Duše dobře napsané postavy

Ahoj, já jsem Michael a toto jsou Lekce ze scénáře. Dva z klíčových prvků, na kterých budujete postavu, jsou tužba a potřeba. To, co postava chce, většinou posouvá příběh kupředu. Ale právě skrze potřebu může film vyjadřovat své téma a emočně na nás působit. V Duši od Pixaru jsou tyto aspekty stavby příběhu na samém povrchu, protože protagonista se mermomocí snaží dosáhnout cíle, přičemž ignoruje to hezké, co může potkat po cestě.



Dnes se tedy chci zaměřit na to, jak film rozvíjí příběh protagonisty, Joea. Prozkoumat, jak to diváky nutí mít pochopení pro jeho tužbu, zatímco se opatrně dozvídáme, co doopravdy potřebuje. A odhalit, jak se z okamžiku, kdy Joe pochopí, co potřebuje, stane jedna z nejemocionálnějších scén filmu. Podívejme se na Duši. NÁMĚT A SCÉNÁŘ (POZOR, SPOILERY!) TUŽBA Jedna, dva, tři, držte rytmus.



Od začátku filmu je jasné, po čem Joe touží. Vidíme, jak se Joe trápí jako vedoucí školní kapely… …a jeho hudební talent a vášeň. Joe není se svým životem spokojený a chce se stát profesionálním hudebníkem. Jeden z okamžiků na začátku filmu jeho tužbu ještě zkonkrétní. Joe dostane životní příležitost. Šanci hrát s jazzovou legendou Dorotheou Williams.



Páni! Umřel bych štěstím, pokud bych si mohl zahrát s Dorotheou Williams. No tak to máš štěstí. Konkurz se mu povede, a bude tak moc zahrát show svého života, ale pak se stane něco dost frustrujícího. Umře. Tím se jeho tužba vyhraní. Ne, poslouchejte, dneska večer hraju, teď nemůžu umřít.



Joe chce své smrti uniknout, vrátit se do svého těla a odehrát koncert, co změní jeho život. Dnes neumřu. Ne když můj život zrovna začal. Ale aby se diváci do Joea mohli vcítit, musíme chtít, aby dostal to, co chce on. Film používá pár technik, kterými nám ukazuje, jak šťastného Joea hudba dělá. Když hraje a dostává se do „zóny“, krásné vizuály a zvukový doprovod nám ukazují, jak se cítí.



Na postavy okolo Joea rovněž zapůsobí jeho hudební dovednosti. Joe Gardnere, kde jsi byl? Má očividně talent. A když se Joe dostane do „Neznáma před“, jsme svědky toho, kolika odmítnutím musel ve svém životě čelit. - Promiň, Joe. - Promiň, Joe. Hledáme něco jiného. Ale na Duši je speciální to, že to, co Joe chce, je ve společnosti přijímáno jako to, za čím se stojí hnát.



Naše společnost stanovuje hodnotu na základě úspěchu a většina z nás si asi někdy pomyslela, že kdybychom dokázali jen tuhle jednu věc, pak bychom byli šťastní. Takže tento film nevyužívá pouze osvědčené techniky, které nám pomáhají se vcítit, ale rovněž dávají Joeovi tužbu, kterou společnost schvaluje, něco, o čem asi automaticky uvažujeme jako o něčem, o co stojí usilovat. A tato geniální volba způsobí to, že téma filmu vyzní o to silněji, když si Joe uvědomí, co potřebuje.



POTŘEBA Vztah mezi potřebou a tužbou skvěle shrnuje kniha Creating Character Arcs K. M. Weilandové. „Postava bude většinu příběhu usilovat o vnější cíl, který se týká zápletky a věcí, které chce. Ale příběh je ve skutečnosti, na hlubší úrovni, o tom, že má dospět na místo, kde nejdřív podvědomě, pak vědomě, pozná svůj vnitřní cíl, o který začne usilovat – to, co potřebuje.“ Takže jak Joe pozná, co potřebuje, a začne o to usilovat?



Od toho tam je Joeův protivník nebo oponent, pokud chcete jemnější výraz. Přichází 22. Donutím tě litovat vlastní smrti. Jakožto duše, která nikdy nebyla na zemi ani v těle… - Jsem v těle? - Proč jsi v mém těle? Koncept žití je pro 22 zcela nový.



Neboj, o nic nejde, nezastavuj. Být v Joeově těle je na ni nejdřív příliš, ale zhruba v polovině příběhu se 22 s žitím začíná sžívat. Mezitím Joe, který je uvězněný v těle kočky, pozoruje, jak naprostý nezájem 22 o jazz vytváří nové příležitosti pro navazování lidských vztahů. Rád jsem s tebou konečně mluvil o něčem jiném než o jazzu, Joe. Hm, jak to, že jsme se nikdy nebavili o tobě?



Nikdy ses neptal. Ale jsem rád, že tentokrát jo. 22 si užívá každý moment života, oceňuje věci, které Joe přehlíží, protože se stále žene za tím, co chce. To odhaluje Joeovu potřebu: uvědomit si, že upínat smysl života na dosažení jediného cíle mu zabraňuje skutečně žít. Ačkoliv si v polovině začne svou potřebu uvědomovat, byla patrná už od začátku filmu, ale možná jsme to přehlíželi, protože jsme se nechali unést Joeovou honbou za něčím, co společnost podporuje.



V té první scéně, kde se Joe trápí jako učitel hudebky, zrovna tak vidíme, jak se raduje z toho, že se jedna z jeho studentek zamilovává do hudby. Ve druhé scéně Joeova matka poukazuje na vše, co on zdánlivě neoceňuje na vyučování hudby. Bůh ví, že svět potřebuje více učitelů.



