Oděvní průmysl

A teď pro ty, co se diví,
že jsem najednou oblečený. To je kvůli dalšímu tématu – oblečení. Protože tento týden jsem četl toto: "Turečtí dělníci umístili
volání o pomoc do oblečení Zara." V oblečení značky Zara
se našly vzkazy s texty jako: "Vyrobil jsem toto oblečení,
ale nezaplatili mi." Nejdřív jsem si myslel:
"Dobrá, snadná pomoc. Strčím občas stovku do podšívky
a snad ji tam najdou."

Ale tak to zdá se nefunguje. Takže jsem přišel s plánem B. Chtěl jsem vědět,
kdo vlastně vyrábí mé oblečení. A nebyl jsem jediný. Kdo vlastně vyrábí mé oblečení? Přesně tak.
Rob Trip to chce taky vědět. Kdo vyrábí naše oblečení? Dřív to bylo jasné.

Zabili jste jelena a co se nesnědlo,
to jste si oblékli. Ale od začátku 19. století –
průmyslové revoluce, pochází oblečení z továren. A Nizozemsko v tom dlouho
bylo dost dobré. Oblečení jsme dokonce vyváželi. A najednou jsme v Africe. Ne proto, že bychom
tady získali nová území, ale protože je to
tradiční odbytiště našeho průmyslu.

Dobře, počkat. Takže Nizozemci dřív vycházeli z toho,
že se v Africe jen dobývají nová území? Tak ty jedeš do Afriky, prima.
Za prací nebo jen dobýt nová území? Protentokrát tedy za prací. Ale protože je to
tradiční odbytiště našeho průmyslu. Oblíbené jsou třeba štůčky bavlny,
které lze koupit na trzích. Bavlna. Je to normální slovo,
ale zní rasisticky.

Možná kvůli tomu komiksu.
Znáte Bavlnku v Africe? Člověče, ten ani nepřistál
a už vystřílel půlku pygmejské vesnice. Takový vůl. Teď se oblečení vyrábí
v Nízkoplatozemí. A já si vždy vzpomenu na chudáky
v Bangladéši, Indii a Číně. Zkrátka chudáky, chudáky
a další chudáky A občas i chudáky děti. - Takže na otázku...


- Kdo vlastně vyrábí mé oblečení? je snadná odpověď:
"Lidé v dalekých zemích." Ale stejně nevíte,
jak se s těmi lidmi zachází. Máte totiž dobré a špatné továrny. A já bych raději podšívku
bez volání o pomoc. A určitě nejsem sám. Jsou pro vás
podmínky dělníků důležité? Obvykle ano.
Hlavně země, odkud je to oblečení. Ale tady je mi to jedno.

Hezké šaty.
Škoda, když se neprodají. Přesně tak. Ano, vžijte se do těch šatů. Co kdybyste byli
v kůži těch ponožek? Nejdřív vás osmnáct hodin denně
plete bengálské děcko, a pak se v Primarku soužíte kvůli lidem,
kteří ohrnují nos nad dětskou prací. Nechutné. Ale naštěstí je tu Rob Trip.

- Kdo vlastně vyrábí mé oblečení?
- Přesně tak. Nejraději bych při brouzdání
na Zalandu chtěl zatrhnout, že chci vidět jen férové oblečení. Nebo aby v obchodech bylo: "Vše v prvním patře
bylo vyrobeno v dobrých podmínkách." - A kde je oddělení dětské práce?
- Ve sklepě. To by bylo šikovné. A pokud si říkáte:
"Koupím dražší značku.

Zaplatím 80 eur za krokodýlka
na mých chlapských prsou, ale budu dobře spát." Ale ani to není řešení,
protože dražší často neznamená lepší. A objevit tuto pravdu dost bolelo. Další drama v textilním průmyslu. V hlavním městě Bangladéše
se zbortila osmipatrová budova, kde byly textilní dílny. To bylo v roce 2013.

V Bangladéši se zřítila Rana Plaza –
hodně zchátralá továrna na oblečení. Zahynulo tam víc než 1 100 lidí. Jedenáct set. Oficiálně s tím podnikem
neobchodovala žádná známá značka, ale... V troskách byly rychle nalezeny
desítky visaček mezi nimi například ty Primarku,
Manga, Benettonu, Zary a C&A. Tý jo, to je průměrná
obchodní třída v Dronten. Ale bez pekaře Barta.

A s jedenácti sty mrtvými. A nějakou atmosférou. Promiň, Dronten. Nakonec... Nakonec se našly visačky
29 velkých módních značek. Takže nejen těch nejlevnějších, ale i těch dražších s dobrou image,
jako je Benetton. A to je vidět i v této tabulce
nejtransparentějších značek. Levnější značky jako H&M a Zara
jsou na tom celkem dobře, zatímco Chanel, Hermes, Prada,
a Louis Vuitton dopadly nejhůř.

