Raně křesťanská schizmata: První nikajský koncil

Minule jsme skončili u toho, jak Konstantin svolal na koncil biskupy z celého světa. Měli vyřešit všechny problémy církve, aby Konstantin mohl znovu sjednotit říši pod křesťanskou vírou. Koncil měl vyřešit širokou škálu sporů, od toho, kdy slavit Velikonoce, po melétiánské schizma, působení sekty podobné donatistům, usilující o znovupřijetí odpadlíků. Tento koncil také zformuloval způsob konání bohoslužeb, zavedl pravidla složení církve a pokyny, jak se stát knězem.



Žádné bydlení s mladými ženami, žádná samokastrace, žádné lichvářství a tak dál, však víte. Byli tam však především kvůli jedné věci – ariánskému kacířství. To bylo hlavní téma, ten palčivý problém, který přišli prodiskutovat. Rozpoltilo křesťanský svět a bylo na čase to ukončit. 318 biskupů se tedy sešlo koncem jara roku 325 n.



l. v pobřežním maloasijském městě Nikaia, aby to konečně vyřešili. Místo konání bylo císařem velkolepě připraveno. Biskupové, jejich pomocníci a rádci byli císařskými hosty, ubytovaní, krmení a opečovávaní na císařské náklady. A nejen to, sám císař se koncilu zúčastní osobně. Tak důležité to pro Konstantina bylo. Konstantin udal tón koncilu, když vešel bez stráží, což nebylo pro císaře zvykem, obklopen jen pár přáteli.



Nebyla to bitva, ale čas usmířit se. A tak to začalo. Ve vášnivé debatě se uplatnilo veškeré pověstné římské rétorické umění. Řadoví věřící a kněží se mezi sebou dohadovali o hodnotách, zatímco tam císař seděl a připomínal jim, že jsou všichni křesťané a nemusí se navzájem považovat za nepřátele. Debata trvala týdny.



Byla svárlivá a vášnivá a přinejmenším jednou se poprali, ale pravdou je, že většina biskupů byla relativně umírněná, snažili se najít správné řešení a věřili, že najdou takové, se kterým budou obě strany souhlasit, a císař s radostí přijal cokoli, na čem se všichni shodnou. Diskuze vyústila až k úhlu pohledu dvou mužů: Areia, původce arianismu, jehož neoblomné názory stály za svoláním koncilu, a muže jménem Atanáš.



Atanáš byl diakónem z Alexandrie, kde celé ariánské schizma začalo. Byl zarytým antiariánem a zamýšlel udělat cokoli, aby se nedosáhlo kompromisu s ariány. Čas ubíhal, koncil byl rozpolcený, na žádné straně nedocházelo k ústupkům. Dál se diskutovalo o tom, jak udělat kompromis, ale motali se v kruhu, protože hlavní slovo měli tito dva muži, Atanáš a Areios, pro něž nalezení střední cesty nepřicházelo v úvahu.



Pořád dokola jim císař připomínal, že jejich úkolem je uzdravit církev, že jako Římané a křesťané si byli více podobní než odlišní a že by měli být schopni tyto esoterické teologické rozdíly vyřešit. Ale Konstantin, jakkoli byl mocný, schopný a inteligentní, nebyl tak mazaný teolog, jakým se ukázal být Atanáš. Jak diskuze pokračovala, Atanáš začal používat slovo soupodstatnost.



Tím vrhnul kostky, soupodstatnost totiž znamená jedné podstaty. Biskupům se to nezdálo, protože se to dříve užívalo v kontextu kacířství jako tvrzení, že mezi Bohem Synem a Bohem Otcem není žádný rozdíl. Atanáš však věděl, že Areios proti tomuto slovu v minulosti protestoval a že by nikdy nesouhlasil s kompromisem, ve kterém by slovo soupodstatnost znělo. Atanáš tedy začal vypadat jako ten rozumnější, který se snadno podřídí, věděl totiž, že žádný z jeho návrhů nebude přijat, pokud bude mluvit o Kristu v souvislosti se soupodstatností.



V tu chvíli se debata začala vyostřovat. Lidé se museli rozhodnout. Buď to slovo akceptují, nebo ne, ale ke kompromisu nedojde. Objevil se však poslední pokus svést všechny dohromady, a to zlatou střední cestou, uznáním, že je Kristus stejné nebo podobné podstaty jako Bůh.



