Operace Barbarossa: Mýdlová opera wehrmachtuDruhá světová válka

Jih! Ne, ne, jdete na jih! Tak. Ne, vy jdete… Poslouchejte, vy jdete na sever! Už jsem vám říkal, že na v… Ne, východ. Jdete na východ! Hele! Ne jih, jděte na sever! Hele, všichni prostě jen jděte, jo? Je 18. července 1941. Německé obrněné tanky si prostřílely cestu do Sovětského svazu.

Obsadily tisíce čtverečních mil území a ukončily první fázi ofenzivy. Takže kam se vydají dál? No… To zatím neví… Možná na sever? Nebo ne. Na Moskvu? Možná by to chtělo sjednotit velení. Překlad: hAnko www.videacesky.cz Ahoj, tady Indy Neidell a druhá světová válka. Minulý týden německá skupina armád Střed obnovila ofenzivu a do konce týdne začala bitvu o Smolensk.

Němci také postoupili na sever a jih, zatímco Sověti přeorganizovali velení. Spojenci postoupili také, v Sýrii proti vichistickým Francouzům, ale tato bitva se pomalu chýlí ke konci. 12. července v 9 ráno zástupci vichistů dorazili na britskou základnu Haifa. Zástupci Spojenců je vezmou do města Akko k vyjednávání. Vichistický generál Henri Dentz se nezúčastní osobně, ale posílá svého zástupce, generála de Verdillaca. Spojence zastupuje generál Henry Wilson, komodor L.

O. Brown, kapitán J. A. V. Morse a generál Catroux od Svobodných Francouzů, kterého vichisté odsoudili k smrti za zradu. Podmínky příměří jsou: Spojenci obsadí Sýrii a Libanon do skončení války a převezmou veškeré vojenské vybavení, stroje, přístavy a letiště v oblasti. Všichni váleční zajatci budou propuštěni. Jak píše J. P. Hyde v „Operaci Exporter”, po propuštění si vězni mohou vybrat, zda budou repatriováni, připojí se ke Svobodným Francouzům, nebo zůstanou v Sýrii jako civilové.

Příměří bylo podepsáno 14. července a ukončilo tak 33denní tažení. Mělo ovšem trochu hořkou příchuť, protože 14. 7. byla také dobyta Bastila. Hyde dále píše, že všichni zajatci budou propuštěni do konce září. Z celkem 37 736 vichistických jednotek v oblasti se 5 668 přidá ke Svobodným Francouzům. Ačkoliv je to nepřátelská agenda, která získává převahu v Sovětském svazu. Sověti však začínají vracet úder.

15. července Sověti napadli Němce východně od Pskova a obklíčili většinu 8. tankové divize. Ačkoliv linii prorazili, ztratili přitom 70 vlastních tanků. Skupina Sever se musí zastavit a reorganizovat. To může trvat týdny. Tento sovětský útok je začátkem třídenního protiútoku, kterým získávají čas na opevnění Leningradu. Skupině Sever velí Wilhelm von Leeb a zatím jakž takž postupovala, ale po obsazení Rigy musela dále na východ, aby kryla levé křídlo skupiny Střed.

Zároveň však musí chránit své křídlo na severu Estonska. Proto se jejich fronta rozšiřuje, ačkoliv jsou ze skupin nejmenší. Erich Hoepner, velitel 4. tankové armády Sever, píše 16. 7. své ženě o přerušení cesty do Leningradu: „Rozhodování zůstává naší slabinou. Počet divizí je nedostačující stejně jako jejich vybavení. Muži jsou unavení a ztráty se zvětšují.“ Stejný den Finové útočí severně od Ladožského jezera, aby odstřihli sovětské oddíly na západě.

Ale Němci postupují středem ke Smolensku a 29. motorizovaná pěší divize probojuje cestu do města. Němci tak téměř vytvořili další „kotel“, kapsu plnou nepřátel, kterou se pokusí uzavřít tanky, jakmile dorazí pěchota ze západu. Smolenský kotel obsahuje asi 25 divizí Rudé armády, největší skupinu, kterou zatím obklíčili. Ovšem, pěchota skupiny Střed je někdy až 300 kilometrů za motorizovanou divizí, takže aby se proces urychlil, tanky jsou odkloněny od Moskvy a vyslány do přímého útoku.

