Conan v Ghaně #7: Rok návratu

Důvod, proč si mě ghanská vláda pozvala, bylo uctění Roku návratu, připomínky 400. výročí Transatlantického obchodu s otroky. Se Samem jsme tedy navštívili hrad Osu, jednu z mnoha pevností, kde pro miliony otroků započala nucená cesta přes oceán. Tohle je Matilda, která tu provází. Jde o velmi důležité místo. Řeknete nám proč? Vzniklo v roce 1661 jako místo pro obchod.



Obchodovalo se se zlatem, diamanty, ale také s otroky. Možná nás sledují lidé, kteří nerozumí tomu, co Rok návratu a jeho význam znamená. Můžete jim to vysvětlit? Většina Afroameričanů má kořeny právě tady. Je tedy důležité, aby své kořeny poznali, aby získali představu o tom, co před desítkami let zažívali jejich předci.



- A už je to 400 let. - Ano, 400 let. 400 let. - Dojímají se tu lidé? - Hodně. Minulý týden jsem provázela pětičlennou rodinu. Přišli jsme k žalářům a ten muž se mě zeptal, jestli bych mu nedala pár minut na to, aby se pomodlil za své předky. Nechala jsem ho pokleknout a pomodlit se. Pak se k němu přidala i jeho žena.



Plakala minimálně 15 minut. - Musela jsem ji nechat vyplakat. - Ano. - Ano, je tam vztek… - Velký. - Starý 400 let. A stále je nesmírně silný. Ve Spojených státech i po 400 letech pociťujeme všechny neblahé důsledky. Po prohlídce se lidem uleví. Řeknou mi, že vysledovali své kořeny a že je jim lépe. Že se sem jen potřebovali vrátit a cítit, že jsou Ghaňané.



Rodokmeny a lidský původ je něco, co by lidem při řádném zaznamenávání dalo nějakou jistotu, ale pro spoustu lidí je to jeden velký otazník. Cesta sem musí tedy být velkým zážitkem, - který pomůže to prázdné místo zaplnit. - Ano. Najít svoji minulost se do Ghany vydaly tisíce Američanů. Včetně této inspirativní skupinky z Chicaga. Jen jsem se krátce zastavil na hotelu na oběd a narazil jsem na Otise.



Otis mi řekl, že tu je se stovkou lidí z Chicaga a okolí, aby uctili Rok návratu. Řekl jsem si, že naše přítomnost tady musí být osud. Vím, že máte napilno. Díky za setkání. Proč je tohle pro vás všechny tak důležité? Abychom navázali kontakt se svými tradicemi, kulturou a historií. Jsme z Trinity sjednocené církve Krista z jihu Chicaga, a když máme Rok návratu, přišlo nám důležité přivést členy diaspory do Ghany.



Připadá mi, že nejdůležitější je cesta sem pro mladé. Pro ně je nesmírně důležitá. A jedna z věcí, které kážeme, je nutnost pochopení minulosti a její důležitosti. Když pochopíme, čím si naši předci předci, a uvědomíme si, že jsme doslova přeživší holokaustu zvaného Ma'afa. Chtěli jsme, aby si naše mládež tohle spojení našla. Proč je pro tebe tohle důležité? Je to možnost připomenout si naše předky a je silné vidět ty, co projevili vzdor.



To je dost důležité, vyzdvihnout ty, co vzdorovali a bránili se. Spousta lidí to nezvládla, tolik lidí tu cestu nepřežilo. Byli připraveni o svůj domov. Je to tak trochu procitnutí. Svobodu máme jen asi 160 let, zatímco v okovech jsme byli přes 400 let. Fyzicky tedy svobodní jsme, ale psychicky tak docela ne. Já si začínám uvědomovat, pod jak velkým rasovým tlakem denně v USA jsem. Ani si to neuvědomuji.



Ani si neuvědomuji, že tam, kde jsem v menšině, si neustále musím dávat pozor. Tady to tak necítím. Když jsem tady, cítím se být doma. Moje matka je Afroameričanka a otec Trinidaďan. Mé dívčí jméno je Kajal a je původem z Ghany. Když jsme přijeli do prvního hotelu, autorem jednoho z portrétu na stěně byl James Kajal. V Americe jsem přitom nikoho s tímto příjmením nenašla. Mezi mnoha útržky naší historie je silná spojitost a tohle místo je všechny spojuje jako žádné jiné.



