale zvládl s sebou vzít děla i zásoby
a ztratil jen 3500 mužů. Zakopali se pár kilometrů jižně
od řecké hranice na frontě dlouhé asi 25 kilometrů,
Francouzi byli nalevo a Britové napravo. Britské křídlo bylo asi 50 kilometrů
od Soluně. Bulhaři vydali 14. prosince
toto prohlášení: 12.

prosinec 1915 zůstane pro bulharskou
armádu a národ dnem historického významu. Toho dne si armáda podmanila
poslední tři makedonská města, která zůstávala v rukou nepřítele. Poslední boj proti Britům,
Francouzům a Srbům se odehrál u Dorianského
a Ohridského jezera. Nepřítel byl všude poražen.
Makedonie je osvobozená. Na makedonském území
nezůstal jediný nepřátelský voják." Dále se tam psalo,
že Srbsko padlo za 40 dní, ale Britové a Francouzi
byli poraženi jen za 10 dní, a že Bulharsko naučilo takzvané mocnosti
Británie a Francie lekci ve válčení.

Mezi Monastirem a řeckou hranicí
bylo nyní 80 000 bulharských vojáků. A tady je pár poznámek na konec týdne. 11. prosince dobyli Rusové
Bulský průsmyk a dobyli Hamadan v Persii. Odrazili Němci placené rebely
o síle dvaceti tisíc mužů vybavené puškami a kulomety. 13. prosince Britové pod velením
plukovníka Gordona porazili 1200 Senussiů ve Wadi Shaifa
v severní Africe a 14.

prosince generál Horace Smith Dorrien
dostal velení nad východní Afrikou. Vedl si dobře na západní frontě, zejména u Mons a La Cateue
na začátku války, ale byl zbaven velení
během druhé bitvy o Ypry, když požádal velitele Johna Frenche
o povolení stáhnout se z yperského výběžku
do lepších obranných pozic. On a French spolu roky soupeřili
a toto byla poslední kapka. Smith-Dorrien prodělá cestou do Afriky
zápal plic a nikdy se tam k velení nedostane, neboť se v lednu 1916 vrátí do Anglie.

Týden končí zoufalstvím
a vzpourou na italské frontě, ústupem do Řecka,
plánováním evakuace z Gallipoli, zatímco na východě a západě byl klid. Každým týdnem vidíme tolik mrtvých,
že někdy zapomeneme, tedy, já zapomenu zamyslet se nad utrpením těch,
kteří byli naživu. Nad Italy, kteří se vydávali
vstříc rakouským kulometům, nad Srby, kteří mrznou v albánských horách
s vědomím, že jim Spojenci nezvládli pomoct, nad muži z celého světa,
kteří sedí a mrznou na plážích Gallipoli a ptají se, co s nimi bude.

A za týden jsou Vánoce. Tato válka měla do Vánoc skončit,
vzpomínáte? A skončí do Vánoc,
ale ne do Vánoc 1915. Na začátku války si vojáci mysleli,
že budou doma do Vánoc 1914. Jak víme, nestalo se tak
a vy můžete kliknout sem a dovědět se, co se stalo,
když si to generálové uvědomili.

Patr(e)onem týdne je Francis Borek. Díky Francisovi jsme byli schopni
vylepšit naše animace. Jestli nás chcete podpořit,
přispějte nám na Patreonu. A abyste neprošvihli jediný díl
a dostali se k materiálům z natáčení, sledujte náš Facebook.
Uvidíme se za týden.