Obchod se soukromím: zprostředkovatelé údajů

Dnešní hlavní téma se týká počítačů. Jeden mám doma, jeden v kapse, jeden na zápěstí, a pokud by se všechny najednou rozbily, zemřu. Konkrétně bude řeč o tom, že už jsme všichni někdy zažili znepokojivý pocit, že nás počítače sledují pozorněji, než by se nám líbilo. Poté, co finanční poradce Rod Laurenz otevřel novou kancelář, kreditní kartou zaplatil za dětské vlhčené ubrousky. Tvrdí, že poté, co si koupil jen jedno balení, byl najednou zavalen reklamami na další vlhčené ubrousky a další potřeby pro miminka, což, jak sám říká, tohohle single playboye vůbec nezajímá, alespoň prozatím.



Ano, je to tak. Chudák Rod byl zlanařen do moderního remaku Hemingwayovy klasiky: „Na prodej. Boty pro miminka. Klikni zde.“ A samozřejmě že nic z toho Rod nechtěl, však to je playboy! Chce jen tři věci: dostat v posteli, dostat zaplaceno a vytřískat z těch cool brejlí co nejlepší look. Všichni už jsme se někdy stali terčem podivně specifických reklam a říkali si: „Jak kurňa věděli, že mi tohle mají ukázat?“ Dnes se budeme bavit o lidech, co to umožňují: zprostředkovatelích údajů.



To je multimiliardový průmysl, kam spadají firmy na registraci dlužníků, tyhle stránky na vyhledávání lidí, které se objeví, když googlíte jméno nového kluka vaší kámošky, a tyhle společnosti, které možná neznáte. Všechny ale mají společné to, že sbírají vaše osobní údaje a přeprodávají nebo prodávají je dalším subjektům.



Jeden expert je považuje za „prostředníky kapitalismu dohledu“. Což zní jako strašná profese a zároveň jako ucházející thriller Jaka Gyllenhaala. Není to špion. Není to civilista. Je to prostředník. A dámy, v tomhle ukáže trup. A vím, že to, že nás na internetu sledují, není žádná novinka. Šest z deseti dospělých Američanů si myslí, že není možné žít běžný život, aniž by o vás společnosti nebo vláda sbíraly data. Čtyři z deseti Američanů se tedy hanebně mýlí.



Není to pouze o užitečnosti a/nebo nesnesitelnosti cílených reklam. Zprostředkovatelé údajů se pohybují v obrovském neregulovaném ekosystému, což může velmi rychle začít nahánět hrůzu. Významný americký prodejce OfficeMax věděl nejenom to, že dcera Mika Seaye zemřela, ale i jak zemřela. Stojí tam: „Mike Seay. Dcera zemřela při autonehodě. Nebo aktuální podnikání.“ A tady je má adresa. Proč takovou informaci mají?



K čemu ji potřebují? Přesně tak. A samozřejmě je to naprosto otřesné. Ale zároveň mě nepřekvapuje, že za tím byl OfficeMax, jelikož se jim věci očividně nedaří. Když si OfficeMax vygooglíte, mezi otázky, které lidé googlí, patří: „Je OfficeMax to samé jako Office Depot?“ „Je OfficeMax to samé jako Staples?“ A také: „Existuje OfficeMax?“ Zprostředkovatelé údajů o vás ví mnohem víc, než byste si přáli, a dělají s tím mnohem víc, než si myslíte.



Tak se na tento průmysl dnes podíváme. A začneme tím, jak sbírají vaše údaje. Pokaždé, když s někým interagujete, necháváte za sebou drobky, které můžou být shromážděny a prodány. A to se často děje online z velké části díky cookies. Cookies byly vyvinuty s počátky internetu a dělají z něj kupodivu lepší místo. Což sdílí jen s Twitterem Henryho Winklera a ničím dalším. Umožňují stránkám to, aby si vás pamatovaly. Jsou důvodem, proč si Amazon na rozdíl od vás pamatuje, že jste do košíku vložili kompletního Mentalistu poté, co jste snědli nečekaně silného konopného medvídka.



Pokud by cookies dělaly jen tohle, bylo by to v pohodě. Ale postupně se do toho začaly plést cookies třetích stran, tedy firem, na jejichž stránkách nejste, ale které vám do prohlížeče uloží kód, který jim umožní sledovat váš pohyb po internetu. Podívejte se, co zjistil dokumentarista poté, co se snažil zjistit, kolik firem ho sleduje.