Dražší oblečení tedy taky nepomáhá. - Jako zákazník se vůbec nedozvíte...
- Kdo vlastně vyrábí mé oblečení? Takže teď k samotným podnikům. Ale tady to začne být divné. Na otázky ohledně situace v továrnách
totiž podniky reagují takto: I lidé ze známých značek
viděli tu zprávu a jsou zděšeni. Říkají, že o tom nic nevědí.

Řetězce tvrdí, že nic nevěděly, a že se na výrobě oblečení
podílí více stran. Není tedy zcela transparentní, co se kde vyrábí. Věříme spoustě našich značek,
ale nemáme 100% přehled o všech značkách v de Bijenkorfu. Ani oni sami neví,
kde se vyrábí jejich oblečení. Jak je to možné?

Zjistit to mohla jen tak těžká váha,
jako je Jeroen Pauw. Ten jel do Bangladéše –
tady ho vidíte. Hledá, kam by se zašil. A Jeroen objevil, proč je pro firmy tak těžké ověřit,
kde vyrábí oblečení. Inspektoři sice navštíví továrnu,
které značka zadala práci, ale práce je často pod rukou
prodána jiným továrnám – subdodavatelům. Ti to zvládnou ještě levněji,
ale podmínky jsou tam horší.

Takže existuje
celý les subdodavatelů, kvůli kterému podniky
ztrácí přehled o své výrobě. To poznávám.
Tady taky často nevím, kdo co udělal. Třeba vůbec netuším,
kdo napsal toto. Zdraví, Tex. Aha. Tady je to napsané.
Šikovné. Špatný příklad. Nevědět, kdo pro vás vyrábí
a jestli je to trochu lidské, je hodně špatné pro image firmy.

Mezi podniky totiž vede
společenská odpovědnost firem. Nebo jak se říká
v retailové zemi – CSR. Podle předsedy profesního sdružení
to teď letí. CSR je rozhodně trend.
I do budoucna. Ano, nevykořisťovat děti –
to je teď opravdu trend. Posledně jsem viděl
ženu přes padesát, která taky nevykořisťovala děti,
ale každá móda někdy skončí. A ideální chvíle na zlepšení image firmy
je po takovéto velké katastrofě.

Neštěstí v roce 2013
bylo hlavním důvodem, proč odbory a módní značky
uzavřely Bangladéšskou dohodu. Bezpečnost měla být lepší. Ano, Bangladéšská smlouva. Moc prima.
Lepší bezpečnost a vyšší mzda. Stojí to víc, ale můžete pak dlouhá léta
s klidným srdcem šít v Bangladéši. Evropské textilky našly novou zemi, kde lze levně, ale za mizerných podmínek
vyrábět oblečení – Myanmar.

Co to má sakra znamenat? Sotva máte v Bangladéši trochu jistoty,
přestěhují se do Myanmaru. To je tak nespolečenské. Dokonce i lidé, kteří si v Turecku
v all-inclusive resortu zaberou lehátka a pak tři hodiny snídají –
dokonce i ti řekli, že takto ne. Dokonce i ti. - Kdo vlastně vyrábí mé oblečení?
- Pořád to nevím, Robe. Nevím, protože spotřebitelé nic neví
a ani firmy samy zdá se nic neví.

A bude to horší, protože toto řekl někdo
z relativně transparentního Primarku. Nikdo vám nemůže zaručit,
že nikde v řetězci není dětská práce. Poslouchejte dobře, co říká. Nikdo vám nemůže zaručit,
že nikde v řetězci není dětská práce. Dobře. Chápu, že je to těžké. Chápu, že to stojí víc peněz. Ale je to přece jen otázka priorit. Protože představte si,
že v Primarku mají pyžamové kalhoty, na kterých se může utrhnout knoflíček.

A nějakému děcku z Vianen
se tím knoflíčkem podaří zadusit. Tak pak máte tiskové zprávy,
mastné stahování zboží, totální paniku,
plačícího ředitele v televizi. Dává to smysl.
Všechno kvůli jednomu dítěti. Ale zároveň všichni akceptují, že ten samý výrobce neví jistě,
zda jeho oblečení nedělají malé děti. Takže jedno udušené dítě
vzbudí poprask, ale tisíce dětí, které se dusí celý den...


Ne, to je těžké zjistit. Nezjišťovat to je jen volba. Spotřebitel to nemůže vědět,
firmy to nechtějí vědět. A co politici? Víc než padesát nizozemských podniků
podpoří udržitelnou módu. Patří k nim velká jména jako Zeeman,
WE, G-Star, de Bijenkorf a Coolcat. Ti dnes podepsali úmluvu
proti dětské práci a znečišťování. Ano, úmluvu.

