Robotická operace nanečistoTom Scott

Dostal jsem e-mail od společnosti Lazarus 3D, která mi nabídla, že mi ukáže moje vnitřnosti. Ne jen na obrazovce, ale tak, že na 3D tiskárně vytisknou realistickou a těžkou kopii mého břicha, kterou rozříznou pomocí chirurgického robota. Bude to model bez realistická krve, ta by se YouTube nelíbila, ale pokud se bojíte operací, radši si zakryjte oči. Nejedná se o reklamu, MR vyšetření jsem si zaplatil sám, ale nejedná se ani o randomizovanou studii.

Ta společnost se chce pochlubit, studie vypadaly solidně, ale nemám lékařské vzdělání, neposoudím to. Jsem jen týpek, co za chvíli uvidí, jak někdo rozřezává 3D kopii jeho břicha. Podle našich raných studií se ukazuje, že nácvik operací může mít klinický přínos, ale je potřeba to potvrdit dalším výzkumem.

Tak to otevřeme. V jakémkoli lidském snažení nám možnost si něco procvičit, obzvlášť když cvičíte konkrétní výkon, přináší velkou výhodu. Když třeba nejlepšímu houslistovi světa dáte velmi složitou skladbu, pravděpodobně udělá více chyb, pokud ji hraje z listu, než když má možnost skladbu nacvičit. Jádrem problému je fakt, že se chirurgové nemohou učit jinde než na operačním sále.

Teda, je to těžké jako já. Používáme MR i CT, získáme z nich jiný typ informací. Tomuto procesu se říká segmentace, výsledkem je 3D snímek Tomových orgánů. Toto „digitální dvojče“ pošleme lékaři, který ho objednal, ten snímek zreviduje a schválí, načež může začít tisk. Před kamerou jsem si tričko nikdy nesvlékl, ale jsem to já.

- Ano, jste. - Poznávám se. Tohle je horní část břišní dutiny, tady jsou vaše játra. - A tady vidíte slezinu. - Lepí to. Já čekal, že to bude cítit stejně, ale má to úplně jinou texturu. Má to blízko ke skutečným orgánům. Přidali mi na levou ledvinu umělou cystu. Teda na levou ledvinu kopie.

A vy to rozříznete a pokusíte se cystu odstranit. - S vaším svolením, ano. - Technik tam vsadí kameru. Pacient, na kterém provádíte robotickou operaci, v sobě také musí mít ty tři porty? Ano, rozhodně. Tady vidíme levou stranu břišní dutiny. V ní se nachází ledvina, také vidíme močové cesty reprezentované žlutou strukturou.

Ta modrá zase reprezentuje žílu a červená představuje tepnu. Původně jsme modely tvořili v realističtějších barvách, ale ve zpětné vazbě jsme se dozvěděli, že chirurgové vlastně chtějí jasné ohraničení, kde končí jedna tkáň a začíná nějaká jiná. Tohle je vypreparovaná verze toho, co bychom viděli ve skutečnosti. Normálně jsou tam takzvané mezivrstvy, tkáně, které se nacházejí mezi jednotlivými orgány a cévami.

Jsou to spojovací tkáně, například fascie a tuk. Takže každý váš pohyb kopíruje robot v menším měřítku. Přesně tak. Lze nastavit, že je pohyb až o pětinu menší. Díky tomuto robotovi mohou chirurgové operovat déle, do svých 60 nebo 70 let, - kdy už třeba trpí třasem. - Vy mě teď nevidíte, ale instinktivně jsem se chytil za břicho. - Říkám si, že to tam uvnitř je. - Ano, jste to vy. Ale pár věcí změnili.

Například tam nemám žaludek a střeva a nic nekrvácí. Umíme i modely, které krvácí. Většinou použijeme duté cévy, které naplníme krví. Když je proříznete, začnou krvácet, ale jen do doby, než z nich krev vyteče. Nejsou napojené na pumpy a podobné systémy, takže nekrvácí dlouho. Tady nám zařídili něco zajímavého, přidali sem ledvinovou cystu, vlastně tenký váček naplněný tekutinou. Ale je to komplikované, ta cysta je za vašimi cévami.

To je skvělé na téhle zkoušce, když probíhá před operací. - Fascinující. - Zatímco pacienta připravujeme, uspáváme, můžu tady trénovat. Vyladím si vnímání toho prostoru, ale také zjistím, jak v robotovi umístit své ruce. To vše zvyšuje efektivitu a přesnost, když dojde na reálnou operaci ledviny. U robota na rozdíl od běžné situace nevnímám hmatové vjemy. Když se toho dotknu, nevím, jak moc tlačit. Ale sleduji napětí tkáně. Takový tlak je v pořádku, tohle už je moc.

Chápu, že to není vúdú, ale stejně jsem to v břiše cítil. Je příjemné mít tady tkáň, která se chová realisticky. Jeden spolupracovník použil robotickou paži, na kterou dal skalpel se silovým čidlem. Použili jsme zvířecí tkáň, prasečí ledvinu, do které robotická paže řízla. Snímali jsme sílu, která působila na skalpel, stejně tak jsme změřili naše tkáně a postupně jsme materiály zlepšovali, aby se chovaly jako skutečná tkáň.

Všichni fanoušci 3D tiskáren se teď ptají, jak se na 3D tiskárně tiskne měkká tkáň, - ale to neprozradí. - To je obchodní tajemství, to nemůžu komentovat. Tohle je naše cysta. A vidíte tu tkáň? Je to jako loupání slupky z kuličky vína. - To je váček plný tekutiny? - Ano. Neukázali mi, jak to vytiskli na 3D tiskárně, ale je tam vidět vroubkování jednotlivých vrstev.

Přesně tak. Obvykle se snažím cystu odstranit vcelku, ale nebývá to infikovaná tekutina ani nic rakovinného. Bývá to benigní. Takže je to spíš bonus. Jde to oddělit, ale někdy to drží pevně. - A je to. - Nic se neděje. Tohle je jeden z důvodů, proč to chirurgové nacvičují. Navíc by to asi nebylo život ohrožující. - Vůbec ne.

- U každého zákroku si musíte dělat starosti s různými věcmi. Někdy je problém, že operujete velmi blízko důležité cévy, někdy poblíž nervů, někdy zase máte časové omezení. Je nutné zaškrtit tepnu, v tu chvíli orgán nedostává kyslík, takže máte omezený čas. Naším cílem je pomoci chirurgům snížit riziko, lépe čelit výzvám a posílit jejich sebevědomí. Tím zvýšíme také důvěru pacientů, protože vědí, že když si chirurg mohl operaci nacvičit, operuje sebevědoměji.

- To je celé. Už je venku. - Ano, tady ji máme. Teda. Nevím, jaký z toho mám pocit. Krása. To není špatná práce. - Děkuji, že jste mi vyoperoval cystu. - Rádo se stalo. Děkujeme. Překlad: jesterka www.videacesky.cz