Budování hranice ve 4600 metrechVox

Právě v džípu projíždíme řekou. Tisíce let kreslili lidé na planetě čáry, rozdělovali ji na národy, ale existují místa, která žádný národ, říše ani stát nezkrotily. Zdejší podmínky jsou naprosto nepoddajné. Země, která je tak vysoko, tak drsná, že ji státy nejsou schopné ovlivňovat. Za chvíli budeme ve 4000 metrech. Začínám pociťovat následky. Říká se tomu nestátní prostory.

Rozhodně mám pocit, že tu lidé nikdy neměli být. A lidé, kteří se tu usadili, hledali útočiště před hranicemi. Žije se tak lépe, je to pohodlnější bez hranic. Ale i tady, v nejvyšším pohoří na světě, tento nestátní způsob života končí. Překlad: jesterka www.videacesky.cz Nestátní prostory existovaly vždycky po celém světě. Většinou vysoko v horách, mimo dosah jakékoli vlády a lidé, kteří tu žijí, tu nejsou náhodou.

Většinou jsou to komunity, které uprchly do hor, aby unikly šířícím se vládním silám. Některé komunity unikaly chycení jako lidé v Africe, kteří utíkali před arabským a atlantským obchodem s otroky. Další skupiny odešly do odlehlých oblastí, aby unikly vládcům, kterým vzdorovaly. Od Inuitů v Arktidě přes Berbery v severní Africe až po Jivary v amazonských pralesích, příklady se dají najít po celém světě. Lidé, kteří si vybrali drsný terén místo daní, války, hladomoru a podrobení se státu.

Dnes existuje asi 5000 skupin domorodců v 90 zemích, asi 370 milionů lidí. 70 % z nich žije v Asii. Většina těch skupin se začlenila do států, ale ti, kteří přebývají hluboko v horách, byli kvůli přírodním podmínkám mimo vliv jakékoli centralizované vlády. Přijel jsem sem nahoru, abych navštívil komunitu, která do hor uprchla před 1 200 lety. Tehdy Tibetská říše, která je odsud na sever, formovala vlastní stát, který rostl.

Zatímco říše rostla, její hranice obsáhly náboženství bön. Toto náboženské uskupení bylo starší než budhismus. Bönisté bojovali za zachování své kultury pod nadvládou Tibetské říše. Vzdorovali říši, ale nakonec selhali. Ale místo aby se asimilovali, uprchli do těchto hor. Tady si zařídili život daleko od vojska, daní, náboženství a správy Tibetské říše. A ten život pokračuje i dnes.

Časem byla celá tato oblast vtažena do moderní země, Nepálu, a Tibet, odkud tito lidé přišli se stal součástí Číny. Tito lidé se ale nepovažují za Číňany ani za Nepálce. Lidé tady chtějí, aby se jejich děti učily tibetštinu, protože k té kultuře máme blíž. Těch 25 rodin, které tu bydlí, má vlastní identitu. Mluví vlastním nářečím tibetštiny. Obživu získávají především ze země, obdělávají ji a chovají dobytek.

Pohoří Himaláje je na nestátní prostory obzvlášť bohaté. Je tu dokonce tolik příkladů, že skupina antropologů tvrdí, že by to měla být samostatná oblast. Používají pojem Zomia pro popis toho dlouhého pohoří, kde se lidé na tisíce let usídlili, bez pomoci vlád nebo států. Hranice teoretické Zomie zahrnují 100 milionů lidí. Leží v 8 zemích, ale v každé je pouze na okraji. Různorodí lidé, kteří v ní žijí, komunikují se svými vládami v různé míře.

Přijel jsem do této oblasti, jedné z nejodlehlejších v Zomii. Ale i tady je cítit, že nestátní dny Zomie jsou sečteny. Ať tu jdete kamkoliv, všude uvidíte stáda zvířat a pastýře, kteří je vodí horami. Když jsem opustil vesnici bönistů, šel jsem na sever a narazil na další komunitu. Způsob života této rodiny je založený téměř výhradně na pohybu jejich zvířat. Jsme ve 4 200 metrech, Tibet je hned za tímto vrchem a dneska se potuluju s partou jaků.

Naši předci tohle dělali už od nepaměti. Tahle rodina je nomádská, během roku se neustále přesouvají. Na chvíli jsou na téhle louce, kde se jejich jaci pasou, a potom se posunou o kus dál. Tráva tady má mezitím čas zregenerovat, trus těch jaků pohnojí půdu a oni se sem vrátí třeba příští rok a najdou pastvinu plnou krásné trávy. V té jsou živiny a jaci ji mohou znovu spást.

A není tu žádné vnější přispění, žádné hnojivo nebo zavlažování. A celý tento proces závisí na možnosti volně se v této oblasti pohybovat. To stovky let nebyl problém, protože tu nebyly hranice nebo kontroly. To se ale velice rychle mění. Tady se mluví tibetštinou. Mnoho horských komunit se vždy považovalo za Tibeťany a do Tibetu se jejich členové volně pohybovali kvůli obchodu a náboženským rituálům. Ale v roce 1950 Čína kontroverzně anektovala Tibet.

Nakonec byla s Nepálem vyjednána tato hranice. Ta ale přímo prochází tím, co tito lidé považují za Tibet. Pastevci jaků, které jsem potkal, žijí hlavně na nepálské straně, a naštěstí pro ně existovala ta hranice jenom teoreticky. Nadále vodili svá zvířata na pastvu hluboko do Tibetu tak jako už stovky let. Ale během těch let Čína zbohatla, což vedlo k novému zájmu ukazovat svůj vliv a chránit své hranice.