To je smlouva pro lidi,
kteří uzavírají tolik smluv, že pro změnu chtějí použít
slovo úmluva. Na úmluvě se dohodli výrobci oblečení,
neziskovky, obchodníci a vláda. Ženou za tímto nápadem
byla Lilianne Ploumenová, která byla ministryní rozvojové pomoci
a zahraničního obchodu. Prodavači v obchodě mi řekli: "Vy jste ta,
díky které jsme proti dětské práci." Hej, vy jste ta,
díky které jsme proti dětské práci. No ano, jste to vy.


Naživo jste radikálnější než v televizi. To je vtipné. V obchodě jako byl tento
si tedy všimla, jak málo ví prodavači o svém zboží. "Vy jste ta, díky které
jsme proti dětské práci. Jsme na tom dobře?" Jsme na tom dobře? Takže pokud chtěli
lidé z obchodu s oblečením zjistit, zda jejich oblečení vyrábí děti, tak museli čekat, až bude ministryně
potřebovat outdoorové kalhoty.

Takže máme úmluvu. To zní dobře. Jen nevím, co se stane,
když se jí nedržíte. Jaké tresty čekají na ty,
kteří vykořisťují dělníky. Jsou to milionové pokuty?
Zákaz podnikání? Musí ředitel deset let jednat
s akcionáři v převleku za pokémona? Co se stane? Pokud to nebudete dodržovat,
riskujete zrušení celé úmluvy.

Zveřejnilo by se to
a to nikdo nechce. Ne, to nikdo nechce. Ne. Taková úmluva nemá
žádné vážné následky. Je to vlastně
jako událost na Facebooku. Ještě na nikoho nenaběhla zásahovka,
protože někam nepřišel. To se stává. Policie. Vyjděte ven
s rukama nad hlavou. Zatrhl jste, že se zúčastníte.

Vyjděte ven. Ale přesto se ta úmluva slaví,
jako by vymýtila všechno utrpení světa. Tady Volkskrant – všichni mohou
klidně kupovat tyto značky. Ale to nedává smysl. Jako by Job Gosschalk řekl:
"Už to neudělám." A Volkskrant by napsal: "Mladí herci mohou klidně na talentovky
na Jobovu frískou šukfarmu." Kdo vlastně vyrábí mé oblečení?

Vážně nevím, Robe. Spotřebitelé ani firmy to neví. A politici zatím dosáhli
jen slaboučké úmluvičky. Odstranit to bílé místo ze šatů
nám pomůže jen zákon. Evropský zákon. Ten by výrobce donutil
kontrolovat a zveřejňovat původ výrobků. A dobrou zprávou je,
že Evropský parlament ten zákon chce. Většina je pro.

Ale parlament nemůže zákony navrhovat,
to dělá Evropská komise. A proto poslali
Evropské komisi návrh zákona. Podniky podle něj musí zmapovat,
kde vyrábí oblečení, musí ten stav zlepšit
a hlavně musí být transparentnější. To je vlastně ta úmluva,
ale v podobě tvrdého zákona. Přesně to, co potřebujeme. I výrobcům oblečení se to musí líbit.
Ale nelíbí. Podle našeho přesvědčení by tento zákon
strukturně nezměnil a nezlepšil situaci lidí, zvířat a prostředí
v produkčním řetězci.

Zlepšíme spolu svět. Dáš mi to černé na bílém? Ale ne, to nemá smysl.
To přece nemůžeš chtít. Takže Evropský parlament je pro
a výrobci oblečení jsou proti. A co na to Evropská komise,
která zákony navrhuje? My máme videozáznam jejich reakce
na tuto myšlenku. Ano, je tam ticho po pěšině.

Evropská komise tedy kategoricky odmítá
vytvořit dobrý a přísný zákon, který by nám spotřebitelům
umožnil kupovat jen férové oblečení. To je smutné,
jen oni totiž mohou něco udělat. Jen oni zaručí to, že se v budoucnosti při prohlížení archivů
najde tato reportáž. A najednou jsme v Myanmaru. Ne proto, že bychom
tady získali nová území, ale abychom oslavili,
že byl v roce 2018 přijat evropský zákon díky kterému je Robovi, Lilliane,
Jeroenovi a dalším lidem v Evropě jasné, odkud je jejich bavlnka.

I pracovní podmínky
se výrazně zlepšily. Továrny splňují
nejnovější bezpečnostní předpisy. Tady mohou být dělníci klidně zmatení
z módy outdoorových kalhot. Nebo jak nám řekla
tato rozesmátá dělnice: "Podle nás jsou spíš indoorové." Ale to nejspíš souvisí
s výrobním procesem.

Ano. Ahoj, já jsem Arjen. Pro více informací
o nejlepších receptech na sladký chléb, odebírejte náš kanál. Chcete vidět víc? Jděte na npo3.nl/zondagmetlubach. Překlad: Misschien
www.videacesky.cz