Lockdown: Už nemůžeme!heute show

Překlad: lenkaz www.videacesky.cz Co to tam děláš? Já? Vyšiluju. CHYTROLÍN DISKUZNÍ ORGIE O KORONAVIROVÝCH OPATŘENÍCH KAPITOLA PRVNÍ: NIKDO TO NECHÁPE Já už nemůžu.

Pořád jen vysedávat. Žádné kino, žádný sport, hele, já tloustnu. Už týdny jím jen to, co jsem sám uvařil! To Bůh určitě nechtěl. Že tloustneš, nebo co? Ne, to, co tam rozhodujou politici. Kina i restaurace zavřené, ale všichni jezdí metrem do práce.

To ať mi vysvětlí. Zdravím. Řekl někdo vysvětlit? Bože můj. Ne, to jsem já! Žádný strach, držím si odstup. To přesně myslím! My od sebe udržujeme odstup 1,5 metru a v metru je skupinové mazlení.

Co to je za opatření? Tak zaprvé: Opatření nemusí být perfektní, aby byla rozumná. Politika musí uvažovat. Nákupy, cesty do práce: bezpodmínečně nutné. Restaurace a kina bohužel ne. Každá redukce kontaktů pomáhá. A naprosto upřímně: Pár měsíců bez chlastání ti jen prospěje. To určitě. Teď už začínám chlastat v poledne. Odkdy je v devět poledne? Centrum bylo před Vánocema narvané, ale živá hudba zakázaná.

To je nespravedlivé, ale zaprvé: Nákup základních potravin je, pozor slovní hříčka, základ. Zadruhé: Jak dlouho jsi ty v supermarketu? Dovnitř, vzít mraženou pizzu a pivo, zaplatit a zase ven. Maximálně 15 minut. A vedle nikoho nestojíš dýl než třeba 2 minuty. Aneb „doba na jednom místě“.

Podle virologů je uvnitř kritickou hranicí 15 minut kontaktu, pak je to nebezpečné. Na koncertě s ostatníma dýcháš 2, 3 hodiny. U Wagnerova Soumraku bohů dokonce přes čtyři hodiny. Wagnera znáš? Jde to, ale mám radši Tonno z restaurace. Ty vždycky kupuješ tu levnou. Ukážu ti to na Spotify. Spotify, jasně, to znám.

O 4 HODINY A 15 MINUT POZDĚJI To je něco. Vzdávám to. KAPITOLA DRUHÁ: ŽIVOT JE VÍC NEŽ JEN PRÁCE A NÁKUPY To myslím, necháváme kulturu umřít! Tady jde jen o práci a nákupy, ale já jsem víc než kreditka a včelí dělnice.

Bez konzumní kultury jako společnost chřadneme. Tady. Minulý rok jsem se zřekl tří reggae festivalů. Tří! Co má prosím společného s uměním? Pomalu hloupneme! Třeba moje přítelkyně. Už jen skládá puzzle. Puzzle!

To přece nejde! To musíš dát sem. Už i já s tím začínám! Jo, je to nuda. Žádné kluby, žádné restaurace, byly to opravdu, cituji, ty nejtěžší Vánoce, jaké poválečná generace kdy zažila? Jak prohlašuje Armin Laschet nebo londýnský starosta?

Jsem si docela jistý, že lidi v hladomoru v zimě 1946 by ještě rádi nosili roušky a vzdali se kina. Proboha, to vůbec nemyslím. Mluvím o ústavě! Článek 12: Mám právo si svobodně zvolit své zaměstnání a pracoviště, to teď udělám! Jdu ven.

Jsem herec. KAPITOLA TŘETÍ: DOVOLÁVÁM SE SVÝCH PRÁV Je to Jens Spahn, koho před sebou vidím, kdo ke mně obrací svou roušku? Bravo, bravo, divadlo zůstává stejně zavřené. Bohužel nemáš právo svým zvoleným povoláním kdykoliv vydělávat. I mně zůstává mé vysněné povolání odepřené, chtěl jsem být mim!

- Fakt? - Blbost! Kvůli koroně jsme vylepšili zákon o ochraně před infekcemi, abychom zvládali pandemie. Zemské vlády smí zakazovat akce, zavírat hospody, nařídit roušky. Já bych ti to herectví zakázal, ale to bohužel nejde. To je ale přece základní právo! Ale i základní práva můžou krize omezit. Taky bys chtěl, aby tě ošetřili, když onemocníš nebo budeš mít nehodu.