Především v Tibetu, kam lidé prchali před Čínskou vládou. Čína má nyní peníze, technologii a geopolitický motiv tuto oblast zkrotit. Začali drtit tibetská povstání a zařizovat vojenské základny na tibetské plošině. V roce 1991 postavili na hranici plot, který ukončil neomezený pohyb, na kterém tito lidé záviseli celá století. Ztratili jsme hodně půdy na druhé straně. Teď jsme tu zamčení a není dost pastvin. Samozřejmě mě z toho bolí srdce. Vždycky to byla naše půda, ale teď nemůžeme nikam jít, nemáme na tu půdu žádné právo.

Toto místo, které bylo pro hranice vždy příliš vysoko, se najednou muselo poprvé přizpůsobit konceptu mezí a kontroly od dalekých vlád. Většina z nich tu práci opustila kvůli hranici a nedostatku pastvin. Chtěl jsem se na ten plot podívat. Ve více než 4 500 metrech to musí být jedna z nejvýše položených hranic světa. Jsem na větrné Tibetské náhorní plošině a dívám se na tu hranici. Jsme od ní asi půl kilometru a stalo se něco zvláštního.

Můj řidič, který je Nepálec, zastavil a řekl, že dál nemůžeme. Ptal jsem se, proč k tomu plotu nemůžeme, když jsme na nepálském území. Kdekoli jinde by to nebyl problém. Řekl, že by přišli Číňané a sebrali nás. Ještě pořád jsme na nepálské straně, ale Číňané sem pravidelně chodí, pokládají otázky, dokonce náhodně zatýkají lidi. Sledují to tady. Mají pozorovací věže, dokonce na nepálské straně. Čína má teď technologii a politický motiv, aby ovládla tuto drsnou oblast, militarizovala svou hranici.

- Právě teď nás sledují dalekohledem. - Dobře, měli bychom jet. Není to jediný pokus cizí vlády zkrotit tuto oblast. Vlády Nepálu, Indie a Číny tady také staví první silnice. Je to ambiciózní cíl. Na silnici se sesula půda, takže v džípu dál nemůžeme. Musíme pěšky. Myšlenka za tím je, že systém silnic by mohl být obchodní tepnou Himalájí, časem.

Zase stojíme. Tentokrát u vodopádu. Na druhé straně je 60metrový sráz. Takže ačkoliv ty vládní síly terénem pomalu postupují, potrvá to dlouho a nebude to jednoduché. Pomalu se posouvají, ale tohle místo nebylo určeno ke zkrocení. Se vznikem silnice se lidé odklonili od starých domorodých tradic směrem k novému způsobu života. Nepál je vmáčknutý mezi dvě největší země na planetě, které jsou rozdělené tím obrovským pohořím.

Silnice by pro ty dvě země vytvořila úžasné obchodní příležitosti. Proto se vyrojilo mnoho projektů s cílem vytvořit tady sjízdnou silnici. Indická vláda financuje projekty jako třeba tento most. A místní mi řekli, že Čína pravidelně posílá stavební materiál.. Potrvá dlouho, než se po té silnici bude moci převážet větší množství zboží, ale už teď mění vztah, který mají ty komunity s vnějším světem. Posouvá jejich ekonomiku od směnného obchodu k peněžnímu trhu, obyvatelé si mohou zřídit obchody s levným čínským zbožím.

A jako u každé změny jsou tu vítězové a poražení. Hodně trpíme, protože nemáme peníze na nákupy. Všechno tady je vyrobené z jaků. Ten stan je celý z jačí vlny, jačí sýr, čaj s jačím máslem. Pijí jačí mléko, které je velice lahodné. Tito lidé, kteří jsou zvyklí na směnný obchod a kteří žijí z produktů ze svých zvířat, se těžko integrují.

Těžko hledají místo v nové ekonomice založené na penězích a mezinárodním trhu. Tolik se toho změnilo. Mnoho chudých lidí bohatne. Lidé kupují domy a obchody ve vsi, a my zatím stále děláme tu těžkou práci, staráme se o zvířata. Ta komunita bönistů, jejíž zvyky se v horách tak dobře zachovaly, také pocítila následky silnice. Nejhorší to bude rozhodně pro místní kulturu. Hodně se mění. Lidé odcházejí, hlavně děti.

Rodiče pro ně chtějí vzdělání, a posílají je proto do Indie nebo Káthmándú. Mnoho těch dětí bude celé své dětství vyrůstat mimo tuto komunitu. Zjistili jsme, že když se děti vrátily, nevěděly nic o své kultuře a tradicích. Nezapomínejme, že se tu ti lidé usadili právě proto, aby svou kulturu zachovali. Takže z toho, že mizí přes noc kvůli modernizaci, mají ti lidé strach. Vyřešili to tak, že postavili školu, ve které děti učí o svých tradicích a učí je jazyk této komunity. Ale i přes rušivé následky silnice, je většina lidí ráda, že existuje.

Jsou to velké změny. Silnice nám usnadnila život. Už nemusíme nosit všechno na zádech. Bývalo náročné přesouvat zboží průsmyky, většinou na koních nebo mulách. Teď mohou z obou stran projíždět vozidla. Je to efektivnější a výdělečnější. Na čínském zboží se dá dnes velmi vydělat. Přístup k různým výrobkům nám usnadňuje život, máme přístup ke zdravotnickému a vzdělávacímu systému. Po celá staletí lidé utíkali před moderní civilizací do hor.

Ale o několik generací později mohou někomu hory připadat spíše jako past než útočiště. Kdybychom mohli, usadili bychom se a založili obchod. Byli bychom tak šťastnější. Tím by se nám splnil sen. Doufáme, že toho jednou dosáhneme.