Začal jsem na Googlu a něco vyhledal. Do počítače se mi stáhlo devět trackerů. Trackery vás sledují. Můžou zjistit moji IP adresu nebo jaké zařízení používám nebo jak velkou mám obrazovku. Dokázaly velmi přesně určit mou polohu. Pak jsem šel na stránky HuffPost a byl jsem jimi zavalen. Trackery se zněkolikanásobily. Byly jich desítky. V podstatě se mi drží za zadkem, zatímco brouzdám po webu.



Nevím, jak vy, ale já nechci, aby banda cizích lidí koukala na to, co na internetu vyhledávám. Ne proto, že by to bylo vulgární. Je to soukromé. Soukromé nutně neznamená vulgární. Není vulgární googlit například: „Existují sprchové hlavice s možností ‚obsahuje dužinu‘?“ Nechci to pořád, nepotřebuju to pořád, proto to má být možnost. Možnost mít nějakou dužinu. Ve sprše. Můžu to doříct?



Povětšinou je to normální sprcha, ale příležitostně budu mít možnost vyčvachtat se v něčem robustnějším. Prostě kouscích čehokoliv. Něco, co mě probudí a udrží v pozoru. Neříkejte, že to taky nepotřebujete. Chce se nám říct, že slunce vychází jen v době míru, ale jsme, kde jsme, zase ve válce, takže jo, chci den začít pomazán šťavnatými kousky. Ale nechci být očumován, když hledám, jak daleko k takové technologii máme, protože je to soukromé.



Ale zprostředkovatelé údajů často vezmou všechny vaše drobky, spárují je s dalšími daty, která mají, a pak všechno sdílejí s těmi, kdo vám chtějí ukázat reklamu. Podle nich je to výhra pro obě strany. Jen si poslechněte Epsilon, jednoho z největších zprostředkovatelů. Tohle je člověk. Tohle taky. Tady je další. A tady další. Každý vypadáme a chováme se jinak, ale tolik se od sebe nelišíme.



Chceme úctu, ochranu a snáze koupit, co potřebujeme. No jasně, velká trojka. Stojí to v Maslowově pyramidě potřeb. Lidé mají fyziologické potřeby, pak potřebují ochranu a to, aby se jejich historie rovnou přeposílala do pojišťovny. Reklama Epsilonu i ukazuje, jak jejich služby fungují. Můžou vytvořit ID klienta.



V něm jsou všechny údaje o dané osobě, třeba že je vegan, vydělává 45 až 50 tisíc dolarů ročně nebo že je to 41letý ženatý muž s dětmi, co googlí: „Sněžítko zaseklé v zadku, co s tím?“ Jakmile o vás takové firmy mají dostatek informací, můžou vás rozdělit do skupin. Zprostředkovatelé údajů poskytují seznamy s názvy jako: Vlivné páry, Nezadaní s ambicemi, Boomeři a bumerangová generace, Co dům dal a divočina, Golfové vozíky a gurmáni a Děti a cabernet.



To všechno jsou opravdové názvy skupin sestavených zprostředkovateli údajů a zároveň názvy pořadů, kterým dala stanice TLC zelenou. A vám je možná jedno, jestli vás firma zařadí do skupiny Děti a cabernet, aby vám marketéři mohli efektivněji prodávat věci, díky kterým vypadáte jako cool špatná máma, ale má to i svou temnou stránku. Některé firmy vytvářejí ještě úžeji specifikované seznamy.



Třeba lidí s určitými nemocemi nebo sexuálními preferencemi a tyto seznamy prodávají komukoliv, kdo si je chce koupit. To, co lze koupit, je poměrně znepokojivé. TV WRAL nakoupila tisíce jmen a adres místních lidí se závažnými onemocněními. Tato skupina žijící v oblasti s PSČ 26707 má diabetes. Tito lidé pod PSČ 26708 mají rakovinu. Tito lidé pod PSČ 27609 mají vysoký krevní tlak. A všichni tito se potýkají s depresí.



