Asijští Američané

Naším dnešním hlavním tématem jsou asijští Američané. Skupina, která tvoří asi 7 % populace USA a je nejrychleji rostoucí rasovou skupinou. I přesto jsou asijští Američané někdy celkem přehlíženi. V nedávném průzkumu měli lidé jmenovat slavného asijského Američana a výsledky nebyly dobré. 42 % lidí řeklo, že žádného neznají. Další nejpopulárnější odpovědi byly: Jackie Chan, který je z Hong Kongu, a Bruce Lee, který zemřel v roce 1973.



Ale no tak. Nechci kritizovat Jackieho Chana a Bruce Leeho, ale je to zahanbující i bez toho, že v době průzkumu byla Kamala Harris, asijská Američanka, viceprezidentkou. Jak můžete posrat tak jednoduchou otázku? Jako byste se zeptali Američanů na známého Joea a odpovědi byly: „Co je Joe, John Krasinski a Joe milionář“ Je poměrně jasné, že spousta občanů neví nic o historii a zkušenostech asijských Američanů.



A když už se o tom mluvilo, často šlo o tragický kontext. Vraždy, masová střelba nebo rasismus ohledně koronaviru včetně verbálních a fyzických útoků. A pak ten idiotismus, kvůli kterému byly v televizi reportáže typu: „Koronavirus se nepřenáší tím, že si dáte čínu.“ Samozřejmě že ne, kurva. Máte stejnou šanci se z toho nakazit, jako dostat kuří oko, když sníte něco z KFC.



Nestane se to a děsí mě, že to někoho vůbec napadlo. To všechno ukázalo, že už dlouho potřebujeme lépe informovanou diskuzi o tom, jak se tato země chová k asijským Američanům. Než začneme, plně si uvědomuji, že běloši, kteří v televizi sebevědomě vypráví na toto téma, nemají dobrou minulost. Někdy prohlásí něco urážlivého, i když si myslí, že jde o kompliment. Třeba tohle, co se pořád opakuje: Zvládli se přenést přes práce v restauracích nebo čistírnách a stali se vzornou menšinou naší země.



Dokazují to čísla: střední příjem domácností Asiatů je větší než bělochů. Nadměrně úspěšní asijští studenti jsou zase jednou fenoménem. Jsou neskutečně ambiciózní. Honba za úspěchem je jejich tradice. Akademické úspěchy asijských Američanů jsou tak výrazné, že na některých školách se studenti varují, že když budou mít ve třídě hodně asijských obličejů, měli by zmizet.



Nároky budou obrovské. Páni. To je šokující. Hlavně když to pronese s podivnou kombinací spokojeného pobavení a naprosto nevhodného ozdrojování. Nedávno jsem poslouchal pár teenagerů, jeden řekl: „Nejezdi taxíkem s černochem.“ Řekl jsem si, že vám to povím. Z nějakého důvodu to je ve zprávách. Ale myšlenka, že asijští Američané jsou vzornou menšinou, je vytrvalá a zároveň problematická. Dnes se podíváme na obě části té věty.



Začneme první polovinou. Asijští Američané. Většinu času se budeme zabývat tímto pojmem, je totiž velmi široký. Popisuje obrovskou skupinu lidí, kteří původem pochází z více než 20 zemí, které pokrývají velké území. Od Mongolska po Indonésii, Pákistán a Japonsko. Někdy lidé, kteří pod tento pojem spadají, nebo pod širší pojem AAPI, což zahrnuje i pacifické ostrovy, cítí, že je nepopisuje.



Nebo jim přijde, že tak široká kategorie maže jejich zkušenosti. - Lidé si spojují Asii s východní Asií. - Filipínci nejsou odmítáni, spíše jsou přehlíženi, nejsou totiž v americké kultuře tak populární. Někdy se popisuji jako Asiatka, ale jiní lidé z Indie - se k tomu nehlásí. - Jsou lidé z Pacifiku Asiaté? Nepatříš spíš k Havaji? Já říkám, že spíš ne. Ano, pojem asijský Američan se vztahuje k obrovské a různorodé skupině lidí.