Jedna věc je zarážející. Čtyři sta let otroctví. Zamyslete se nad tím. Čtyři sta let. Kolik generací lidí, dobrých lidí, stálo opodál a dopustilo, aby docházelo k otroctví? Lekce, kterou si z toho musíme všichni vzít, je, že pokud jsme svědky nespravedlnosti, ať už na nás nebo na našich sousedech, musíme být schopni se ozvat a postavit se jí.



Někteří lidé si mysleli, že otroctví vyřešila občanská válka, ale ne. Občanská válka se možná vypořádala s jeho počátkem, ale ještě zbývá spousta práce. Vždy se dá udělat víc. Historik John Henrik Clarke řekl, že veškerá historie je aktuální, a v současné době Kongres projednává zákon H.R.40, který by umožnil výzkum… a věnoval se návrhu na odškodnění.



Takže jistý zvrat. Mám teď v hlavě věc, kterou nám řekl jeden muž v jedné z pevností pro aukce s otroky. Buď můžeme být zahořklí a odejít odsud slabí, anebo můžeme být lepší a odejít odsud silnější. Přemýšlel jsem, co to znamená. Viděli jsme spoustu utrpení a bolesti, ale také spoustu víry, naděje a hrdosti.



Tento příběh musíme sdělit celý, ale můžeme přitom dát důraz na víru, na hrdost a optimismus, aby si lidé uvědomili, že lepší zítřky existují. Když zasejeme semínka jabloní, jejichž stín my sami nikdy neuvidíme, ale zasejeme je pro naše děti, budeme se mít dobře. Takže já odsud odejdu lepší, nikoliv zahořklý. Páni, tohle bylo něco. Nemohl by někdo z vás prosím kandidovat na prezidenta?



- Hlásíš se? - Jo, jdu na to. Je připraven. Děkuji vám mnohokrát. Bylo mi ctí s vámi mluvit. Překlad: heindlik www.videacesky.cz

Důvod, proč si mě ghanská vláda pozvala, bylo uctění Roku návratu, připomínky 400. výročí Transatlantického obchodu s otroky. Se Samem jsme tedy navštívili hrad Osu, jednu z mnoha pevností, kde pro miliony otroků započala nucená cesta přes oceán. Tohle je Matilda, která tu provází. Jde o velmi důležité místo. Řeknete nám proč? Vzniklo v roce 1661 jako místo pro obchod.



Obchodovalo se se zlatem, diamanty, ale také s otroky. Možná nás sledují lidé, kteří nerozumí tomu, co Rok návratu a jeho význam znamená. Můžete jim to vysvětlit? Většina Afroameričanů má kořeny právě tady. Je tedy důležité, aby své kořeny poznali, aby získali představu o tom, co před desítkami let zažívali jejich předci.



- A už je to 400 let. - Ano, 400 let. 400 let. - Dojímají se tu lidé? - Hodně. Minulý týden jsem provázela pětičlennou rodinu. Přišli jsme k žalářům a ten muž se mě zeptal, jestli bych mu nedala pár minut na to, aby se pomodlil za své předky. Nechala jsem ho pokleknout a pomodlit se. Pak se k němu přidala i jeho žena.



Plakala minimálně 15 minut. - Musela jsem ji nechat vyplakat. - Ano. - Ano, je tam vztek… - Velký. - Starý 400 let. A stále je nesmírně silný. Ve Spojených státech i po 400 letech pociťujeme všechny neblahé důsledky. Po prohlídce se lidem uleví. Řeknou mi, že vysledovali své kořeny a že je jim lépe. Že se sem jen potřebovali vrátit a cítit, že jsou Ghaňané.



Rodokmeny a lidský původ je něco, co by lidem při řádném zaznamenávání dalo nějakou jistotu, ale pro spoustu lidí je to jeden velký otazník. Cesta sem musí tedy být velkým zážitkem, - který pomůže to prázdné místo zaplnit. - Ano. Najít svoji minulost se do Ghany vydaly tisíce Američanů. Včetně této inspirativní skupinky z Chicaga. Jen jsem se krátce zastavil na hotelu na oběd a narazil jsem na Otise.



