Proč všichni potřebujeme titulkyVox
61
Už se vám někdy stalo, že jste se dívali na seriál nebo film a pak nějaká postava pronesla tak nesrozumitelnou větu, že jste museli hledat ovladač a přetáčet? Kanál Vox udělal průzkum mezi svými diváky a zjistil, že 57 % jejich diváků titulky využívá vždy, zatímco jen 12 % je zpravidla nepoužívá. Jistě chápete, že takové video jsme pro vás museli přeložit.
Přepis titulků
Často koukám na filmy a TV, když jsem ve vlaku, doma, v kině,
cvičím, myju nádobí, v koupelně. Bez ohledu na to, kde se dívám,
dělám dokola jednu věc. Co? Cože? TITULKY SPUŠTĚNY Myslím, že to bude vždy těžké. Ukázalo se, že to není neobvyklé.
Zeptali jsme se našich diváků a asi 57 % lidí uvedlo, že mají pocit, že dialogům a věcem, které sledují bez titulků, nerozumí. Mám ale pocit, že to tak nebylo vždycky. Takže abych tomu přišel na kloub, někomu jsem zavolal. Ahoj, jsem Austin Olivia Kendrick, editorka dialogů pro film a televizi. V podstatě provádím audiochirurgii na slovech herců. - Sleduješ někdy titulky? - Já… popravdě ano.
Docela často. Tak proč si myslíš, že teď máme pocit, že potřebujeme titulky? Na tohle se mě ptají pořád. Dokola. Na tohle není jednoduchá odpověď. Je v tom několik vrstev a je to složité. Po 2hodinovém rozhovoru s Austin vím, že je to tak. Je to složité a vrstevnaté téma, ale vše ukazuje k jedné hlavní věci. Technologii, která nás dostala odsud sem.
Začneme s mikrofony. Použiji ukázku ze Zpívání v dešti, abyste viděli, jak to bývávalo. Použij mikrofon, můžeš s námi mluvit. Zvuk pomocí kabelu putuje do krabice. Člověk to nahraje na velkou desku z vosku. Tato scéna ilustruje některé obtíže a úskalí raných zvukových nahrávek. Mikrofony byly velké, neskladné, náchylné a ukrýt je vyžadovalo kreativní řešení. Po zapojení se zvuk ukládal do pevné paměti, jako je vosk a následně páska.
Bez ohledu na počet herců ve scéně se zvuk nahrával na jedinou stopu. Účinkující se museli pečlivě soustředit a být natočeni v určitém úhlu, aby jejich slova mohla být zachycena. Jinak… nebylo vůbec nic slyšet. Technologie se však zlepšila natolik, že mikrofony již tolik nebrání výkonu. Jsou stále lepší, menší, bezdrátové… a používáme jich víc, abychom zajistili, že vše podstatné zachytíme. U produkčních dialogů obvykle pracujeme se dvěma boom mikrofony a pak má každý herec někde schovaný alespoň jeden klopový mikrofon.
Zmenšující mikrofony umožnily hercům být ve svých výkonech přirozenější. Nemusí řešit, zda jejich slova zachytil mikrofon. Mohou mluvit tiše, protože ví, že mikrofon ukrytý na těle vše zachytí. Můj oblíbený příklad posunu ve vystupování je Alec Baldwin v seriálu 30 Rock. Tina Feyová ve svém projevu z roku 2011 říká, že mluví tak potichu, že ho neslyší, když stojí vedle něj. A pak si ten film pustíte znovu a ono to tam nějak je.
Jen si poslechněte tuhle šeptandu mezi ním a Willem Arnettem. - Já se tě nebojím. - No jo. - Ale měl bys. - Uvidíme, jak se to na poradě vyvrbí. Naturalismus ale není vždy nejlepší pro srozumitelnost. Vezměte si Toma Hardyho, herce, kterého mám moc rád, ale který je známý tím, že je huhňal. Chci říct… mikrofon to zachytil dobře. Rozhodně slyšíme, že mluví, že něco říká.
