Blitzkrieg na západní frontěDruhá světová válka

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 52
99 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:99
Počet zobrazení:5 146
Německá armáda shodila bomby na Rotterdam, dobyla Nizozemsko, prolomila frontu u Sedanu a rovněž došlo k zatím největší takové bitvě.

Přepis titulků

Ano, na stejném místě. Ano, stejné místo jako tehdy. Tak jo. 18. května 1940. Každou epizodu série začínám nějakou upoutávkou. Něčím novým ve válce, něčím jiným nebo vzrušujícím. Tento týden je to jen jedno slovo: průlom. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA V REÁLNÉM ČASE Jsem Indy Neidell, toto je dvojnásobně dlouhá speciální epizoda druhé světové války.

I když může být každý týden války viděn jako klíčový, toto je jeden z nejklíčovějších a regulérní epizoda by nestačila. Minulý týden Němci postupovali v Norsku, ale diskuze o Narviku v britském parlamentu zažehla události, které vedly k vystřídání Nevilla Chamberlaina Winstonem Churchillem na pozici premiéra. Británie napadla a obsadila Island a Německo napadlo Francii a země Beneluxu.

Budu dnes mluvit o té druhé invazi. Vlastně budu mluvit jen o ní. Pozoruhodné události se odehrály i v Číně nebo Norsku, ale k nim se vrátím další týden, nebojte se. Julian Jackson začíná první kapitolu svého Pádu Francie historkou ze 16. května 1940, týden po začátku německé invaze. "Winston Churchill je probuzen hovorem od Paula Reynauda, francouzského premiéra.

Mluvil anglicky a evidentně ve stresu. "Byli jsme poraženi." Protože jsem ihned neodpověděl, řekl znovu: "Prohráli jsme, prohráli jsme bitvu." Řekl jsem: "Přeci se to nemohlo stát tak rychle." Ale on odpověděl: "Fronta byla prolomena u Sedanu, kudy se ve velkých počtech valí tanky s obrněnými vozidly." Minulou noc Reynaud napsal Churchillovi, že situace je kritická.

Churchill odepsal, že i ve Velké válce vypadaly některé situace kriticky, ale Reynaud řekl, že toto je horší. Později 16. května řekl francouzský ministr obrany Édouard Daladier armádnímu veliteli Maurice Gamelinovi, že zcela jistě musí dojít k protiútoku, ale Gamelin se zeptal: "S čím?" Neměl žádné rezervy, které by mohl nasadit. Daladier řekl, že to znamená zničení francouzských armád. Mezi Němci a Paříží nic nestojí.

Když čtete knihy o této německé invazi, většinou se soustředí na německý průlom u Sedanu na řece Máze, ale i v Belgii a Nizozemsku, kde Spojenci invazi očekávali, nejdou věci podle plánu. V Nizozemsku němečtí parašutisté obsadí Moerdijk a přetnou zemi vedví, a nizozemská armáda se stáhne severně k Rotterdamu a Amsterdamu. Francouzská 7. armáda, která postoupila do Bredy ve snaze spojit se s nizozemskými jednotkami, najednou shledává své poslání nemožným.

Její velitel Henri Giraud má za úkol ustoupit od Bredy a rozmístit se jižně poblíž Antwerp. Nizozemci se drží dalších pár dní, než spadnou bomby na Rotterdam. Na večer 13. května předsunuté jednotky XXXIX. sboru dosáhly města. Velí jim generál Rudolf Schmidt, který má za úkol vyhnout se zbytečným nizozemským civilním ztrátám, ale každá hodina, kterou město vzdoruje, může ohrozit německý časový rozvrh a jeho muži jsou potřeba pro útok přes Belgii do Francie.

Takže plánem pro zlomení rotterdamského odporu je tankový útok v 15:30 dalšího dne, po leteckém náletu na město v 15:00. V poledne tamní nizozemský velitel plukovník Schraoo obdrží ultimátum, aby se vzdal, nebo Luftwaffe zničí střed města. Scharoo odpoví, že to musí probrat s Haagem. Haag pošle do Rotterdamu delegaci pro jednání s Němci, která dorazí ve 14:00. Ve 13:30 Schmidt odešle rozkaz k odvolání leteckého úderu, ale na to je už pět minut pozdě.

