První křížová výprava: Muži ze železa

A tak se výprava konečně
přeplavila přes Bospor. Všech pět křižáckých armád
a pozůstatky lidové výpravy se spojily do obří síly
s cílem převzít Svatou zemi. Křižáci konečně prošli
přes křesťanské území. Nebyli již na spřátelené půdě. Konečně škoda, kterou způsobili, byla způsobena nepříteli,
proti kterému se vydali bojovat. První křížová výprava skutečně začala.

Ale jakmile lodě přepluly Bospor
a vysadily do zbrojí oděné vojáky, statné oře připravené na válku a hádající se lučištníky,
setkali se jen s tichou, prázdnou plání. Jedena po druhé přijížděly
křižácké armády a čekaly. Malá Asie byla poklidná. Až příliš. Neobjevila se žádná turecká horda,
která by je smetla zpět do moře, nepřijeli žádní saracénští jezdci,
kteří by křižáky zasypali salvou šípů. A tak se vůdci setkali, debatovali
a rozhodli se přesunout jednotky k městu Nikaia,
které bylo jen pár dnů cesty a to pod vedením Godefroye z Bouillonu.

Nikaia bylo důležité město.
Bylo strategicky významné. Vedla z něj cesta do Jeruzaléma. Pokud by se ho nepodařilo dobýt,
museli by vyrazit jinou, složitější cestou se silnou nepřátelskou pevností v zádech. Nikaia byla také symbolicky důležitá. Byl tam svoláván první ekumenický koncil,
První nikajský koncil, a to samotným císařem
Konstantinem I.

Velikým, aby se rozhodlo,
co pro křesťanský svět znamená pravoslavná víra. A bylo také politicky důležité. Když Kilič Arslan I.
převzal Rúmský sultanát, prohlásil Nikaiu hlavním městem. Město tedy skýtalo královský poklad
a také sultánovu rodinu. Křižáci se tedy vydali na pochod k Nikaii. Godefroy, Bohemod
a Tankred dorazili jako první, následováni Raymondem
a Robertem Flanderským.

Jeden po druhém začali město obléhat. A stále se nic nedělo.
Pořád žádní Turci. Začínalo to být divné. V děsivém tichu se křižácká armáda
znovu rozdělila a každá z armád začala obléhat část vysokých,
prastarých římských zdí. Godefroy si vzal sever,
Bohemund a Tankred východ. Raymond sice u města ještě nebyl,
ale bylo za něj rozhodnuto, že oblehne jih města.

A západ?
Jednou z klíčových vlastností Nikaii bylo, že leží na jezeře Askania. A není to malé jezero,
zabírá 180 čtverečných kilometrů. Západní zeď přiléhala k jezeru,
takže si křižáci prostě řekli: "No, tuhle hlídat nemusíme." A tak se křižáci rozložili kolem hradeb
a pomalu začali hladovět. Ale Bohemund, zkušený vojevůdce,
domluvil s Byzantínci dopravu zásob po vodě.

Se zajištěnými zásobami
mohli křižáci konečně v klidu vysedávat. Když konečně přišel Raimond,
dorazili i Turci. Kilič Arslan I. se s 10 000 lučištníky
na koních snesl na planinu před městem. Potom si všiml, kolika křižákům čelí
a tak se otočil a vyrazil opačným směrem. Křižáci jej pronásledovali,
ale turečtí koně byli rychlejší a křižáci Kiliči Arslanovi
způsobili jen malé ztráty. Ale stejně jej zahnali.
Křižáci oslavovali. Vyhráli bitvu a morálka stoupla.

Nastal čas vrátit se k obléhání. Každá z armád ale měla
o obléhání jiné představy. Někteří se snažili obránce vyhladovět.
Jiní stavěli obléhací stroje. Další se podkopávali pod hradbami.
Avšak nic z toho nepřinášeno kýžený efekt. Konečně jim došlo,
že západní hradba byla důležitější než si předtím mysleli. Ukázalo se, že nikaiští obránci
dostávali loděmi přes jezero v noci zásoby. To tak trochu zničilo
celý ten nápad s obléháním.