Ale jakmile se mumlání nahraje, přejde na bedra editora dialogů, aby to bylo co nejsrozumitelnější. A to bylo mnohem těžší, když bylo vše analogové. Mohli jste vybrat nejlepší záběry a fyzicky je spojit k sobě. Pokud nebylo některému dialogu skutečně rozumět, pak přišli herci a tyto repliky znovu nahráli v procesu zvaném ADR neboli automatickém nahrazování dialogů, což můžete vidět v této scéně z filmu Pohlednice z Hollywoodu.
Na světě není dost peněz na podporu vaší věci. Dělá se to i dnes, ale… ADR stojí peníze, protože platíte nejen čas herce, ale i techniků. A taky editorů. Takže se ho ve skutečnosti snažíme dělat co nejmíň. Takže většina její práce spočívá v tom, aby slova zněly lépe. V show, na které zrovna pracuju, bylo uprostřed slova hlasité zařinčení, které jsem nemohla odstranit.
Musela jsem do toho zasáhnout a najít alternativu. Takovou, která pasuje na pohyb úst v daném okamžiku a vmáčknout ji tam. Jakmile to provede, posílá se zvuk na mixování, kde se snaží, aby se frekvence zvukových efektů a hudby nepřekrývaly s frekvencemi lidského hlasu. Což je možné až teď, když jsme se od kazet posunuli k digitálnímu nahrávání. To je velká výzva. Vyřezávání těchto frekvencí, prostoru… mezi všemi ostatními prvky mixu, aby mohl vyniknout dialog a nebyl zahlcen jinými zvuky, které se v tomto pásmu frekvencí vyskytují.
Ale i přes všechnu tu práci může být těžké dialogům porozumět. Pokud chcete, aby váš film působil v uvozovkách filmově, musíte mít v celém filmu bombastický a hlasitý zvuk. Mnoho lidí se ptá, proč prostě nezvýšíme hlasitost? Prostě to zesílit a… Kéž by to bylo tak jednoduché. Chceme totiž hlavně zachovat koncept známý jako dynamický rozsah. Rozsah mezi nejtišším a nejhlasitějším zvukem, který bude mít stejnou hlasitost jako výbuch, který po něm následuje.
Výbuch nebude vypadat moc velký. Je třeba kontrast v hlasitosti, aby vaše ucho získalo pocit měřítka. Jde ale o to, že zvuk může být hlasitý jen do určité míry, než dojde ke zkreslení. Pokud chcete mít široký dynamický rozsah, nezbývá než posunout tišší zvuky níže, místo abyste posunuli hlasitější zvuky výše. Výbuchy jsou hlasitější a dialogy tišší. A to nás přivádí k Christopheru Nolanovi.
Téměř každý jeho film byl kritizován za špatně slyšitelné dialogy, které si v podstatě říkají o titulky. Ale jak vysvětluje tento titulek, jemu se to tak líbí. Podle rozhovorů v knize The Nolan Variations řekl: „Dostáváme spoustu stížností. I od jiných filmařů, kteří říkají, že viděli náš film a dialogy nejdou slyšet. Pravdou je, že to byla směs toho, jak jsme se rozhodli to namixovat.“ A v rozhovoru pro Indiewire v roce 2017 řekl: „Před několika filmy jsme se rozhodli, že pro podprůměrná kina filmy nemixujeme.“ A to je tak trochu jádro pudla.
Obsah, který sledujeme zde, zde a zde není primárně mixovaný pro nás. Pro opakované nahrávání se mixuje pro nejširší formát prostorového zvuku, u velkých filmů je to obvykle Dolby Atmos, který má skutečný 3D zvuk a až 128 kanálů.
Pokud nejste v kině, které může předvést ten nejlepší zvuk, jaký Hollywood nabízí… nemůžete si vychutnat všechny tyto kanály. Takže po namixování filmu pro 128 stop formátu Atmos musí někdo vytvořit samostatnou verzi zvuku filmu, kde jsou všechny tyto zvuky v jedné, dvou nebo pěti stopách. Říká se tomu downmixing. Je to proces, při kterém se největší mix rozdělí do formátů s menším počtem dostupných kanálů.
