Rock

Rob Zombie (vlastním jménem Robert Cummings) je americký hardrockový hudebník, režisér a spisovatel, který proslul svými lehce morbidními texty písní a především svým zjevem, se kterým ve svých klipech většinou vystupuje. Remix této skladby Dragula se dokonce dostal do filmu Matrix a můžete ho nalézt na soundtracku k filmu. Další jeho skladba se objevila ve filmu Mission: Impossible 2 a ve hře FlatOut 2. Za svou režisérskou kariéru natočil filmy jako například Halloween, Halloween 2 a Dům tisíce mrtvol.

Kapela Soundgarden vznikla v roce 1984 v Seattlu. Jsou jedněmi z hlavních představitelů hudebního stylu grunge a první grunge skupinou, která vydala desku pod velkou nahrávací společností (A&M Records). Jejich nejúspěšnějším albem je Superunknown z roku 1994. Právě z tohoto alba je i dnešní hudební klenot Black Hole Sun, kterou napsal kytarista a zakládající člen kapely Chris Cornell. Prý mu to trvalo jen 15 minut. V textu nehledejte žádnou hlubokou myšlenku, Cornellovi šlo prý hlavně o hru se slovy.

Píseň Heart of Gold vyšla v roce 1972 na albu Harvest. Jedná se o jedinou skladbu kanadského písničkáře Neila Younga, která v amerických hudebních žebříčcích obsadila první místo. Video je z živého vystoupení Neila Younga  z roku 1985 na charitativním koncertě Farm Aid, který dodnes spoluorganizuje. Tehdy píseň věnoval všem ženám z farmářských rodin, které se ocitly ve špatné finanční situaci. Já bych ji dnes chtěla věnovat Fofrovi k narozeninám. :)  

Jack White je znám hlavně díky skupině The White Stripes. Další video ze série Vyznáte se v rockové hudbě? vám ho o něco více přiblíží.

I’d Do Anything for Love (But I Won’t Do That) z roku 1993 je jeden z největších hitů devadesátek. Píseň složil Jim Steinman a Meat Loaf ji nazpíval s Lorraine Crosby. V klipu ji však nahradila Dana Patrick. Albumová verze této skladby má 12 minut, klip necelých osm. V USA i Británii jde o nejdelší skladbu, co se kdy umístila na vrcholu hudebních žebříčků. Meat Loaf za ni získal cenu Grammy za nejlepší sólový rockový pěvecký počin. Původně měl klip režírovat David Fincher, ale chtěl za klip 1,7 milionů dolarů. Nakonec tedy klip režíroval Michael Bay jen za 750 tisíc dolarů. Lidé se prý Meat Loafa často ptali, k čemu odkazuje ono „that“. Tak jen pro pořádek… V každé sloce zmiňuje věci, co by pro lásku udělal a jednu, kterou by nikdy neudělal, a právě k té vždy odkazuje veršem “But I won’t do that“. Přeji příjemný poslech!

Další video ze série You Think You Know Rock? lehce navazuje na předešlé video o skupině Nirvana, bude totiž řeč o Foo Fighters.

Jak jsem slíbila minulý týden, i dnes si budeme v Hudebních klenotech 20. století připomínat „den, kdy zemřela hudba“. 3. února 1959, kdy došlo k leteckému neštěstí, při němž zahynul Buddy Holly spolu s Ritchie Valensem a J. P. Richardsonem, bylo Donu McLeanovi 13 let. O dvanáct let později o této události napsal píseň, která mu obrátila život na ruby. Text písně fascinuje fanoušky i kritiky, sám McLean se však k textu a jeho významům a interpretacím jako správný poeta nechce vyjadřovat. Na internetu však existují desítky až stovky analýz a interpretací, včetně vysvětlení různých narážek, které do titulků bohužel nelze převést (např. hra se jmény Lenin a Lennon nebo se slovy birds a Byrds, narážky na Beatles, Rolling Stones apod.). Proto doporučuji si nějaký takový rozbor této písně najít a přečíst. Na některé rozbory můžete mrknout sem: http://genius.com/Don-mclean-american-pie-lyrics http://www.songfacts.com/detail.php?id=1193

