Raně křesťanská schizmata: Konstantinovy strasti

Minule jsme se bavili o některých sporech, které rozpoltily první křesťany. Dokonce i v době, kdy byli pronásledováni římskými císaři, pro ně tyto spory zřejmě představovaly větší problém než to, že byli předhazováni lvům. Spory, které po 2 tisících let došly až k nám, protože pro prvotní církev byly tak důležité, že se objevily i v Bibli. Vnější tlaky na křesťanství však brzy skončí. Konstantin pilně ruší protikřesťanské zákony a v roce 313 Milánským ediktem obnovuje v podstatě všechna práva křesťanů na území své říše.



To s sebou však nese další problém. Co s těmi, kteří hrůze pronásledování podlehli, zřekli se víry nebo se k ní pod pohrůžkou vězení či smrti obrátili zády? Jak naložit s tím, že spousta lidí, kteří odevzdali Písmo svaté nebo obětovali pohanským bohům, nebyli pouze konvertité, ale dokonce kněží?



Mohou mít stejná práva jako ti, kteří zůstali neoblomní? Mohou ti, kteří ve své víře zaváhali, víru praktikovat? Tento problém opět rozpoltil církev. V severní Africe byl biskup jménem Cecilián jmenován biskupem Kartága. Ale byl to traditor, zrádce. Jeden z těch, kdo odevzdali Bibli, když jim hrozila perzekuce, a jeho zvolení provázely protesty. Většina křesťanů souhlasila s opětovným přijetím těch, kteří v této těžké době odpadli.



Ale společnost hlavně v severní Africe zdaleka tak lehce neodpouštěla. Jakákoli svátost takového biskupa pro ně byla neplatná, a tak si zvolili vlastního biskupa, Donáta, a odmítli uznávat Ceciliána, kterého uznávala církev v Římě. Jak dopisy létaly sem a tam a kázání probíhala, Donát se rozhodl zatnout tipec těm, kteří se ho snažili sesadit, a napsal dopis přímo císaři, ve kterém ho žádal, aby zakročil.



To bylo něco neslýchaného. Církev řešila církevní věci, císař zase záležitosti státu. Ale už se stalo a Konstantin se rozhodl zasáhnout. To vytvořilo precedens pro císaře v příštích staletích. Pokud církev neovládali úplně, alespoň nad ní měli velkou moc. Prakticky to zbouralo zeď mezi církví a státem. Tehdy to ale nevěděli a určitě to nebylo to, co Donát chtěl.



Nejspíš si jen chtěl zařídit fér jednání, protože jediní, kteří ho mohli soudit, byli vlastně ti, proti kterým se vzbouřil. A císař mu to chtěl zaručit. Konstantin stanovil slyšení s římským biskupem a třemi biskupy z Galie, které vybral osobně, aby se ujistil, že budou nestranní. Pak odkráčel za svými povinnostmi. Ale když případ nastal, římský biskup do něj propašoval dalších 15 biskupů, kteří čirou náhodou stáli za ním.



Jak asi tušíte, nedopadlo to pro Donáta a jeho donatisty dobře. Vlastně to šlo tak špatně, že nejenže je vyhodili, ale ještě je označili za kacíře. Donáta to namíchlo. Opět napsal císaři dopis, kde stálo: „Hele, byl tam asi tucet dalších chlápků, které jste nedomluvil.



Co takhle, řekněme, další slyšení?“ Konstantin, který chtěl církev opět sjednotit, odpověděl: „Jasně. Tentokrát povolám biskupy z celého světa, aby vás vyslechli a bylo to spravedlivé.“ A také to udělal. Donatisté svůj případ znovu vytáhli a znovu byli odmítnuti. Jejich názory byly označeny za kacířské. Především, jak jsem pochopil, protože zpochybňují svátost pokání, když jde o něco dokonce tak zlého, jako je odvrácení se od víry, což nelze odčinit.



Donatisté se tedy vrátili do Afriky a poslali Konstantinovi třetí dopis. Ten už toho měl dost. U posledního procesu byl osobně a shledal ho spravedlivým. „Co vlastně chcete?“ V Africe se mezitím spor mezi oběma stranami vystupňoval k násilí. A bylo to.



Konstantin řekl: „Nechtějte, abych tam přišel!“ A pohrozil, že je všechny rozdrtí. Pak ho ale rozptýlila maličkatá občanská válka a už na to neměl čas. Donatisté se tedy stali hlavním odštěpkem církve v severní Africe, který bude v následujících letech trnem v patě říše. Na venkově přečká Justiniánovu rekonkvistu severní Afriky o pár set let později. Donatisté později poskytli azyl protiřímským povstalcům.



Někteří učenci tvrdí, že rozpolcenost, kterou způsobili, oblast oslabila a ta pak byla bezbranná během nájezdů Arabů. To by byla jedna prasklina v jednotě říše a církve, která nikdy nezmizí. Teď se přesuneme k další a ještě větší. Ariánství. Zatímco v Kartágu vzplanula záležitost s donatisty, v Alexandrii se začalo vymykat kontrole další schizma. Biskup jménem Areios zde šířil nový názor na Nejsvětější Trojici, což znamená, že se ji teď na internetu pokusím definovat.



Čas na další upozornění. Nejsme teologové. Nabízím tu srozumitelný přehled pro lidi, kteří se zajímají o historii, která je s tímto úzce spjatá. Dalo by se jít mnohem více do hloubky a o správné definici by se dalo diskutovat 2 tisíce let. Což se stalo.



Takže tak. Co je Nejsvětější Trojice? Je to myšlenka, že Bůh je Otec, Syn a Duch svatý, to všechno v jednom. Co to znamená? Zjednodušeně řečeno to, že Bůh Otec je v nebi, Bůh Duch svatý působí na zemi a Bůh Syn je Kristus, který přišel na svět v lidské podobě, aby smyl lidské hříchy. To vypadá jednoduše, ale ještě existuje něco, o co se všichni přeli.



Nauka o Trojici říká, že Bůh je Otec, Syn a Duch svatý, ale Otec není ani Syn, ani Duch svatý, Syn není Otec ani Duch svatý a Duch svatý není ani Otec, ani Syn. Zmatení? To nic. Je to jedna z nejsložitějších myšlenek křesťanství, která způsobila víc debat a bojů než skoro cokoli jiného.



Ale snad jste dost v obraze na to, abyste pochopili radikální myšlenku, kterou hlásal Areios. Jakou? No, hlásal, že jelikož Bůh Otec zplodil Boha Syna, zatímco měli oba božskou podstatu, Bůh Syn znamenal méně než Bůh Otec. Nebyli si rovni a neměli stejnou podstatu, jak vykládala trinitární teologie. Vám to možná nepřipadá jako problém, no budiž. Pravdou je, že alexandrijský biskup to asi viděl stejně. Nejprve s touto mrzutou naukou nedělal nic, ale brzy se ukázalo, že sama asi jen tak nezmizí.



Farnost se rozdělila. Na shromážděních propukaly hádky. Čas zakročit. Biskup v Alexandrii svolal koncil, kde byla ariánská nauka prohlášena za kacířství. Areios byl zbaven kněžství a on i jeho stoupenci byli vyloučeni z církve.



Ale přišlo to příliš pozdě. Tato myšlenka už se rozšířila napříč byzantskou říší. Přerostlo to ve vyčerpávající spor a hrozilo, že se církev rozdělí. Konstantin se z mnoha důvodů snažil dát křesťanům klíč k tomu, aby se stali nejlepším náboženstvím v nejlepší říši na světě. A oni se zatím hašteřili víc než pohanské kulty. Konstantin byl podrážděný, tak tam poslal kněze, jemuž věřil, aby záležitost urovnal, a dal mu dopis, který končí takto: „Otevřete mi tedy od nynějška svým jednotným úsudkem cestu k Východu, kterou jste mi svými spory uzavřeli.



Dovolte mi spatřit vás a všechny ostatní národy se společně radovat. Vzdávejte patřičné díky Bohu v jazyce chvály a díkůvzdání za znovunalezenou shodu a svobodu pro všechny.“ V podstatě tím říkal: „Lidi, vážně, přestaňte se hádat, ať se můžu vrátit k vládnutí.



Prosím!“ Jenže kněz, kterého tam poslal, byl čirou náhodou zarytý trinitář. Takže místo aby našel řešení a všechny zase spojil, jak žádal Konstantin, rozhodl se, že praštit ariány do obličeje bude lepší. Vyvolal tím akorát tak řadu nepokojů a povstání. Kněz tedy svolal koncil, aby se věc jednou provždy vyřešila. Koncil, kde měli být ariáni alespoň teoreticky vyslyšeni. Ale císař mu, nejspíš s podrážděným povzdechem, napsal dopis. Byl si totiž vědom, že koncil, pořádaný místními kněžími a zaujatým knězem, kterého tam poslal, byl opět namířený proti ariánům.



Navrhl uspořádání všeobecného koncilu, kam pozvou zástupce ze všech koutů říše, aby se spojili a jednou provždy tyhle spory prodiskutovali a vyřešili, aby se on mohl vrátit k císařování a založit svým jménem nové hlavní město. Přidejte se i příště, kdy probereme nikajský koncil, zřejmě nejslavnější církevní koncil všech dob. Vyřeší se problémy církve?



Vyřeší ta schizmata jednou provždy? Uvidíte příště. Nebo si tipněte, nejspíš budete mít pravdu.