Vzestup moderního populismu

„Populismus pokládá správné otázky, ale neposkytuje promyšlené odpovědi.“ V polovině 70. let, po desetiletích politických nepokojů, to vypadalo, že je Řecko konečně na cestě ke stabilitě. Se zavedením nové ústavy a probíhajícími jednáními o vstupu do evropských institucí mnoho analytiků očekávalo, že se řecká politika bude řídit vzorem většího západního světa. Pak se v roce 1981 dostala k moci politická strana zvaná PASOK.



Charismatický vůdce Andreas Papandreou se postavil proti nové ústavě a obvinil z „národní zrady“ ty, kteří byli u moci. Papandreou byl proti členství Řecka v NATO a v Evropském hospodářském společenství a slíbil, že bude vládnout hlavně pro přilepšení „obyčejného lidu“. Slavně prohlásil: „Neexistují žádné instituce, existují pouze lidé.“ Papandreouův vzestup k moci není ojedinělým případem. V mnoha demokratických zemích na světě charismatičtí vůdci démonizují politické oponenty, znevažují instituce a prohlašují hesla k lidu.



Někteří kritici tento přístup označují za autoritářský nebo fašistický a mnozí tvrdí, že tito vůdci využívají emoce k manipulaci a klamání voličů. Ať už je tento styl politiky etický, rozhodně je demokratický a nese jméno populismus. Termín populismus existuje od starověkého Říma a má své kořeny v latinském slově „populus“, což znamená „lid“.



Od té doby se však populismus používá k popisu desítek politických hnutí, často s protiřečícími a někdy protichůdnými cíli. Populistická hnutí se vzbouřila proti monarchiím, monopolům a širokému spektru mocenských institucí. Nemůžeme zde pokrýt celou historii tohoto pojmu. Místo toho se zaměřujeme na jeden konkrétní typ populismu popisující Papandreouovu administrativu a řadu dalších vlád za posledních 70 let: moderní populismus.



Abychom však pochopili, jak političtí teoretici definují tento fenomén, musíme nejprve prozkoumat, na co reaguje. Po skončení druhé světové války se mnoho zemí chtělo vzdát totalitních ideologií. Hledali nový politický systém, který by upřednostňoval individuální a sociální práva, zaměřil se na politický konsenzus a respektoval právní stát. Výsledkem je, že většina západních zemí přijala dlouhodobou formu vlády zvanou liberální demokracie.



Liberál se tu nevztahuje na žádnou politickou stranu, ale spíše na typ demokracie, který má tři základní složky. Liberální demokracie zaprvé připouštějí, že společnost je plná mnoha často průřezových rozdílů, které vytvářejí konflikty. Zadruhé vyžaduje, aby mnoho frakcí společnosti hledalo v těchto divizích společnou řeč.



Liberální demokracie se nakonec opírají o právní stát a ochranu práv menšin, jak je uvedeno v ústavách a právních předpisech. Dohromady tyto ideály říkají, že tolerance a instituce, které nás chrání před netolerancí, jsou základem funkční a rozmanité demokratické společnosti. Liberální demokracie pomohly přinést stabilitu národům, které je přijaly. Ale jako každý vládní systém nevyřešily všechno.



Stále větší rozdíly v bohatství mimo jiné vedly k nezabezpečeným komunitám, které nedůvěřovaly svým bohatým sousedům ani svým politickým vůdcům. V některých případech politická korupce dále poškodila důvěru veřejnosti. Rostoucí podezření a zášť kolem těchto politiků přiměly občany hledat nový druh vůdce, který by zpochybnil zavedené instituce a dal na první místo potřeby lidí. V mnoha ohledech tato reakce ukazuje demokracii v akci. Pokud má většina populace pocit, že její zájmy nejsou dostatečně vyslyšeny, mohou si zvolit vůdce, kteří to změní pomocí stávajících demokratických systémů.



Ale takto mohou dnešní asertivní populističtí kandidáti zničit demokracii. Moderní populisté se identifikují jako ztělesnění „vůle lidu“ a tyto zájmy staví nad instituce, které chrání jednotlivce a sociální práva. Moderní populisté tvrdí, že tyto instituce řídí samoúčelná vládnoucí menšina, která se snaží ovládnout drtivou většinu ctnostných obyčejných lidí. Výsledkem je, že politika již není o hledání kompromisu a konsensu skrze tolerantní demokratické instituce.



Tito vůdci se spíše snaží překroutit to, co vidí jako narušený systém. To znamená, že tam, kde má liberální demokracie maximální respekt k institucím, jako jsou soudní síně, svobodný tisk a národní ústavy, moderní populisté pohrdají jakýmkoli zřízením, které nesouhlasí s takzvanou „společnou vůlí.“ Moderní populistické strany vznikly na mnoha místech, ale vůdci těchto hnutí jsou si pozoruhodně podobní.



Často jsou to charismatičtí jedinci, kteří se identifikují jako ztělesnění „vůle lidí“. Dávají svým podporovatelům přehnané sliby a své oponenty nazývají zrádci, kteří aktivně podkopávají zemi. Ať už jsou tito politici upřímní věřící nebo manipulativní oportunisté, uvolněná dynamika může být pro liberální demokracii hluboce destabilizující. I když moderní populističtí vůdci nedodržují své nejvýstřednější sliby, jejich dopad na politický diskurz, právní stát a důvěru veřejnosti může přetrvat dlouho po opuštění jejich funkcí.



Překlad: Kara www.videacesky.cz