Nedávno vyšla nová deska legendárních Pink Floyd - The Endless River, u které se znovu sešli David Gilmour a Nick Mason (Roger Waters se projektu neúčastnil, Richard Wright je uveden jako spoluautor posmrtně). Nahráli spolu z části nový materiál, z části materiál, který napsali ještě před (neoficiálním) rozpadem kapely v roce 1994. Louder Than Words je jediná skladba celého alba s textem, ostatní jsou čistě instrumentální a jedna obsahuje úryvek řeči Stephena Hawkinga. Text napsala Gilmourova žena, Polly Samson, a tak možná nepopisuje jenom nepokojné vztahy uvnitř této legendární kapely, ale také slasti a strasti manželského soužití. The Endless River má být už opravdu poslední tečka za Pink Floyd. I když se v roce 1994 oficiálně nerozpadli a při výjimečných příležitostech spolu ještě hráli, více než toto studiové album od nich čekat nemůžeme. Nakonec bych chtěla jen říct, že zrovna tento překlad nemůže být objektivní. Přeložila jsem ho dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale ráda si přečtu vaše připomínky a názory, jak jste si text případně vyložili vy. :)

Dnešním Hudebním klenotem 20. století jsou Electric Light Orchestra a jejich Don't Bring Me Down (1979). Electric Light Orchestra (ELO) je britská rocková kapela z Birminghamu. Ve svých začátcích byli paradoxně mnohem úspěšnější ve Spojených státech než doma v Británii. ELO drží rekord v počtu singlů v žebříčku Billboard Top 40, přestože se v něm nikdy neumístili na prvním místě. Protože album Discovery, ze kterého píseň pochází, kapela natočila v Mnichově, za frází „Don’t bring me down“ Jeff Lynne zpívá „Grüß“, což má připomínat bavorský pozdrav "Grüß Gott“. Fanoušci v tom však slyšeli jméno Bruce, které se objevuje i v některých přepisech textu písně. Proto na živých vystoupeních začal Lynne opravdu zpívat „Bruce“. Za tip děkuji uživateli Milia.  

Před dvěma dny oslavil Tom Petty 64 let. Proto si dnes v Hudebních klenotech připomeneme jeho píseň Learning to Fly, kterou v roce 1991 napsal společně s Jeffem Lynnem a nahrál s kapelou Tom Petty and the Heartbreakers. Přestože se v písni opakují pouhé čtyři akordy, jedná se o jeden z jeho nejznámějších hitů. Za svou kariéru Petty prodal přes 80 milionů nahrávek a v roce 2002 byl uveden do rokenrolové síně slávy.