A samozřejmě nemáme v této epizodě čas mluvit o všech, kteří sem patří, i když se chystám mluvit velmi rychle. Předem se omlouvám všem 127 maledivským Američanům, slibuji, že jedinému mému fandovi mezi vámi to vynahradím. Vážně, Karime. Vydrž, věř mi, nezapomeneme na tebe. Ale tento pojem není takto široký náhodou. Vlastně to byl od začátku úmysl. Zaveden byl ten pojem na konci 60. let asijsko-americkými studenty v Kalifornii, kteří stávkovali po boku černých, hispánských a domorodých studentů za zařazení etnických studií do osnov.



Tehdy pojem asijský Američan neexistoval. Byli jsme všichni „orientální“. V roce 1968 jsem ten pojem slyšela poprvé. Mezi asijské Američany patříme všichni, přišlo mi to skvělé. Lidé si konečně uvědomovali, že naše rasa se vyčte z tváře. Je to tak.



V systému nadvlády bílých se rasa obvykle dá vyčíst z tváře. Například z mého obličeje vyčtete obnošenou, vintage koloniální rasu. Vyměnil bych to za něco méně imperiálního, ale nemůžu, tak to zakrývám brýlemi. Tito aktivisté se pod pojmem asijští Američané snažili sjednotit velmi rozptýlenou komunitu, čímž by zvětšili její moc, a především chtěli přinutit univerzitu, aby zajistila, že historie všech komunit se bude vyučovat. Šlo o politický pojem. Tehdy šlo o radikální redefinici, ale postupně se z toho stala zkratka, která se někdy bohužel používá způsobem, který je moc zjednodušující a povrchní.



Dokonce kvůli tomu vznikla vládní kampaň propagující celkem samozřejmou věc. Všichni se mě pořád ptají, jak se mi líbí Amerika. Můj prapraděda se tu narodil. Jako většina Američanů jsme Američany už velmi dlouho. Někteří z nás mají asijské tradice, ale moje rodina je typicky americká. Minimotorky, americký fotbal, rocková kytara.



Všichni asijští Američané si jsou tak nepodobní jako ostatní Američané. Nevypadáme přece všichni stejně. Co? Vypadáme? Co to sakra bylo? To vzniklo za vládní peníze? I úšklebek toho kluka říká: „Pitomí běloši.“ Ale uznávám, že jejich popis typického Američana slovy minimotorky, fotbal a rocková kytara je úžasný. To by měl být slib občanství.



Ruku na srdce, řeknete: „Minimotorky, fotbal a rocková kytara,“ a už nesednete na normální motorku, teď jste totiž Američan. Samozřejmě, k uznání rozmanitosti asijských Američanů je potřeba mnohem víc než uznat, že ty tři děti mají různé obličeje. Jedno z hlavních nebezpečí, když k nim přistupujete jako k jednomu etniku, je, že to zastíní realitu života jednotlivých podskupin. Například asi 10 % asijských Američanů žije v chudobě.



To je méně, než je celkový průměr. Ale když ta data rozdělíte podle podskupin, uvidíte mnohem složitější situaci. U mongolských a barmských Američanů je míra chudoby 25 %, více než 2× vyšší, než je národní průměr. Co se týče vzdělávání, asi 75 % indických Američanů má bakalářský titul, to je vysoko nad národním průměrem, u bhútánských Američanů je to jen 15 %, což je naopak mnohem nižší. Chci říct, že rozdělení dat ukazuje velké rozdíly, které jsou jinak skryté.



Když se podíváte na průměry všech asijských Američanů, je to jako průměrný příjem bratrů Hemsworthových. Je to zavádějící, víme, že někteří z nich vydělají mnohem víc než jiní. Podívejte, používat pojem asijští Američané pro popis politické koalice dávalo smysl. A svým způsobem ještě pořád dává. Ale koalice není monolit. Pokud chceme pochopit některé dnešní rozdíly, měli bychom se podívat na to, kdy a jak se dostali do naší země.



Ty zkušenosti se dají rozdělit do několika širších kategorií. Začneme u těch, kteří přišli brzo, v 19. století a první půli 20. století. Imigrace Asiatů byla tehdy cyklem ekonomického vykořisťování, po kterém následovalo násilné odmítnutí. Začalo to u čínských imigrantů, kteří byli po roce 1860 najímáni na stavbu železnice. Už od začátku čelili rasismu. Od svých šéfů, kteří považovali jejich životy za bezcenné, i od bělochů, kteří je často vnímali jako konkurenci na pracovním trhu.



