Jak Koralína čerpá z pradávných způsobů vyprávění

Ahoj, já jsem Michael a toto jsou Lekce ze scénáře. Když režisér Henry Selick adaptoval román Koralína do animovaného filmu, rozhodl se vzdát se CGI ve prospěch starší analogové technologie: fázové animace. Selick vysvětluje: „Koralína je možná pohádka, ale odehrává se v naší době, moderní době. A fázová animace do toho vnáší půvab, vřelost. Důvody, proč miluji fázovou animaci, film dnes moc dobře neprodávají.



Lidé chtějí film, který je nový, v čele vývoje. ‚Nový‘ se pojí s ‚lepší‘. Ale já si myslel, že tento příběh by nejlépe fungoval s fázovou animací.“ Ale Koralína nevyužívá jen retro technologii, aby vyprávěla příběh. Kniha i film si půjčují prvky z těch nejpradávnějších forem vyprávění. Dnes chci prozkoumat, jak Koralína využívá svou pohádkovou strukturu, aby utvářela cestu hlavní postavy. Rozpitvat, jak do sebe film začleňuje groteskní výjevy a prvky z klasických duchařských příběhů.



A nakonec objevit, jak využití těchto starých forem dává příběhu sílu, protože zdůrazňují jedno z jeho hlavních témat. Podívejme se na Koralínu. POZOR: SPOILERY! POHÁDKY Román Koralína začíná citátem o pohádkách spisovatele G. K. Chestertona. „Pohádky jsou víc než pravdivé: ne tím, že nám tvrdí, že existují draci, ale proto, že říkají, že draky je možné porazit.“ Tento citát rámuje celý román, jelikož se brzy ukáže, že si Koralína půjčuje strukturu a povědomé prvky z klasických pohádek.



Zaprvé se zápletka točí kolem složitého vztahu mezi matkou a dítětem. Na začátku filmu se dozvíme, že má Koralína s matkou napjatý vzah. Koralíno, teď na tebe nemám čas. Většinu času pracuje a svou dceru ignoruje. Jsem opravdu, opravdu zaneprázdněná.



Ale jakmile Koralína objeví tajný průchod do kouzelného zrcadlového světa, potká svou druhou matku. Zdánlivě dokonalého dvojníka své vlastní, až na to, že tato je vřelá a milující a Koralínu zahrnuje pozorností. Čekali jsme na tebe, Koralínko. Znepokojivý vztah mezi Koralínou a její matkou odkazuje na klasické pohádky jako Popelka, Jeníček a Mařenka a Sněhurka. V těchto příbězích se můžou matky a mateřské postavy zdát laskavé, ale často tajně osnují proti svým dětem.



Stejně tak ve filmu Koralína nejdřív věří, že druhá matka je ideální náhradou za tu vlastní. Ale brzy zjistí, že druhá matka skrývala své pravé zlověstné úmysly. Mohla bys tu zůstat navěky. Pokud chceš. - Opravdu? - Jen musíme udělat takovou drobnůstku. Černá je tradiční.



Ale pokud bys radši růžovou nebo… rumělkovou nebo… žlutozelenou… Mohla bych na tebe ale žárlit. V žádným případě! Knoflíky mi do očí nepřišiješ! Což nás přivádí k dalšímu klasickému pohádkovému prvku, Koralína musí uzavřít dohodu se svým nepřítelem. V polovině příběhu Koralína odmítne zůstat v zrcadlovém světě s druhou matkou. Ale když se vrátí ke svému normálnímu životu, zjistí, že druhá matka unesla její pravé rodiče.



Mami? Tati? A proto, povzbuzována zvířecím spojencem, což je další prvek běžný v pohádkách… Vyzvi ji na souboj. Možná nebude hrát fér, ale neodmítne. Pro hry má slabost. …Koralína uzavře dohodu s druhou matkou, aby své rodiče získala zpět. Proč si nezahrajeme hru?



- Vím, že je máš ráda. - Každý má rád… hry. A kdybys tu hru vyhrála… Necháš mě odejít. Necháš všechny odejít. Tato dohoda odráží úmluvy, které v pohádkách postavy často uzavírají. Třeba v Rumplcimprcamprovi, kde se hrdinka vzdá svého prvorozeného výměnou za pomoc s předením slámy do zlata. Nebo v Jeníčkovi a Mařence, kde Mařenka babizně zdánlivě pomáhá, aby získala čas na plánování svého a bratrova útěku.



V takových příbězích i v Koralíně podobné dohody hrdinovi představí, co má za úkol a co je v sázce. Donutí je spolehnout se na jejich důvtip, aby ve hře získali všechno, nebo nic. Pokud prohraju, zůstanu tu s tebou navěky a nechám tě mě milovat. A nechám tě přišít mi do očí knoflíky. A Koralíně pomůže návrat rodičů uvědomit si, co měla vědět už dávno. Mami, tati, tolik jste mi chyběli! Pohádky, což jsou často první příběhy, které v dětství slýcháme, nám mají předat ponaučení nebo nás naučit cnosti.



Vypůjčením pohádkové struktury z Jeníčka a Mařenky a dalších klasik Koralína bere svou hrdinku na cestu od potkání zdánlivě dokonalé druhé matky k ponaučení, že tato mateřská figura je vlastně zlá. Nakonec riskuje téměř vše, aby své pravé rodiče získala zpět, což ji učí cnosti vděku za to, co už má. Ale, jak poznamenává Selick, Koralína si nepůjčuje pouze z pohádek.