Otis mi řekl, že tu je se stovkou lidí z Chicaga a okolí, aby uctili Rok návratu. Řekl jsem si, že naše přítomnost tady musí být osud. Vím, že máte napilno. Díky za setkání. Proč je tohle pro vás všechny tak důležité? Abychom navázali kontakt se svými tradicemi, kulturou a historií. Jsme z Trinity sjednocené církve Krista z jihu Chicaga, a když máme Rok návratu, přišlo nám důležité přivést členy diaspory do Ghany.



Připadá mi, že nejdůležitější je cesta sem pro mladé. Pro ně je nesmírně důležitá. A jedna z věcí, které kážeme, je nutnost pochopení minulosti a její důležitosti. Když pochopíme, čím si naši předci předci, a uvědomíme si, že jsme doslova přeživší holokaustu zvaného Ma'afa. Chtěli jsme, aby si naše mládež tohle spojení našla. Proč je pro tebe tohle důležité? Je to možnost připomenout si naše předky a je silné vidět ty, co projevili vzdor.



To je dost důležité, vyzdvihnout ty, co vzdorovali a bránili se. Spousta lidí to nezvládla, tolik lidí tu cestu nepřežilo. Byli připraveni o svůj domov. Je to tak trochu procitnutí. Svobodu máme jen asi 160 let, zatímco v okovech jsme byli přes 400 let. Fyzicky tedy svobodní jsme, ale psychicky tak docela ne. Já si začínám uvědomovat, pod jak velkým rasovým tlakem denně v USA jsem. Ani si to neuvědomuji.



Ani si neuvědomuji, že tam, kde jsem v menšině, si neustále musím dávat pozor. Tady to tak necítím. Když jsem tady, cítím se být doma. Moje matka je Afroameričanka a otec Trinidaďan. Mé dívčí jméno je Kajal a je původem z Ghany. Když jsme přijeli do prvního hotelu, autorem jednoho z portrétu na stěně byl James Kajal. V Americe jsem přitom nikoho s tímto příjmením nenašla. Mezi mnoha útržky naší historie je silná spojitost a tohle místo je všechny spojuje jako žádné jiné.



Jedna věc je zarážející. Čtyři sta let otroctví. Zamyslete se nad tím. Čtyři sta let. Kolik generací lidí, dobrých lidí, stálo opodál a dopustilo, aby docházelo k otroctví? Lekce, kterou si z toho musíme všichni vzít, je, že pokud jsme svědky nespravedlnosti, ať už na nás nebo na našich sousedech, musíme být schopni se ozvat a postavit se jí.



Někteří lidé si mysleli, že otroctví vyřešila občanská válka, ale ne. Občanská válka se možná vypořádala s jeho počátkem, ale ještě zbývá spousta práce. Vždy se dá udělat víc. Historik John Henrik Clarke řekl, že veškerá historie je aktuální, a v současné době Kongres projednává zákon H.R.40, který by umožnil výzkum… a věnoval se návrhu na odškodnění.



Takže jistý zvrat. Mám teď v hlavě věc, kterou nám řekl jeden muž v jedné z pevností pro aukce s otroky. Buď můžeme být zahořklí a odejít odsud slabí, anebo můžeme být lepší a odejít odsud silnější. Přemýšlel jsem, co to znamená. Viděli jsme spoustu utrpení a bolesti, ale také spoustu víry, naděje a hrdosti.



Tento příběh musíme sdělit celý, ale můžeme přitom dát důraz na víru, na hrdost a optimismus, aby si lidé uvědomili, že lepší zítřky existují. Když zasejeme semínka jabloní, jejichž stín my sami nikdy neuvidíme, ale zasejeme je pro naše děti, budeme se mít dobře. Takže já odsud odejdu lepší, nikoliv zahořklý. Páni, tohle bylo něco. Nemohl by někdo z vás prosím kandidovat na prezidenta?



- Hlásíš se? - Jo, jdu na to. Je připraven. Děkuji vám mnohokrát. Bylo mi ctí s vámi mluvit. Překlad: heindlik www.videacesky.cz