Toto jsou matky v očekávání. Koupili jsme tato data, podle nichž jste těhotná. - Jste těhotná? - Ano. Jsem v 18. týdnu. To je dost děsivý, co? Nemyslel jsem si, že existuje horší otázka na cizí ženu než: „Jste těhotná?“ Ale „Chcete vědět, komu jsem za tu informaci zaplatil?“ vstoupila do konverzace.



A pokud si říkáte, že šířit lékařské tajemství je nelegální, tak to tak není. Jeden výzkumník upozornil na to, že zdravotní informace, které sdělíte lékaři, jsou chráněné, ale pokud na internetu googlíte slova „HIV“ nebo „potrat“, taková informace není nijak chráněná. Je to systém, který si koleduje o zneužití, ale někteří zprostředkovatelé už nabízejí seznamy s názvy Trpící senioři, Hispánci s krátkodobými půjčkami nebo Potřebuji pomoc, už 90 dní neplatím účty.



A někteří z tohoto průmyslu trvají na tom, že by prodejem dat nikdy lidi neohrozili. Pamatujete si Epsilon? Firmu, která o vás sbírá oblaka informací? V roce 2014 jejich tehdejší ředitel vystoupil v pořadu 60 Minutes, aby lidi ujistil, že jeho podnikání je zcela legitimní. Pokud toho někdo zneužívá, neděje se to v naší firmě. Přihlásili bychom se k tomu jako první. Opravdu?



Přihlásili byste se jako první? To je zajímavé, zvláště proto, že loni Epsilon zaplatil 150 milionů ministerstvu spravedlnosti za usnadňování podvádění seniorů poté, co se přiznal k tomu, že prodal přes 30 milionů dat klientům, o kterých věděli, že mají na svědomí podvody. A to dělali skoro deset let. Takže ten týpek při tom rozhovoru měl mít ruku permanentně zvednutou. A možná si teď říkáte: Dobře, chápu, jsem maximálně vyděšený.



Už mi nic nemusíte říkat. Ale zadržte. A co teprve to, že aplikace na mobilu můžou posílat vaši přesnou polohu třetím stranám, a to někdy i bez vašeho vědomí. Tato aplikace zdarma se kvůli tomu musela vyrovnat s obchodní komisí. A není v tom sama. Třeba i Life360, aplikace, která rodinám dává možnost se navzájem sledovat. Možná jste viděli reklamy, ve kterých se rodičům ulevuje, protože vidí, kam jejich děti jdou, a ví, že bezpečně dorazily do cíle.



Ale hádejte co. Nová zpráva webu The Markup tvrdí, že Life360 prodává údaje o poloze asi tuctu zprostředkovatelů údajů, kteří je posílají marketérům. Ano, ukázalo se, že data prodávali asi dvanácti zprostředkovatelům. Je to jako ve starých reklamách. Je 10 hodin. Víte, kde jsou vaše děti? Pokud jo, já taky. A musím vám říct, že Life360 trvá na tom, že už to nedělají a že i tak data uživatelů anonymizovali, než je prodali.



To je tvrzení, které často používají zprostředkovatelé i klientské firmy, a měli bychom se na něj podívat. Protože i když vás to možná uklidnilo, pravda je taková, že je velmi snadné zjistit, kdo se skrývá za číslem nebo kódem. Jeden tým výzkumníků zjistil, že 99,98 % Američanů by bylo správně identifikováno z jakéhokoliv datasetu s pouhými 15 demografickými údaji, včetně věku, genderu a osobního stavu.



A o tom, jak snadné je data deanonymizovat, slýcháme už léta. V roce 2006 stránky AOL uveřejnily spoustu anonymizovaných záznamů svých uživatelů a trvalo jen pár hodin, než reportér odhalil člověka pod číslem 4417749. Pod vyhledáváním věcí jako strnulé prsty, single šedesátníci a pes, co na vše močí, odhalil ženu jménem Thelma Arnold. Bylo jí 62 let. Netvrdím, že je příjemné, že se tohle stalo. Ale jsem rád, že jsem díky tomu poznal Thelmu Arnold.



Já tu ženu totiž zbožňuju. Nevzdala se, ačkoliv necítí prsty, má mdlý milostný život a pokaženého psa. Nic z toho jí nezabránilo jít si za svým a hledat svobodné muže v okolí. Zbožňujeme vytrvalou královnu ve středních letech. Když jsme tento díl připravovali, pořád nám bylo připomínáno, že nikdo z nás není online zcela anonymní.



Jeden náš rešeršér klikl na stránky této firmy, nic dalšího neudělal, jen na ni přes prohlížeč zavítal a později dostal e-mail, ve kterém stálo, že ví, že je navštívil, a že nabízejí „super službu ‚Identifikace návštěvníků stránek‘, díky které stránky odhalují, kdo je navštěvuje, a vlastně se nám stejný způsobem podařilo poslat vám tento mail.“ To je objektivně znepokojivé. Nechci, aby někdo sledoval, co můj personál na internetu dělá.



Hlavně proto, že nechci vědět, kolik z nich si vyhledalo „Jaký je John Oliver?“. Zprostředkovatelé údajů nejsou ani zvlášť opatrní ohledně toho, kdo vaše citlivé údaje dostane. Už jste viděli, jak regionální zprávy přepadly těhotnou ženu. Před několika lety CBS nakoupila od zprostředkovatelů údaje o poloze a nebylo moc těžké přijít na to, komu patří, kde žijí a co dělají.



S daty se nepojila jména ani čísla, ale bylo snadné odhalit majitele telefonů podle toho, kde tady v Greenwichi trávili noci. Jeden telefon se přihlásil ráno uvnitř domu za 7 milionů. Daná osoba pak jela do country klubu, poté do centra města a nakonec domů. To nezní dobře, co? Ale tento příklad pro mě není tak překvapivý. Kdybyste mi řekli, že se osoba vzbudila v domě za 7 milionů v Greenwichi, a já měl hádat, kam se vydala potom, hádal bych…



Nevím… Do country klubu? Do centra lovit lidi pro zábavu a pak domů? A věřil bych, že jsem hádal správně. Takovéto identifikování údajů může způsobit značné problémy. Vloni byl kněz donucen odstoupit poté, co v katolickém newsletteru stálo, že používali jeho data z Grindru ke sledování jeho aktivity a odhalení jeho bydliště, čímž ho vyoutovali.



To je závažné a zraňující narušení soukromí a rozhodně se jedná o nejhorší skandál, s kterým se katolická církev kdy potýkala. Rychlá poznámka na okraj. Katolická církvi, jseš si naprosto jistá, že byl Ježíš homofobní? Zamysli se. Se ženami se měl ve vzájemné úctě, měl odtažitý vztah k otci, a když zjistil, že bude zrazen, pozval všechny na konfrontační večeři.



Zkus svou tezi přehodnotit. A možná si říkáte: Je mi to fuk. Můj život je otevřená kniha. Nemám žádná tajemství, tak ať si s tím dělají, co chtějí. I kdyby to ale platilo pro vás, na světě jsou lidé, kteří mají dobrý důvod k tomu, proč nechtějí být odhaleni. Donna je obětí domácího násilí. Chráníme její identitu. Její adresa se objevila na webu zprostředkovatele a prý je to děsivé. Pokud existuje někdo, kdo se vás snažil zabít, je děsivé pomyslet na to, že jim stačí zadat vaše jméno a objeví se některá z vašich adres.



To je děsivé, protože teď ví, kde vás mají začít hledat. Ano, a nejsou to jen teoretické úvahy, už se to stalo. Jeden stalker zabil bývalou spolužačku poté, co ji našel podle informací koupených od zprostředkovatele za 45 dolarů. A pokud máte stalkera nebo jste obětí domácího násilí, je pochopitelné, že chcete, aby vaše údaje z těchto webovek zmizely.



Bohužel má každá z nich vlastní specifický a někdy velmi složitý postup, jak o smazání údajů požádat. A neexistuje žádný federální zákon, který by jim přikazoval žádosti vyhovět. Nedostatek regulace nehraje do karet jen osobám, co vám chtějí ublížit, hraje do karet i vládě. Vytváří to pro ně totiž lákavou skulinu ve čtvrtém dodatku Ústavy o bezdůvodných prohlídkách a konfiskacích.



Na jeho základě totiž vláda běžně potřebuje povolení, aby o vás mohla sbírat informace bez souhlasu. Ale pokud nikoho nenutí k tomu, aby ukázal vaše údaje, ale pouze je kupuje od zprostředkovatele údajů, je to zřejmě v pořádku, žádné povolení nepotřebuje. A to má pro ně obrovskou hodnotu. Děje se to pořád. Federální úřady od FBI až po imigrační a celní policii zakoupily data bez povolení, veřejných oznámení nebo řádného dohledu k vyšetřování všeho možného od trestných činů po deportace.



Ani nemusíte vědět, že nějaká aplikace vaše údaje vládě poskytuje. Nemusí to vědět ani firma, která za aplikací stojí. Může je totiž prodat zprostředkovateli, který je přeprodá někomu dalšímu, který je dodá vládě. Uvedu příklad. Před pár lety kanál Vice přišel na to, že aplikace Muslim Pro, která muslimům hlásí, kdy se modlit, prodávala údaje o poloze uživatelů zprostředkovateli, který poskytoval informace vládě.



Jelikož jde o tak neprůhledný řetězec, je těžké zjistit, co bylo prodáno nebo co s tím vláda dělala. A je pochopitelné, že z toho uživatelé byli dost znepokojení. Cítila jsem znepokojení, zděšení, ale nepřekvapilo mě to. Sara Mostafavi používala Muslim Pro. Aplikace od té doby údajně přerušila styky s datovými partnery.



Narušuje to soukromí. Mé rozhovory s Bohem nejsou informace, co vláda potřebuje. Samozřejmě že to nejsou informace, co vláda potřebuje. Proto se ta kniha nejmenovala: „Jsi tam, Bože? Tady Margaret a na drátě je i vnitřní bezpečnost, snad je to v pohodě.“ Takže znovu. Máme tu pochybné zprostředkovatele údajů, kteří nejsou regulovaní, sbírají data a tvoří profily, které sledují, kdo a kde jste a co asi uděláte nebo si koupíte.



Tyto profily nemůžete upravit a policajti, reportéři i násilníci tyto údaje můžou najít a použít. Není to zrovna ideální situace. Takže co s tím můžeme dělat? Je to trochu složité, zvláště proto, že je hospodaření na internetu na této praxi postaveno. Všechny věci zdarma, které berete na netu jako samozřejmost, jsou zdarma, protože produktem jste vy.



Vydělávají peníze tím, že prodávají vaše data. Ale podle expertů můžete sami podniknout pár drobných opatření. Můžete používat tyto a podobné prohlížeče, které lépe chrání před třetími stranami. A pokud máte iPhone, můžete jít do nastavení soukromí a v záložce Sledování vypnout „Povolit aplikacím žádosti o sledování“. Ale neměla by to být vaše zodpovědnost. Vaše soukromí by mělo být chráněno automaticky.



A měla by to napravovat i legislativa. Jiné země se o to snaží. EU vydala zákon, který stránky nutí k oznamování cookies a musí vám umožnit je zakázat. Ale firmy možnosti zákazu cookies ukazují co nejotravněji to jde. Možnost „Povolit vše“ se nabízí jako první řešení, ale pokud chcete cookies zakázat, musíte projít několika zmatečnými kroky. To je popravdě velmi chytré.



Nikdo si se zakazováním cookies nedá takovou práci, jen aby mrkl na článek s názvem „Pět momentů, kdy Andrew Garfield prostě byl“. Prostě je snazší kliknout na Přijmout a užít si zbytek života sledováním nejcitlivějšího Spider-Mana, který kdy stříkal bílou hmotu. Co se týká USA, o omezení zprostředkovatelů se snažily jednotlivé státy, ale znalci tvrdí, že potřebujeme komplexní federální zákon o soukromí.



Navrhuje se to už léta, ale nic se z několika důvodů nestalo. Zaprvé se v roce 2020 výdaje zprostředkovatelů na lobbování vyrovnaly Facebooku a Googlu. Ale politici nyní stavějí své kampaně na datech od zprostředkovatelů. Obě strany se pravidelně chlubí tím, jak moc data využívají. Jen si poslechněte bývalého předsedu RNC Reince Preibuse, jak se tím chlubí.



