Proč všichni potřebujeme titulky

Často koukám na filmy a TV, když jsem ve vlaku, doma, v kině,
cvičím, myju nádobí, v koupelně. Bez ohledu na to, kde se dívám,
dělám dokola jednu věc. Co? Cože? TITULKY SPUŠTĚNY Myslím, že to bude vždy těžké. Ukázalo se, že to není neobvyklé.

Zeptali jsme se našich diváků
a asi 57 % lidí uvedlo, že mají pocit, že dialogům a věcem,
které sledují bez titulků, nerozumí. Mám ale pocit,
že to tak nebylo vždycky. Takže abych tomu přišel na kloub,
někomu jsem zavolal. Ahoj, jsem Austin Olivia Kendrick,
editorka dialogů pro film a televizi. V podstatě provádím
audiochirurgii na slovech herců. - Sleduješ někdy titulky?
- Já… popravdě ano.

Docela často. Tak proč si myslíš, že teď máme pocit,
že potřebujeme titulky? Na tohle se mě ptají pořád.
Dokola. Na tohle není jednoduchá odpověď. Je v tom několik vrstev a je to složité. Po 2hodinovém rozhovoru
s Austin vím, že je to tak. Je to složité a vrstevnaté téma, ale vše ukazuje k jedné hlavní věci. Technologii, která nás dostala odsud sem.

Začneme s mikrofony. Použiji ukázku ze Zpívání v dešti,
abyste viděli, jak to bývávalo. Použij mikrofon, můžeš s námi mluvit.
Zvuk pomocí kabelu putuje do krabice. Člověk to nahraje
na velkou desku z vosku. Tato scéna ilustruje některé obtíže
a úskalí raných zvukových nahrávek. Mikrofony byly velké, neskladné, náchylné
a ukrýt je vyžadovalo kreativní řešení. Po zapojení se zvuk ukládal do pevné paměti,
jako je vosk a následně páska.

Bez ohledu na počet herců ve scéně
se zvuk nahrával na jedinou stopu. Účinkující se museli pečlivě soustředit
a být natočeni v určitém úhlu, aby jejich slova
mohla být zachycena. Jinak… nebylo vůbec nic slyšet. Technologie se však zlepšila natolik,
že mikrofony již tolik nebrání výkonu. Jsou stále lepší, menší, bezdrátové… a používáme jich víc, abychom zajistili,
že vše podstatné zachytíme. U produkčních dialogů obvykle pracujeme
se dvěma boom mikrofony a pak má každý herec někde schovaný
alespoň jeden klopový mikrofon.

Zmenšující mikrofony umožnily hercům
být ve svých výkonech přirozenější. Nemusí řešit,
zda jejich slova zachytil mikrofon. Mohou mluvit tiše, protože ví,
že mikrofon ukrytý na těle vše zachytí. Můj oblíbený příklad posunu ve vystupování
je Alec Baldwin v seriálu 30 Rock. Tina Feyová ve svém projevu
z roku 2011 říká, že mluví tak potichu,
že ho neslyší, když stojí vedle něj. A pak si ten film pustíte znovu
a ono to tam nějak je.

Jen si poslechněte tuhle šeptandu
mezi ním a Willem Arnettem. - Já se tě nebojím.
- No jo. - Ale měl bys.
- Uvidíme, jak se to na poradě vyvrbí. Naturalismus ale není vždy nejlepší
pro srozumitelnost. Vezměte si Toma Hardyho,
herce, kterého mám moc rád, ale který je známý tím, že je huhňal. Chci říct…
mikrofon to zachytil dobře. Rozhodně slyšíme,
že mluví, že něco říká.

Ale jakmile se mumlání nahraje,
přejde na bedra editora dialogů, aby to bylo co nejsrozumitelnější. A to bylo mnohem těžší,
když bylo vše analogové. Mohli jste vybrat nejlepší záběry
a fyzicky je spojit k sobě. Pokud nebylo některému dialogu
skutečně rozumět, pak přišli herci
a tyto repliky znovu nahráli v procesu zvaném ADR
neboli automatickém nahrazování dialogů, což můžete vidět v této scéně
z filmu Pohlednice z Hollywoodu.

Na světě není dost peněz
na podporu vaší věci. Dělá se to i dnes, ale… ADR stojí peníze, protože platíte
nejen čas herce, ale i techniků. A taky editorů. Takže se ho
ve skutečnosti snažíme dělat co nejmíň. Takže většina její práce spočívá v tom,
aby slova zněly lépe. V show, na které zrovna pracuju, bylo uprostřed slova hlasité zařinčení, které jsem nemohla odstranit.

Musela jsem
do toho zasáhnout a najít alternativu. Takovou, která pasuje na pohyb úst v daném okamžiku
a vmáčknout ji tam. Jakmile to provede,
posílá se zvuk na mixování, kde se snaží, aby se frekvence zvukových efektů a hudby
nepřekrývaly s frekvencemi lidského hlasu. Což je možné až teď, když jsme se od kazet
posunuli k digitálnímu nahrávání. To je velká výzva.
Vyřezávání těchto frekvencí, prostoru… mezi všemi ostatními prvky mixu,
aby mohl vyniknout dialog a nebyl zahlcen jinými zvuky,
které se v tomto pásmu frekvencí vyskytují.