Vítejte u dalšího dílu Hudebních klenotů 20. století. Dnešní díl sice neslaví žádné jubileum, ale přesto bude takový speciální. Mnoho lidí si v komentářích žádalo něco od skupiny Pink Floyd a právě jim jsme toto přání vyplnili, a to hned dvakrát! Dlouho jsme se nemohli shodnout na výběru jedné písně, takže bude tento díl takový první speciál – dvojnásobná dávka skupiny Pink Floyd v podobě skladeb High Hopes a Wish You Were Here. A speciální díl to nebude jen v tom, že písně budou dvě, ale také se ponoříme hlouběji do historie této veleslavné kapely. Pink Floyd byla anglická hudební skupina založená v roce 1964, která se dostala do povědomí díky svému psychedelickému rocku. Kapela začínala v sestavě: Syd Barrett (kytara, zpěv), Roger Waters (basa, vokály), Rick Wright (klávesy), Nick Mason (bicí). Postupem času se kapela žánrově posunula k progresivnímu rocku a vlastně se tak stala jeho průkopníkem. Pink Floyd jsou známí díky svým filozofickým textům, klasickým rockovým melodiím, zvukovým experimentům, inovativním obalům alb a propracovanými vystoupeními. Je to jedna z nejúspěšnějších a nejvlivnějších skupin všech dob, prodala více než 200 milionů alb po celém světě, z toho přibližně 74,5 milionů jen v USA. Pod vedením Syda Barretta dosáhli Pink Floyd ve druhé polovině 60. let 20. století úspěchu jako jedna z nejpopulárnějších kapel hrající psychedelický rock. Barrettovovo nevypočitatelné chování, způsobené především drogou zvanou LSD, ale donutilo ostatní spoluhráče k tomu, aby jej doplňovali a později i úplně nahradili kytaristou a zpěvákem Davidem Gilmourem. Barretovo chování vypadalo asi takto: často při koncertech zíral do jednoho místa, zatímco skupina hrála. Někdy při vystoupeních hrál jen na jednu strunu na kytaře anebo kytaru začal rozlaďovat. Po Barretově odchodu se lídrem skupiny a hlavním skladatelem postupně stal zpěvák a baskytarista Roger Waters. Tato proměna vedla k vytvoření několika novátorských alb, která získala kapele celosvětový věhlas. Jedná se o alba The Dark Side of the Moon (1973), Wish You Were Here (1975), Animals (1977) a rockovou operu The Wall (1979). Jelikož projekt The Wall skupinu opravdu hodně proslavil, napíšu o něm pár informací. The Wall je rocková opera – koncepční album s příběhem. Hlavním tématem alba je izolace člověka od lidí kolem. Koncepce alba byla silně inspirována incidentem na montrealském koncertě Pink Floyd 6. července 1977, kdy baskytarista skupiny Roger Waters plivl do tváře jednoho rozvášněného a nesnesitelně křičícího fanouška pod pódiem. To Waterse inspirovalo k myšlence jakési pomyslné zdi ("the wall") mezi obecenstvem a hudební skupinou, které se navzájem odcizují. Do tohoto konceptu zasadil Waters příběh rockového hudebníka jménem Pink, jehož život sleduje album The Wall. Pink je postava značně ovlivněná vlastním Watersovým životem. Ten byl totiž silně ovlivněn úmrtím svého otce ve druhé světové válce krátce po svém narození. Na albu se ale objevuje i ponižování od učitelů, příliš ochranářská matka či rozchod s manželkou, která jej podváděla. Kvůli těmto skutečnostem, jež se objevují v jednotlivých skladbách alba, postupně Pink kolem sebe vytváří onu zeď, která jej izoluje od zbytku společnosti. Tento příběh byl později zfilmován a kritici o něm píší, že je "nejdelším a nejdepresivnějším rockovým klipem historie." S projektem The Wall Live vystupuje Roger Waters i nadále a tento pátek a sobotu (15. a 16. 4.) navštíví i Prahu! Ale fanoušky, co se o této události dozvěděli až teď, musím zklamat, oba dva termíny koncertu jsou již beznadějně vyprodané! V roce 1985 ohlásil Waters rozpad skupiny, ale zbývající členové vedeni Gilmourem v koncertování a nahrávání desek pokračovali. Pink Floyd poté vydali další dvě studiové desky a dosáhli obrovského komerčního úspěchu. Aktivní činnost ukončili v roce 1995, ačkoliv nikdy oficiálně neohlásili rozpad kapely. 2. července 2005 si poprvé po 24 letech zahrál s kapelou i Roger Waters. Stalo se tak v Londýně na charitativním koncertu Live 8, kde hráli před nejpočetnějším publikem v historii svých vystoupení. Z tohoto vystoupení pochází asi nejdojemnější scéna celého Live 8, kdy po poslední písni Gilmour řekl: "Děkujeme, dobrou noc," a začal odcházet z pódia. Waters jej však zavolal zpět a všichni čtyři se společně objali. Syd Barrett zemřel v roce 2006 a fanoušci doufali, že se skupina dá znovu dohromady na jeho počest. Dne 10. května 2007 se v londýnském Barbican Arts Centre uskutečnil koncert k uctění Barrettovy památky. Samostatně na něm vystoupil Roger Waters a po něm i zbytek kapely ve složení David Gilmour, Nick Mason a Rick Wright. Ke společnému vystoupení tak i přes očekávání fanoušků nedošlo. 15. září 2008 zemřel na rakovinu klávesista Rick Wright, čímž definitivně zanikla naděje na další vystoupení Pink Floyd v jejich nejslavnějším složení (Gilmour – Waters – Wright – Mason). Roku 1996 byla skupina uvedena do Rockové síně slávy. I když v nejslavnějším složení nám Pink Floyd již nikdy nezahrají, zanechali nám tu spousty kvalitních písní, při nichž na ně můžeme se slzou v oku vzpomínat… High Hopes vyšla roku 1994 na albu The Division Bell. Její hudbu složil David Gilmour a slova napsala jeho manželka Polly Samson. Text písně, psaný z autobiografického úhlu Gilmoura, pojednává o věcech, které v životě můžeme získat a ztratit. Gilmour připustil, že tato skladba (první, kterou pro album Division Bell napsal) je více osobní než jakákoliv jiná, kterou kdy napsal. Skladba má velmi zajímavý text a hudba se svým pojetím španělské kytary a bicích navrací ke stylu z poloviny osmdesátých let. Videoklip písně byl používán jako film k turné Division Bell a Pulse a většina záběrů pochází z Fenlandu v Cambridgeshire. Obsahuje také mnoho odkazů na Cambridge, kde Syd Barrett, Roger Waters a David Gilmour vyrůstali, to je zřejmé z univerzitních šátků, kol a lodí na řece. Hodně scén je také zaměřeno na univerzitu St. John's, zahrnující "most vzdechů". Ve videoklipu také uvidíme obrovskou bustu Syda Barretta. VIDEA JSOU MOMENTÁLNĚ NEDOSTUPNÁ Wish You Were Here je titulní skladba ze stejnojmenného alba, které vyšlo roku 1975. Text skladby popisuje pocity Rogera Waterse o odcizení od ostatních lidí. Jako většina skladeb z alba se i tato vztahuje na bývalého člena Pink Floyd - Syda Barreta - a jeho úpadek. Na hlavní riff prý přišel David Gilmour doma, když hrál na akustickou kytaru; riff pak přehrával na Abbey Road Studios, kde s Rogerem Watersem skladbu dokončili, včetně jeho textu. Známá je historka o tom, jak do studia během nahrávaní Wish You Were Here vešel obtloustlý muž s vyholenou hlavou i obočím. Skupina ho chvíli nemohla poznat, až poté si uvědomila, že je to Syd Barrett, kterého neviděli několik let. Barrett je později tentýž den bez rozloučení definitivně opustil. Doufáme, že vás tento speciál potěšil, a za týden se na vás opět těší Vít "bakeLit" Jakeš a Adam "Kari" Karas.

Další týden nám opět uplynul a my vás zdravíme u dalšího dílu Hudebních klenotů 20. století! Dnes si dáme opět malé opáčko rockových legend. Těmi legendami jsou kdo jiní než Rolling Stones a jejich pecku pro dnešní ráno zaručeně každý zná. Na scénu přichází Anybody Seen My Baby? a jelikož jsme tu „Stouny“ již jednou měli s písní Angie, o kapele si můžete počíst tam. Info o písni tradičně od Kariho. Píseň Anybody Seen My Baby? vyšla poprvé na albu Bridges to Babylon roku 1997. Autory této skladby jsou hlavně Mick Jagger a Keith Richards. Autorství můžeme připsat také K. D. Langovi a Benu Minkovi kvůli velice podobné melodii refrénu v Langově písni Constant Craving, která vyšla pět let před dnešním klenotem.  Jagger a Richards však tvrdí, že píseň nikdy před tím neslyšeli. Anybody Seen My Baby? je typickou skladbou éry alba Bridges to Babylon – obsahuje širokou inspiraci různými hudebními žánry, včetně hip-hopového umělce Biz Markieho (dvě rapové věty v písni). Song se stal téměř ihned po svém vydání celosvětovým hitem, v evropském žebříčku Top 20 se umístil na 1. místě. Videoklip měl dvě verze, v té druhé verzi se objevilo méně nahoty. Ve videoklipu se také objevuje herečka Angelina Jolie jako striptérka, která jde na toulky New Yorkem.