Je známo vše o skoro každém voliči v Georgii. Není to vtip. Znají jejich oblíbené pivo, co mají za auto, kolik mají dětí, a všechna tato data se používají k zacílení na každičkého voliče v Georgii. Má pravdu. Politici se na data spoléhají, aby mohli naše zájmy zaměřit s precizní přesností. Ale právě proto si říkám, proč se na mě ještě žádný kandidát nezaměřil s příslibem, že se bude bít za sprchu s ranními kousky, kterou si zasloužím.



Googlím ji pořád. Můj hlas byste dostali okamžitě. Ale je opravdu frustrující, že lidé, kteří s tím můžou něco udělat, jsou pobízeni, aby s tím nedělali nic. Ale tady možná dokážeme pomoci. Je totiž zajímavé, že jediný moment, kdy Kongres jednal rychle, aby ochránil naše soukromí, se stal v 80.



letech, kdy byl Robert Bork jmenován do Nejvyššího soudu a reportér zašel do místní videopůjčovny požádat manažera, jestli může nahlédnout do Borkových záznamů o výpůjčkách, a mohl. Jakmile si Kongres uvědomil, že kdokoliv může nahlédnout i do jejich záznamů, mohl se z toho posrat. A zákon na ochranu záznamů o videovýpůjčkách byl přijat mimořádně rychle.



Takže se zdá, že když je soukromí Kongresu v ohrožení, dokáže najít způsoby, jak jednat. A také se zdá, že neví, jak snadné je pro kohokoliv, a tím opravdu myslím kohokoliv, zjistit si jejich osobní údaje. Což mě dovádí… ke mně. Když jsme tento díl připravovali, zjistili jsme, že existuje celá řada legálních hovadin, do kterých bychom se mohli pustit.



Např. bychom mohli využít zprostředkovatele k tomu, aby ze členů Kongresu vytvořili demografickou skupinu mužů, kterým je 45 let a více, pohybují se v okruhu 8 kilometrů kolem Kapitolu a dříve navštívili stránky nebo vyhledávali slova spojené s rozvodem, masážemi, vypadáváním vlasů a krizí středního věku. Mohli bychom takovou skupinu nazvat Kongres a cabernet a pak na tyto lidi zacílit s reklamami, na které by mohli kliknout.



Třeba: „Manželství nemá být vězení.“ Nebo: „Dá se volit dvakrát?“ Také bychom mohli přihodit „Chcete si přečíst erotickou fanfikci o Tedu Cruzovi?“, jen abychom viděli, co se stane. A kdyby na to někdo klikl, dokázali bychom od něho dostat ještě více dat, která bychom potom mohli deanonymizovat. Chci tím snad říct, že to uděláme?



Sesbírat všechny tyto údaje a uložit je do… Třeba… do obálky? Asi vás zklamu, ale neuděláme to. Proč taky, když už jsme to udělali? Všechna surová data jsou momentálně uložená zde. A popravdě řečeno, celý ten proces byl hrozně znepokojivý. Tyhle tři zacílené reklamy jsme spustili tento týden v okolí Kapitolu, a abyste pochopili, kolika kliknutí se nám dostalo, bylo to mnohem víc než nula.



Chcete vidět víc? Já totiž jo. Pojďte prosím za mnou. Začněme s prvním kliknutím. Stalo se v 15:35 v úterý odpoledne z okolí Embassy Row. Muž, který odpovídal našemu popisu, klikl na reklamu s Tedem Cruzem a my nyní máme jeho IP adresu a číslo jeho zařízení a víme, že byl na telefonu Android.



Nyní bychom se ho mohli pokusit identifikovat. A stejně tak i všechny ostatní, kteří klikli na jednu z našich reklam v okolí Kapitolu, včetně minimálně třech mužů, kteří byli přímo uvnitř budovy. Jeden klikl na reklamu o volbách, jeden na tu o rozvodu a poslední na erotickou fanfikci o Tedu Cruzovi, která byla hrozivě populární.



A pokud si říkáte, jak tohle může být legální, naprosto s vámi souhlasím, nemělo by to tak být. A pokud jste náhodou zákonodárce, který je teď trochu nervózní z toho, jestli jsou vaše údaje v této obálce, a máte strach z toho, co s nimi můžu udělat, mohl byste to využít k tomu, abyste zajistil, že s nimi nebudu moct udělat nic.



Každopádně spěte sladce. To byla naše show, děkujeme za zhlédnutí, uvidíme se za týden, dobrou noc! Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz