Ze špiona prezidentem: Vzestup Vladimira Putina

Vladimir Putin vládne Rusku od roku 1999. Za tu dobu v zemi vybudoval autoritářskou a militaristickou společnost. Úspěšně napadl dvě sousední země a posílil pouta se Sýrií a Íránem. Jeho záměr odrážet vliv západního světového řádu je podle všeho úspěšný. Vladimir Putin. Sedmnáct let u moci. Nejmocnější muž světa. Abychom pochopili, jak mohl jediný muž mít tak obrovský vliv, musíme se vrátit do doby chaosu a korupce, která v Rusku po rozpadu SSSR zavládla. Když padla Berlínská zeď, 40letý Putin pracoval jako špion v západním Německu pro sovětskou tajnou službu KGB.

Sovětský svaz se rozpadl na patnáct nových států, včetně Ruské federace. Z Putinova pohledu Rusko přišlo o 5 milionů čtverečních kilometrů území. Později to nazval geopolitickou katastrofou století a naříkal, že desetimiliony jeho soudruhů se ocitly mimo ruské území. RUSKÁ FEDERACE Nová vláda musela prodat téměř 45 tisíc veřejných podniků jako energetické, důlní, či komunikační společnosti, které řídil komunistický režim.

A byl to chaos. Ruská ekonomika padala volným pádem a všechny tyto společnosti padly do rukou několika extrémně bohatým oligarchům. Současně se nový ruský stát potýkal s potížemi vlastního zřízení. První ruský prezident Boris Jelcin byl neoblíbený pro bratříčkování se Západem. A aby toho nebylo málo, byl alkoholik a spousta Rusů se za něj styděla. Aby si udržel moc, koupil si podporu oligarchů, kterým odevzdal enormní množství politické moci. Tento graf znázorňuje zhoršení nerovnosti ve společnosti po rozpadu SSSR.

V tomto momentě Putin vstupuje do politiky. KGB opouští v roce 1991 a stává se místostarostou Petrohradu. Své pozice využívá ve prospěch svých spojenců v soukromém sektoru. Dopomáhá jim k monopolnímu postavení regulováním konkurence a mezi oligarchy je oblíbený. Netrvá dlouho a splétá podpůrnou síť oligarchů, mafiánů a bezpečnostních úředníků, většinou z řad svých bývalých spolupracovníků z KGB. S jejich pomocí se rychle dostává do vrchních pater nového ruského státu.

V roce 1999 jmenuje prezident Jelcin premiérem právě Putina, který je v domácí politice stále poměrně neznámou tváří. Urputný vlastenec Putin se bál, že Jelcin dává USA kontrolu nad Ruskem a že NATO, která desítky let usilovala o potlačení ruského vlivu, hodlá expandovat do nově osvobozených zemí a obklíčit Rusko. Putinovým cílem se tedy stalo vybudovat silný ruský stát, který by byl stabilní uvnitř a zároveň schopný většího vlivu na své sousedy. A k tomu rychle dostal příležitost.

V průběhu postsovětského zmatku se stupňovalo násilí v Čečensku, které se od Ruska neoficiálně odtrhlo v polovině 90. let. Čečenští rebelové a teroristé se tlačili na ruské území a útočili na hranici. V srpnu roku 1999 zabila série smrtelných výbuchů přes 300 obyvatel několika ruských měst včetně Moskvy. Nový premiér Putin z útoků okamžitě obviňuje čečenské separatisty. Jsou horší než zvířata. Mělo by se s nimi zacházet jako se vzteklými psy. Pravidelně se objevuje v ruské televizi, kde slibuje, že Rusko pomstí.

Občané se za něj rychle postaví. Putinova popularita skočí ze 2 % před útoky na 45 % po útocích. Novináři později odhalí důkazy naznačující spoluúčast ruské tajné služby na útocích, pravděpodobně za účelem ovlivňování Putinových preferencí. Uzavřené státní vyšetřování však veškeré podobné teorie umlčí. Rusko zahajuje populární a zničující válku v Čečensku. Hlavní město Groznyj bylo srovnáno se zemí a odhadem téměř 80 tisíc lidí bylo zabito. Za necelý rok má Rusko opět Čečensko pod kontrolou.

V prosinci 1999 Jelcin náhle rezignuje a Putin se stává dočasným prezidentem. V květnu, zatímco se v Čečensku válčí, Putin vyhrává prezidentské volby a začíná Rusko přetvářet k obrazu svému. Stále se drží principů ochrany a korupce, oligarchy si však rychle ochočuje. Kdo Putina podporuje, je odměněn, a kdo ne, jde z kola ven. Někdejší nejbohatší Rus, uvězněný kritik Kremlu a bývalý ropný magnát Chodorkovskij byl odsouzen ke 14 letům vězení po usvědčení v případu zpronevěry.