Když rozkaz odvysílal, byla již stovka Heinkelů He 111 v nizozemském vzdušném prostoru, což znamená, že radisté opustili své pozice a zaujali bojová postavení. Němečtí vojáci na zemi vystřelili červené světlice značící zrušení útoku, ale v kouři a dýmu pohlcujícím město byly vidět až poté, co 57 bombardérů shodilo na Rotterdam sto tun bomb, zničilo střed města a zabilo a zranilo tisíce civilistů.

Nizozemská posádka kapitulovala v 17:00. Nizozemci ten samý den porazili Němci u Afsluitdijku, ale i když se Zéland udržel až do 18. května, válka pro nizozemskou armádu skončila a tento týden je v Londýně ustanovena nizozemská exilová vláda. Jako odveta za bombardování Rotterdamu přichází první velké strategické bombardování války, když Spojenci během dalších dnů bombardují Geisenkirchen, Hamburg, Bremen, Kolín nad Rýnem, Essen, Duisberg, Dusseldorf a Hannover.

Tentokrát neshazují letáky. Co se týče Giaurdových Francouzů ustupujících od Bredy, ti mají těžké ztráty, a někteří jsou dokonce obklíčeni. Zbývající Francouzi se shromáždili na Walcherenu, kde francouzské námořnictvo zahájilo rozsáhlou evakuaci, a do půlnoci 17. května francouzský odpor na Walcherenu ustal a bitva o Nizozemsko skončila.

Německé brilantní obsazení belgické pevnosti Eben Emael minulý týden oslabilo belgickou obranu, takže se rozhodli stáhnout od Albertova kanálu k řece Dyle. To však ohrozilo francouzské plány, které od Belgičanů vyžadovaly zadržení Němců dostatečně dlouho na to, aby se francouzská 1. armáda dostala do pozic. Generál Prioux, jehož jízda je předvojem té armády, dorazila do pozic 11.

května a zjistila, že Belgičané vybudovali jen slabá opevnění. Požádá o svolení k ústupu k řece Schelde, ale to je zamítnuto. Hlavní část 1. armády dorazí 14. května, takže Prious musí Němce do té doby zadržet. A taky že zadrží. Jeho dvě lehké mechanizované divize odrazí dvě tankové divize v bitvě o Hannut. To je prozatím největší tanková bitva v historii, ve které každá ze stran nasadila přes 600 tanků.

Francouzi ztratí 105 tanků a Němci 165 – tolik k představě, že Francouzi nebyli schopni vzdorovat tankovým divizím. 1. armáda potom 15. května udržela linii na Dyle, ale kvůli průlomu jižněji na Máze se toto taktické vítězství mohlo proměnit ve strategickou katastrofu a 1. armáda obdrží 16. května rozkaz stáhnout se na francouzskou hranici. Jinde v Belgii tento týden Němci 13. května obsadili Lutych a 17.

května vstoupili do Bruselu a Antwerp. Britové a Francouzi se stáhli na řeku Dendre a belgická vláda se přesunula do Ostendu. Hlavní směr německého útoku však nemíří přes země Beneluxu a ani proti francouzsko-německé hranici. Míří přes Ardeny a cestu mu razí tankové divize pod souhrnným velením Ewalda von Kleista. Tři divize Heinza Guderiana míří na Sedan, dvě Georga-Hanse Reinhardta míří na Monthermé a další dvě dále na severu Hermanna Hotha míří na Dinant.

134 000 vojáků a celkem 1 600 vozidel, z toho přes 1 200 tanků. První německé jednotky dosáhly Mázy 12. května ve 14:00 a většina z nich do této chvíle neviděla jediného nepřítele. A i když jsou si Francouzi vědomi, že v Ardenách jsou německé jednotky, nevědí, že je to hlavní útok, a rozhodně nečekají, že se Němci pokusí okamžitě překročit širokou Mázu.