Tento senátor z Kalifornie popsal čínské imigranty jako: „automatické motory z masa a kostí,“ což zní, jako by byli nějací terminátoři. Také požadoval, aby federální vláda „uchovala anglosaskou americkou civilizaci bez znečištění nebo zřeďování.“ V roce 1882 se jeho přání splnilo formou Zákona o vyloučení Číňanů. Zákon o vyloučení Číňanů patří mezi první komplexně restriktivní zákony. Také to bylo poprvé a naposled v historii USA, kdy byla nějaká skupina konkrétně jmenována a vyloučena.



Jmenovitě Číňané byli označeni za nežádoucí. - Je to opravdu mimořádná věc. - Ano, na tom plakátu je: „Hip hurá Zákonu o vyloučení Číňanů.“ Když se podíváte lépe, uprostřed je: „Hip hurá, běloch má navrch.“ To je trochu zbytečné. Když dvakrát řeknete hip hurá, není potřeba dodat, že běloch má navrch. Asi jako „Blue lives matter“ nebo „Vítejte v ložnici Carrie Bredshaw“.



„Běloch má navrch“ je tu rozhodně implikováno. A Amerika se do toho vyloučení pořádně opřela. Tohle možná nevíte. Šest čínských mužů přežilo potopení Titaniku, ale když dosáhli amerických břehů, nesměli do USA vstoupit. Místo toho byli nuceni hned další den nastoupit na jinou loď a odplout. To není jen rasistické. Je to necitlivé! Proč to musela být zase loď?



Zrovna byli na té nejlepší lodi a bylo to úplně na hovno. Nemohli je posadit do Zeppelinu? Prosím trochu pestrosti ve vybírání apokalyptických dopravních prostředků. Zkušenosti čínských imigrantů tvořily mustr pro zacházení s ostatními. Mnoho japonských, korejských, jihoasijských a filipínských imigrantů přišlo později jako zemědělci, ale jejich šéfové vyvolávali spory nestejným zacházením s různými skupinami. Každá skupina nově příchozích čelila stejné rasové nenávisti, násilí a zákonům, které jim zakazovaly stát se občany nebo vlastnit půdu.



Tento plakát brojí proti Číňanům, tato cedule proti Japoncům a tato zase proti Filipíncům. Přesně jak je napsáno na soše Svobody: „Dej mi své ubohé, unavené, své schoulené masy, ale nedávej je sem. Ani támhle, hlavně ne do Mainu, vy to nějak vyřešíte. Nebojte, cedule jsou naprosto jasné.“ Bez ohledu na to, jak dlouho žili asijští Američané a jejich rodiny v USA, vždycky se s nimi jednalo jako s věčnými cizinci a jejich loajalita byla zpochybňována.



Nejznámějším příkladem jsou internační tábory za 2. sv. války, kam bylo 120 000 japonských Američanů zahnáno a poté uvězněno. Jako by to nestačilo, když je konečně propustili, americká vláda měla drzost dělat z toho něco pozitivního. Pokud nemáte dost peněz na relokaci, vláda vám přes WRA poskytne dostatek peněz na přesídlení a ještě malou rezervu, než najdete práci. Tyto peníze nemusíte vracet. Je to pomocná ruka Strýčka Sama. Když se balíte k odchodu, je to velká chvíle.



Ještě větší chvíle je, když naposledy vyjdete ze vrat. A naposledy ukážete stráži svůj pas. A naposledy se ohlédnete na plot z ostnatého drátu. A když se na ten plot podíváte, můžete naposled říct: „Nasrat, Ameriko.“ Jen do toho, klidně nahlas, my to jako přeslechneme a pak si budem kvit. Ruku na to. Můžete jednou říct: „Nasrat, Ameriko,“ tím se to vyrovná. Zhruba v půlce minulého století se přístup změnil. Uprostřed studené války byly zákony o vyloučení a rasové kvóty pro USA špatnou vizitkou, takže se zrušil Zákon o vyloučení Číňanů a jemu podobné a nahradil je Zákon o imigraci z roku 1965.



Ten definuje další širokou kategorii asijsko-amerických imigrantů. Ti, kteří se přistěhovali po roce 1965 z důvodu zavedení tohoto zákona. Na rozdíl od předchozích imigrantů, kteří platili hlavně za levnou manuální pracovní sílu, totiž tento zákon upřednostňoval vzdělané, kvalifikované lidi jako lékaře a inženýry a snažil se zaměřit na konkrétní mezery na pracovním trhu. Nedostatek sestřiček třeba vedl k takovýmto kampaním: Personalisté a cestovky se zaměřovali na filipínské sestřičky, reklamy jim slibovaly zářnou budoucnost v USA.