Fakticky jde o Putinovu pomstu za jeho náklonnost opoziční politice. S oligarchy zkrocenými může teď Putin realizovat svoji vizi i za hranicemi Ruska. Vztahy s USA byly tehdy poměrně dobré. Putin dokonce strávil v Bushově letním sídle dovolenou. Podíval jsem se mu do očí. Zdál se mi velmi přímočarý a důvěryhodný. To se však mělo změnit. V srpnu roku 2008 Rusko vtrhává do Gruzie, bývalé sovětské republiky.

Jde o ukázku agrese a síly ve jménu tamních proruských separatistů. Rusko rychle obsazuje dvě menší části Gruzie, za což jej zbytek světa odsuzuje. Zajímavé však je, že Putin tou dobou nebyl prezidentem. Podle ruské ústavy smí prezident odsloužit pouze dvě po sobě jdoucí období, celkový počet období však omezený není. Putin se tak znovu ujal funkce premiéra, zatímco jím vybraný následovník Medveděv se stal prezidentem. Když je v roce 2008 Obama zvolen prezidentem USA, snaží se obnovit vztahy s Ruskem.

A nějakého pokroku dosáhli. Například omezili své jaderné arzenály. Putin však ohledně záměrů USA zůstává paranoidní a bratříčkování se brání. Obzvlášť ho znepokojují americké zásahy na Středním východě, jako v Libyi roku 2011. Veřejně kritizuje Medveděvovu neochotu vetovat rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Putin oznamuje kandidaturu na prezidenta a volby v roce 2012 s náskokem vyhrává. Podle Dimitryje jde o nespravedlnost, skandál, který musí skončit. "Jsem zde, abych Putinovi řekl ne."

Počátek Putinova třetího období opět doprovází zmatek. Zdvojnásobuje míru svého autoritářství doma a militaristické strategie v zahraničí. V obou případech však prokazuje mistrovské zacházení s informacemi. Už od svého prvního zvolení v roce 2000 si drží ruskou televizi hodně zkrátka. Prakticky veškeré zpravodajství šíří státní propagandu. Režim diktuje, co a jak se vysílá, vždy s Putinem v nejlepším světle. V roce 2012 zakročil proti lidským právům a občanské svobodě a dal tak najevo, že není prostor pro nesouhlas.

S pomocí státní televize například vedl ostrou kampaň proti feministické skupině Pussy Riot. Poslední a nejhlučnější vystoupení byla tzv. "punková modlitba" v katedrále Krista Spasitele, kde členky křičely rouhačská hesla. Tři členky této punkové skupiny byly odsouzeny ke 2 letům ve vězení. Putin přiostřil i svoji zahraniční strategii. Použil tradiční vojenské metody jako poslání zbraní a stíhaček, aby pomohl diktátorovi Assadovi v krvavé občanské válce v Sýrii.

Jeho režim ale také vychoval nejefektivnější kybernetickou armádu na světě, kterou použil ke způsobení zmatku na Západě. Tito hackeři odcizili USA tajné informace, hacknuli e-maily politiků, a dokonce během ruské invaze vypnuli v Gruzii internet. Samozřejmě se také pokusili sabotovat prezidentskou kampaň Hillary Clintonové. Po Evropě také spustili propagandistické kampaně podporující pravicové kandidáty. Tímto chce Putin využít a prohloubit politickou propast v západních demokraciích. V roce 2014 Putinova vize vyvrcholila zacílením na Ukrajinu, dalšího bývalého člena SSSR.

Ukrajinský prezident se přikláněl k Západu a Putin se bál připojení k NATO. Ruští hackeři proti němu rozjeli propagandistickou kampaň a pořádali protesty v proruské východní části země. Poté vyslal přestrojené ruské jednotky a zanedlouho vypuklo násilí. Do země vtrhla ruská vojska a počátkem roku 2014 byl anektován Krym. Putin boje na Ukrajině nadále podporuje, do roku 2017 zemřelo přes 9 tisíc lidí. Ve světě se objevují protesty, ale Putin se nevzdává.

Jeho agresivní politika totiž oslabuje jeho sousedy, zatímco Rusové za ním stojí. Všechno tohle ale udělal na úkor svého lidu. Jeho invaze spustily vlnu sankcí ze Západu, které ruským firmám brání na Západě obchodovat. Ruská měna se propadla a pro Rusko klíčový energetický byznys kolabuje. Dá se jen sotva čekat, že Rusko bude za těchto okolností dále pokračovat. Putinova vize má ale díky Trumpovi novou naději. Trumpův postoj k Rusku je velmi shovívavý.

Mohl by zrušit sankce a oslabit NATO. Tím by teoreticky umožnil Putinovi vrátit Rusku jeho moc zpět. Překlad: heindlik www.videacesky.cz