Křižáci neměli dostatek sil,
aby uhlídali celé pobřeží obřího jezera a neměli ani vlastní lodě,
aby zásobování přerušili. Ale pokud nějak nezabrání přísunu zásob,
obránci vydrží prakticky do nekonečna. Co tedy udělali? Ve skvělém logistickém tahu,
který mohli provést jen dědici římské říše přišli křižákům na pomoc Byzantinci. Dopluli na lodích do přístavu Civetot,
ty pak vyzdvihli z vody a přesunuli přes souš k Nikeii. Dalšího dne začaly
s jak jen velkou slávou to šlo byzantské lodě útok na město,
zatímco křižáci zaútočili ze souše.

A brzy obránci Nikaie,
bez zásob a bez posil, nabídli kapitulaci. Ale tady se to trochu zkomplikovalo.
Komu se vlastně vzdali? Město obléhalo v podstatě
pět armád a Byzantinci. A aby to bylo ještě komplikovanější,
tak posádku města, ty chlapy se zbraněmi, tvořili muslimští Turci,
zatímco všichni lidé ve městě, kterých bylo podstatě více, byli pravoslavní křesťané,
kteří kdysi byli součástí Východořímské říše.

A nezapomeňme zmínit,
že ve městě byla sultánova žena s rodinou a s celým sultánovým bohatstvím. A tak začala vyjednávání. Ale jak křižáci vyjednávali
tak na město soustavně útočili. Během jednoho útoku se nějak
zázrakem 2 000 Byzantinců dostalo přes hradby a město obsadili. Dokázali něco, čeho nebyli schopni
dosáhnout desítky tisíc křižáků. To může vypadat jako skvělý vojenský tah,
ale pamatujte, že tu mluvíme
o císaři Alexiosi I.

Komnenosovi, který byl velice důvtipný chlapík. Věděl, že pokud křižáci obsadí Nikaiu,
vyplení ji a spálí na popel a ani by mu ji potom nemuseli vrátit. To by nešlo.
Takže se tajně dohodl s prakticky každým ve městě,
aby mu město prostě vydali. Nechal Turky odejít
a zajistil bezpečí sultánově rodině. Začlenil tamní lidi zpět do říše
a slíbil jim ochranu před nájezdy.

Na oplátku nechali jeho
vojáky prostě přelézt zdi. Jakmile měl město pod kontrolou,
vpustil křižáky dovnitř. V malých skupinách a vždy pod dozorem. Snažil se utěšil křižáky dárky,
ale ty měly rozličné účinky. Snažil se jim také připomenout přísahu,
že vrátí bývalé byzantské území zpět říši, ale rovněž s rozličnými účinky. A tak Byzantinci zůstali v Nikaii
a křižáci se připravili na pochod. Ale počkejte,
co se po celou dobu dělo s Turky?

Proč se neukázali dřív?
Kde byl Kilič Arslan I. celou tu dobu, kdy křižáci pochodovali na Nikaiu? Mám pro vás překvapující zvrat! Celou tu dobu jste si určitě mysleli,
že lidová výprava byla více než k ničemu, že? HA! Ukázalo se,
že tak ubohé umírání takového počtu lidí přesvědčilo Kiliče Arslana I.,
že se o křižácké armády nemusí obávat. Hrdinská lidová výprava
a její naprosté selhání sultána ukolébala a ten si myslel,
že je mnohem důležitější vypořádat se s těmi hloupými Francouzi,
kteří se neustále ukazují na jeho březích.

Stejně jako středověká Evropa
byly i islámské státy zapojeny do menších válek mezi sebou
a rozdělení muslimů na sunnity a šíity vedlo některé lidi v Evropě k názoru,
že se jedni muslimové spíše s křižáky spojí, než aby odložili neshody
a bojovali bok po boku. Když se křižáci vylodili,
Kilič Arslan I. byl ve východní části říše, kde musel rozhodnout spory
o hranice mezi islámskými státy. O příchodu křižáků byl
informován téměř okamžitě, ale pomyslel si,
že se napíchnou na vlastní meče, než tam dojede, a že se posádky měst dokáží
vypořádat s případnými problémy.

