Zpět na seznam4.5 (19 hodnocení)
L1ghtPublikováno: 6 let
Načítám přehrávač...
Velký skok vpřed
8:37
10.3K zhlédnutí
L1ghtVelký skok vpřed byl název čínské politiky v letech 1958 až 1962, která si kladla za cíl skokové navýšení čínské produkce a vybudování komunistické společnosti prostřednictvím radikálních politicko-ekonomických reforem. Výsledkem byl jeden z nejstrašlivějších hladomorů v historii lidstva. V dnešním videu z kanálu Simple History se podrobněji podíváme na okolnosti této děsivé kapitoly moderních dějin.
Velký skok vpřed 1958 až 1962 V roce 1949 zvítězila Komunistická strana Číny v brutální a zarputilé občanské válce. Její vůdce Mao Ce-tung plánoval radikální přeměnu Číny, která i přes svou rozlohu a husté zalidnění byla politicky slabá, velmi tradiční a postrádala průmysl. Komunisté začali Čínu modernizovat. Vypracovali první pětiletý plán v roce 1952.
Ten napodoboval sovětský model industrializace. To znamenalo rozsáhlé investice do těžkého průmyslu ve městech s úmyslem navýšení produkce. Problém byl v tom, že čtyři pětiny populace žily na venkově a jednoduše nebylo dost lidí pro práci v těžkém průmyslu, který by dovolil vysněný růst. Množství zemědělstvím produkovaných potravin nebylo dost vysoké, aby umožňovalo industriální pracovní síle další růst a udrželo dělníky syté.
Mao tedy obrátil svou pozornost na venkov. Venkovská Čína byla hluboce tradiční, společnost se zakládala na rodině a úctě ke starším. Rolníci obdělávali půdu v malých rodinných skupinách, ponechávali si většinu úrody a prodávali jen malou část. Podle Maa, usilujícího o vybudování komunistické společnosti, kde každý pracuje pro stát, a národa schopného konkurovat USA a SSSR, se toto muselo změnit.
Pozemkové reformy, kterými stát odebíral půdu bohatým a přerozděloval ji rolníkům, přišly krátce poté, co se komunisté chopili moci. Kolektivizace, u které rolníci ztráceli část své půdy a místo ní pracovali na půdě ve vlastnictví státu, se začala objevovat také. Mao věřil, že to nestačí k expanzi zemědělské i industriální produkce, proto v roce 1958 představil druhý pětiletý plán.
Ten se stal známým pod názvem Velký skok vpřed. Sovětský model rozvoje byl nyní odmítnut. Zemědělská a politická rozhodnutí byla decentralizována. Odborné znalosti ve státní byrokracii byly zpochybněny zvýšeným důrazem na politickou ideologii. Plánem bylo přimět venkovské rolníky k práci na plný výkon. To by vedlo k přebytkům v zemědělství, jejichž část se mohla přerozdělit vládou, nasytit industriální dělníky a tím rozšířit produkci ve městech.
Hledala se rovněž metoda zorganizování venkovských pracovníků pro přímé přispění k industriální produkci. Ke splnění všech úkolů bylo nařízeno založení komun v obřím měřítku. V řádu měsíců byly miliony rolníků nuceně spojeny ve velké komuny o velikosti 20 000 lidí a více. Tyto komuny znamenaly naprostý konec drobného individuálního vlastnictví. Od té chvíle všichni farmáři z komuny kolektivně odpovídali za úrodu dané půdy.
Doufalo se, že práce bude efektivnější a rapidně poroste produkce potravin, tím pádem pomůže růstu zemědělství i průmyslu současně a předejde se nedostatku jídla, který dříve brzdil průmysl. Organizace komun rovněž poskytovala zařízení dětské péče pro nejmenší a domy spokojenosti pro nejstarší. Tím uvolňovali pracovníky k jejich práci. Politika kolektivizace byla podporována širokou škálou programů propagandy. Lidé byli povzbuzováni, aby přispěli čímkoli. Například tlučením do hrnců, které odrazovalo vrabce od pojídání úrody, či jejich střílením.