Proto jako společnost taky říkáme, co já vím, že není dobré po lahvi vína a třech viagrách jezdit se zavázanýma očima na koloběžce. Je to teď omezování tvých základních práv? Jo! Tady je to vážně skoro jak diktatura! Au! To virus tě omezuje, ne politika.

Když má někdo to štěstí žít v Německu s naším zdravotnictvím a svobodou, je vlastně směšné mluvit o diktatuře. Rád ti ale zařídím stáž na ministerstvu zdravotnictví v Íránu nebo Turkmenistánu. Ty máš moje poslední pivo?! Cokoliv jiného by bylo omezením mých základních práv. KAPITOLA ČTVRTÁ: TO VĚČNÉ TAM A ZPÁTKY A VŠICHNI JSOU LEPŠÍ Taková hovadina. Zase musíme celé týdny zůstat doma.

Na Velikonoce uvolnění, pak zase lockdown. To přece nikdo nevydrží, nikdo nemá dlouhodobou strategii! Jak taky? Pro nás všechny je to první koronapandemie. Když autem míříš do stromu, taky hned zabrzdíš a neříkáš, že zabrzdíš, až budeš mít dlouhodobou strategii. Ale to tam a zpátky… Celou dobu platí tady jedna věc a tam zas něco jiného.

Do Severního Porýní-Vestfálska jsem z rizikové oblasti mohl, do Hesenska ne! Na začátku ani nevěděli, jestli jsou k něčemu roušky! Že se vědecké poznatky mění, k tomu patří. To odlišuje vědu od Atilly Hildmanna. K narozeninám ti dám jeho novou knížku, jmenuje se Můj žvanec. Podle mě to ostatní dělají líp. Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur…

Jen my nevíme, jak na koronu. Samozřejmě fungují jiné státy lépe. V Jižní Koreji vláda sleduje tvé kreditky, v Tchaj-wanu zase tvůj mobil, ať chceš, nebo nechceš, a v Singapuru dostaneš 20 ran holí, když se vymočíš u stromu. I bez korony. Tyto země obdivuješ, ale tady se rozčiluješ kvůli každému opatření?

KAPITOLA PÁTÁ: A TA APLIKACE JE K NIČEMU Nerozčiluju se. Co je to s tou koronaaplikací? Typicky německá. Strašně drahá a k ničemu. Dobře, v softwaru jsou Asiati lepší. Kdyby Německo vynalezlo Xbox, nejspíš by vypadal takhle. Přesně, neupozorní mě, když dojde k rizikovému kontaktu, nikdy mi neřekne, kde to bylo, to je ten nejhorší software snad od dob, já nevím, Windows 95.

Není perfektní, pravda, ale pomáhá. Už jen proto, že nám každý den připomíná, ať omezíme kontakty. Na tom záleží, abychom potkávali míň lidí, míň. Ta je tlustá… Pověz mi… Nejsi ty náhodou zrovna na Tinderu? Cože? Ne.

Tupče… Jasně, můžou za to politici, to je jednoduché, ale přitom záleží na každém z nás. Není to tak těžké. Snížit kontakty, nasadit roušku, dodržovat rozestupy. KAPITOLA ŠESTÁ: ŽIVOT BY BYL TAK KRÁSNÝ BEZ VŠECH TĚCH LIDÍ Jó…

Kdyby tak byli všichni důslední jako já, já dělám všechno správně. To si myslí každý, říká se tomu iluze nadřazenosti. Automaticky předpokládáme, že jsme lepší než průměr. V řízení, v práci, v sexu. V sexu? Tak v tom jsem rozhodně lepší než průměr! - Viď, zlato? - Jistě. Podle mě se za několik let ohlédneme a řekneme: „Vlastně jsme to zvládli dobře.“ Musíme to prostě vydržet, než bude naočkovaných dost lidí.

Než nás naočkujou, umřou naše vnoučata na stáří! Pořád nikdo neví, kdo kde kdy přijde na řadu. Do té doby holt budeme opatrní, všichni jsou potenciální přenašeči, i rodina a přátelé. Vždycky si říkáme, že lidi, které dobře známe, nás nenakazí. Pardon. Zdravíčko!

Je vzduch čistý? Tady jsou všude aerosoly. Musíme vyvětrat. Já se odsud nehnu ani za nic. Tak poslouchej. Já vyvětrám a ty lidem vysvětlíš to s odebíráním a palcema a tak, jo? Rozumím. Pst!

Lidi! Je mi úplně jedno, co děláte, já mám jiné starosti.