Sedíš v kavárně s přáteli a najednou ti jedna situace připadá povědomá. Podívej, skvrna od vajíček. Ty jsi ale hlupák. Máš pocit, že už jsi to někdy zažil. Stejné místo a stejná slova. Ale jakmile se pokusíš vzpomenout si, kdy se to stalo, ten pocit zmizí. Právě jsi zažil déjà vu.

Proč zažíváme déjà vu? Někdo si myslí, že jde o předtuchu. Jiní si zase myslí, že jde o chybu v Matrixu. Déjà vu je francouzský výraz. Nedělali jsme už tohle téma? Mám takové tušení, že... Opravdu ne? Divné. No, nic. Francouzský výraz déjà vu znamená „již viděno“.

Ovšem říká se, že tento jev by se měl jmenovat déjà vécu neboli „již zažito“, protože nezahrnuje jen vidění. Šest lidí z deseti to někdy zažilo. Vyskytuje se po osmém roce života, kolem dvaceti let se objevuje častěji a pak se s věkem snižuje. Proto je možné, že to souvisí s vývojem mozku.

Charakteristickým rysem tohoto jevu je, že ačkoli máme pocit, že jsme situaci zažili a jsme si tím jistí, není možné identifikovat, kdy jsme ji prožili. Jelikož jde o subjektivní jev, který se nedá vyvolat, nelze ho studovat. Existují hypotézy, které se to snaží objasnit.

První se zmiňuje o určité situaci, kdy se tolik soustředíme na jednu konkrétní věc, že zbytek scény zmizí takovým způsobem, že na něj skoro zapomeneme. Když se vrátíme do normálního stavu pozornosti, máme dojem, že je to poprvé. Ale protože už jsme to viděli, dostáváme se do rozporu.

Je to nové, nebo už se to stalo? Druhá hypotéza říká, že když něco zažíváme, vzpomínka se ukládá do krátkodobé paměti. Když to není důležité, zapomeneme to. A když je to důležité, přechází to do dlouhodobé paměti. Díky nějakému neurologickému zkratu je možné, že vzpomínka to vezme zkratkou přímo do dlouhodobé paměti.

Takže něco, co se právě děje, se nám může zdát, že se stalo už dávno. Déjà vu. Třetí hypotéza se týká vztahu mezi vnímáním a povědomím. Stává se, že si nejsme vědomi všeho, co vnímáme. Toto je týlní lalok, část mozkové kůry, která přijímá zrakové informace a vnímá je.

Aby se dostala do týlního laloku, musí informace projít přes další mozkové části, jako je amygdala, která je zodpovědná za emoce, a tectum, který zpracovává vizuální reakce a oční pohyby. Pouze savci používají týlový lalok k přijímání zrakových informací. Ostatní zvířata používají pouze tectum. Je tedy možné, že se zraková informace dostane do mozku, aniž bychom o ní věděli?

Jsou lidé, kteří mají oči v pořádku, ale trpí slepotou kvůli dysfunkci týlního laloku. Říkáme tomu kortikální slepota. Tito lidé zažívají zvláštní jev. Takzvaný slepý pohled. Mohou mít před sebou věc a nevidí, co to je. Ale pokud se soustředí, mohou na tu věc přesně ukázat.

Někteří dokonce mohou citově reagovat na obličeje, aniž by je viděli. Závěrem je, že můžeme reagovat na podněty, aniž bychom si toho byli vědomi. Představte si, že ačkoliv nemáte žádné poškození, nějaká chemická změna způsobí, že informace dorazí později. Vnímáte tu událost.

Podívej, skvrna od vajíček. Ty jsi ale hlupák. Tento podnět prochází mnoha částmi mozku mimo mozkovou kůru a usazuje se v paměti. O několik okamžiků později se dostává do vědomí. Podívej, skvrna od vajíček. Ale ta událost už je ve vaší paměti. Ty jsi ale hlupák.

Ty jsi ale hlupák. Uhádla jsem to! Máte pocit, že už se to stalo, protože se to opravdu stalo. Akorát jen o jednu setinu dříve. Jenom se to ještě nedostalo do vašeho vědomí. Jsou lidé, kteří mají poškozený spánkový lalok a neustále zažívají déjà vu. Kromě déjà vu existují dva související jevy.

Jamais vu neboli nikdy neviděno. Jde o pocit, že se něco děje poprvé, ačkoliv se to už stalo. Presque vu neboli téměř viděno. Vypadá to, že si Francouzi přivlastnili toto téma. Presque vu znamená, že něco stoprocentně víme, a i když to skoro řekneme, nemůžeme si vzpomenout.

Ve španělštině se tomu říká... jak se tomu říká? Něco s pusou... už to skoro mám. Mít to na jazyku! Překlad: Pauli www.videacesky.cz