Takže řekněme Atmos na 7.1 nebo 7.1 na 5.1 nebo 5.1 na stereo a stereo na mono. Na rozdíl od starých a velkých televizí se spoustou místa pro reproduktory jsou ty dnešní velmi tenké. Třeba ten, který mám v obývacím pokoji, je tlustý asi jako můj iPhone. Takže i když má stejný monofonní nebo stereofonní zvuk jako starší televize, stále bude znít hůř, protože musíte mít malé reproduktory, aby se vešly do tohoto malého, elegantního tvaru.
Tyto malé reproduktory jsou většinou vzadu na televizi. Downmixovaná verze filmu, u které se počet kanálů snížil ze 128 na pouhé 2, bude znít o to nejasněji, když bude směřovat od vás. A když se díváte na telefonu nebo notebooku... nebude to o moc lepší. Když zkombinujete ne moc dobré reproduktory, naturalistické mumlavé výkony, dynamický rozsah s bombastickým zvukem nad dialogy a zploštělý mix… Není divu, že máme problém slyšet, co se děje.
A zdá se, že to průmysl ví, protože dnes se televize dodávají s nejrůznějšími nastaveními, jako je tento inteligentní režim. Můžete si zapnout aktivní zesílení hlasu v naději, že dialogová stopa bude alespoň trochu zřetelná. To je ale spíš náplast než řešení. Způsob, jakým se filmy mixují, se pravděpodobně nevrátí k superčistým dialogům. Máme tedy následující řešení: Za prvé koupit si lepší reproduktory a chodit jen do kin s dokonalým zvukem.
Za druhé… přestaňte to tak prožívat a nesnažte se rozumět všemu, co je řečeno. Nebo za třetí… nechte si zapnuté titulky. Neslyšícím a nedoslýchavým lidem titulky zpřístupňují filmy a seriály a tato přístupnost se v posledních letech ještě zlepšila. Byl přijat zákon, který zajišťuje, že kina několikrát týdně promítají filmy s titulky. Téměř každá streamovací služba je standardizovala a technologie rozpoznávání řeči je zpřístupnila v téměř každém videu na YouTube a TikToku.
Navíc je snadno zapnete i vypnete. Překlad: sethe, www.videacesky.cz
Zeptali jsme se našich diváků a asi 57 % lidí uvedlo, že mají pocit, že dialogům a věcem, které sledují bez titulků, nerozumí. Mám ale pocit, že to tak nebylo vždycky. Takže abych tomu přišel na kloub, někomu jsem zavolal. Ahoj, jsem Austin Olivia Kendrick, editorka dialogů pro film a televizi. V podstatě provádím audiochirurgii na slovech herců. - Sleduješ někdy titulky? - Já… popravdě ano.
Docela často. Tak proč si myslíš, že teď máme pocit, že potřebujeme titulky? Na tohle se mě ptají pořád. Dokola. Na tohle není jednoduchá odpověď. Je v tom několik vrstev a je to složité. Po 2hodinovém rozhovoru s Austin vím, že je to tak. Je to složité a vrstevnaté téma, ale vše ukazuje k jedné hlavní věci. Technologii, která nás dostala odsud sem.
Začneme s mikrofony. Použiji ukázku ze Zpívání v dešti, abyste viděli, jak to bývávalo. Použij mikrofon, můžeš s námi mluvit. Zvuk pomocí kabelu putuje do krabice. Člověk to nahraje na velkou desku z vosku. Tato scéna ilustruje některé obtíže a úskalí raných zvukových nahrávek. Mikrofony byly velké, neskladné, náchylné a ukrýt je vyžadovalo kreativní řešení. Po zapojení se zvuk ukládal do pevné paměti, jako je vosk a následně páska.
