Micha Wertheim: Jak zaskórovat v diskuzi o literatuře

Mí přátelé, nevím,
jak zareagují... Když jsem na večírku,
tak jen udržuji v chodu pověsti, které o mně kolují
a které přátelé mají za pravdu. Vlastně k nim vůbec nepatřím. Příklad: Jsem na večírku,
mluví se o knihách. A najednou mi někdo řekne: "Micho, co si myslíš
o Joe Kluzákovi?"

Když řeknu, že jsem
to nečetl, tak už nebudu za chytrého. Nechci lhát,
a tak se slyším říkat: "Nizozemskou literaturu
už vůbec nečtu." To zní o dost chytřeji. A hned vidíte, jak si myslí:
"Nizozemská literatura..." A řeknete: "Trochu sporný termín, že?
Nizozemská. Literatura." V té chvíli... je polovina diskusního kroužku
tak ohromena Michou, který čte světovou literaturu...

Ačkoliv jsem to nikdy neřekl. ...že už nepochybují o tom,
co už věděli. Tedy, že jsem úžasný. Ten zbytek,
to je úplně jiný příběh, protože ti se se mnou baví dál. Američanů a Angličanů si cení,
takže mluví o nich. Protože je taky čtou.

Vždy čtu knižní přílohu v novinách,
a tak trochu vím, o co jde. Takže mohu o každé knize říct
něco fundovaného. Například Bookerova cena. Když ji udělí a já zaslechnu
jméno vítěze, řeknu: "Ten vyhrál Bookerovu cenu, že? Myslím, že neprávem. Jiným knihám z užšího výběru
bych to letos přál víc." A pomalu vidíte, jak si říkají:
"Sakra, on četl celý užší výběr."

A pak obrátím:
"Myslím, že je dobrá. Napsala pár skvělých knih,
ale toto nebylo mistrovské dílo." V tu chvílí vidíte, jak si myslí:
"Sakra, čteme moc málo. Díváme se na televizi,
zatímco Micha zvládá dva romány denně." Až na malou skupinu asi čtyř lidí, kteří se mnou dál tlachají
o opravdu... podrobněji... A pak se mě zeptají:
"Máš nějaký tip?" A já na to: "Měli byste sledovat
mladé asijské autory."

Ohromný tip. Ale i tak jsou
mezi mými přáteli asi tři, kteří ani potom nepřestanou. Pokračují, baví je to. Myslí si: "Ano, mladí Asiati..."
Protože je taky čtou. A je to pořád těžší. Například si se mnou
někdo začne o Murakamim. Nikdy jsem od něj nic nečetl,
takže řeknu...

Všiml jsem si, že to funguje
u všech spisovatelů. "Ten Murakami je podle mě
trochu diletant." Nevím přesně, co je to diletant. Ale... pokud někomu řeknete,
že daný spisovatel je diletant, existují dvě možné reakce. Buď ten někdo taky neví,
co je diletant. A pak zareaguje:
"Diletant?

Taky si myslím." Konec diskuze. Nebo Murakamiho opravdu četl a řekne: "Diletant? Zajímavý názor. Ale asi chápu, co tím myslíš." No? Taky dobré. Takže v tu chvíli jsem pořád
na tenoučkém ledě póz, které zaujímám.

Ale pak nevyhnutelně přijde:
"Micho, co čteš teď?" A já řeknu: "Komiko Shinichi. Bohužel ještě není přeložený. Shinichi je mladý
japonský spisovatel, který se ve svém díle vymezuje vůči přísné hierarchii, která Japonce už léta
drží pod krkem." Je na to Wikipedii,
tak by to měla být pravda.

Další otázka:
"O čem ta kniha proboha je?" Krátce shrnu děj knihy,
respektive zopakuji shrnutí, které jsem se naučil
zpaměti z Wikipedie. A v tu chvíli mám prázdné ruce. Ještě jedna otázka
a můj domeček z karet se zřítí. Ale pak se obrátím
ke zbytku skupinky, co už dlouho stojí
a nejistě se na nás dívají. Mrknu na ty poslední dva
a řeknu: "Necháme toho
blábláblá o literatuře.

Pojďme probrat nároďák." A pak jste navíc
i za skvělého chlapíka. Překlad: Misschien
www.videacesky.cz