Raně křesťanská schizmata: Před impériemExtra Credits

Tuto sérii začneme tak, jak jsme ještě Extra Credits nezačali. Upozorněním. Následující díly mají pomoci moderním studentům porozumět jednomu z nejchaotičtějších a nejdůležitějších období historie Říma. Zde probíraná témata jsou nezbytná k pochopení smýšlení Římanů, proč římská říše padla a jak Západní svět přešel z klasického období do středověku. Budeme se snažit být co nejpoutavější, ale bude tu spousta podrobností ohledně dogmatických sporů.

Současné mysli se tyto spory mohou zdát bezvýznamné, ale v posledních dnech Říma dovedly rozpoltit říše a poštvat otce proti synovi. Dokonce i v dílech o Justiniánovi jsme zjistili, že neschopnost odkazovat na věci, jako je monofyzitské schizma nebo rozdíl mezi ariánstvím a pravoslavím, ovlivňovala podrobnost našeho příběhu. Snad se nám to teď povede napravit. Ponořme se tedy do dokétismu, židokřesťanství a gnosticismu.

Než dojdeme ke sporům, co změnily říši, musíme probrat spory, které určily, jakou formu křesťanství Řím přijme. Proto náš příběh začíná na rozpálených pláních Malé Asie. Dnes je pro nás těžké přemýšlet o křesťanství jako o něčem neupevněném, představit si ho bez Nového zákona, a ještě těžší je nebrat ho jako samostatné náboženství, ale jako odnož judaismu. A přesto na těchto pláních Malé Asie v 1. a 2. století n. l. bojovali první křesťané právě s tímhle.

Byli to ještě židé? Mohou být křesťany jen židé? Svrhnul Kristus Mojžíšův zákon, nebo v něm jen pokračoval? Na odpovědi na tuto otázku závisí všechno. Proč? Obřízka. Je to vtipné, ale osud Západní společnosti skutečně závisel na obřízce, protože židovští křesťané, kteří přísně dodržovali Mojžíšův zákon, chtěli, aby každý podstoupil obřízku.

A když chcete v době před anestezií dospělým mužům uříznout předkožku jako vstupní poplatek do náboženství, asi se do toho zrovna nepohrnou. Proto v Listu Galatským Pavel obřízku kritizuje. Tak jako ti, kterým dnes říkáme církevní otcové, totiž věděl, že pokud má náboženství růst, pokud má být silné, budou muset obrátit lidi nežidovského původu z Říma. Bude tak potřeba upustit od některých židovských zvyků, které by pro ně bylo těžké přijmout.

Jak získával tento názor více příznivců, judaistické postoje začaly být z hlavního proudu křesťanství vytlačovány, což vedlo k dalším snahám o oddálení těchto náboženství, např. prohlášení neděle svátečním dnem místo soboty. Pro nás je podstatné, že bez rozhodnutí odtrhnout se od židovské tradice, rozhodnutí, které rozdělilo církev a jehož následky jako rozbití raně křesťanské komunity jsou zapsané v samotné Bibli, bez něj by se Řím zřejmě nikdy nestal křesťanským státem, který změnil historii.

Ale i když židovský vliv skomíral, existovala další otázka, která rané křesťany rozpoltila. Otázka podstaty Krista. Byl to člověk? Byl to duch? Jaký byl jeho vztah k Bohu? Stala se z toho jedna z těch rozvleklých záležitostí, kdy biskupové nazývali jiné křesťany antikristy a něčím horším než pohany.

Vlastně se to v téhle sérii bude vyskytovat pořád dokola, protože tahle otázka, z níž posléze vzejdou otázky ohledně Trojice, zasadí kořeny mnoha církevních konfliktů. Ale začněme tady, na počátku 2. století, stále v Malé Asii. Biskupa jménem Ignác právě zatkli. Vezmou ho do Říma, kde bude za svou víru odsouzen k smrti v Koloseu. Ovšem po cestě do Říma čas od času napíše svým stoupencům varování.

Nevaruje je však před Římany, je téměř horlivý čelit svému osudu, ale před ostatními křesťany, kteří nebrali Krista tak jako on, křesťany, kteří žili v jeho městě, Antiochii – dokétisty. Dokétisté věřili, že Kristus byl neposkvrněný duch, neexistoval tedy v lidské podobě, ale lidem to tak jen připadalo. Nepošpinilo by koneckonců Krista tvrzení, že patřil k hříšné lidské rase?

Jenže ostatním křesťanům to příliš nesedělo. Pokud si říkáte, proč Jan v epištolách neustále mluvil o důležitost víry v Krista „v těle“, pokud si říkáte, proč se ta fráze pořád opakuje, vlastně tím do nich rýpal, když napsal: „Každé vnuknutí, které nevede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův.“ Z dnešního pohledu se může zdát, že mířil na pohany nebo lidi jiné víry, ale ve skutečnosti cílil na dokétisty.

Proč? Co se stane, když z Krista uděláte neposkvrněného ducha? A co jeho obětování se? Duch přece nemůže trpět. Kde je ta dojemnost? Kde je ta jeho oběť? A co jeho vzkříšení? Duch nemůže zemřít, tak jak by mohl být vzkříšen? Mohou být naše hříchy vůbec odpuštěny bez oběti?

Můžeme být znovuzrození, když on nebyl? V období pronásledování a umírání to všechno byly důležité otázky. Když už jen to, že jste křesťan, mohlo znamenat popravu, potřebovali jste v něco věřit. To nás přivádí zpět k Ignácovi a dění v Římě. Jak se Ignác chystal na svůj poslední tanec se lvy, často přemýšlel o mučednictví a svým stoupencům psal, jak rád skutečně následoval Krista, dokonce i teď.

Mučednictví bylo mocné, dalo komunitě sílu, aby snášela pronásledování, a dělalo dojem na dosud nevěřící. Pomohlo jim získat Římany a stal se z něj jeden z kořenů chápání křesťanství. Ale aby měla tu sílu mučednictví a zcela pochopitelnou, dojemnou a velice lidskou Kristovu oběť, musela se křesťanská církev očistit od další odnože, která si říkala křesťané, dokétistů, a posílila tyto myšlenky pomocí transsubstanciace, požívání těla a krve Krista při svatém přijímání.

Po téhle redukci církve je půda připravená. Po obrácení nevěřících a odmítnutí nauky, co vnímá Krista jako neposkvrněného ducha, může křesťanství začít růst. Jak říše během krize třetího století upadala a stát už nemohl poskytovat jídlo chudým a péči pro nemocné, zakročila církev.

Konvertité ze všech vrstev, obzvláště chudina, vstupovali do církve. Vypadalo to jako soudný den, o kterém křesťané hlásají, mnohým z říše se to zdálo jako čas Božího zúčtování za hříchy lidstva. Ovšem ke konci 3. století se do světa navrátil řád. Aurelián opět seskládal střípky říše a Dioklecián s Maximianem ji upevnili. S opět nabytou rovnováhou v říši přichází jeden z nejtvrdších zásahů proti křesťanům.

Ale pak se stalo něco zázračného… nebo možná spíš vypočítavého. V roce 312 n. l. vypukla v říši občanská válka. V rozhodující bitvě u Milvijského mostu měl jeden z vojevůdců, Konstantin, vizi. Měl přikázat vojákům nakreslit písmena chí a ró, první dvě řecká písmena Kristova jména, na své štíty. Pokud to udělají, zvítězí. Udělali to, Konstantin zvítězil a stal se vládcem římské říše.

Jestli tomu příběhu s vizí zcela uvěříte, nebo to budete brát jako snahu o revizionismus, je na vás. Co však víme jistě, je, že po této bitvě začal Konstantin rušit zákony zakazující křesťanství, které dokonce začal podporovat. To znamenalo velký obrat. I přes velký růst během rozbouřeného 3. století tvořili křesťané pouze 10 % římské říše. Během následujících 40 let to bude víc než polovina.

Ale měli před sebou trnitou cestu. Přidejte se i příště, kdy se dostaneme ke kacířství, které otřáslo říší. Pro ty z vás, kteří se zajímají o historii a zajímá vás něco, co jsem nezmínil, James řekne víc o Konstantinově víře v epizodě Lži, až skončíme. Na viděnou! Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz