Je v pořádku dotýkat se Marsu?Vsauce

Ahoj, tady Michael z Vsauce. Nikdo s sebou ještě na Zemi nepřivezl žádný kámen z Marsu a žádný člověk se nikdy ničeho na Marsu nedotknul. Ale to se brzy změní. National Geographic požádal mě, Jakea a Kevina, abychom povídali o Marsu, protože již brzy vyjde jejich pořad o tom, jak se chystáme Mars přeměnit v domov.

V místo, kde lidé budou brzy žít a pracovat. Je to plán, který se má stát skutečností ve 30. letech 21. století. To je pěkné, ale mimo toho jak vyvstávají otázky o každodenním životě. Doslova bychom začínali společnost úplně odznova na nové planetě. Čími zákony se marsovští kolonisté budou řídit? Jaké budou používat hodinky, hodiny a kalendáře? A co bude ztraceno, pokud my jako druh získáme Mars?

Je v pořádku dotknout se Marsu? Jak bude vypadat jeho vlajka? V roce 1998 vytvořil Pascal Lee vlajku pro Mars, která byla vyvěšena na výzkumné stanici projektu Haughton-Mars, kde se zkoumalo, jak by lidé mohli žít a pracovat na jiných planetách. Vlajka je poklonou slavné trilogii Kima Stanleyho Robinsona Červený Mars, Zelený Mars a Modrý Mars. Pokud bychom byli technologicky a politicky schopni někdy v budoucnu to udělat, mohli bychom teraformovat Mars z rudé planety na životem zelenou a pak vodově modrou podobnou Zemi.

Tahle vlajka byla již dříve použita mnoha společnostmi prozkoumávajícími Mars, a byla dokonce vyslána do vesmíru na palubě raketoplánu Discovery astronautem Johnem M. Grunsfeldem v roce 1999. Tohle vše ji dělá docela dobrým uchazečem o první oficiální vlajku Marsu. Kosmická smlouva samozřejmě zakazuje státní přivlastňování vesmírných těles, ale přímo nezakazuje jednotlivcům nebo společnostem, aby tak učinili.

A poněvadž to ze Země na Mars trvá při nejlepším měsíce a minuty ke komunikaci světelnou rychlostí, jak a kdo by dohlížel na dodržování zákonů na Marsu? Kdyby marsovští kolonisté provedli něco, s čím bychom tady na Zemi nesouhlasili, jak bychom na ně mohli tlačit nebo je trestat za kriminální činnost? Dle konceptu takzvané mimozemské svobody bychom se prostě mohli vzdát kontroly a osvobodit všechny, jenž míří na Mars od všech na Zemi založených zákonů, ke kterým je poutá jejich národnost.

Umožnit jim stát se občany Marsu schopnými vytvářet zákony, volit, žít a zemřít způsobem, jakým chtějí, osvobozeni od jakéhokoliv existujícího státu. To by mohlo být rozumné, ale vyvstává tím další otázka. Kdy? Kdy je marsovské teď? Kolik je tam hodin?

Pro kolonisty na Marsu by pozemské hodinky byly velmi málo nápomocné. Den na Marsu, čas potřebný, aby se planeta jednou otočila od východu Slunce k jeho západu, je o 2,7 % delší než na Zemi. Není to moc, ale časem se to nastřádá. Postupně by se pozemské hodinky na Marsu posunuly a čas, který by ukazovaly, by vám řekl velice málo o dni a noci na rudé planetě. Aby se tohle nestávalo, používají vědci pracující s robotickými rovery na Marsu marsovský čas, dokonce jím žijou.

Můžete si stáhnout program, který ukazuje sluneční čas na Marsu, nebo udělat to, co již udělali mnozí vědci: pořídit si hodinky, které oproti normálu běží o 2,7 % pomaleji. Pokud je každá sekunda, každá minuta o 2,7 % kratší, než by měla, bude se perfektně shodovat s otáčením Marsu.

To by však mohlo znamenat potíže pro marsovské kolonisty, kteří by chtěli sledovat události na Zemi jako například sportovní zápasy nebo udílení cen. Ale vzhledem k obrovskému času cesty mezi pozemšťany a Marťany by se možná přišlo na to, že pro každodenní život není důležité mít podobné systémy měření času. Právě teď je na Zemi rok 2016. Jak víme, jeden výlet napříč všemi ročními obdobími od teď by trval rok, ale v tom stejném čase by Mars uběhnul jen část cesty svými obdobími.

Kdyby marsovští kolonisté nadále používali pozemské roky, je to v pořádku, ale jim by se zdály roky poněkud náhodné, neobsahovaly by cykly životního prostředí, jako je obsahují ty naše. Možná kdyby se cítili odloučení a emancipovaní od kalendářů Země, použili by také svůj vlastní marsovský systém. Pár takových kalendářů již bylo navrženo. Některé rozděleny do povědomých týdnů a měsíců, ale je jich asi dvakrát více.

Ale nejvíce mě na vysazení lidí, živých věcí na Mars, fascinuje téma, které se mě přímo dotýká. Doslova. Lidé se nejspíše dotknou rudé planety ještě v našem životě a první, jenž tak učiní, bude slavný. Ale není to vtip? My, já, vy už se všichni Marsu dotýkáme. Zeptám se vás na tohle: Odkud jste vzali tohle tělo?

To, ve kterém teď jste. Je vyrobené z atomů a molekul, ale ty se objeví a zase zmizí. Jíte a dýcháte a absorbujete věci, chvíli je používáte, ale nakonec je shodíte, vydechnete nebo vámi jinak projdou. Od teď za měsíc bude vaše kůže naprosto jiná kůže, všechno nové buňky. Červené krvinky, které máte teď, s vámi budou pouze asi další čtyři měsíce. Stejně jako vodní vlna jste jen dočasné uspořádání věcí, opravdu vychytaná věc, kterou tvoří hlína.

Ale ne všechna tahle hlína, kterou jste, ten závan prachu v prach, není zemská hlína. Nové věci neustále padají na Zem. Denně 5 000 až 300 000 kg vesmírných kamenů, prachu, pozůstatků, úlomků asteroidů, z kterých se některé nevyhnutelně stanou vámi. Na chvíli součástí vašeho těla. To možná zní jako hodně materiálu, ale ve srovnání s hmotou Země je to málo.

Některé z těchto E.T. kamenů jsou pozůstatky, které poletují v naší Sluneční soustavě od dob vytváření planety. Některé pochází ze srážek asteroidů, některé dokonce pocházejí z mezihvězdného prostoru mimo naši Sluneční soustavu. Skvělé je, že kvůli tomu, že jsou atomy tak malé, i to malinkaté množství mezihvězdného materiálu toho, když sem přistane, přidá hodně na atomární úrovni.

Zeptejte se fyzika. Ti odhadli, že kdyby pouze 0,01 % veškerého mimozemského materiálu padajícího na Zem pocházelo z míst mimo naši Sluneční soustavu, a kdyby pouze 10 % z toho byla voda, pořád by to znamenalo, že 50 miliard molekul vody ve vašem těle právě v momentě, kdy sledujete tohle video, bylo před méně než tisíci lety v mezihvězdném prostoru. Některý materiál padající na Zem pochází z planet jako Mars.

Když se na povrchu odehrají dostatečně silné nárazy, marsovský materiál může dosáhnout únikové rychlosti a započít meziplanetární výpravu. Vzácně, ale tu a tam tahle výprava skončí na Zemi. Bylo odhadnuto, že marsovské meteority spadnou na Zem pouze asi každých 50 let. To je dlouhá doba v lidských rocích, ale v planetárních rocích to nic není. Vaše fyzické tělo právě teď pravděpodobně obsahuje miliardy atomů, které bývaly na Marsu a dorazily sem na Zem za posledních tisíc let.

Když uvažujete o materiálu z Marsu, který byl zde na Zemi po méně než milenium, jako o marsovském, dá se také říct, že jste 0,0000000000000001% Marťané. Ale než se začnete radovat, je rozdíl mezi pozůstatky z Marsu, které byly opraženy a vybouchly v naší atmosféře před staletími, a opravdovým materiálem, co se na Marsu stále nachází. Rozdíl může být malý nebo může být velký.

Když se astronauti Apolla 11 vrátili z Měsíce, nevyhrnuli se ven a neběželi do náručí členům rodiny, místo toho byli tři týdny uzamčeni v karanténě pro případ, že by Měsíc uchovával nějakou předtím neznámou nebo nemyslitelnou životní formu, organismus nebo virus, který by se mohl vrátit na Zem s nimi. Nějaký, na který život na Zemi nikdy nenarazil, a tím pádem mu nemohl přirozeně odolávat.

Riziko pandemie bacilu z Měsíce vyhlazující lidstvo bylo tak velké, že se na to NASA předem připravila. I když později Buzz Aldrin na Twitteru přiznal, že jejich karanténní zařízení nebylo zapečetěno dokonale. Naštěstí žádní měsíční bacili neunikli a nenakazili lidstvo. Pravděpodobně protože tam ani žádní nebyli. Po Apollu 14 byl požadavek na karanténu zrušen, protože se dostatečně vyjasnilo, že Měsíc je na život pustý.

Ale Mars? Pořád ještě přesně nevíme. Nenašli jsme na Marsu makroskopický život, ale možnost malinkatých věcí ještě nebyla vyloučena. A nedozírné následky, které by s sebou kontaminace mohla nést, znamenají, že to zůstává vážnou obavou. Existuje dokonce advokátní skupina vědců ze všech koutů světa zvaná Mezinárodní komise proti návratu vzorků z Marsu. Ale nezáleží jen na zpětné kontaminaci, přenosu mimozemských organismů na Zem, je tu také kontaminace dopředná, přenos pozemských organismů na věci ve vesmíru.

Jakýkoliv život, který by na Marsu mohl právě teď existovat, by mohl být nesmírně zranitelný věcmi, kterých si my na Zemi stěží všimneme, ale nechtěně je tam zaneseme. Jak smutné by bylo jednoho dne najít život na Marsu a zjistit, že je všechen mrtvý.

Vše, co nás měl naučit o sobě, o Marsu, o Sluneční soustavě, o životě bylo zničeno jen před několika lety virem bez našeho vědomí převezeného načerno při jedné z našich robotických misí. O extremofilních organismech bylo zjištěno, že možná takovou cestu přežijí. Život tady na Zemi mohl dokonce takovouto cestou pocházet z vesmíru. Tomuto konceptu se říká panspermie. Měli bychom tedy mít strach z příšer mimo naší atmosféru?

Připomíná mi to světlušku. Ve stádiu larvy se přilepují na horní stranu jeskyň a listů obvykle nad zdroji vody. Jejich záře představuje noční oblohu, lákavou expanzi jiných světů nad naším. Brouci jsou jako my přitahováni touhle vyhlídkou věříc, že je to cesta z jeskyně. Samozřejmě není. Světlušky houpají proužky lepkavého hlenu z jejich bidýlek. Pasti, kterými chytají svoji kořist.

Jsou opravdové hvězdy stejné? Chytré pasti, které krmí mimozemské predátory? Pravděpodobně ne, ale to nezastavilo kosmické agentury jako NASA ve vytváření oddělení, jako je jejich Kancelář pro planetární ochranu. Skupina, která dohlíží nad plány misí, které by mohly vést ke kontaktu mezi pozemským a mimozemským životem. Momentálně musí každá mise na Mars splňovat Coleman-Saganovu rovnici. Tenhle předpis ve sterilizaci zajišťuje, aby pravděpodobnost kontaminace míst, jako je Mars, cizími pozemskými organismy byla ne nula, ale maximálně 1:10 000.

Tohle bylo seznáno přijatelným s ohledem na množství misí na Mars, které pravděpodobně provedeme, než řádně porozumíme jeho exobiologii. V současnosti nemáme žádný důkaz, že je na Marsu právě teď něco živého nebo kdy bylo. Ale to nás přivádí k Ansmet, hledání meteoritů na Antarktidě.

Operaci, která na Antarktidě od roku 1976 našla více než 20 000 mimozemských kamenů. První, který našli v Allan Hills roku 1984, byl zvláštní kvůli tomu, že se věří, že pochází z Marsu. Bylo odhadnuto, že před 17 miliony lety byl tenhle kámen vymrštěn z povrchu Marsu meteoritem a dosáhl únikové rychlosti 5 km/s, dostatečně velké, aby zcela opustil Mars. Po velmi dlouhém letu vesmírem ho před 13 000 lety zachytila zemská gravitace a spadl na povrch naší planety.

12 let po jeho nalezení bylo na kameni objeveno něco, co vypadalo jako mikroskopické fosílie. Mohly by být důkazem života na Marsu? Toto tvrzení nepřesvědčilo všechny, ale do dnešního dne nebyl původ těchto struktur objasněn. Neshodli se ani na tom, jak určit, jestli byly způsobeny formou života, ale nález znamenal velkou událost na poli astrobiologie a porozumění jí veřejností.

Nález byl tak velkolepý, že se o něm zmínil americký prezident Bill Clinton: "Dnes k nám promlouvá kámen 84001 napříč těmi miliardami let a miliony mil. Promlouvá k nám o možnosti života. Pokud bude tento nález potvrzen, jistě nám poskytne jeden z těch nejohromnějších pohledů na náš vesmír, který nám kdy věda odkryla." Po tomhle prohlášení se ho novináři zeptali na dvě otázky: Věří, že jsou pod útokem práva na potrat?

A kde sehnal svoji kravatu? Jde o to, že mimozemské nanobakterie nenosí kravaty. Nevytváří legislativu, nevedou nás nebo kontrolují naše životy a nepodobají se nám. Pokud existují, pravděpodobně nad nimi budeme mít kontrolu a pravděpodobně si jich na našich podrážkách ani nevšimneme. Takže na jejich ochraně a zachovávání nesejde? Měli bychom jim nedovolit vstoupit do cesty našeho pokroku? To je podstatná otázka, která se dotýká našeho účelu ve vesmíru.

Tím, že rozmístíme na Marsu cedule s nápisy "Nedotýkat se" jako v rezervacích bychom ho mohli zachovat takový, jaký byl před naším příchodem, aby naše vnoučata a jejich děti mohly vidět, jaký Mars byl po většinu lidských dějin. Jiní argumentovali, že se nemáme vydat vůbec nikam, že bude Marsu nejlépe o samotě. Lidé věci kazí a jaké právo na pozměnění Marsu máme, pokud bychom se do toho pustili?

Ostatní přesto říkají, proč se zastavit u přírodních rezervací? Pokud na Marsu najdeme život, možná bojuje o přežití. Vzácná relikvie možná z časů, kdy byl Mars k životu pohostinnější. Argumentují, že bychom měli napomoct ke změně Marsu, aby zbývající marsovské organismy mohli vzkvétat a rozmnožovat se a být jejich nejlepším já. S našimi technologiemi, inteligencí a moudrostí jsme v naší Sluneční soustavě možná jediní, kdo jim může pomoci, a měli bychom pomoci sami sobě na Mars až v druhé řadě.

Tohle mimochodem nejsou jen hypotetické filozofické problémy. Vzhledem k plánům na lidmi osazené mise na Mars, které přijdou za méně než dvě dekády, jsou to otázky, které budeme muset zodpovědět v docela blízké době. Měli by se lidé vydat na Mars? Byl by to skvělý způsob rozšíření, obohacení našeho prostředí, abychom byli pořád nablízku, kdyby se něco stalo Zemi.

A samozřejmě nám to poskytne více prostoru pro více lidí, ale kvůli čemu? Koneckonců Jupiteru je jedno, jestli je tu lidí 7 miliard nebo 7 trilionů. Vulkány na Io budou vybuchovat nehledě na to, jestli napíšeme více básní o lásce nebo ne. Kdyby lidstvo dnes vyhynulo, fundamentální síly vesmíru by se nezměnily a vzdálené galaxie by pokračovaly v jejich cestě do temnoty mimo pozorovatelný vesmír stejně tak, jak to dělají teď a jak to budou dělat vždycky.

K čemu je vesmíru život dobrý? Možná k ničemu, ale my jsme jeho největší a jedinou nadějí to zjistit. Možná se k životu nechováme tak dobře, jak bychom mohli, ale ať už je tenhle prokletý život, čím chce, jeho udržení dost možná závisí na nás. Alespoň tolik mu dlužíme. A jako vždy, díky za sledování.

Všude, kde jsem byl. Pryč. Pryč. K zjištění více o tom, jak plánujeme Mars předělat na domov, mrkněte na celosvětový cyklus od National Geographic Mars s premiérou v pondělí 14. listopadu.