A mysli na to, že pak se z hraní hudby konečně stane tvá kariéra! A když se vrátíme k Joeově replice, když se dostanete do „Neznáma po“, vidíme, že odhalují, že podvědomě ví, co potřebuje. Dnes neumřu. Ne když můj život zrovna začal. V nitru Joe ví, že svůj život doopravdy nežil, jen čekal na nějakou magickou budoucnost, která označí moment, odkdy jeho život začne. Joeova potřeba je tam podvědomě od začátku filmu, a i když si ji začne uvědomovat od půlky filmu, jak ji nakonec přijme?



V posledních fázích pozitivního vývoje postavy musí příběh postavu donutit konfrontovat svou potřebu, v bodu krize. Protagonista může příběh zakončit tím, že dostane, co chtěl, nebo co potřeboval, nebo obojí, nebo nic z toho. V tzv.



happy endu dostane protagonista, co chtěl i co potřeboval. V Na Hromnice o den více, pozor spoiler, Phil dostane, co potřeboval, když se naučí být nesobecký. A díky tomu si zaslouží to, co chtěl: lásku jeho romantického zájmu, Rity. Mrkněte na naše video o tomto filmu. V hořkosladkých koncích protagonista obětuje, co původně chtěl, aby dostal, co potřebuje. V Potomcích lidí, pozor spoiler, Theo chce jen trochu peněz a být dál netečný k budoucnosti lidstva.



Ale na konci si uvědomí, že to, co potřebuje, je probudit zašlý zápal a bojovat za lidstvo a v rámci toho na konci učiní tu největší oběť. Mrkněte na naše video o tomto filmu. Duše k tomu přistupuje zajímavě. Film Joea donutí uvědomit si jeho potřebu tím, že mu dá přesně to, co chtěl. Na konci druhého dějství je Joe zpátky ve svém těle a stihne to na koncert Dorothey Williams, i když je zřejmé, že ještě nepřijal svou potřebu.



Připrav se, Joe Gardnere. Tvůj život právě začíná. Odehraje koncert a naprosto zaválí, dostane i potlesk vestoje. Vítejte v kvartetu, prófo. Joe konečně dostal všechno, co si kdy přál, proto je zmatený, když se cítí nesvůj.



Co se děje, prófo? Já jen že jsem na tenhle den čekal… celý svůj život. Myslel jsem, že se budu cítit jinak. Rozhovor s Dorotheou Joea nakonec připraví na to, aby si konečně plně uvědomil svou potřebu. A dělá to dvěma způsoby. V podcastu na Spotify Příběhy Duše spoluscenárista a režisér Duše Pete Doctor vypráví příběh Trenta Reznora, který k filmu spoluvytvořil hudbu a stojí za kapelou Nine Inch Nails.



Řekl mi: „Měl jsem pocit, že jako hudebník, kdybych jednoho dne zahrál na stadionu, znamenalo by to, že jsem to dokázal.“ Že měl pocit, že by ho to spravilo a že by pak všechno dávalo smysl. Ale místo toho koncert odehrál, bylo to super, ale každý měl své vlastní životy a šli domů.



A on tam jen tak stojí a říká si: „Počkat, myslel jsem, že po tomhle do sebe vše zapadne, ale to se nestalo.“ A kvůli té historce o čekání na lidi v zákulisí jsme do filmu dali to s tím metrem. „To s tím metrem“ odkazuje na to, co se ve filmu stane dřív, když si Joe ježdění metrem spojuje s monotónností a nespokojeností se životem a představuje si budoucnost, kdy si s něčím takovým nebude dělat hlavu.



Každý den to samé, od začátku do konce. Ale jakmile se dnes večer dostanu na scénu, všechny problémy se vyřeší. Uvidíš zcela novýho Joea Gardnera. Ale poté, co odehraje koncert svého života, si uvědomí, že i jeho vysněná práce je pořád jenom práce. Tak… co bude dál? Vrátíme se zítra večer a zahrajeme to celé znova. Hned po tomto setkání vidíme, jak Joe jede po práci metrem domů stejně jako všichni ostatní.



Druhý způsob, jak rozhovor s Dorotheou připravuje Joea na rozeznání jeho potřeby, je skrze příběh, co mu vypráví, který výstižně shrnuje problém s Joeovou tužbou. Slyšela jsem jeden příběh o rybě. Doplave ke starší rybě a říká: „Hledám tu věc, které říkají oceán.“ „Oceán?“ řekne starší ryba.



„Právě v něm jseš.“ „Tohle?“ říká mladší ryba. „Tohle je voda. Já chci oceán.“ Tak zítra. Poté, co dostane, co chce, a vyslechne si tento příběh, Joe pochopí ústřední téma filmu: upnout smysl svého života na jeden cíl člověku nepřinese trvalé štěstí, i když jej dosáhnete.



A mezitím vám proklouzne mezi prsty všechen život, co se odehrává kolem vás. S tímto poznatkem se Joe vrací domů, vzpomene si na radost, kterou 22 měla z různých maličkostí, a konečně dostane, co potřebuje. Tak co si myslíš, že budeš dělat? Jak strávíš svůj život? Nejsem si jistý. Ale vím… že si užiju každičkou minutu.



Duše jasně ukazuje, jak je pro postavu důležitá tužba i potřeba. Tím, že to, po čem Joe touží, je něco, co nás naše společnost nutí chtít též, nás film učí něco, o čem slýcháme jen vzácně. Pokud se rozhodneme, že náš život nezačne, nebude mít smysl, dokud nedosáhneme něčeho výjimečného, pak možná přijdeme o život, který se odehrává kolem nás právě teď. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz