Scott Kelly odpovídá na otázky o vesmíru

Ahoj, jsem Scott Kelly, bývalý astronaut NASA, a dnes odpovím na některé dotazy z Twitteru. TECHNICKÁ PODPORA ASTRONAUTSKÁ PODPORA První otázka je od Dirka. "Jaká je rychlost ISS?" ISS se nachází na nízké oběžné dráze a tady se vše obvykle pohybuje rychlostí okolo 28 200 km/h, což je 25krát víc než rychlost zvuku, takže je to opravdu hodně rychlé.



Odesláno. Další otázka je od CCTakato. "Mohou lidé na Mezinárodní vesmírné stanici pozorovat zatmění slunce?" Když jste na oběžné dráze Země, tak ji obíháte co 90 minut. Takže když budete na správném místě ve správnou dobu, uvidíte na Zemi velkou černou... tečku, cože je stín Měsíce. Při posledním zatmění se ho astronautům podařilo vyfotit, bylo to opravdu působivé.



Další otázka. "Kdybych umřel ve skafandru a dostal bych se do volného vesmíru, rozložil bych se, nebo by ze mně byla věčná mrtvola? Kamarád by to rád věděl." Ano, docela rychle by ses začal rozkládat. Velmi záhy by to... nebylo moc hezké na pohled. Netuším, proč to tak je, ale v mikrogravitaci se vše poměrně rychle rozkládá.



Ale kdybys byl na nízké oběžné dráze a při výstupu by ses odpojil, tak by ses nakonec dostal zpět na Zemi jako padající hvězda. Snad by tě tvůj kamarád viděl. "Chybí mi tweety Scotta Kellyho z vesmíru." Mně taky. "Roste tam ještě ta kytka?" Když jsem byl na palubě vesmírné stanice, pěstovali jsem tam několik rostlin. Nejdřív salát a pak i něco složitějšího.



Květiny, cínie. Má se to asi takhle: když vypěstujeme květinu, zvládneme i brambory. A až jednou poletíme na Mars, můžeme se jimi živit. Bohužel jsem ty květiny musel sklidit a poslat zpět na Zemi. Jednu mám doma slisovanou v knize. Ale od té doby jsme pěstovali i další věci a v plánu je v tom i nadále pokračovat. Vesmírná kytička už bohužel není mezi námi. Uvidíme.



Další otázka. "Kolikrát si myslíte, že na můstku vesmírného plavidla zaznělo: 'Šlápni na to, Chewie,' když začalo odpočítávání?" Myslím, že start je tak složitá, riskantní a neuvěřitelná zkušenost, že to... nikdo nikdy neřekl. Ale jeden nikdy neví. Kdybych řídil tohle... Neřekl bych: "Šlápni na to, Chewie", protože to není Millennium Falcon. Chewie ho neřídil, řekl bych: "Šlápni na to, R2-D2." Tady je.



Jason Garcia: "Chtěl jsem jít spát, ale je 5 ráno a já googlím: 'Jak astronauti na vesmírné stanici vlastně vyrábí kyslík?' Musím to vědět." Jasone, já ti to povím. Na vesmírné stanici je několik možností, jak vyrobit kyslík. Jednou z nich je proces zvaný elektrolýza. Vezmeme vodu... Kdyby tohle byla molekula vody, tak bychom měli jeden velký vodík a dva malé kyslíky.



nebo... promiň, tohle jsem zvoral. Tohle je kyslík. A tohle jsou vodíky. Ty malé dva jsou vodíky. Takže elektrolýza oddělí ty dva vodíky od kyslíku, a s dalším kyslíkem můžeme vytvořit O2. Dvě molekuly kyslíku. Přesně takhle. Kyslík... který pak samozřejmě dýcháme.



"Pokud jste na Mezinárodní vesmírné stanici, jaký je tam čas? Není to chyták, jen mě zajímá, jaký čas používají." Obíháme Zemi v 90minutovém cyklu, takže obecně řečeno zažíváme východ nebo západ slunce každých 90 minut. A po celé Zemi máme řídící střediska. V Houstonu, v Huntsville v Alabamě, v Kolíně nad Rýnem v Německu, Moskvě a pak na místě zvaném Tsukuba v Japonsku. Samozřemě potřebuje používat nějaký čas, takže používáme Greenwichský čas.



Důvodem výběru Greenwichského času je to, že lidé z řídícího střediska v Moskvě... většina z nich musí jet do práce metrem. Nemají možnost jet autem, na kole nebo pěšky. Greenwichský čas byl pro lidi v Moskvě ideální, protože používají metro, které není otevřené 24 hodin denně. Proto používáme Greenwichský čas. Kvůli ruskému jízdnímu řádu. "Je zpomalení tělesných funkcí schůdnou možností pro cestování ve vesmíru, například při letu na Mars nebo ještě dál?"



Myslím, že až poletíme na Mars, cesta nám potrvá tak 200 dní. Pak strávíme rok na povrchu a asi 200 dní na cestě zpátky. Pokud se technologie zdokonalí, můžeme se tam dostat rychleji. Ale co se týče o Marsu, není to podle mě úplně nezbytné. Ale kdyby se letělo třeba na Jupiter, Saturn, na jejich měsíce, nebo ještě dál, tak bude trvat mnoho let, než se tam dostaneme. A pak zase zpátky. Kdyby existovala technologie pro potlačení tělesných funkcí, moc by to pomohlo. Nevím, jestli na tom někdo pracuje.



Myslím, že teď je to spíš vědecká fantazie než fakt. Ale jeden nikdy neví. Uvidíme. "Máte nějaké fyzické nebo psychické následky v důsledku ročního pobytu ve vesmíru?" Myslím, že ne. Alespoň pokud je mi známo. Nemám žádné fyzické symptomy jako následek dlouhého pobytu ve vesmíru. Psychické problémy bych asi popřel, i kdybych je měl. Ale pak jsou věci, které nejsou vidět, jako to, že jsem byl ve vesmíru vystaven velkému záření.



Takže tu možná jsou následky, o kterých nemám tušení. Snad se o nich ani nedozvím. Myslím, že ne. "Jednoduchá otázka. Mohou astronauti místo nošení skafandru ve vesmíru zadržet dech?" Ne... to nejde. Bez atmosférického tlaku ve vesmíru. Všechny plyny, které jsou v krvi zkapalněné, by změnily skupenství a byl by z nich zase plyn.



Jako když otevřete natlakovanou láhev. Dojde k poklesu tlaku, a proto vidíte, jak se ven valí bublinky. To přesně by se stalo s krví, kdybychom na sobě neměli skafandr. Což by nás... do několika minut zabilo. Nemluvě o tom, že by bylo opravdu těžké bez tlaku zadržet dech "Přemýšlel jste někdy o tom, co se stane s orgány ve vesmíru? Když vše ostatní poletuje...



vznáší se i orgány, nebo ne?" Všechno se vznáší, včetně vnitřností. Cítíte to. Cítíte, že uvnitř není všechno v normálu. Určité procesy, které musíme dělat každý den – zejména vyprazdňování docela trvá, protože tělo má rádo, když mu gravitace radí, kterým směrem má věci tlačit. Takže když se vše včetně orgánů vznáší, je to docela výzva. Vznáší se dokonce i krev, a proto můžete vidět, že mají astronauti ve vesmíru opravdu velkou, no prostě mají oteklou hlavu, protože se tekutiny v těle přemisťují Astronauti tak mají velkou hlavu.



Časem se té tekutiny zbavíte a vrátíte se zpátky... k téměř normálnímu vzhledu. Další otázka. "Jaký byl nejzajímavější nebo nejlepší vědecký experiment, kterého jste se během roku ve vesmíru zúčastnil?" Je docela těžké si vybrat.



Vybral bych asi tyto dva: První experiment jsme dělali s hlodavci, které jsme pitvali. Obětovali svůj život pro dobro vědy. To zahrnovalo pochopení fyzických následků pobytu ve vesmíru, jako úbytek kostní hmoty a následky na zrak, studovali jsme některé negativní následky. Bylo to opravdu... náročné. Skoro až fascinující. Tak nějak zajímavé, protože se jednalo o přesnou práci, která je časově náročná. A pro nás na Zemi je důležité pochopit, jak fungují procesy, ke kterým ve vesmíru dochází poměrně rychlým tempem.



Podobně jako stárneme na Zemi, ztrácíme kostní a svalovou hmotu, ale ve vesmíru se to děje mnohem rychleji. Dalším experimentem, který se mi moc líbil, bylo pěstovaní květin. Myslím, že si to lidé na Zemi dokáží snadno představit a také to může mít dopad na další cestování vesmírem. Živé organismy také pomáhají z psychologického hlediska, takže tyto dva. Pěstování květin a práce s hlodavci byly pro mě ty nejzajímavější vědecké experimenty, kterých jsem se během roku ve vesmíru zúčastnil.



"Znáte ten smutný pocit po dovolené? Jak se astronauti po pobytu ve vesmíru vyrovnávají s návratem na Zemi?" Není to jednoduché. Když se vrátíte z vesmíru po delší době, co jste tam pracovali, tak vám to opravdu chybí. Ale myslím, že se s tím vyrovnáte stejně jako s ostatními výzvami ve vašem životě. Jste vděční za tu zkušenost a pak prostě jdete dál. Jeden z mých bývalých kolegů, Gennady Padalka, říká, že když jsem na Zemi, chybí nám vesmír, a když jsme ve vesmíru, chybí nám Země.



Když jste zpátky na Zemi, rozhodně vám chybí vesmír. Možná se tam ještě jednou podívám, třeba s tebou, Lanny. To byly poslední otázka. Díky za pozornost a za všechny ty skvělé dotazy. Překlad: sethe www.videacesky.cz