Celý týden tento kordon mobilních jednotek obkličoval Sověty, ale Guderianovy tanky nedokázaly ani za 7 dnů kapsu uzavřít. Chtěl se tak vydat obsadit Jelňu, než začne další fáze operace. To všechny rozčiluje a spousta sovětských vojáků uniká z otevřeného kotle. Minulý týden jsem zmínil možnost obklíčení Rudé armády na Ukrajině. Napadlo to i někoho jiného, a to samotného Hitlera. Víme, že velitel generálního štábu Franz Halder chce pokračovat do Moskvy, ale Hitler uvažuje o severu a jihu, aby zabral co největší území a v podstatě Sověty pohltil.

Halderovi se Hitlerovy zásahy do velení pranic nelíbí. Píše: „Znovu si hraje na válečníka a otravuje nás tak absurdními nápady, že ohrožuje vše, čeho zatím naše úžasná operace dosáhla… Obden s ním musím jednat, hodiny nesmyslů, a výsledkem je, že jen jediný muž ví, jak správně vést válku… Kdybych neměl pevnou víru, byl bych na dně jako Brauchitsch, který jen pod železnou maskou mužnosti skrývá svou kompletní bezmoc.“ Jenže po překročení řek Dviny a Dněpru Hitler přemýšlí, kde je slibované vítězství nad Rudou armádou.

Všichni o něm mluví už týdny a mělo k němu už právě dojít. Takže kde je? Skupina Sever se zastavila a sovětská převaha nad levým křídlem Středu je čím dál větší, zatímco postupují na východ před svými sousedy. Křídla jsou příliš roztažená a 13.

7. protiútok Semjona Timošenka s 21. divizí překračuje Dněpr a vytlačuje Němce z Rogačeva a Žlobinu. Druhá část 21. útočí na Němce u Babrujsku, a dokonce obsazuje mosty přes řeku Berezinu. Druhá armáda Maximiliana von Weichse je zastaví a získá Rogačevo a Žlobin o týden později, to však zpomalí postup jeho pěchoty, která měla uzavřít smolenskou kapsu. Poznámka bokem: 14. 7. v Orše kapitán Ivan Flerov použije nový sovětský raketomet Kaťuša.

Je to jeho první využití v boji. Vystřelí 320 raket za 25 vteřin. Dopad je zničující. Němci jsou ochromeni. Bude trvat celé dny, než se 17. tanková divize z útoku vzpamatuje. Nejistota trvá: Budou pokračovat k Moskvě, nebo je odvolají na sever a na jih? Třináctého Hitler mluví o odklonu Guderiana na jih, aby přerušil ukrajinskou sklizeň. Hoth chce šetřit síly, počkat na pěchotu a pak vyrazit na Moskvu. Ale část jeho armády může být odkloněna na pomoc Leebovi. Bock a Kluge jsou zcela proti roztříštění sil a vyjadřují nesouhlas.

Velitel skupiny Střed Bock píše do deníku: „Považuji odklon Hothovy tankové skupiny na sever za marný. Protože jejich vybavení utrpělo značné poškození, jsou tankové skupiny účinné pouze společně. Vyslání jednotek samostatně je zbytečné, jejich útočná síla není efektivní.“ I přesto, že 13. 7. původně souhlasil s Bockem, velitel 4.

armády Kluge 14. 7. rozhodne, že jít na jih bude nejlepší. Weichs chce na jih také, Hoth a Bock jsou pro Moskvu. O den dříve se však velitel Franz Halder dozví od generála Walthera Buhleho, že pancéřové divize jsou na polovině svých sil a ztráty na životech vyčerpaly záložní prapory. Hoth dokonce píše do deníku: „Ztráty jsou větší než úspěchy.“ Generál proviantnictva Edouard Wagner ujišťuje Haldera, že tanky Moskvy dosáhnou, ale 14. 7. sděluje, že Weichsova druhá pěší armáda nepřekročí Dněpr. Vrchní velitel Brauchitsch píše 15.

7. Bockovi: „Pokračování tanků dále na východ po uzavření Smolenska je nereálné. Znovu upozorňuji, že po obsazení smolenské oblasti celá pěchota nebude moci pokračovat kvůli nedostatečnému zásobování.” Zdá se to jako mýdlová opera, když se názory všech tolik rozcházejí. Ale kromě zásobování jsou ztráty především na životech. Do 16. 7. Němci přišli celkem o 102 588 vojáků. Což by bylo udržitelné, pokud by hádky ustaly co nejdříve.

