Hudba a inteligence: Mozartův efekt je mýtus!

Mozart – jeho hudba by nás měla učinit chytřejšími. Takzvaný Mozartův efekt objevili v roce 1993. A to takto: Vysokoškoláci poslouchali deset minut konkrétní nahrávku. Buďto neslyšeli nic, nebo něco relaxačního. Klidně vydechněte.

Nebo tuto klavírní sonátu od Mozarta. Poté absolvovali test inteligence, který se týkal prostorového myšlení. Studenti, kteří předtím slyšeli Mozarta, dosáhli o 8 až 9 IQ bodů víc než zbytek. Žádný obrovský skok, ale pořád je to rozdíl. Ó ano, ještě je tu něco. Zvýšení inteligence netrvalo dlouho. Nanejvýš čtvrt hodiny. Pak zmizelo.

Tisk pak vytvořil z překvapivého, ale malého efektu: Mozart vás udělá chytrými! Senzace prostě nepřipouští kompromisy. Nadšením bez sebe z toho byli hlavně v USA. Státy Georgia a Tennessee darovaly každému novorozenci CD s Mozartem. A ve floridských školkách poslouchali Mozarta hodinu denně. O efekt se zajímala i věda.

Napodobili původní experiment. A hle, Mozartův efekt nepotvrdili. Někdy se projevil, někdy zase ne. Nadto se objevila domněnka, že Mozartova hudba by mohla jen: stimulovat, ovlivňovat dobrou náladu, a tím na chvíli rozproudit náš mozek. Ale proč by to mělo vyjít jen u Mozarta? A skutečně, i hudba ostatních měla tento efekt.

Třeba dílo od Schuberta nebo píseň britské popové skupiny Blur. To, že jen Mozart dlouhodobě zvyšuje inteligenci, není nic jiného než pouhý mýtus. Ale vzrušující otázka zůstává: Co dělá hudba s naším mozkem? Ve skutečnosti se naše šedé buňky mění se vším, co děláme. Tedy i při poslechu, nebo ještě lépe při hraní hudby. Jedno jaké, každé cvičení zanechá stopy.

Např. u bubeníků sice spojuje obě mozkové hemisféry méně vláken, zato jsou silnější. Proto jsou pro ně komplexní pohyby asi snazší než pro ty, co nebubnují. Zdravý a dobře propojený mozek toho tak může zvládnout víc než ten netrénovaný. A skutečně tak existuje mnoho studií, které tvrdí, že hra na hudební nástroj dělá lidi chytřejšími. Ve studiích měli lidé s hudebním vzděláním v určitých dovednostech náskok před ostatními.

Např. měli lepší paměť z hlediska jazyka. Příležitostně se jim také na to, co dřív viděli, lépe vzpomínalo. Hlavně děti hrající na hudební nástroj podávaly lepší paměťové výkony. A byly celkově úspěšnější i v testech inteligence. Pokud se učily hrát aspoň rok. Problém je v tom, že i když si vyšší IQ a hra na hudební nástroj odpovídá, neznamená to, že je mezi nimi příčinná souvislost.

To znamená: Když někdo hraje na housle a je géniem ve fyzice, neznamená to, že je géniem ve fyzice, protože hraje na housle. Hra na hudební nástroj a dobrý myšlenkový výkon. Zdá se sice, že spolu tyto pojmy souvisí, jestli jedno způsobuje druhé, je ale stále otázkou. Víc než 100 studií za posledních 20 let ale dospělo k tomuto chybnému logickému závěru.

Ačkoli můžeme mozek trénovat podobným způsobem jako svaly, získané poznatky nelze jednoduše přenést do jiných oblastí. Čím jsou dvě dovednosti od sebe vzdálenější, tím menší je pravděpodobnost, že jedna bude mít prospěch z druhé. Ten, kdo pilně cvičí na klavír, bude nejspíš lepší i v samotné hře. Je ale nepravděpodobné, že byste díky hře na klavír dokázali lépe řešit diferenciální rovnice.

Učit se na hudební nástroj se ale přesto vyplatí. Protože ten, kdo to dělá, si někdy všimne: Když cvičím, zlepšuji se. To může posílit sebevědomí a vytvořit chuť k učení. Jsme tedy díky hudbě inteligentnější? Na tuto otázku nemůžeme stále jednoznačně odpovědět. Ať je to tak, či onak, hudba je poklad.

A my bychom tento poklad měli chránit. Je jedno jestli Mozarta, nebo hip hop. Překlad: Sileo www.videacesky.cz