Web není síť

Ahoj, tady Michael z Vsauce. Mimas je nejroztomilejší měsíc Saturnu. Celý jeho povrch
má přibližně rozlohu Španělska, ale díky obrovskému kráteru
vypadá jako Hvězda smrti. Když Nasa vytvořila
teplotní mapu Mimase, zjistila, že nejteplejší části,
zobrazené žlutě, se podobají Pacmanovi
pojídajícímu kráter jako tečku.

O Mimasovi jsem se dozvěděl, když jsem surfoval na webu
jako opravdický internaut. Ale web a internet
jsou dvě různé věci. Celosvětová síť (web) a internet
jsou pojmenovány podle věcí, které mají podobný tvar,
ale každá chytá něco jiného. A jak uvidíme, surfování
na webu je zásadní, ale také vhodné. Vyjádříme-li to metaforou -
síť je poměrně vlhká. Předtím, než existoval
web a internet, byly počítače,
ale byly obrovské a osamělé.

Nedokázaly mezi sebou komunikovat. Samozřejmě bylo možné propojit
obdobné hardwarové součástky, jenž komunikovaly stejným protokolem,
ale to byla jen počítačová síť. K propojení různorodých
celosvětových strojů byste potřebovali síť sítí. V 60. letech 20. století
parta geniálních mozků spolupracovala
právě na něčem takovém.

V té době neměly
telekomunikační společnosti zájem. Protože by žádná instituce
nemohla nést veškerou zodpovědnost a výpočetní
výkon potřebný pro pevné linky, byly použity nové
a inovativnější metody. Systém zahrnující mnoho států
je mezinárodní. Takže systém zahrnující
mnoho sítí je propojenou sítí. Do roku 1974 se nikde,
kromě tohoto dokumentu, neobjevilo slovo internetwork
zkrácené tak, jak ho známe dnes.

Internet. 29.10.1969, přesně 100 dní po přistání na vzdálené pevnině
ve vesmíru, jsme poprvé přes internet poslali
písmeno na vzdálenou obrazovku. Leonard Kleinrock
a jeho tým z UCLA se rozhodli, že pošlou slovo login
na jiný model počítače ve Stanfordu. Poslali L a to dorazilo,
poslali O a dorazilo a pak se systém zhroutil.

Ale i tak byla první zpráva poslaná
přes internet důležitým milníkem. V seznamu technologických úspěchů
by se usadila poměrně vysoko. Přestože to bylo doslova
LO (low = nízko). Přeskočme dopředu o dvě dekády. CERN pracuje
na mnoha různých projektech s různými lidmi a technologiemi. Aby zjistili, kdo nebo co dělá co,
stačilo pohledat na internetu. Ale způsob, jakým byly informace
na internetu organizovány, byl nelogický.

Byl založen na lineární hierarchii. Bylo to chabé. To naštvalo Tima Bernerse-Leeho. Informační kmen můžete sledovat
poměrně dlouhou dobu a najdete tak osobu nebo technologii
zapojenou do určitého projektu, ale pro informace o projektu
se musíte vrátit zpět na začátek a začít znovu.

Takže v březnu 1989
Tim Berners-Lee napsal vlivnou studii jednoduše nazvanou
Vedení informací: návrh. Prohlašoval, že poznámky
propojené mezi sebou s odkazy jsou mnohem užitečnější
než pevný hierarchický systém. Namísto toho
navrhl Berners-Lee síť. Síťové systémy, které propojovaly
dokumenty nelineárním způsobem, již existovaly,
jmenovaly se hypertexty. Ale Tim Berners-Lee oddal
hypertextové weby s internetem, čímž vznikl celosvětový web.

Byl to rozsáhlý, propojený,
logický a užitečný vztah, potřebný k tomu,
aby se internet stal nejrychleji osvojenou formou
komunikace v historii našeho druhu. Internet spojuje účastníky,
web spojuje informace, konkrétně hypertextové dokumenty
dosažitelné pomocí internetu. Počítač, na němž Tim Berners-Lee
vytvořil celosvětovou síť, můžete vidět
v Londýnském muzeu vědy.

Kdybyste před 25 lety
tento počítač odpojili, doslova byste vypnuli celý web. První webová stránka byla
info.cern.ch. Dnes nabízí simulátor, díky němuž si můžete prohlédnout,
jak vypadal web ještě v plenkách. Od tohohle jsme ušli dlouho cestu. Pokud chcete být opravdu omráčeni,
mrkněte na One Second On The Web. Uvidíte, kolik likeů na Facebooku, Tweetů i emailů
je odesláno každou vteřinu a kolik jich bylo odesláno od
chvíle, kdy jste otevřeli stránku.

Isaac Asimov řekl, že Země
měla být pojmenována Oceán, protože moře
je jejím dominantním rysem. Naše oceány jsou rozlehlé
a nebezpečné, hluboké a záhadné. Takže není záhadou,
že když lidé potřebovali metaforu k popsání internetu a zdánlivě nekonečnému
a často nezmapovanému webu, který zobrazoval hypertexty,
vybrali si moře.

Surfujeme na webu,
navigujeme proudy dat, jsou tam piráti, záplavy i rybaření. Dokonce i blogy a vlogy
mají svůj lingvistický původ v palubních denících (logs), záznamech vedených
kapitány lodí na moři. Stejně jako tekutá voda je
i internet skvělé rozpouštědlo. Činí materiály
široce dostupné a přístupné.

Odhaduje s,
že každá webová stránka je v průměru vzdálená 19 kliknutí
od každé další webové stránky. Stejně jako naše oceány je
i web jedním celosvětovým mořem. A stejně jako oceán
je i web ekosystémem, který musíme pečlivě ochraňovat. Je flexibilní a proudící, a jak zjišťujeme, můžeme se ve webu,
stejně jako ve vodě, sami vidět. V 90.

letech 20. století
Douglas Rushkoff poprvé použil termín screenagers k popsání úplně první generace,
která vyrůstala s myšlenkou, že obrazy na obrazovkách nejsou
jen k pasivnímu pozorování, ale i k manipulování. Dnes je to ještě extrémnější. Nástroje a konektivita,
kterou nám poskytuje web, nám umožňuje přemýšlet
nad výjevy na obrazovkách nejen jako nad věcmi k manipulování, ale jako nad věcmi, na něž
můžeme promítnout svou osobnost.

Ne každý, kdo to dělá,
je profesionální vypravěč, nebo uznávaný básník
nebo srozumitelný člověk. Dáme-li obsah stranou, je web propojený hypertextovými
odkazy lidských projevů neuvěřitelně bohatým prostředím,
které procvičuje mozek. Snad i lépe než knihy? Pro dobro diskuse
si přečtěme něco z knihy Stevena Johnsona
Všechno zlé je pro tebe dobré.

V tomto úryvku si představuje svět, ve kterém byly knihy vynalezeny
až po videohrách a internetu. Děti na celém světě začínají číst
tyhle nové ošklivé knihy a rodiče a učitelé mají starost. Představuje si,
že by mohli říct něco takového: Pravděpodobně
nejnebezpečnějším rysem knih je fakt, že následují
předem danou lineární cestu.

Vypravěče knih není možné
žádným způsobem kontrolovat, prostě jen sedíte
a příběh je vám diktován. Pro ty z nás, kdo vyrostli
na interaktivních vypravěčích, je tato vlastnost udivující. Proč by se kdokoliv chtěl
pustit do dobrodružství zinscenovaného někým jiným? Ale dnešní generace se pouští
do takovýchto dobrodružství milionkrát denně.

Čtení není aktivní participační
proces, je submisivní. Čtenáři mladších generací
se učí následovat děj, místo aby se učili vést. Zajímavé. Ale asi si říkáte, no tak Michaele,
nemůžeš jen tak říct obsah stranou. Co všechny DOM a povrchní věci,
které web šíří? Jsme si jistí,
že většina je naprosto zbytečná. Přeci jen jsme lidé
a měli bychom oceňovat rozum.

Možná, ale opravdu
nás tohle činí zvláštními? Jak řekl Unamuno, mnohem častěji jsem viděl kočku
usuzovat než smát se či plakat. Možná pláče nebo se směje v v duchu, ale pak možná v duchu i krab
řeší rovnice druhého stupně. Co když jsou laciný smích,
přihlouplé básně, drby, skučení, drama a selfies
tou nejlidštější věcí, kterou nám web umožnil?

To je hluboké, ale ne tak hluboké
jako hluboký web, neviditelný web. Část webu,
která je pro vyhledávače skrytá. Většina toho je neškodný obsah skrytý za paywally či ochrannými hesly nebo dynamicky vytvořenými
webovými stránkami. Tyhle věci jsme zatím
ani neindexovali. A není to 1 % webu, není to 10 %, je to 80 % celého internetu.

Web je hluboký oceán,
ve kterém zběsile děláme vlny. Například se podívejte na používání emotikonů
na Twitteru v reálném čase a několika slovy povzbuďte
ty nejméně oblíbené. Také zběsile objevujeme web,
je to úplně nová hranice. Každý den obdrží Google
500 milionů vyhledávacích dotazů, které nikdy předtím nebyly položeny. Kam všechno tohle objevování povede?

Kdo ví. Ale abychom se
vrátili k naší metafoře - ty samé obleky, které jsme sestavili
k průzkumu hlubin oceánů, inspirovaly a umožnily
obleky k cestě mimo Zemi. Takže pátrejte a surfujte. A jako vždycky, díky za sledování. Překlad: tynka
www.videacesky.cz Sponzorem překladu jsou PolymeryFT.


Zlínské vysoké studium s dávkou nadšení.