Ve skutečnosti příběh nazývá „takovou kombinací Alenky v říši divů a Jeníčka a Mařenky“. A jako Alenka v říši divů je Koralína plná groteskních prvků. GROTESKNO Jako literární koncept je groteskno o stírání hranic. Mnozí akademici považují Carrollovu Alenku v říši divů a hlavně její pokračování Za zrcadlem za případ plný nejtypičtějších příkladů groteskních výjevů v literatuře.



Některé znaky groteskna zahrnují disharmornii nebo paradox, kombinaci komického a děsivého, výstřednost nebo zveličování reality a pocit odcizení, kdy se něco, co jsme dřív chápali a očekávali, změní na něco cizího a hrozivého. A stejně jako v příbězích o Alence je svět Koralíny plný groteskna. Od začátku příběhu mají vedlejší postavy, sousedi Koralíny, zveličené rysy.



A jakmile Koralína přejde do zrcadlového světa, ona i diváci zažívají pocit za zrcadlem, kde se to povědomé a přátelské stane cizím a hrozivým. Potká verze svých sousedů s knoflíkovýma očima, jejichž rysy jsou s postupem příběhu stále znepokojivější a zlověstnější. Všechny tyto vedlejší postavy jsou silnými vizuálními příklady groteskna, protože v Koralíně i divácích vzbuzují smíšené reakce.



Nejsme si jistí, jestli je to komické, nebo hrůzostrašné. Jestli máme cítit empatii, nebo znechucení. A duch groteskna je zvlášť zřejmý v postavě druhé matky, která nakonec odhalí, že není nic jiného než monstrum. Všechny tyto groteskní výjevy zdůrazňují téma příběhu. Koralína zjistí, že dokonalý svět, který si myslí, že chce, je pod povrchem vlastně zkažený a hrůzostrašný. A tady, když příběh potemní, si uvědomíme, že Koralína je i řádný duchařský příběh.



DUCHAŘSKÉ PŘÍBĚHY Klasické prvky duchařských příběhů se v Koralíně nachází od začátku. V úvodu filmu vidíme, jak se Koralína s rodiči stěhuje do strašidelného domu. V klasických duchařinách je prostředí se znepokojivou nebo tajemnou historií klíčové při vytváření hrůzy nebo napětí ohledně toho, co se má stát. To platí i v Koralíně. Když se dozví, že se kdysi ztratilo dítě v domě, kam se právě přistěhovali. Když byly malé, babiččina sestra zmizela.



Říká, že ji ukradli. Mnohem později, když se druhá matka vyjeví jako babizna, monstrum, kterým doopravdy je, Koralínu uvězní. Pustím tě, až se naučíš chovat jako milující dcera. Ale Koralína potká duchy tří dětí, které druhá matka za ta léta zajala a zabila. Tvrdila, že nás miluje. Ale zamkla nás tady…



a pozřela naše životy. Jako v mnoha duchařských příbězích tito duchové po Koralíně něco chtějí. Najděte naše oči, slečno, a naše duše budou vysvobozeny. Požádají ji, ať najde jejich oči, které druhá matka ukradla, aby mohli být konečně svobodní. V klasické duchařině, jako i v Koralíně, se vypravěči často vyhýbají tomu, aby záhadu plně vysvětlili, protože je důraz kladen na to, co se protagonista naučí.



Příběh se nezajímá o to, jak posmrtný život funguje, nenabízí žádné vysvětlení ohledně fungování očí, které Koralína musí najít, nebo jak dokážou duchy osvobodit. Duchařské příběhy jsou často o posedlosti. Co stojí dostat to, po čem toužíme. Zlákala nás poklady a sladkostmi a hrami. Dala nám vše, o co jsme si řekli, ale i tak jsme chtěli stále víc.



Když se Koralína potká s duchy dětí, uvědomí si, že oni, stejně jako ona, byli zlákáni příslibem dokonalé rodiny. Přitom tím přišli o všechno. A jejich poslední varování… I když vyhraješ, nikdy tě nenechá jít. …jí pomůže na babiznu vyzrát a s rodiči uniknout. Zavři se prosím!



A zneškodit to monstrum jednou provždy. Stejně jako pohádková struktura a groteskní výjevy zdůrazňují i duchařské prvky téma příběhu. Učí Koralínu o nebezpečí posedlosti a co může stát získat dokonalou rodinu, kterou si myslí, že chce. Koralína je výborný příklad moderního filmu, který využívá sílu některých nejstarších forem vyprávění: pohádek, groteskna a duchařských příběhů.



Využívá hluboké psychologické dopady těchto starodávných příběhů, aby podpořily nadčasové téma. Že hnát se za něčím, co se zdá lepší, novější nebo zajímavější, nám může zabránit vážit si toho, co už dávno máme. Ahoj, tady Michael. Ne, tady. Díky Koralíně jsem si připomenul, že některé z mých nejranějších filmů byly fázově animované filmy z lega.



To mi také připomnělo, jak je lego boží. Proto jsem se podíval na super dokument na CuriosityStreamu: The Secret World of Lego. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz Překlad citátu G. K. Chestertona: Ladislava Vojtková