Ale i přes všechnu tu práci
může být těžké dialogům porozumět. Pokud chcete,
aby váš film působil v uvozovkách filmově, musíte mít v celém filmu
bombastický a hlasitý zvuk. Mnoho lidí se ptá,
proč prostě nezvýšíme hlasitost? Prostě to zesílit a…
Kéž by to bylo tak jednoduché. Chceme totiž hlavně zachovat
koncept známý jako dynamický rozsah. Rozsah mezi nejtišším
a nejhlasitějším zvukem, který bude mít
stejnou hlasitost jako výbuch, který po něm následuje.

Výbuch nebude vypadat moc velký.
Je třeba kontrast v hlasitosti, aby vaše ucho získalo pocit měřítka. Jde ale o to, že zvuk může být hlasitý
jen do určité míry, než dojde ke zkreslení. Pokud chcete mít široký dynamický rozsah,
nezbývá než posunout tišší zvuky níže, místo abyste posunuli
hlasitější zvuky výše. Výbuchy jsou hlasitější a dialogy tišší. A to nás přivádí k Christopheru Nolanovi.

Téměř každý jeho film byl kritizován
za špatně slyšitelné dialogy, které si v podstatě říkají o titulky. Ale jak vysvětluje tento titulek,
jemu se to tak líbí. Podle rozhovorů v knize
The Nolan Variations řekl: „Dostáváme spoustu stížností. I od jiných filmařů,
kteří říkají, že viděli náš film
a dialogy nejdou slyšet. Pravdou je, že to byla směs toho,
jak jsme se rozhodli to namixovat.“ A v rozhovoru pro Indiewire
v roce 2017 řekl: „Před několika filmy jsme se rozhodli,
že pro podprůměrná kina filmy nemixujeme.“ A to je tak trochu jádro pudla.

Obsah, který sledujeme zde, zde a zde není primárně mixovaný pro nás. Pro opakované nahrávání se mixuje
pro nejširší formát prostorového zvuku, u velkých filmů je to obvykle Dolby Atmos, který má skutečný 3D zvuk a až 128 kanálů.

Pokud nejste v kině, které může předvést
ten nejlepší zvuk, jaký Hollywood nabízí… nemůžete si vychutnat všechny tyto kanály. Takže po namixování filmu
pro 128 stop formátu Atmos musí někdo vytvořit
samostatnou verzi zvuku filmu, kde jsou všechny tyto zvuky
v jedné, dvou nebo pěti stopách. Říká se tomu downmixing. Je to proces,
při kterém se největší mix rozdělí do formátů
s menším počtem dostupných kanálů.

Takže řekněme
Atmos na 7.1 nebo 7.1 na 5.1 nebo 5.1 na stereo a stereo na mono. Na rozdíl od starých a velkých televizí
se spoustou místa pro reproduktory jsou ty dnešní velmi tenké.
Třeba ten, který mám v obývacím pokoji, je tlustý asi jako můj iPhone. Takže i když má stejný monofonní
nebo stereofonní zvuk jako starší televize, stále bude znít hůř,
protože musíte mít malé reproduktory, aby se vešly
do tohoto malého, elegantního tvaru.

Tyto malé reproduktory
jsou většinou vzadu na televizi. Downmixovaná verze filmu, u které se
počet kanálů snížil ze 128 na pouhé 2, bude znít o to nejasněji,
když bude směřovat od vás. A když se díváte
na telefonu nebo notebooku... nebude to o moc lepší. Když zkombinujete ne moc dobré reproduktory,
naturalistické mumlavé výkony, dynamický rozsah s bombastickým zvukem
nad dialogy a zploštělý mix… Není divu, že máme
problém slyšet, co se děje.

A zdá se, že to průmysl ví,
protože dnes se televize dodávají s nejrůznějšími nastaveními,
jako je tento inteligentní režim. Můžete si zapnout
aktivní zesílení hlasu v naději, že dialogová stopa
bude alespoň trochu zřetelná. To je ale spíš náplast než řešení. Způsob, jakým se filmy mixují,
se pravděpodobně nevrátí k superčistým dialogům. Máme tedy následující řešení:
Za prvé koupit si lepší reproduktory
a chodit jen do kin s dokonalým zvukem.

Za druhé… přestaňte to tak prožívat a nesnažte se rozumět všemu,
co je řečeno. Nebo za třetí…
nechte si zapnuté titulky. Neslyšícím a nedoslýchavým lidem
titulky zpřístupňují filmy a seriály a tato přístupnost se
v posledních letech ještě zlepšila. Byl přijat zákon, který zajišťuje, že kina
několikrát týdně promítají filmy s titulky. Téměř každá streamovací služba
je standardizovala a technologie rozpoznávání řeči je zpřístupnila v téměř každém videu
na YouTube a TikToku.

Navíc je snadno zapnete i vypnete.
Překlad: sethe, www.videacesky.cz