Horská dráha bez automatické brzdyTom Scott
5
V tomto videu nás Tom vezme na jednu z nejstarších horských drah na světě. V té musí s návštěvníky jet řidič, protože disponuje jenom ruční brzdou.
Přepis titulků
Toto je druhá nejstarší horská dráha na světě. Jmenuje se Great Scenic Railway a je v Luna Parku v australském Melbourne. Postavili ji v roce 1912 a patří k málu horských drah, které stále mají manuální brzdu. To znamená, že každou jízdu provází člověk jako Freya, který ovládá brzdy. Musí všechno načasovat a zařídit, že návštěvníci projedou trasu přesně tou správnou rychlostí. Samozřejmě jsem se Freyi a jejího týmu chtěl zeptat, jak to celé funguje, ale radši počkám, až bude mít Freya míň práce.
Jezdím tu už pět nebo šest let a moc mě to baví. Není to běžná práce, vozit lidi na horské dráze. Většinou se snažíme, aby každý z týmu jezdil maximálně hodinu v kuse, protože je to únavné, brždění té soupravy je manuální práce. Trénink obvykle trvá 24 hodin čistého času, patří k němu projití trasy, teorie a samozřejmě velká spousta jízd. Tak jako v autoškole se snažíme, aby řidiči zažili co nejvíce situací.
Nečekal jsem, že se na 110 let staré horské dráze dokonce proletím. A hezký výhled tu mají taky. Všechno závisí na aktuálních podmínkách. Neexistuje univerzální návod, jak tu soupravu řídit. A každý řidič řídí trochu jinak. Samozřejmě nepostavíme nové řidiče hned k brzdě, ať se snaží. Už jenom stát na horské dráze je zvláštní, když si na to zvyknou, pustíme nováčky za brzdu a zkušenější trenér jim vysvětluje, kdy brzdit, a kdy ne.
Potom už zbývá jenom spousta jízd, aby si vyzkoušeli co nejvíce podmínek. Každá jízda je jiná a řidič se musí umět rozhodovat. Když hodně fouká ze špatné strany, přerušíme provoz dráhy, takže musíme sledovat větrný radar a podobně, abychom měli přehled. Zároveň mají naši řidiči zkušenosti a odhadnou, jak vítr ovlivní jízdu. Za deště také nejezdíme, protože by se souprava moc rozjela, potom je těžké správně zpomalovat.
Když se souprava zastaví, například kvůli větru, přijde za námi tým, který má výcvik, jak se pohybovat na dráze, a ten potom soupravu postrčí, aby se rozjela. To pasažéry baví. Tahle dráha je stará více než 100 let, ale musí splnit dnešní bezpečnostní nároky a také se podrobit moderním inspekcím. Jak to probíhá? Co se týče moderních nároků na bezpečnost, musíme vyjednávat s památkovým úřadem a najít co nejcitlivější způsob, jak dosáhnout kýženého výsledku.
Je složité tu rovnováhu najít a údržba dráhy je velmi nákladná. Údržba musí probíhat neustále a žádné součástky nekoupíte v krámě. Jedná se o zařízení ze začátku 20. století. Snažíme se co nejčastěji nahrazovat součástky autentickými díly, proto je musíme nechávat vyrábět zvlášť. Je to nekonečná práce. Po dráze jezdí jen dvě soupravy. První musí pokaždé projet půlku dráhy, než vyrazí na cestu druhá souprava.
Dráha je semafory rozdělená na čtyři bloky. Na dráze jsou také dvě zastávky. To se zavedlo před asi 20 lety. Moderní legislativa vyžaduje, abychom zvážili každé možné riziko. Čím déle nějaké riziko ignorujete, tím spíše k něčemu opravdu dojde. Diskutuje se také o modernizaci řízení, aby se souprava dala zabrzdit na dálku. Tyhle věci jsou na seznamu a dřív nebo později k tomu dojde. To je bez debat.
- Moc děkuju, Freyo. - Rádo se stalo. Překlad: jesterka www.videacesky.cz
Jezdím tu už pět nebo šest let a moc mě to baví. Není to běžná práce, vozit lidi na horské dráze. Většinou se snažíme, aby každý z týmu jezdil maximálně hodinu v kuse, protože je to únavné, brždění té soupravy je manuální práce. Trénink obvykle trvá 24 hodin čistého času, patří k němu projití trasy, teorie a samozřejmě velká spousta jízd. Tak jako v autoškole se snažíme, aby řidiči zažili co nejvíce situací.
Nečekal jsem, že se na 110 let staré horské dráze dokonce proletím. A hezký výhled tu mají taky. Všechno závisí na aktuálních podmínkách. Neexistuje univerzální návod, jak tu soupravu řídit. A každý řidič řídí trochu jinak. Samozřejmě nepostavíme nové řidiče hned k brzdě, ať se snaží. Už jenom stát na horské dráze je zvláštní, když si na to zvyknou, pustíme nováčky za brzdu a zkušenější trenér jim vysvětluje, kdy brzdit, a kdy ne.
Potom už zbývá jenom spousta jízd, aby si vyzkoušeli co nejvíce podmínek. Každá jízda je jiná a řidič se musí umět rozhodovat. Když hodně fouká ze špatné strany, přerušíme provoz dráhy, takže musíme sledovat větrný radar a podobně, abychom měli přehled. Zároveň mají naši řidiči zkušenosti a odhadnou, jak vítr ovlivní jízdu. Za deště také nejezdíme, protože by se souprava moc rozjela, potom je těžké správně zpomalovat.
Když se souprava zastaví, například kvůli větru, přijde za námi tým, který má výcvik, jak se pohybovat na dráze, a ten potom soupravu postrčí, aby se rozjela. To pasažéry baví. Tahle dráha je stará více než 100 let, ale musí splnit dnešní bezpečnostní nároky a také se podrobit moderním inspekcím. Jak to probíhá? Co se týče moderních nároků na bezpečnost, musíme vyjednávat s památkovým úřadem a najít co nejcitlivější způsob, jak dosáhnout kýženého výsledku.
Je složité tu rovnováhu najít a údržba dráhy je velmi nákladná. Údržba musí probíhat neustále a žádné součástky nekoupíte v krámě. Jedná se o zařízení ze začátku 20. století. Snažíme se co nejčastěji nahrazovat součástky autentickými díly, proto je musíme nechávat vyrábět zvlášť. Je to nekonečná práce. Po dráze jezdí jen dvě soupravy. První musí pokaždé projet půlku dráhy, než vyrazí na cestu druhá souprava.
Dráha je semafory rozdělená na čtyři bloky. Na dráze jsou také dvě zastávky. To se zavedlo před asi 20 lety. Moderní legislativa vyžaduje, abychom zvážili každé možné riziko. Čím déle nějaké riziko ignorujete, tím spíše k něčemu opravdu dojde. Diskutuje se také o modernizaci řízení, aby se souprava dala zabrzdit na dálku. Tyhle věci jsou na seznamu a dřív nebo později k tomu dojde. To je bez debat.
- Moc děkuju, Freyo. - Rádo se stalo. Překlad: jesterka www.videacesky.cz
Komentáře (0)