Zpočátku podporovaly Velký skok nadšené miliony lidí. Zejména proto, že znamenal snadněji dostupné jídlo v kuchyních komun bez ohledu na odvedenou práci jednotlivce. Politici také přerozdělili a posílili vliv lokálních představitelů na venkově, jejichž úkolem byla správa komun. Mao rovněž chtěl po zemědělcích, aby přispívali k průmyslu pod sloganem Chůze na dvou nohách.
Zemědělští pracovníci byli přeřazeni z práce na farmách do venkovských továren. Dále se zakládaly domácí pece, ve kterých farmáři s minimem zkušeností produkovali železo a ocel. Vše od hrnců na vaření po radiátory mělo být roztaveno, zatímco z dřevěného nábytku a stromů se stalo palivo. Plánem bylo navýšit čínskou produkci oceli z ročních pěti milionů tun v roce 1957 na masivních sto milionů tun každoročně do roku 1962. Do podzimu 1958 se většině zdálo, že věci jdou dobře.
Realita se ale ukrývala za neobvykle dobrým počasím tohoto roku, které vedlo k vysoké úrovni zemědělské produkce. Koncem roku se někteří funkcionáři začali obávat a uvědomili si, že v přehnaném optimismu snědli pracovníci z venkova příliš mnoho úrody. Tím klesly zásoby pro zimu a jaro následujícího roku nebezpečně nízko. Řada z nich také postřehla, že velká část pracovníků postrádala motivaci k práci v takto velkých komunách. Nebo problémy s přepravou a zásobami, které vyvolávaly spory.
Ocel, produkovaná venkovskými dělníky, se často ukázala jako nepoužitelná a z velké části se nechávala zrezivět. Přemístění tak velkého množství zemědělců do továren vedlo k nedostatku pracovníků na farmách. Plašení a střílení vrabců způsobilo vážnou ekologickou nerovnováhu. Ta vyústila v rozpuk havěti. Včetně hmyzu, požírajícího úrodu, nyní bez predátorů. Hluboká orba byla další politikou, která silně poškozovala úrodu.
Namísto zasévání do běžné hloubky se semena měla sázet do hloubky pěti stop, tedy jednoho a půl metru, a velmi blízko k sobě. Výsledkem byl výrazně zhoršený růst osiva v důsledku přeplněnosti. Mao rychle začal mluvit o zredukování Velkého skoku. Brzy ale zasáhla politická rivalita a podezřívavost, jelikož Mao nařizoval čistky k odstranění kritiků jeho politiky. Důsledkem bylo povzbuzení místních funkcionářů, zoufale chránících své pozice, k pokračující podpoře Velkého skoku.
Nyní ještě výrazněji než dříve. Navzdory skutečnosti, že se zemědělská produkce nezvětšovala, si tito funkcionáři nedovolovali zpochybnit rozkazy, které po nich požadovaly odesílání větších podílů obilí do měst. To mělo za následek děsivý hladomor venkovanů, který se ještě zhoršil se suchem a povodněmi v letech 1959 a 1960.
Kuchyně komun, ve kterých se roku 1958 rozdávala rýže zdarma, zásadně omezovaly dávku přidělených potravin a v nejhorších případech neměly k dispozici vůbec nic. Pracovníci, kteří nesplnili své kvóty, nedostali ani své porce jídla. Takže ti, kteří nebyli schopni práce, vyhladověli k smrti. Byly zaznamenány případy, kdy se jedlo vše živé či rostoucí, co ještě zbylo. Husy, kočky, psi, vrstvy omítky ze zdí, listí, kůra ze stromů. Konzumovalo se vše. Když toto došlo, lidé se uchylovali dokonce ke kanibalismu a vraždění pro zahnání extrémního hladu.
Navzdory venkovskému hladomoru Mao pokračoval v exportu obilí do světa a odmítal každou cizí pomoc, aby si zachoval tvář a přesvědčil lid, že jeho plány fungují. Jakmile začal přísun potravin do měst klesat, zasáhl hladomor i městské oblasti. Nižší odhady počtu mrtvých v důsledku Velkého skoku jsou kolem 18 milionů, ale vyšší odhady tvrdí, že zemřelo zhruba 45 milionů lidí.