Kdyby si to mysleli, nekončící zástupy německých tanků projíždějící po prašných ardenských cestách by byly snadným cílem pro spojenecké bombardéry stejně jako cesty samotné. Tanky přeci nemohou projet lesem jako takovým. Britské bombardéry však měly napilno v Belgii, kde utrpěly těžké ztráty. Do 12.

května je ve službě jen 72 ze 135 bombardérů, které měli před dvěma dny. Toho dne generál Alphonse Georges, velitel francouzských polních armád, který obdržel průzkumná hlášení z Arden, nařídil bombardérům změnit prioritu z 1. armády v Belgii na 2. armádu na Máze. Generál Gaston Billotte velící 1. armádě je zaskočen a změní rozkaz, aby 2. armádě šla jen třetina letectva. Její velitel generál Charles Huntziger ve svém sektoru o žádnou dodatečnou bombardovací pomoc nežádal, a nyní podporu dokonce odmítá.

Georges se rovněž rozhodl poslat Huntzigerovi 6 záložních divizí, ale směr, kterým jsou vyslány, předpokládá, že se Němci pokusí zaútočit na východ Maginotovy linie z týlu, takže zálohy nebudou v pozici zareagovat na německý průlom, až k němu dojde. Jeden z asistentů vrchního velitele Maurice Gamelina spekuluje, že se Francouzi mohou hnát do pasti, protože Němci stěží bombardovali zástupy mužů vstupující do Belgie, ale je ignorován.

Sedan není v roce 1940 velkým městem. Žije v něm kolem 12 000 lidí. Huntzinger jej považuje za nejsilnější místo svého velení, takže má své nejlepší síly na pravém křídle. Samotný Sedan kryjí jen B rezervisté, o kterých jsem mluvil dříve, a jen jedna protiletecká baterie.

Navzdory rozšířené představě a navzdory tomu, co Huntzinger řekl Reynaudovi a co Reynaud řekl francouzskému národu, zničili mosty přes řeku Mázu. Všechny. Francouzské dělostřelectvo dobře zpomaluje německý postup přes řeku, který je, jak jsem řekl, snadným cílem. Dokud 13. května v 7:00 nedorazí Luftwaffe. Skupina Kleist má kolem tisíce letadel, takže jedna protiletecká baterie moc k užitku není.

I když osmihodinové střemhlavé bombardování francouzské bunkry příliš nepoškodilo, ale zahnalo velkou část B záložníků, kteří na takový boj nejsou trénováni a nemůže ho po nich nikdo chtít. Spojenecké letectvo neodpovědělo. Poznámka k Maginotově linii: Obecně se má za to, že je to obranná linie na východní francouzské hranici a kolem Sedanu a dále na západ jsou jen dočasná opevnění.

To není pravda. Vím to, protože jsem tam minulý měsíc byl. V a kolem Sedanu a Donchery jsou silné kasematy a bunkry s vzájemně se podporujícími dělostřeleckými, kulometnými a pozorovacími stanovišťmi ve vzájemně propojeném obranném systému. Obranné stavby jsou nejen tady, ale celou cestu až z průlivu. Huntziger, zodpovědný také za stavbu tamních opevnění, je daleko pozadu, ale přesto je tam obranných pozic dostatek.

Obecně se také věří, že účelem Maginotovy linie je být neproniknutelnou obrannou linií, ale to také není pravda. Musí být podporovaná pěchotou a mezi těmi jednotkami a opevněními mají být Němci zadrženi tak dlouho, aby mohla proběhnout plná mobilizace a rozmístění jednotek. Takže k čemu si myslíte, že došlo, když Luftwaffe zahnala B rezervisty?

