Vývoj literatury v kostce

Chcete vědět, jaké jsou v literatuře epochy a jak se odlišují? Bez problému. Tady najdete přehled německých dějin literatury. Překlad: lenkaz www.videacesky.cz Kolébkou literatury, jak ji známe dnes, je antika, tedy starověké Řecko a Řím. V tomto období vznikají literární formy a první díla světové literatury. Bohužel se většina z nich dochovala jen částečně, nebo vůbec. Pokud vás tato doba zajímá, podívejte se na mé video o teorii dramatu. Německé dějiny literatury začínají ve středověku starohornoněmeckými texty.

Středověkem rozumíme dobu mezi 6. a 15. stoletím, tedy zhruba od roku 500 do roku 1500. To jsou ale jen přibližné údaje, protože údaje o délce středověku se v různých zdrojích liší. Někteří literární historikové datují středověk od roku 600, nebo dokonce až od roku 750. Nezávisle na tom se doba středověku dělí na tři části: raný středověk zhruba od roku 500 do roku 1180, vrcholný středověk od roku 1170 do roku 1250 a pozdní středověk od roku 1250 do roku 1500.

Jak už jsem říkala, jsou to jen přibližné údaje, a tak se mohou překrývat. Středověk je epocha silně ovlivněná náboženstvím. Hlavními tématy jsou hrdinské ságy a dobrodružné příběhy o rytířích, hradech, mniších a klášterech. Obzvlášť oblíbená je zpívaná forma milostné lyriky, tzv. minnesang. V písních známých minnesängerů, jako je Walter von der Vogelweide, jde často o nenaplněnou lásku, například mezi chudým rytířem a urozenou dámou.

S přechodem mezi středověkem a novověkem následuje epocha renesance a humanismu, zhruba od roku 1500 do roku 1600. Do tohoto období spadá i reformace, obnova a zároveň rozdělení církve. Renesance je znovuzrození antiky, lépe řečeno znovuobjevení antické kultury. Ve středu pozornosti stojí člověk a jeho schopnosti. Svět se mění díky mnoha důležitým událostem, jako je objevení Ameriky, vynalezení knihtisku nebo reformace.

Jedním z nejdůležitějších děl této doby je Lutherův překlad bible do němčiny. Po renesanci následuje baroko od roku 1600 do roku 1720. Do této doby spadá 30letá válka, která zpustošila celou Evropu. Během této války zemřela asi třetina německého obyvatelstva: v samotné válce, na její následky, kvůli hladomoru nebo moru. Smrt je všudypřítomná. Hlavními motivy barokních děl jsou memento mori, „pamatuj, že jsi smrtelný“, a carpe diem, což zhruba znamená „užívej dne“.

Umělci se zabývají zejména krásou okamžiku a pomíjivostí bytí, tímto a oním světem, životem a smrtí. To se často děje ve formě sonetu, což je báseň se 14 verši typická pro baroko. Asi nejdůležitějším barokním dílem je Dobrodružný Simplicius Simplicissimus od Hanse Jakoba Christoffela von Grimmelshausena, jedná se o nejstarší dobrodružný román vůbec.

Tak děti, čas na objasnění! Po baroku následuje epocha osvícenství, ta trvá zhruba od roku 1720 do roku 1790. Osvícenství je doba kritiky. Znamená to kritiku církve a náboženství i kritiku společnosti a státu. Pro německého filozofa Immanuela Kanta je osvícenství vykročením člověka z jeho jím samým zaviněné nesvéprávnosti. Což znamená: Člověk by měl přijít k rozumu a stát se nezávislou osobností. Jen to, co se dá uchopit a vysvětlit pomocí rozumu, by mělo být základem konání a rozhodování.

Významným autorem osvícenství je Gotthold Ephraim Lessing. Lessing i dílem Emilia Galotti rozvíjí německou variantu měšťanské truchlohry. Krátce po začátku osvícenství se k němu paralelně přidávají dva směry: sentimentalismus zhruba od roku 1740 do roku 1790 a tzv. Sturm und Drang, Bouře a vzdor, od roku 1765 do roku 1790. Sentimentalismus není protisměrem k osvícenství, ale jeho rozšířením. Rozšiřuje racionální myšlení osvícenců o rovinu vnímání zdůrazňováním pocitů.

Sturm und Drang je oproti tomu protestní hnutí. Obrací se proti vyzdvihování rozumu, což je důležitou součástí osvícenství. Mladí autoři se cítí omezeni společenskými pravidly a tradicemi, zajímají se o náš citový svět, o naše emoce, porušují pravidla poetiky, aby samostatně vytvářeli individuální umělecké formy. Tito tzv.

mladí a divocí se orientují podle hlavního motivu tvořivého člověka, originálního génia. Originální génius je umělec, který něco sám tvoří a nenapodobuje jiné umělce. Nejznámějším dílem této epochy je dopisní román: Utrpení mladého Werthera od Johanna Wolfganga von Goetheho. Goethe není jen představitelem hnutí Sturm und Drang, ale i následující epochy: klasicismu, lépe řečeno výmarské klasiky. Jmenuje se tak proto, že ti nejdůležitější představitelé žili ve Výmaru. Výmarská klasika trvá od Goetheho první cesty do Itálie roku 1786 po jeho smrt roku 1832.

Existuje ale i jiná definice, ta zohledňuje pouze přátelství Goetheho s Schillerem a díla, která v této době napsali. Toto období začíná korespondencí roku 1794 a končí Schillerovou smrtí roku 1805. Klasicismus je silně ovlivněn Francouzskou revolucí a s ní spojenými hodnotami volnosti, rovnosti a bratrství.

Ústředním bodem je hledání celistvosti, lidskosti a absolutní harmonie, básníci jsou ovlivněni antikou jako už v době renesance. Ve svých dílech se snaží sjednotit protiklady rozumu a pocitů, v očích autorů totiž ani osvícenství, ani Sturm und Drang nenabídlo uspokojivé řešení tohoto problému. Příklady klasicistní literatury jsou Goetheův Faust a Schillerovy balady. Po klasicismu následuje epocha romantismu, která trvá zhruba od roku 1798 do roku 1835.

Spisovatelé romantismu reagují na sociální problémy své doby: Pracující jsou vykořisťováni a nahrazeni stroji, což vede k chudobě většiny společnosti. Romantici kritizují obraz člověka, který slouží pouze k výdělku, reagují na to vytvořením protikladu reality, kterou zejména v pozdním romantismu utváří industrializace. Jejich díla se odehrávají v přírodě, autoři touží po lepším světě a využívají svou fantazii, vytvářejí snové světy, hledají nevědomé a nadpřirozené.

Hlavním tématem romantismu je únik z reality. To je tak romantické... Nebo ne? Další literární epochou je biedermeier, který trvá od roku 1815 do roku 1848. Oblíbenými motivy jsou klid, řád a skromnost. Jazyk i forma jsou co nejjednodušší, v popředí je lidské osobní štěstí, nikoliv velká politická či společenská revoluce.

Důležitými autory biedermeieru jsou: Anette von Droste-Hülshoff, Franz Grillparzer a Eduard Mörike. Protiklady ke konzervativnímu biedermeieru jsou doba předbřeznová a Mladé Německo. Mladí autoři se v této době mezi lety 1815 a 1848 zasazují o sociální spravedlnost, demokracii a svobodu projevu. Autoři jako Heinrich Heine a Georg Büchner upozorňují na politické a společenské nešvary, a jsou proto považováni za literární průkopníky březnové revoluce roku 1848.

Podrobněji vám březnovou revoluci vysvětlí Mirko z kanálu „musstewissen“. Další literární epocha nese název realismus a trvá zhruba od roku 1848 do roku 1890. Březnová revoluce ztroskotala, industrializace pokračuje, lidé se stěhují do měst a pracují často za bídnou mzdu, pokud si tedy vůbec práci najdou.

Literatura zobrazuje problémy měšťanstva a zejména životní podmínky nižších sociálních vrstev. Spisovatelé realismu chtějí realitu zachytit, ale také umělecky ztvárnit, literární historikové proto mluví také o poetickém realismu. Možná jste ve škole četli něco od Theodora Fontaneho nebo Theodora Storma, oba jsou důležitými představiteli německého realismu. Radikálnější než realismus je naturalismus, což je literární směr rozšířený od roku 1880 do roku 1900.

I naturalismus zachycuje realitu. Autoři naturalismu píší o sociálně kritických tématech, jako je alkoholismus či chudoba, nepoužívají však poetický jazyk realismu, ale věcně popisují, co vnímají. Jejich cílem je co nejvěrnější, vědecké zobrazení reality. Nezapírají ošklivé nebo negativní jevy ve světě, ani jej nepřikrášlují, jen detailně zachycují. Arno Holz a Gerhart Hauptmann jsou důležitými autory německého naturalismu.

Do doby mezi lety 1890 a 1920 spadají rozličné literární směry, které jsou často souhrnně označovány jako moderna. Patří do ní například esteticismus, fin de siécle, impresionismus, secese, symbolismus a neoromantismus. Spisovatelé všech těchto směrů reagují na realismus a naturalismus, věrné zobrazení skutečnosti je nezajímá, vyprávějí z vlastní subjektivní perspektivy, hledají nové formy vyjadřování a experimentují.

To vše se děje i v expresionismu. Expresionismus zhruba v letech 1920 až 1925 je jednoznačným hnutím proti naturalismu. Expresionismus nezobrazuje viditelnou skutečnost, ale vyjadřuje vnitřní zážitek. Umělci vynášejí na povrch své nitro, rysy expresionismu jsou nepořádek, chaos, extrémní negativita a přehánění.

Autoři hledají estetiku ošklivého a často píší o smrti a zániku světa. Mnoho z nich zemře v 1. světové válce. Důležitými představiteli expresionismu jsou Franz Werfel nebo Gottfried Benn. Do období od roku 1915 do roku 1925 spadá i tzv. avantgarda. Pod tímto pojmem se skrývají směry dadaismus, surrealismus a futurismus. Avantgardní umělci se obsahově i formálně vymezují vůči ostatním literárním směrům, považují se za předchůdce, udavatele trendů, umělce, provokují a ignorují pravidla.

Autoři dadaismu se například zabývají hláskami a zvuky, zatímco obsah jejich textů nemá žádný význam. Na tomto místě lze zmínit Huga Balla a jeho fonetickou báseň Gadji beri bimba. „Gadji beri bimba glandridi laula lonni cadori!“ To zní jako zaříkávadlo, že? Nyní následuje literatura Výmarské republiky a tzv. Nová věcnost. Tato epocha sahá od roku 1918 po rok 1933.

Na rozdíl od expresionistů chtějí autoři Nové věcnosti svět ukázat takový, jaký je, a to bez přehánění a jednoduchými slovy. Spisovatelé jako Hans Fallada a Hermann Hesse se kriticky dívají na společnost, ve které žijí, a věnují se každodenním starostem. S Hitlerovým převzetím moci roku 1933 začíná v dějinách německé literatury nová epocha: literatura v době národního socialismu.

Tato epocha trvá do konce 2. světové války v roce 1945. Důležité jsou zde pojmy exilové literatury a tzv. vnitřní emigrace, hned vám je vysvětlím podrobněji. Nacisté pronásledují své odpůrce, zakazují literaturu, která neodpovídá jejich ideologickým představám, mluví o zvrhlém umění a na veřejnosti spalují knihy mnohých spisovatelů. Mnoho německých autorů emigruje, což znamená, že utíkají před nacisty a nedobrovolně opouštějí svůj domov.

Útočistě nalézají ve Švýcarsku, ve Francii nebo ve Skandinávii. Ústředním tématem exilové literatury je vzpoura proti nacistickému režimu. K nejznámějším literátům exilu patří Bertolt Brecht a Thomas Mann. Ale i v Německu se najdou spisovatelé, kteří jsou k režimu kritičtí: autoři tzv. vnitřní emigrace. Vnitřní emigrace znamená vnitřní vystěhovalectví. Tito autoři se ohrazují vůči aktuálním politickým poměrům, aniž by přitom opustili svůj domov.

Jedním z nich je Erich Kästner. Po 2. světové válce začíná doba poválečné literatury, tzv. „Trümmerliteratur“. Tak se označuje především období mezi lety 1945 a 1950. Mnoho autorů poválečné literatury se vrací z válečného zajetí domů, kde se snaží zpracovat zážitky z války a osvobodit svůj jazyk od výrazů zabarvených nacistickou ideologií. Především ale realisticky zobrazují svou současnost, zničené poválečné Německo.

Známým příkladem poválečné literatury je Venku přede dveřmi, hra o návratu od Wolfganga Borcherta. Založením obou nových německých států začínají dvě nové epochy: literatura v NSR a literatura v NDR. A tím se nacházíme v období od roku 1950 do roku 1990. V literatuře v NSR už nejde o minulost, ani o hrůzy války. Spisovatelé kriticky konfrontují současnost a stále více se věnují tématům, jako je jaderné ohrožení.

V literatuře v NDR je tématem č. 1 vítězství nad fašismem, zejména těsně po vzniku státu. Čtenář se má přesvědčit o výhodách socialismu. Známý literární kritik, Marcel Reich-Ranicki, zavádí pojem nová subjektivita, kterou v německé literatuře pozoruje od 70. let. Díla, která mohou být přiřazena k tomuto novému stylu, se nacházejí v Západním i Východním Německu.

Političnost zde ustupuje do pozadí, autoři se věnují autobiografickým tématům, osobnímu životu a uskutečňování snů. Naši cestu literární historií uzavírá postmoderna, tedy současná literatura. Toto období začíná kolem roku 1980. Zatímco autoři ostatních období stále hledali nové možnosti vyjádření, využívají autoři postmoderny vše, co už existuje. Jsou toho názoru, že umění nemusí být nutně něčím, co tu ještě nikdy nebylo.

Autoři používají a kombinují stylistické prostředky starších epoch, pracují s citáty a odkazy a tímto způsobem vytvářejí nová díla. To bylo naše proběhnutí literárními epochami. Pokud se vám video líbilo, potěšíte mě palcem nahoru a ještě víc odebíráním. Na kanále už najdete několik videí o jednotlivých epochách, na které se můžete podívat. Děkuju za zhlédnutí a na viděnou příště.

Ahoj!