Mao byl považován za odpovědného mnoha členy komunistické strany. Udržel si místo předsedy strany, ale od roku 1962 převzali řadu politických a ekonomických rozhodnutí jiní lidé. Komuny byly omezeny. Znovu se povolilo individuální farmaření a průmysloví pracovníci dostávali větší motivační odměny za těžkou práci. Mao ovšem zůstal mocnou figurou, schopnou začít kulturní revoluci v roce 1966.
Překlad: L1ght www.videacesky.cz
Ten napodoboval sovětský model industrializace. To znamenalo rozsáhlé investice do těžkého průmyslu ve městech s úmyslem navýšení produkce. Problém byl v tom, že čtyři pětiny populace žily na venkově a jednoduše nebylo dost lidí pro práci v těžkém průmyslu, který by dovolil vysněný růst. Množství zemědělstvím produkovaných potravin nebylo dost vysoké, aby umožňovalo industriální pracovní síle další růst a udrželo dělníky syté.
Mao tedy obrátil svou pozornost na venkov. Venkovská Čína byla hluboce tradiční, společnost se zakládala na rodině a úctě ke starším. Rolníci obdělávali půdu v malých rodinných skupinách, ponechávali si většinu úrody a prodávali jen malou část. Podle Maa, usilujícího o vybudování komunistické společnosti, kde každý pracuje pro stát, a národa schopného konkurovat USA a SSSR, se toto muselo změnit.
Pozemkové reformy, kterými stát odebíral půdu bohatým a přerozděloval ji rolníkům, přišly krátce poté, co se komunisté chopili moci. Kolektivizace, u které rolníci ztráceli část své půdy a místo ní pracovali na půdě ve vlastnictví státu, se začala objevovat také. Mao věřil, že to nestačí k expanzi zemědělské i industriální produkce, proto v roce 1958 představil druhý pětiletý plán.
Ten se stal známým pod názvem Velký skok vpřed. Sovětský model rozvoje byl nyní odmítnut. Zemědělská a politická rozhodnutí byla decentralizována. Odborné znalosti ve státní byrokracii byly zpochybněny zvýšeným důrazem na politickou ideologii. Plánem bylo přimět venkovské rolníky k práci na plný výkon. To by vedlo k přebytkům v zemědělství, jejichž část se mohla přerozdělit vládou, nasytit industriální dělníky a tím rozšířit produkci ve městech.
Hledala se rovněž metoda zorganizování venkovských pracovníků pro přímé přispění k industriální produkci. Ke splnění všech úkolů bylo nařízeno založení komun v obřím měřítku. V řádu měsíců byly miliony rolníků nuceně spojeny ve velké komuny o velikosti 20 000 lidí a více. Tyto komuny znamenaly naprostý konec drobného individuálního vlastnictví. Od té chvíle všichni farmáři z komuny kolektivně odpovídali za úrodu dané půdy.
Doufalo se, že práce bude efektivnější a rapidně poroste produkce potravin, tím pádem pomůže růstu zemědělství i průmyslu současně a předejde se nedostatku jídla, který dříve brzdil průmysl. Organizace komun rovněž poskytovala zařízení dětské péče pro nejmenší a domy spokojenosti pro nejstarší. Tím uvolňovali pracovníky k jejich práci. Politika kolektivizace byla podporována širokou škálou programů propagandy. Lidé byli povzbuzováni, aby přispěli čímkoli. Například tlučením do hrnců, které odrazovalo vrabce od pojídání úrody, či jejich střílením.
Zpočátku podporovaly Velký skok nadšené miliony lidí. Zejména proto, že znamenal snadněji dostupné jídlo v kuchyních komun bez ohledu na odvedenou práci jednotlivce. Politici také přerozdělili a posílili vliv lokálních představitelů na venkově, jejichž úkolem byla správa komun. Mao rovněž chtěl po zemědělcích, aby přispívali k průmyslu pod sloganem Chůze na dvou nohách.
Zemědělští pracovníci byli přeřazeni z práce na farmách do venkovských továren. Dále se zakládaly domácí pece, ve kterých farmáři s minimem zkušeností produkovali železo a ocel. Vše od hrnců na vaření po radiátory mělo být roztaveno, zatímco z dřevěného nábytku a stromů se stalo palivo. Plánem bylo navýšit čínskou produkci oceli z ročních pěti milionů tun v roce 1957 na masivních sto milionů tun každoročně do roku 1962. Do podzimu 1958 se většině zdálo, že věci jdou dobře.
Realita se ale ukrývala za neobvykle dobrým počasím tohoto roku, které vedlo k vysoké úrovni zemědělské produkce. Koncem roku se někteří funkcionáři začali obávat a uvědomili si, že v přehnaném optimismu snědli pracovníci z venkova příliš mnoho úrody. Tím klesly zásoby pro zimu a jaro následujícího roku nebezpečně nízko. Řada z nich také postřehla, že velká část pracovníků postrádala motivaci k práci v takto velkých komunách. Nebo problémy s přepravou a zásobami, které vyvolávaly spory.
Ocel, produkovaná venkovskými dělníky, se často ukázala jako nepoužitelná a z velké části se nechávala zrezivět. Přemístění tak velkého množství zemědělců do továren vedlo k nedostatku pracovníků na farmách. Plašení a střílení vrabců způsobilo vážnou ekologickou nerovnováhu. Ta vyústila v rozpuk havěti. Včetně hmyzu, požírajícího úrodu, nyní bez predátorů. Hluboká orba byla další politikou, která silně poškozovala úrodu.
Namísto zasévání do běžné hloubky se semena měla sázet do hloubky pěti stop, tedy jednoho a půl metru, a velmi blízko k sobě. Výsledkem byl výrazně zhoršený růst osiva v důsledku přeplněnosti. Mao rychle začal mluvit o zredukování Velkého skoku. Brzy ale zasáhla politická rivalita a podezřívavost, jelikož Mao nařizoval čistky k odstranění kritiků jeho politiky. Důsledkem bylo povzbuzení místních funkcionářů, zoufale chránících své pozice, k pokračující podpoře Velkého skoku.
Nyní ještě výrazněji než dříve. Navzdory skutečnosti, že se zemědělská produkce nezvětšovala, si tito funkcionáři nedovolovali zpochybnit rozkazy, které po nich požadovaly odesílání větších podílů obilí do měst. To mělo za následek děsivý hladomor venkovanů, který se ještě zhoršil se suchem a povodněmi v letech 1959 a 1960.
Kuchyně komun, ve kterých se roku 1958 rozdávala rýže zdarma, zásadně omezovaly dávku přidělených potravin a v nejhorších případech neměly k dispozici vůbec nic. Pracovníci, kteří nesplnili své kvóty, nedostali ani své porce jídla. Takže ti, kteří nebyli schopni práce, vyhladověli k smrti. Byly zaznamenány případy, kdy se jedlo vše živé či rostoucí, co ještě zbylo. Husy, kočky, psi, vrstvy omítky ze zdí, listí, kůra ze stromů. Konzumovalo se vše. Když toto došlo, lidé se uchylovali dokonce ke kanibalismu a vraždění pro zahnání extrémního hladu.
Navzdory venkovskému hladomoru Mao pokračoval v exportu obilí do světa a odmítal každou cizí pomoc, aby si zachoval tvář a přesvědčil lid, že jeho plány fungují. Jakmile začal přísun potravin do měst klesat, zasáhl hladomor i městské oblasti. Nižší odhady počtu mrtvých v důsledku Velkého skoku jsou kolem 18 milionů, ale vyšší odhady tvrdí, že zemřelo zhruba 45 milionů lidí.
Mao byl považován za odpovědného mnoha členy komunistické strany. Udržel si místo předsedy strany, ale od roku 1962 převzali řadu politických a ekonomických rozhodnutí jiní lidé. Komuny byly omezeny. Znovu se povolilo individuální farmaření a průmysloví pracovníci dostávali větší motivační odměny za těžkou práci. Mao ovšem zůstal mocnou figurou, schopnou začít kulturní revoluci v roce 1966.
Překlad: L1ght www.videacesky.cz
Související videa
Komentáře
Žádné komentářeBuďte první, kdo napíše komentář