Pokud si myslíte, že k průlomu, potom se, přátelé, pletete. Němcům se podařilo zničit několik bunkrů a do 23:00 zvládli postavit most, po kterém mohou projet tanky, ale Francouzi úporně vzdorují navzdory útokům Luftwaffe. Vlastně zadrželi 2. tankovou divizi tak dobře, že ji 1. musela zachránit. Do 14.

května Němci překročili řeku na třech místech – v Sedanu, Houxu a Monthermé. V Houxu jako první a byli to muži Erwina Rommela, kteří řeku překročili. Útoku 13. května zčásti pomohla jeho brilantní taktika a také to, že 9. armáda Andrea Corapa není ani blízko své určené pozice. Dvě divize ušly za tři noci 85 kilometrů, aby tam vůbec byly, neboť nejsou motorizované. Avšak v Monthermé, kde připravení Francouzi vzdorují, nejsou Němci schopni dostat přes řeku tanky.

Předmostí sama o sobě nejsou v tuto chvíli katastrofou. Účinný protiútok by je mohl zatlačit zpět, ale ten nepřišel. Další selhání francouzského velení. Večer 13. května nepřešli do protiútoku, i když pěchota a tanky byly na útok připraveny od 19:00. Rozkaz přišel až ráno a velení nechtělo poslat jednotky příliš rychle. A během toho všeho přesouvali Němci tanky přes řeku. Když protiútok konečně přišel, tanky jej odrazily.

A kde bylo spojenecké letectvo během úderů Luftwaffe? 13. května dal britský letecký náčelník Arthur Barratt svým letcům celý den volna po jejich akci v Belgii a Holandsku. Když z rána 14. května spojenecká letadla na Mázu konečně zaútočila, v malých letkách po deseti nebo dvaceti z bůhvíjakého důvodu, Britové i Francouzi utrpí těžké ztráty a nepodaří se jim zničit německá předmostí. Konvenční uvažování říká, že Němci vyrazí na jih od Sedanu, což jim otevře cestu do střední Francie.

Heinz Guderian udělá něco jiného. S 1. a 3. divizí vyrazí na západ po hlavní cestě kolem řeky Mázy, zatímco 10. divize unifikuje linii. Když lidé mluví o německém postupu, tak jako o šedesáti kilometrech za den. 14. května ujeli zhruba šest. Francouzská opevnění, dokonce i bez pěchoty, odvádí svoji práci dobře, zpomalují Němce, a pokud ujeli jen 6 kilometrů, Spojenci se stihnou včas přesunout, jenže Huntzinger té noci nařídí svým mužům ústup.

Vše, co nemohlo být v tichosti odneseno, muselo zůstat na místě, takže přišli o děla i munici. Corapova armáda se s Rommelem na jedné straně a Guderianem na druhé začala rozpadat a dostala svolení stáhnout se od Mázy na linii od Charleroi k Rethelu – linii bez žádné přírodní překážky.

Corap za své snažení přijde o práci a nahradí jej Giraud, ale čemu bude Giraud velet? 15. května zahájili Němci rychlý postup po útoku na nyní prázdná opevnění na Máze. Reinhardtovi v cestě nic nestojí a do odpoledne 15. května ujede zhruba 60 km. Ale co francouzské obrněné zálohy pod generálem Flavignym, včetně 3.

tankové generála Brocarda? Ty jsou mobilní. Byly poslány na levé křídlo 2. armády, ale byly shromážděné narychlo a potřebují doplnit palivo. Pokud zaútočí 14. května, budou mít více než slušnou šanci zastavit Guderiana, než se probije z předmostí. Nezaútočí. Co se týče 15. května: "Francouzské tanky si vedly dobře.

Naneštěstí na této bitvě nezáleželo, neboť Guderian již postupoval severozápadně do Francie. Opatrnost a váhání Flavignyho a Brocarda a zbrklost a odvážnost Guderiana perfektně odráží rozdíl mezi Francouzi a Němci v roce 1940." Nemohu to dostatečně zdůraznit: Průlom u Sedanu v květnu 1940 je především selhání velení, ne selhání vojáků, prostředků a defenzivních prací.

16. května je Hothův XV. tankový sbor, kterému razí cestu Rommelova 7. divize, jižně od Cambrai, Guderian postupuje na St. Quentin. Je jim však nařízeno zastavit, protože konzervativnější vrchní velitelé jako Kleist nevěří, že tanky mohou postoupit tak daleko, aniž by vystavily svá křídla, ale ve skutečnosti je to právě rychlost, která je ochránila a uvrhla Francouze do zmatku.