Bylo to rázně odmítnuto všemi, kteří souzněli s jednou či druhou stranou. Dokonce i v době, kdy návrh probírali, Atanáš potají přetahoval lidi na svoji stranu. Zatímco debata byla veřejná, antiariánská strana se dohadovala a přesvědčovala lidi v soukromí. Pomalu, jeden biskup za druhým, vytvořili většinu, která brzy hrozila zatracením a exkomunikací každému, kdo uznával kacířskou ariánskou teorii.



Ti, kteří za svou ariánskou vírou příliš pevně nestáli, brzy také zběhli. Nechtěli riskovat svou duši, nebo spíš své postavení v církvi, a tak se téměř všichni zástupci podepsali pod soupodstatnost Krista. Jen sám Areios, jeden diakón a dva další biskupové odmítli podepsat to, co známe jako nikajské vyznání víry, stvrzující nauku o Trojici. Ariánství bylo prohlášeno za kacířství, jeho učení za kletby, za jeho šíření hrozilo vyhnanství.



Císař tedy vstal, oprášil si chlamys a pomyslel si: „Dobrá práce!“ Nakonec, byl to on, kdo shromáždil kněží, ti se na něčem víceméně shodli, on teď mohl vyhnat ty, kteří byli proti, znovu zavládne jednota a císař se může vrátit k vládnutí. Ale až tak snadné to není.



O pár měsíců později Konstantin zjistil, že musí vyhnat i muže jménem Eusebios, biskupa, který podepsal vyznání, ale stále odmítal zavrhnout Areia. Zdánlivá drobnost, vyhnat muže, který zůstal v půli cesty a odmítl zatratit přítele, jenže Eusebios byl Konstantinův vzdálený příbuzný, a oproti Areiovi, známému hlavně v Egyptě a ve východních církevních kruzích, patřil ke Konstantinovu dvoru. Proto ho vlastně musel vyhnat, orodoval totiž za Areia v Konstantinově okolí dlouho poté, co císař s celým tím kacířstvím skoncoval.



Jenže císařova sestra měla Eusebia ráda a brzy ho z vyhnanství odvolali. Ovšem pokud pochybovali, na čí straně byl, vyhnanství z něj udělalo zatvrzelého ariána, takže se u dvora postupně snažil obměkčit Konstantinův názor na ariánství. A protože ani vyhnání vyznavačů a prohlášení směru za kacířství nezničily ariánské přesvědčení, Konstantin začal být přístupnější myšlence mírnějšího sblížení než dřív.



Takové soužití. Chtěl mít koneckonců harmonickou říši. Ale Eusebios neměl na mysli harmonii. Intrikoval proti Atanášovi, sice proti němu nevystupoval veřejně, ale přiměl ostatní skupiny, aby ho obviňovaly z různých zločinů.



Nakonec byl Atanáš po vykonstruovaném procesu obviněn a Eusebios přesvědčil císaře, že to byl Atanáš, kdo bránil církvi ve zotavení, když tvrdošíjně odmítal přijmout schizmatiky zpět, tudíž by měli vyhnat jeho. Mezitím díky Eusebiovi povolali zpátky Areia. Když tedy Atanáše vyhnali a Areios se vrátil, ariánství začalo v císařství znovu nabírat na síle.



Samotný Konstantin se na sklonku života nechal Eusebiem pokřtít. A jeho syn, ten bude zatvrzelým ariánem po celou dobu vlády. A ačkoliv nikajské vyznání po staletích nakonec zvítězí, tato milost umožnila ariánství rozšířit se a vyklouznout z císařství, protože Eusebios pověřil Góta Ulfila, aby šel na misi mezi gótské kmeny. A byl úspěšný. Mnoho jich obrátil a upevnil ariánství jako křesťanskou víru severských kmenů. Je to jeden z důvodů, proč gótské kmeny nikdy příliš nezapadaly do římské říše a proč, místo aby se přizpůsobily jako ostatní, zůstaly oddělené.



Byly součástí říše, ale nikdy k ní úplně nepatřily. Zčásti proto ji nakonec zničily. Přidejte se i příště, kdy přeskočíme několik století až k monofyzitismu, který sužoval Justiniána a roztříštil jednotu byzantské říše. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz