Douglas Bader, letecké eso bez nohou

Plukovník sir Douglas Robert Steuart Bader se během 2. světové války stal legendou RAF. Byl leteckým esem s 20 sestřely vlastními, 4 sestřely sdílenými a 6 pravděpodobnými. Ale Baderův záznam je mimořádný hlavně tím, že přišel o obě nohy při havárii, 8 let před válkou. Prováděl nízký obrat, když levé křídlo jeho dvojplošníku zavadilo o zem. V nemocnici mu amputovali jednu nohu nad kolenem a druhou pod kolenem. V jeho deníku byl záznam: "Havárie.



Pomalý obrat u země. Špatná show." Bader se svým zraněním postavil s odvahou a odhodláním. Po šesti měsících od nehody dokázal nejen chodit bez pomoci na protézách, ale i řídit auto, tancovat a hrát golf. Lékařská rada Královského letectva nicméně řekla, že není dále schopen létat. Ale Bader byl odhodlán znovu pilotovat. Zatímco v Evropě hrozila 2. světová válka, zoufale se snažil zapojit do bojů a tlačil na ministerstvo letectví kvůli návratu do RAF. Jeho přání se splnilo 8 týdnů po vypuknutí války.



27. listopadu 1939, téměř po 8 letech od havárie, která ho připravila o nohy, Bader samostatně pilotoval. A už při prvním letu po nehodě nemohl odolat přetáčení dvojplošníku hlavou dolů ve výšce 600 stop. Ve věku 29 let byl starší než většina pilotů. Poprvé okusil letecký souboj dne 1. června 1940, když hlídkoval nad pobřežím Dunkerku jako podpora při evakuační operaci Dynamo. Jeho první vítězství bylo nad stíhačem Me 109.



Během bitvy o Británii rychle následovala řada dalších, v průběhu jediného dne zaznamenal pět sestřelů. Mezi říjnem 1940 a červencem 1941 byl Bader vyznamenán Řádem za vynikající službu a Záslužným leteckým křížem. I když byl jedním z nejlepších stíhačů RAF, názory na něj se různily. Z mládí měl pověst neposlušného bouřliváka. Řada pilotů obdivovala jeho odvahu, vůdcovství a odhodlanost, nicméně podle mnohých byl sobecký, hrubý a arogantní.



Ale všichni ho respektovali coby efektivního stíhacího pilota. V srpnu 1941 nad francouzským pobřežím jeho štěstí vyprchalo při něčem, co se považovalo za vzdušnou kolizi. Kniha Andyho Saunderse z roku 2007 Baderův poslední let nicméně naznačuje, že Bader mohl být zasažen přátelskou palbou a sestřelen jedním z pilotů RAF. Nezávisle na příčině ztratil ocasní část trupu a přešel do vývrtky v rychlosti kolem 400 mil za hodinu.



Když se snažil vyskočit, jedna z protéz se zasekla v letadle a unikl jen tak, že zatáhl za lanko svého padáku a řemínky na noze praskly, díky čemuž mohl vyskočit do bezpečí. Krátce poté, co se stal válečným zajatcem, se Bader setkal s Adolfem Gallandem, jedním z hlavních leteckých es válečného Německa se 705 bojovými misemi a 104 sestřely.



Galland zajistil, že s Baderem bylo slušně zacházeno, a dva bývalí protivníci se stali přáteli. V mimořádné ukázce válečné diplomacie a respektu upozornil generál Galland RAF na ztrátu Baderovy pravé protézy a se svolením Hermanna Göringa získala RAF bezpečný průlet pod bílou vlajkou k padákovému shozu náhradní protetické nohy. Šlo o misi s názvem "Operace Noha". Po leteckém shozu nohy byli Němci řádně pobouřeni, protože bombardér pokračoval v misi a shodil bomby na elektrárnu Gosnay.



Pro Badera bylo vzbouření povinností a snažil se svým věznitelům škodit. Po získání nohy utekl Bader z nemocnice, kde se zotavoval, pomocí svázaných prostěradel. Jenže jeho "provaz" nedosáhl na zem, Proto pohl s postelí novozélandského pilota v kómatu, Billa Russella. Russellova postel se přesunula k oknu jako jakási kotva. Bohužel byl rychle znovu zajat.



V dalším zajateckém táboře kopali muži únikový tunel. Bader plnil své nohy zeminou z tunelu a roznášel ji po táboře, kde své nohy vyprazdňoval. Bader se pokoušel o útěk tolikrát, že přiměl jednoho německého velitele k hrozbám zabavení jeho nohou. To nakonec vedlo k přesunu na nechvalně známý hrad Colditz. Zde zůstal až do roku 1945, kdy hrad osvobodila americká armáda. Po svém propuštění – poměrně typicky – Bader dorazil do Paříže a zažádal o Spitfire, aby se mohl vrátit do bojů před koncem války.



Ale byl odmítnut. V poválečném životě u RAF byl během míru nenaplněný a nespokojený a roku 1946 odešel do výslužby. V pozdějších letech, během natáčení Bitvy o Británii byli Bader i Adolf Galland filmovými technickými poradci a na place byli vídáni při debatách a předváděních válečných taktik, kde drželi modely Spitfire a Bf 109.



Bader vedl neúnavnou kampaň za lidi s postižením a v červnu 1976 byl povýšen do rytířského stavu za služby pro hendikepované. Dne 5. září 1982, po večeři na počest leteckého maršála, sira Arthura "Bombera" Harrise, zemřel Bader na infarkt během převozu Londýnem směrem k jeho domovu. V řadě hodnostářů a osobností na jeho pohřbu byl i Adolf Galland.



Galland a Bader sdíleli přátelství, které trvalo více než 42 let od jejich prvního setkání ve Francii během války, kde byl Bader zajatcem. I když byl Galland na obchodní cestě do Kalifornie, zajistil svou účast na vzpomínkové bohoslužbě za Badera. Peter Tory ve svém sloupku pro London Diary napsal: Zajisté, pokud by byl Bader přítomen, ihned by poznal cizince v tmavém pršiplášti. Stoupl by si po jeho bok, poplácal ho po zádech a zakřičel: "Zatraceně dobrá show.



Jsem rád, že jsi dorazil!" Překlad: L1ght www.videacesky.cz