Guderian využije skuliny v rozkazech – má dovoleno provádět bojový průzkum, takže tvrdí, že dělá přesně to. 17. května dorazí k Oise jižně od Guise. Na jeho levém křídle zaútočí Charles DeGaulle a francouzská 4. obrněná divize severně od okolí Laonu, ale Luftwaffe je zadrží a zabrání jakýmkoliv výrazným ziskům. Lorda Gorta a BEF v Belgii znepokojuje vzrůstající hrozba na jejich pravém křídle a shromáždí vojáky na tamní obranu pod generálem Mason-MacFarlanem, který byl Gortův náčelník rozvědky.

Líbí se mi tato jednovětná citace o odebrání náčelníka rozvědky od Davida Somervilla z Druhé světové války den za dnem: "Gort může být kritizován za oslabení tak důležitého oddělení v tak důležité fázi." Zbožňuji tu větu, tak jsem ji chtěl říct. Každopádně Na konci týdne 18. května St.

Quentin i Cambrai padnou za oběť tankům. Ale kvůli rychlosti postupu jsou teď německá křídla nebezpečně odhalená. Kleist si je toho vědom stejně jako Winston Churchill, který řekl: "Želva vystrčila hlavu nebezpečně dopředu z krunýře." V Paříži si lidé trochu oddechli, neboť Němci nemířili rovnou tam, přesto však francouzští zaměstnanci vlády začali pálit tajné dokumenty. Reynaud provedl změny ve vrchním velení a jmenoval novou vládu, ve které se rovněž jmenoval ministrem obrany.

Hrdina první světové války Philippe Pétain je zástupcem premiéra. Maxime Weygand je odvolán z Blízkého východu, aby od Gamelina převzal velení armád. Velení se ujme zítra večer. A jsme na konci dalšího týdne. Nizozemci jsou poraženi, Belgičané melou z posledního a Němci uhánějí na západ přes severní Francii – šokují Spojence a doslova celý svět.

Tento týden rovněž Winston Churchill pronesl svůj "krev, pot, dřina a slzy" proslov, a protože je to jeden z nejznámějších proslovů 20. století, v popisku na něj najdete odkaz. Nemám vám co nabídnout krom krve, dřiny, slz a potu. Čekají nás muka nejtragičtějších rozměrů. Máme před sebou mnoho a mnoho dlouhých měsíců zápolení a utrpení. Průlom. Doslova nic nestojí v cestě německé armádě utínající belgické, francouzské a britské jednotky na severu.

Kdo jsou hrdinové toho mistrovského tahu? Hádám, že von Manstein, jehož napadlo zaútočit přes Ardeny. Rovněž Guderian pro jeho odvahu a Rommel pro jeho genialitu. A lotrové nebo obětní beránci prohrávající strany? Část viny padá na Gamelina a Georgese, ale pro mě je skutečným lotrem Charles Huntziger. Huntziger, který byl pozadu s budováním obrany.

Huntziger, který odmítl leteckou podporu. Huntziger, který lhal o mostech a snažil se hodit vinu na Corapa, a Huntziger, který stáhl své muže z obranných pozic na Máze, k jejich zděšení a frustraci, když svoji práci – zpomalit Němce – odváděli skvěle. A proč tohle všechno? Nekompetentnost, lhostejnost, nebo něco horšího? Je to všechno jen spekulace, ale mohu vám říct tohle: Charlese Huntzigera ještě uvidíme.

Jestli chcete vidět speciální epizodu o budování Maginotovy linie, kterou jsme natáčeli přímo na místě, klikněte rovnou sem. Členem TimeGhost armády týdne je Nitin Sati. Buďte jako Nitin a připojte se k armádě na timeghost.tv nebo patreon.com. TimeGhost armáda skutečně udržuje tento pořad při životě. Nezapomeňte nás odebírat, klikněte na zvoneček a uvidíme se za týden.

Komentáře (2)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Dozvím se někdy, jak to dopadlo s Bismarckem? Operace Rheinübung: Bitva v Dánském průlivu

10