Odhaduje se, že každý pátý pacient ve vegetativním stavu je ve skutečnosti schopen vnímat, co se kolem něj děje. Dokáže přemýšlet, rozumět, cítit emoce. Problém je, že s okolím často nedovede žádným způsobem komunikovat. Neurovědec Adrian Owen používá funkční magnetickou rezonanci, aby takovým pacientům komunikaci umožnil.
Jen si to představte. Přežili jste děsivou nehodu, ležíte v nemocnici a vnímáte, vnímáte, ale nedokážete komunikovat. Lékaři a vaši příbuzní o tom však nemají tušení. Jen tam ležíte a posloucháte, jak se rozhodují, jestli vás nechat naživu.
Nenapadá mě nic horšího. Jsem doktor Adrian Owen a jsem autorem Into the Gray Zone: A Neuroscientist Explores the Border Between Life and Death. Komunikace je jádrem toho, co z nás dělá lidské bytosti. Je to základ všeho. My navracíme schopnost komunikovat některým pacientům, kteří o ni zdánlivě přišli. O vegetativním stavu se říká, že je to stav bdělosti bez vědomí.
Pacienti mají otevřené oči, ale jen se rozhlížejí po místnosti, mají spánkové i bdělé cykly, ale nikdy nevykazují známky jakéhokoli vědomí. Vědomí u pacientů obvykle zkoušíme tak, že jim dáváme příkazy. Říkáme jim, aby něco udělali, třeba aby nám stiskli ruku, a když to udělají, víme, že vnímají.
Problémem vegetativního stavu je, že pacienti se už z principu nemohou nijak pohnout. A já se ptám, mohl by někdo vykonat příkaz pomocí svého mozku? Tento nápad nás dostal do nové oblasti porozumění této skupině pacientů. Když určitá část mozku tvoří myšlenku nebo provádí nějaký úkol, spaluje energii ve formě glukózy, která se doplňuje krví.
Když krev proudí do té části mozku, vidíme to na funkční magnetické rezonanci. Klíčové pro nás bylo uvědomit si, že bychom mohli člověka položit na snímač a nechat ho, aby na něco myslel, a podle mozkové aktivity bychom přišli na to, co si představoval. Museli jsme jen najít něco, co vytváří skutečně specifickou mozkovou aktivitu, která bude u všech stejná.
Vymysleli jsme dva úkoly. První z nich, představa, že hrajete tenis, vytváří aktivitu v premotorické kůře u téměř každého zdravého člověka, u kterého jsme to zkoušeli. Druhý úkol, pohyb z místnosti do místnosti u vás doma, vytváří úplně jinou mozkovou aktivitu, zahrnuje zejména část mozku zvanou parahipokampální závit.
U různých lidí se také projevuje stejně. Došlo nám, že bychom to mohli využít jako snadný prostředek k odpovídání na zjišťovací otázky. Řekli bychom: „Položíme vám otázku. Je-li odpověď ano, představte si, že hrajete tenis. Pokud odpověď zní ne, představte si, že procházíte místnostmi ve svém domě.“ Pamatuji si, jaké to bylo, když jsme viděli mozek pacientky, o níž jsme mysleli, že je ve vegetativním stavu, jak na snímači vykazuje aktivitu.
Jmenovala se Kate. Nikdo by neřekl, že budeme svědky mozkové aktivity jako reakce na požádání o provedení úkolu. Když jsme to poprvé uviděli, bylo to naprosto ohromující. Než jsme tento objev učinili, nikdo se neobtěžoval na tyto pacienty podívat.
Jen pár lidí se ptalo, je-li možné, že tam někteří stále jsou. Teď si tuhle otázku pokládají pořád. Nasnímali jsme několik set lidí, kteří měli být ve vegetativním stavu, a ukázalo se, že asi 20 %, tedy každý pátý, v něm nebylo. Vnímají, v jaké jsou situaci, vnímají, o čem se lidé kolem nich baví, mají myšlenky a emoce, možná dokonce přemýšlejí o své budoucnosti, ale nejsou schopni pohnout žádnou částí svého těla.
To, co jsme dokázali, by se dalo nazvat ranou verzí čtení myšlenek. Řekl bych, že v následujících letech to bude vážně vzrušující oblast výzkumu. Budeme čím dál blíž tomu, abychom rozklíčovali, na co ostatní zrovna myslí.
V současnosti se některých pacientů umíme zeptat, co by jim pomohlo cítit se lépe nebo jestli nemají bolesti. Podle toho se pak můžeme zachovat a pomoci jim cítit se lépe. Komunikace je to, co nás dělá lidmi. Pokud těmto pacientům dokážeme vrátit schopnost rozhodovat se, můžeme jim zároveň vrátit kousek jejich lidskosti. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz
Marky98Publikováno: 4 let