Josef Stalin stále počítá se 180 věrnými divizemi z celkem 240 mobilizovaných, ale doufá, že bude čas na zvýšení na 350. Náhrady ovšem sovětské ztráty nestíhají. K celkem 300 000 vojenským zajatcům, které skupina Střed drží z minské kapsy, se ze smolenské kapsy přidá dalších 300 000 spolu s 3 200 tanky a 3 100 děly. Sovětský průmysl dodává měsíčně 1 000 tanků a 1 800 letadel, ale ztráty jsou mnohem větší než to.

Sedmnáctého se političtí komisaři, o kterých jsem už mluvil, znovu přidávají k jednotkám Rudé armády a námořnictva. Stávají se druhými veliteli se stejnou hodností, jakou mají velitelé vojenští. Ale co se děje na území obsazeném Němci? Bez obalu – hromadné vraždění civilistů. Hitler vysvětluje: „Rusové vyzvali k partyzánské válce za naší frontou. Tato podvratná aktivita má jisté výhody: můžeme vyhladit všechny, kdo se postaví na odpor.“ Armáda dostane rozkaz: „Nutná rychlá pacifikace země může být dosažena, jen pokud nepřátelské civilní obyvatelstvo bude nemilosrdně potlačeno.

Lítost je důkazem slabosti a představuje nebezpečí.“ Chtějí tedy „šířit takovou míru teroru, která obyvatelstvu vezme vůli odporovat.“ Čtrnáctého v Drohobyči člen SS Felix Landau, jeden z aktérů vraždy rakouského kancléře Engelberta Dollfusse roku 1934, píše do deníku myšlenky před masakrem Židů: „Nařídili jsme vězňům vykopat si hroby.

Jen dva pláčou, zbytek má kuráž. O čem přemýšlejí? Každý z nich asi doufá, že nebude zastřelen. Ani trochu je nelituji. Tak to je a tak to má být.“ 17. 7. Hitler dává Himmlerovi povolení k „policejní bezpečnosti“ v dobyté oblasti. Nyní už speciální skupiny SS zabíjejí Židy každý den a hlásí stavy cestou od města k městu. Říká se jim „Operační situační zprávy ze SSSR“ a jsou to statistiky vražedných oddílů, které se shromažďují v Berlíně a posílají členům vlády.

Například hlášení číslo 26 z 18. července vyčísluje Židy zabité skupinou Tilsit za hranicí Litvy na 3 302. Samozřejmě nezabíjejí pouze Židy. Před pár dny v Marijampoli 45 Židů vykopalo jámu, pak byli svázáni a do jámy vhozeni. Třicet místních je pak má pohřbít zaživa.

Protože odmítnou, Němci zastřelí všech 75 lidí. Německo má v boji proti SSSR několik spojenců, ale také jednoho, který nebojuje – Japonsko. Tento týden, aby sesadil ministra zahraničí Yosukeho Matsuoku, se princ Konoe vzdá funkce premiéra a obnoví kabinet s baronem Hiranem coby vicepremiérem a admirálem Toyodou ve funkci ministra zahraničí. Matsuoka byl neoblíbený nejen osobně, ale také podněcoval Japonsko k rozvázání dohod se Sověty a připojení se k Německu.

To samozřejmě nikdo nechce, protože jeho proněmecký přístup může zhatit jakékoliv možné vyjednávání s USA. A to nás přivádí na konec 99. týdne války. Týdne, kdy došlo ke smíru v Sýrii, ale Němci stále hrozí zajetím statisíců vojáků v Sovětském svazu, ačkoliv se zastavili na severu.

Zmatené plány německého vrchního velení stále připomínají mýdlovou operu a můžeme jen hádat, co bude dál. Jedna malá zajímavost: hrabě Ciano, italský ministr zahraničí, píše 18. 7. do deníku: „Boj je těžký a krvavý. Válka je mnohem horší, než Němci odhadovali. Postup pokračuje, ale je pomalý a narušovaný brutálními sovětskými útoky. Plukovník Aré a generál Squero věří, že se Rusům podaří udržet frontu během zimy.

Pokud je to pravda, Německo spustilo krvácení, které bude mít nedozírné následky.“