Bez ohledu na počet herců ve scéně se zvuk nahrával na jedinou stopu. Účinkující se museli pečlivě soustředit a být natočeni v určitém úhlu, aby jejich slova mohla být zachycena. Jinak… nebylo vůbec nic slyšet. Technologie se však zlepšila natolik, že mikrofony již tolik nebrání výkonu. Jsou stále lepší, menší, bezdrátové… a používáme jich víc, abychom zajistili, že vše podstatné zachytíme. U produkčních dialogů obvykle pracujeme se dvěma boom mikrofony a pak má každý herec někde schovaný alespoň jeden klopový mikrofon.
Zmenšující mikrofony umožnily hercům být ve svých výkonech přirozenější. Nemusí řešit, zda jejich slova zachytil mikrofon. Mohou mluvit tiše, protože ví, že mikrofon ukrytý na těle vše zachytí. Můj oblíbený příklad posunu ve vystupování je Alec Baldwin v seriálu 30 Rock. Tina Feyová ve svém projevu z roku 2011 říká, že mluví tak potichu, že ho neslyší, když stojí vedle něj. A pak si ten film pustíte znovu a ono to tam nějak je.
Jen si poslechněte tuhle šeptandu mezi ním a Willem Arnettem. - Já se tě nebojím. - No jo. - Ale měl bys. - Uvidíme, jak se to na poradě vyvrbí. Naturalismus ale není vždy nejlepší pro srozumitelnost. Vezměte si Toma Hardyho, herce, kterého mám moc rád, ale který je známý tím, že je huhňal. Chci říct… mikrofon to zachytil dobře. Rozhodně slyšíme, že mluví, že něco říká.
Ale jakmile se mumlání nahraje, přejde na bedra editora dialogů, aby to bylo co nejsrozumitelnější. A to bylo mnohem těžší, když bylo vše analogové. Mohli jste vybrat nejlepší záběry a fyzicky je spojit k sobě. Pokud nebylo některému dialogu skutečně rozumět, pak přišli herci a tyto repliky znovu nahráli v procesu zvaném ADR neboli automatickém nahrazování dialogů, což můžete vidět v této scéně z filmu Pohlednice z Hollywoodu.
Na světě není dost peněz na podporu vaší věci. Dělá se to i dnes, ale… ADR stojí peníze, protože platíte nejen čas herce, ale i techniků. A taky editorů. Takže se ho ve skutečnosti snažíme dělat co nejmíň. Takže většina její práce spočívá v tom, aby slova zněly lépe. V show, na které zrovna pracuju, bylo uprostřed slova hlasité zařinčení, které jsem nemohla odstranit.
Musela jsem do toho zasáhnout a najít alternativu. Takovou, která pasuje na pohyb úst v daném okamžiku a vmáčknout ji tam. Jakmile to provede, posílá se zvuk na mixování, kde se snaží, aby se frekvence zvukových efektů a hudby nepřekrývaly s frekvencemi lidského hlasu. Což je možné až teď, když jsme se od kazet posunuli k digitálnímu nahrávání. To je velká výzva. Vyřezávání těchto frekvencí, prostoru… mezi všemi ostatními prvky mixu, aby mohl vyniknout dialog a nebyl zahlcen jinými zvuky, které se v tomto pásmu frekvencí vyskytují.
Ale i přes všechnu tu práci může být těžké dialogům porozumět. Pokud chcete, aby váš film působil v uvozovkách filmově, musíte mít v celém filmu bombastický a hlasitý zvuk. Mnoho lidí se ptá, proč prostě nezvýšíme hlasitost? Prostě to zesílit a… Kéž by to bylo tak jednoduché. Chceme totiž hlavně zachovat koncept známý jako dynamický rozsah. Rozsah mezi nejtišším a nejhlasitějším zvukem, který bude mít stejnou hlasitost jako výbuch, který po něm následuje.
Výbuch nebude vypadat moc velký. Je třeba kontrast v hlasitosti, aby vaše ucho získalo pocit měřítka. Jde ale o to, že zvuk může být hlasitý jen do určité míry, než dojde ke zkreslení. Pokud chcete mít široký dynamický rozsah, nezbývá než posunout tišší zvuky níže, místo abyste posunuli hlasitější zvuky výše. Výbuchy jsou hlasitější a dialogy tišší. A to nás přivádí k Christopheru Nolanovi.
Téměř každý jeho film byl kritizován za špatně slyšitelné dialogy, které si v podstatě říkají o titulky. Ale jak vysvětluje tento titulek, jemu se to tak líbí. Podle rozhovorů v knize The Nolan Variations řekl: „Dostáváme spoustu stížností. I od jiných filmařů, kteří říkají, že viděli náš film a dialogy nejdou slyšet. Pravdou je, že to byla směs toho, jak jsme se rozhodli to namixovat.“ A v rozhovoru pro Indiewire v roce 2017 řekl: „Před několika filmy jsme se rozhodli, že pro podprůměrná kina filmy nemixujeme.“ A to je tak trochu jádro pudla.
Obsah, který sledujeme zde, zde a zde není primárně mixovaný pro nás. Pro opakované nahrávání se mixuje pro nejširší formát prostorového zvuku, u velkých filmů je to obvykle Dolby Atmos, který má skutečný 3D zvuk a až 128 kanálů.
Pokud nejste v kině, které může předvést ten nejlepší zvuk, jaký Hollywood nabízí… nemůžete si vychutnat všechny tyto kanály. Takže po namixování filmu pro 128 stop formátu Atmos musí někdo vytvořit samostatnou verzi zvuku filmu, kde jsou všechny tyto zvuky v jedné, dvou nebo pěti stopách. Říká se tomu downmixing. Je to proces, při kterém se největší mix rozdělí do formátů s menším počtem dostupných kanálů.
Takže řekněme Atmos na 7.1 nebo 7.1 na 5.1 nebo 5.1 na stereo a stereo na mono. Na rozdíl od starých a velkých televizí se spoustou místa pro reproduktory jsou ty dnešní velmi tenké. Třeba ten, který mám v obývacím pokoji, je tlustý asi jako můj iPhone. Takže i když má stejný monofonní nebo stereofonní zvuk jako starší televize, stále bude znít hůř, protože musíte mít malé reproduktory, aby se vešly do tohoto malého, elegantního tvaru.
Tyto malé reproduktory jsou většinou vzadu na televizi. Downmixovaná verze filmu, u které se počet kanálů snížil ze 128 na pouhé 2, bude znít o to nejasněji, když bude směřovat od vás. A když se díváte na telefonu nebo notebooku... nebude to o moc lepší. Když zkombinujete ne moc dobré reproduktory, naturalistické mumlavé výkony, dynamický rozsah s bombastickým zvukem nad dialogy a zploštělý mix… Není divu, že máme problém slyšet, co se děje.
A zdá se, že to průmysl ví, protože dnes se televize dodávají s nejrůznějšími nastaveními, jako je tento inteligentní režim. Můžete si zapnout aktivní zesílení hlasu v naději, že dialogová stopa bude alespoň trochu zřetelná. To je ale spíš náplast než řešení. Způsob, jakým se filmy mixují, se pravděpodobně nevrátí k superčistým dialogům. Máme tedy následující řešení: Za prvé koupit si lepší reproduktory a chodit jen do kin s dokonalým zvukem.
Za druhé… přestaňte to tak prožívat a nesnažte se rozumět všemu, co je řečeno. Nebo za třetí… nechte si zapnuté titulky. Neslyšícím a nedoslýchavým lidem titulky zpřístupňují filmy a seriály a tato přístupnost se v posledních letech ještě zlepšila. Byl přijat zákon, který zajišťuje, že kina několikrát týdně promítají filmy s titulky. Téměř každá streamovací služba je standardizovala a technologie rozpoznávání řeči je zpřístupnila v téměř každém videu na YouTube a TikToku.
Navíc je snadno zapnete i vypnete. Překlad: sethe, www.videacesky.cz
Komentáře (0)