Na jednom plakátu byl k vidění košík ozdobený filipínskou vlajkou, plakát přímo oslovuje filipínskou sestru: „Drahá sestřičko, pokud nejsi šťastná tam, kde zrovna jsi, kontaktuj nás. Nemůžeme ti slíbit štěstí, ale můžeme ti pomoci hnát se za ním kamkoli.“ Musím přiznat, že to je překvapivě upřímné.



Možná štěstí nedosáhneš, ale můžeš se za ním hnát. Zdá se, že to fungovalo, sestřičky patří k nejlepším importům z Filipín. Těsně za nimi je samozřejmě Jollibee, nejlepší fast-foodový maskot světa. Věřte mi, na rozdíl od personalistů ze 60. let, Jollibee vám může štěstí slíbit a slib i splnit ve videích jako je toto: Ano, prosím. Nevím, co se mi líbí víc, jak Jollibee vkusně třese žihadlem, jako já lahví jejich typického banánového kečupu, nebo stydlivé pomrkávání těch lidských očí.



Jollibee to dává! Když to zobecním, asijští přistěhovalci před rokem 1965 byli především vykořisťováni a právně diskriminováni, zatímco po roce 1965 přišlo mnoho kvalifikovaných pracovníků, kteří čelili menšímu množství právních překážek. A pak poslední skupina, ta nesouvisí s potřebami amerického trhu, spíše s geopolitickými zájmy. Mluvím o uprchlících. Mezi lety 1975 a 2010 jsme přijali přes milion uprchlíků z Vietnamu, Laosu a Kambodži.



Nejednalo se o velkorysost, ti lidé prchali před válkami, které Amerika v jejich domovinách vedla. Naprosto jsme jim rozbombardovali země v boji proti komunismu. Někdy šlo o tajné války k ukojení Kissingerovy lásky k napalmu, a když jsme ty uprchlíky přijali, nesnažili jsme se jim usnadnit cestu k úspěchu. Co se týče uprchlíků, neseme si velké trauma, PTSD, často duševní nemoci z válek a genocidy.



V USA máme vůči válečným uprchlíkům doktrínu práce na prvním místě. Mají okamžitě začít pracovat. Je jedno, že zrovna přišli z válečné zóny a nemohli vyléčit své mentální a fyzické újmy, chceme, aby si našli špatně placenou práci. To naprosto popisuje americkou zkušenost. Americe je u prdele váš život v zahraničí a zrovna tak váš život v USA. Hodně štěstí a pokud zase slyšíte bomby, žádný strach, buď slavíme blbej svátek, nebo nějaký pár odhaluje pohlaví svého dítěte.



Vítejte v Americe. Různé skupiny asijských Američanů měly zcela odlišné imigrační zkušenosti, a když to pochopíte, dávají variace v příjmech, vzdělání nebo zdravotním stavu větší smysl. Ale i takto odlišné skupiny bohužel často pojí společná zkušenost bigotnosti. Například na začátku 80. let se Amerika obávala japonské recese, což vedlo k horlivému rasismu. Poměrně brzo se začalo na Japonsko ukazovat jako na viníka.



Ta nenávist byla přímo hmatatelná. Obyvatelé Detroitu mohli zaplatit 50 centů za úder a vybít si vztek na japonských autech. Panečku, to je pitomý. Nenapadá mě jediný rozumný důvod, proč zmlátit auto. Jedině pokud vám Blesk McQueen dluží prachy, ale upřímně, když mu chcete ublížit, nemlaťte ho kladivem, musíte před ním zapálit Buráka. Tak se to dělá. To ví každej.



Kde jsou moje prachy, McQueene? Bohužel, ale nepřekvapivě se tato nenávist proměnila v násilí. Celé to vyvrcholilo vraždou Vincenta China, čínského Američana, kterého ubili k smrti dva běloši. Vinili ho z toho, co Japonsko dělá automobilovému průmyslu v USA. Chinovi vrazi byli zatčeni a odsouzeni, ale soudce jim uložil trest 0 let odnětí svobody, Místo toho dostali každý 3 roky podmínku a pokuty za méně než 4 000 dolarů.



Soudce trval na tom, že rozhodl správně. Soudce Charles Kaufman říká, že je to spravedlivé, CBS News nedal rozhovor, ale detroitským novinám sdělil, že obžalovaní byli tvrdě pracující členové komunity, a dodal: „Ti muži na svobodě nikomu neublíží, nemám pocit, že by pobyt ve vězení prospěl jim nebo společnosti.“ A je to ještě horší. Také řekl: „Takoví muži se do vězení neposílají.“ Těžko říct, podle jakých kritérií rozhodoval, jací muži ti vrazi jsou, byla to barva kůže na obličeji?



Nebo barva kůže na rukou? Nebo jen soudcovský instinkt? Takové tušení, že ti dva muži byli opravdu běloši. Tak to v trestním řízení chodí, je to více rasové umění než rasová věda. Ale trvalý odkaz případu Vincenta China je, že sjednotil asijské Američany všech etnik ve volání po spravedlnosti.



Načal novou kapitolu asijsko-amerického aktivismu a identity. To je jen nejznámější příklad bohaté historie aktivismu asijských Američanů, často napříč rasami. Od zmíněných studentských stávek přes filipínské odbory a Césara Cháveze, co organizovali bojkot vína, po přátelství Yuri Kochiyamy a Malcolma X. Ta se zastávala všech marginalizovaných lidí. A přesto převládá o asijských Američanech narativ, že mají konflikty s jinými menšinami.



Třeba během povstání v L.A. roku 1992. Ne že by takové napětí neexistovalo, ale situace je složitější. Ale tento narativ zapadá do širšího rámce, bílí Američané totiž aktivně poštvávali asijské Američany proti jiným menšinám. A to nás vede ke druhé části, totiž ke „vzorné menšině“. Představa vzorné menšiny se objevila před více než 50 lety, částečně proto, že se někteří asijští Američané do té role stavěli, chtěli tak zdůraznit požadavky na rovnost.



Své komunity tedy propagovali jako poctivé a pilné. A když imigrační politika začala vybírat vzdělané a kvalifikované Asiaty, jejich renomé do stereotypu často zapadalo. Stereotyp pak začal žít svým životem, hlavně v době boje za občanská práva. Běloši otrávení požadavky černochů na změnu systému vyzdvihovali japonské a čínské Američany a jejich úspěch.



To byl podle nich důkaz, že systematický rasismus neexistuje. Ve zkratce, Amerika upřednostňovala bohaté, vzdělané asijské imigranty a pak řekla černochům, které staletí utlačovala: „Vidíte? Tihle jsou úspěšní a vzdělaní. Proč vy ne?“ Snažit se úspěchem asijských Američanů zlehčovat americký rasismus je trend, který se udržel dodnes. Pokud je americká společnost tak nenávistná, diskriminační, rasistická, plná odporu k asijským Američanům, jak pak vysvětlíte neskutečné úspěchy asijských Američanů v naší zemi?



Jejich nastavení prostě je fakt tvrdě pracovat. - Neprotestují, nic neruší, pracují. - Jasně, sedí ve studovně. Důvod, proč jsou Asiaté skvělí: neplýtvají časem na ubohý kraviny. Asiaté si dělají starosti se zločiny z nenávisti, ale jdou vzhůru, soustředí se na úspěch a business, jsou v mnoha ohledech vzorní občané. Asi nejobdivuhodnější menšina v USA. Páni, gratulujeme, asijští Američané, Dick Morris si myslí, že jste nejobdivuhodnější menšina v USA.



To je od něj tak milé. Jestli mu chcete poslat poděkování, napište na obálku: „Nacpěte to do prdele Dicku Morrisovi, New York, PSČ, na kterém sídlí jeho prdel.“ Zásadní premisou mýtu o vzorné menšině je, že americký rasismus lze překonat zásadovostí a tvrdou prací. Z toho plyne, že skupiny, které nejsou úspěšné, se prostě dost nesnažily. Když pomineme, jak urážlivé to je, ať už jste, nebo nejste úspěšní, není pro vás zdravé, když vám život definuje rasistický výmysl.



Snažit se udržet masku vzorné menšiny mi hodně nabouralo sebevědomí. Mám pocit, že nejsem nic jiného než někdo s dobrými známkami, někdo dokonalý, kdo si nestěžuje. Jasně, snažit se být celý život dokonalý bude nakonec příliš. Proto jsem si slíbil v začátcích své show, že vždy spletu aspoň jednu věc. Je to zodpovědné?



Rozhodně ne, ale díky tomu jsem stále svěží. Mýtus o vzorné menšině je obzvlášť zraňující pro některé členy menšiny, jejichž rodina třeba uprchla před válkou a jejichž zkušenosti se stereotypu zdaleka neblíží. Takový tlak může ve skutečnosti způsobit velké škody. Sebevražda je hlavním příčinou smrti u asijských Američanů starých 15–24 let. Ale pouhých 8,6 % asijských Američanů vyhledalo pomoc ve věci duševního zdraví, což je o více než polovinu méně než u běžné populace. To není jen výsledek kulturních stigmat o duševním zdraví.



Má na to vliv i to, že vám neustále někdo říká, ať beze slova a s úsměvem akceptujete diskriminaci. Je to přece milý rasismus. Ale milý rasismus neexistuje. Nemá žádnou pozitivní stránku a nemůžete mu uniknout tím, že se budete víc snažit. Stále vás vnímají jako cizince, ptají se, odkud jste doopravdy, a zdá se, že u asijských Američanů chybí vždy jen jedna geopolitická krize, aby se znovu stali terčem násilí. Ať mluvíme o internačních táborech, útocích na jihoasiaty po 11.



září nebo rasové násilí v průběhu pandemie. Mýtus vzorné menšiny je tedy jak nástrojem nadvlády bílých, tak pastí. Když mluvíte o takto rozmanité skupině, budou se názory na řešení různit. Andrew Yang některé naštval, když stereotyp přijal, dělal si ze sebe legraci a nosil čepici s nápisem matika. Kontroverzní byla i jeho odpověď na Trumpovu rétoriku o čínském viru. Napsal názorový článek se slovy: „Musíme ukázat, jací jsme Američané jako nikdy předtím.“ Doporučoval třeba nosit červenou, bílou a modrou.



Tento argument mnozí odsoudili. Eddie Huang tweetoval: „Vysmahni s tou americkou šarádou, ty žvatlající ananasová žemle.“ To docela chápu. Je celkem urážlivé tvrdit, že dvě století rasismu se dá porazit tím, že USA naservírujete realitu. Tohle je velmi zjednodušeně, moc široce a rychle zkrácený příběh toho, jak jsme se dostali až sem. Takže, kam dál?



Je jasné, že musíme vést lépe informované debaty o reálných zkušenostech asijských Američanů. A to nepůjde bez kvalitních a podrobných dat, s jejichž pomocí se dá veřejná politika přizpůsobit potřebám konkrétních komunit. To ale není vše. Asijští Američané už desetiletí mluví o těchto problémech. Podívejte se na rozhovor o 5 let starší než jsem já, kde se vysvětluje to, o čem dnes mluvím, během další reportáže o vzorné menšině.



Říkal jsem, že ve srovnání s černochy a Mexičany má japonský Američan dobré vyhlídky. Může sehnat práci, bydlení… Myslím, že tady není ta otázka materiální ve smyslu ekonomická, jde v podstatě o otázku lidské důstojnosti. Víte, co tím myslím? Jsme zařazeni do nějaké kategorie, lidé říkají, že je to pozitivní stereotyp. Díky němu nemusíte u bytů platit zálohy na úklid, protože jste prý čistotní. To je ale zasahování do naší lidské důstojnosti.



Nevnímají nás jako jednotlivce, lidské bytosti. Jsme v nějaké škatulce, - tak nás vnímají. - Má pravdu. Je to prostě škatulka, ale nic se z toho nedozvíte, pokud si nedáte tu práci podívat se dovnitř. Žádná skupina, komunita ani jedinec nejsou jen jedno. Pokud redukujete zkušenosti asijských Američanů na vzornou menšinu, vymažete historii vykořisťování a vyloučení, ale také aktivismu, vnitřních sporů, problémů s imigrací, vzděláváním a službami, které pokračují dodnes, a spousty zájmů a úspěchů, které dalece přesahují tyhle dva.



Jsou tak obrovské a různorodé jako sama Amerika. Ostatně, vidíte ho? Já ti to říkal, Karime, že nezapomeneme. Nezapomněli jsme! Vím, že ke spoustě věcem jsme se nestihli dostat, ale snad to aspoň některým z vás ukázalo část historie, která k tomu patří. A také, to se snad shodneme, jsem vám ukázal tu nejšukéznější včelu.



To je ode mě vše, díky za pozornost, uvidíme se příští týden. Překlad: jesterka www.videacesky.cz