Ze špiona prezidentem: Vzestup Vladimira Putina

Vladimir Putin vládne
Rusku od roku 1999. Za tu dobu v zemi vybudoval
autoritářskou a militaristickou společnost. Úspěšně napadl dvě sousední země
a posílil pouta se Sýrií a Íránem. Jeho záměr odrážet vliv západního
světového řádu je podle všeho úspěšný. Vladimir Putin. Sedmnáct let u moci.
Nejmocnější muž světa. Abychom pochopili, jak mohl
jediný muž mít tak obrovský vliv, musíme se vrátit do doby chaosu a korupce,
která v Rusku po rozpadu SSSR zavládla. Když padla Berlínská zeď, 40letý Putin
pracoval jako špion v západním Německu pro sovětskou tajnou službu KGB.

Sovětský svaz se rozpadl na patnáct
nových států, včetně Ruské federace. Z Putinova pohledu Rusko přišlo
o 5 milionů čtverečních kilometrů území. Později to nazval
geopolitickou katastrofou století a naříkal, že desetimiliony jeho soudruhů
se ocitly mimo ruské území. RUSKÁ FEDERACE Nová vláda musela prodat
téměř 45 tisíc veřejných podniků jako energetické, důlní, či komunikační
společnosti, které řídil komunistický režim.

A byl to chaos.
Ruská ekonomika padala volným pádem a všechny tyto společnosti padly do rukou
několika extrémně bohatým oligarchům. Současně se nový ruský stát
potýkal s potížemi vlastního zřízení. První ruský prezident Boris Jelcin
byl neoblíbený pro bratříčkování se Západem. A aby toho nebylo málo, byl alkoholik
a spousta Rusů se za něj styděla. Aby si udržel moc,
koupil si podporu oligarchů, kterým odevzdal enormní
množství politické moci. Tento graf znázorňuje zhoršení nerovnosti
ve společnosti po rozpadu SSSR.

V tomto momentě
Putin vstupuje do politiky. KGB opouští v roce 1991
a stává se místostarostou Petrohradu. Své pozice využívá ve prospěch
svých spojenců v soukromém sektoru. Dopomáhá jim k monopolnímu
postavení regulováním konkurence a mezi oligarchy je oblíbený. Netrvá dlouho a splétá podpůrnou síť
oligarchů, mafiánů a bezpečnostních úředníků, většinou z řad svých bývalých
spolupracovníků z KGB. S jejich pomocí se rychle dostává
do vrchních pater nového ruského státu.

V roce 1999 jmenuje prezident Jelcin
premiérem právě Putina, který je v domácí politice
stále poměrně neznámou tváří. Urputný vlastenec Putin se bál,
že Jelcin dává USA kontrolu nad Ruskem a že NATO, která desítky let usilovala
o potlačení ruského vlivu, hodlá expandovat do nově
osvobozených zemí a obklíčit Rusko. Putinovým cílem se tedy stalo
vybudovat silný ruský stát, který by byl stabilní uvnitř a zároveň
schopný většího vlivu na své sousedy. A k tomu rychle dostal příležitost.

V průběhu postsovětského zmatku
se stupňovalo násilí v Čečensku, které se od Ruska neoficiálně
odtrhlo v polovině 90. let. Čečenští rebelové a teroristé se tlačili
na ruské území a útočili na hranici. V srpnu roku 1999 zabila série
smrtelných výbuchů přes 300 obyvatel několika ruských měst
včetně Moskvy. Nový premiér Putin z útoků
okamžitě obviňuje čečenské separatisty. Jsou horší než zvířata. Mělo by se s nimi
zacházet jako se vzteklými psy. Pravidelně se objevuje v ruské televizi,
kde slibuje, že Rusko pomstí.

Občané se za něj rychle postaví. Putinova popularita skočí
ze 2 % před útoky na 45 % po útocích. Novináři později odhalí důkazy naznačující
spoluúčast ruské tajné služby na útocích, pravděpodobně za účelem
ovlivňování Putinových preferencí. Uzavřené státní vyšetřování však
veškeré podobné teorie umlčí. Rusko zahajuje populární
a zničující válku v Čečensku. Hlavní město Groznyj bylo srovnáno se zemí
a odhadem téměř 80 tisíc lidí bylo zabito. Za necelý rok má Rusko
opět Čečensko pod kontrolou.

V prosinci 1999 Jelcin náhle rezignuje
a Putin se stává dočasným prezidentem. V květnu, zatímco se v Čečensku válčí,
Putin vyhrává prezidentské volby a začíná Rusko přetvářet
k obrazu svému. Stále se drží principů
ochrany a korupce, oligarchy si však rychle ochočuje. Kdo Putina podporuje, je odměněn,
a kdo ne, jde z kola ven. Někdejší nejbohatší Rus, uvězněný kritik
Kremlu a bývalý ropný magnát Chodorkovskij byl odsouzen ke 14 letům vězení
po usvědčení v případu zpronevěry.

Fakticky jde o Putinovu pomstu
za jeho náklonnost opoziční politice. S oligarchy zkrocenými může teď Putin
realizovat svoji vizi i za hranicemi Ruska. Vztahy s USA byly
tehdy poměrně dobré. Putin dokonce strávil
v Bushově letním sídle dovolenou. Podíval jsem se mu do očí. Zdál se mi velmi
přímočarý a důvěryhodný. To se však mělo změnit. V srpnu roku 2008 Rusko vtrhává
do Gruzie, bývalé sovětské republiky.

Jde o ukázku agrese a síly ve jménu
tamních proruských separatistů. Rusko rychle obsazuje dvě menší části
Gruzie, za což jej zbytek světa odsuzuje. Zajímavé však je, že Putin
tou dobou nebyl prezidentem. Podle ruské ústavy smí prezident odsloužit
pouze dvě po sobě jdoucí období, celkový počet období
však omezený není. Putin se tak znovu
ujal funkce premiéra, zatímco jím vybraný následovník
Medveděv se stal prezidentem. Když je v roce 2008 Obama zvolen prezidentem
USA, snaží se obnovit vztahy s Ruskem.

A nějakého pokroku dosáhli.
Například omezili své jaderné arzenály. Putin však ohledně záměrů USA zůstává
paranoidní a bratříčkování se brání. Obzvlášť ho znepokojují americké
zásahy na Středním východě, jako v Libyi roku 2011. Veřejně kritizuje Medveděvovu neochotu
vetovat rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Putin oznamuje kandidaturu na prezidenta
a volby v roce 2012 s náskokem vyhrává. Podle Dimitryje jde o nespravedlnost,
skandál, který musí skončit. "Jsem zde, abych Putinovi řekl ne."

Počátek Putinova třetího období
opět doprovází zmatek. Zdvojnásobuje míru svého autoritářství doma
a militaristické strategie v zahraničí. V obou případech však prokazuje
mistrovské zacházení s informacemi. Už od svého prvního zvolení v roce 2000
si drží ruskou televizi hodně zkrátka. Prakticky veškeré zpravodajství
šíří státní propagandu. Režim diktuje, co a jak se vysílá,
vždy s Putinem v nejlepším světle. V roce 2012 zakročil proti lidským
právům a občanské svobodě a dal tak najevo,
že není prostor pro nesouhlas.

S pomocí státní televize
například vedl ostrou kampaň proti feministické
skupině Pussy Riot. Poslední a nejhlučnější vystoupení
byla tzv. "punková modlitba" v katedrále Krista Spasitele,
kde členky křičely rouhačská hesla. Tři členky této punkové skupiny
byly odsouzeny ke 2 letům ve vězení. Putin přiostřil i svoji
zahraniční strategii. Použil tradiční vojenské metody
jako poslání zbraní a stíhaček, aby pomohl diktátorovi Assadovi
v krvavé občanské válce v Sýrii.

Jeho režim ale také vychoval nejefektivnější
kybernetickou armádu na světě, kterou použil ke způsobení
zmatku na Západě. Tito hackeři odcizili USA tajné
informace, hacknuli e-maily politiků, a dokonce během ruské invaze
vypnuli v Gruzii internet. Samozřejmě se také pokusili sabotovat
prezidentskou kampaň Hillary Clintonové. Po Evropě také spustili propagandistické
kampaně podporující pravicové kandidáty. Tímto chce Putin využít a prohloubit
politickou propast v západních demokraciích. V roce 2014 Putinova vize
vyvrcholila zacílením na Ukrajinu, dalšího bývalého člena SSSR.

Ukrajinský prezident se přikláněl k Západu
a Putin se bál připojení k NATO. Ruští hackeři proti němu rozjeli
propagandistickou kampaň a pořádali protesty
v proruské východní části země. Poté vyslal přestrojené ruské jednotky
a zanedlouho vypuklo násilí. Do země vtrhla ruská vojska a počátkem
roku 2014 byl anektován Krym. Putin boje na Ukrajině nadále podporuje,
do roku 2017 zemřelo přes 9 tisíc lidí. Ve světě se objevují protesty,
ale Putin se nevzdává.

Jeho agresivní politika totiž oslabuje
jeho sousedy, zatímco Rusové za ním stojí. Všechno tohle ale udělal
na úkor svého lidu. Jeho invaze spustily
vlnu sankcí ze Západu, které ruským firmám brání
na Západě obchodovat. Ruská měna se propadla a pro Rusko
klíčový energetický byznys kolabuje. Dá se jen sotva čekat, že Rusko bude
za těchto okolností dále pokračovat. Putinova vize má ale
díky Trumpovi novou naději. Trumpův postoj k Rusku je velmi shovívavý.


Mohl by zrušit sankce a oslabit NATO. Tím by teoreticky umožnil Putinovi
vrátit Rusku jeho moc zpět. Překlad: heindlik
www.videacesky.cz