Je jednou z největších ironií historie,
že pokud by lidová křížová výprava nebyla tak obrovskou katastrofou,
skutečná výprava mohla být smetena zpět do moře ještě před tím,
než by dostala možnost se zorganizovat. Ale ona se zorganizovala
a křižáci teď míří na jih. Ale protože měli problém najít zásoby,
opět se rozdělili na dvě armády. Menší armádu vedl Bohemund a Tankred, kterou následoval mnohem větší počet vojáků
vedených Godefroyem, Raymondem, Štěpánem a Hugem.

Po čtyřech dnech pochodu
se Bohemundovi muži při rozbřesku vzbudili před městem Dorylaeum a přesně v tu chvíli
na ně z okolních kopců zaútočili Turci. Kilič Arslan I. ještě neskončil. Turci projížděli táborem
sem a tam a zabíjeli civilisty i neozbrojené bojovníky. Ve vzniklém chaosu se někteří
rytíři snažili chopit zbraně a vysednout do sedla.

Ti, kterým se to podařilo,
zemřeli hrdinně, ale zbytečně. Sami nebo v malých skupinkách
útočili na pevné turecké řady. Bohemund, který zběsile jezdil
skrze tábor, křičel na své rytíře, aby sesedli z koní,
chopili se štítů a chránili civilisty. Utvořili kruh do kterého
přiváděli ty, kdož se neměli jak bránit. Turci na křižáky chrlili nekonečné salvy šípů. A přesto vydrželi.
Netečně a nehybně stáli. V jedné z nejpůsobivějších událostí
všech výprav křižáci udrželi linii.

Po několik hodin.
Nenechali se vyprovokovat k útoku a ani přes smrtící salvy šípů
neopustili svoji formaci. Lidé uvnitř kruhu křičeli,
když šípy proletěly mezi zbrojemi a štíty a někdy našly svůj cíl. Poté začali kněží uvnitř kruhu zpívat
a ti, kdo stáli poblíž, se k nim připojili. Vyšlo slunce.
A rytíři pořád stáli. Biti salvami šípů i vedrem Malé Asie,
oděni do plných kroužkových zbrojí... Ženy poté i přes riziko
začaly rytířům nosit vodu.

Rytíři mezitím snášeli to nejhorší,
co může kteroukoliv armádu potkat: prostě jen čelili nepřátelské palbě
několik hodin, bez hnutí, bez zaváhání a bez možnosti zaútočit zpět.
A přesto linii udrželi. Během dne dorazila
malá skupina křižáků. Godefroy s padesáti rytíři
opustil hlavní sílu a probil si cestu k Bohemundovi. Stejně tak učinili Hugovi vojáci. A poté konečně,
po sedmi hodinách slunce a šípů, dorazila Ryamondova armáda
a naprosto nečekaně udeřila do tureckého křídla.

Bohemund s Godofreym nařídili
mužům vysednout na koně, opustit štítovou hradbu
a zaútočit na turecké řady s mocným pokřikem:
"Dnes, jestli dá Bůh, zbohatneme." Myslím to vážně, tohle byl
jejich bitevní pokřik, jen trochu víc latinsky. Šokovaný Kilič Arslan I.
se stáhl k obraně zpět na kopec. Boje byly tvrdé až do chvíle,
než dorazil biskup Adhémar z Le Puy, který se proplížil za turecké linie,
zapálil tábor a zaútočil na ně zezadu. Turecká linie se rozpadla
a vyčerpaným křižákům se otevřela cesta na Antiochie.

V dalším díle budeme pochodovat
na Antiochie, projdeme zkouškami pouště a uvidíme liberální interpretace
co to znamená složit přísahu.