Není to zrovna krátká doba, co se u nás objevil překlad hitu Breaking The Habit a nového songu, taktéž hitu, The Catalyst, a v komentářích jste se jasně vyjádřili, že chcete víc. Tato písnička popisuje každodenní trápení těch, co žijí svůj život po svém - takovým způsobem, jež nevyhovuje představám jejich rodičů. Spory s učiteli, se spolužáky, to vše je zde zobrazeno. Schválně, kdo z vás si všimne, z jakého města jsou venkovní záběry... ;)

Dnes jsem si pro vás připravil starší, avšak přesto velice známou píseň Hallelujah v podání kanadsko-amerického zpěváka Rufuse Wainwrighta, narozeného 22. července 1973 (mimo jiné má také Rufus na kontě několik klasických oper). Píseň se poprvé dostala na veřejnost již v roce 1976 a to v té době pod taktovkou jejího původního autora - Leonarda Cohena, který je známý svým kombinováním Gospelu a Waltzu. Samotný Rufus ji nazpíval až o téměř 20 let později. Mimo těchto dvou muzikantů byla tato píseň přezpívána mnoha dalšími umělci a to i známými velikány v této branži, jako například Bon Jovi, nebo Céline Dion.

Krásné středeční ráno! Dnešní volba hudebního klenotu 20. století celkem samozřejmě padla na legendární progmetalovou kapelu z New Yorku Dream Theater. Právě dnes totiž tato pětice neuvěřitelně nadaných a technicky vyspělých muzikantů po pěti letech opět vystoupí v Praze (po třech letech v ČR) se svým novým albem. Dnes si ale připomeneme něco staršího, a to krásnou baladu Another Day z jejich vůbec nejúspěšnějšího alba Images and Words (1992), ze kterého už tu máme přeložený i jejich hit Pull me under.  

Kapela, která kdysi prožila bouřlivý úspěch i v našich končinách, ale často se potýkala s nespravedlivým nálepkováním. V době temnějšího a smutnějšího alba Welcome to the Black Parade například u nás vrcholila popularita subkultury EMO, který byla mnohými nenáviděna a kapela My Chemical Romance mohla působit na první pohled jako tradiční EMO hudební skupina. Ve skutečnosti se Gerard Way, frontman kapely, k tomuto stylu nehlásí a má k němu naopak odpor - nelíbí se mu například představa sebepoškozování, které k EMO neodmyslitelně patří. MCR ale nezůstali jen u tmavého depresivního stylu nemrtvého Černého průvodu, a v posledních letech vyrukovali s komiksovou stylizací, v nichž se jako skupinka Killjoys prohánějí postapokalyptickým světem. Na základě posledního alba také v současnosti vychází komiks, neboť Gerard Way je vášnivý fanoušek komiksu a před lety stvořil kritiky vysoce oceňovaný komiks Umbrella Academy. Poznámka: První dvě písně mají horizontálně převrácený obraz, protože na YouTubeu jsou sice i oficiální verze těchto dvou songů, ale s podstatně horší kvalitou obrazu i zvuku.

Je středa ráno a to znamená, že je tu další hudební klenot do naší sbírky. Tentokrát si připomeneme skladbu Bruce Springsteena Born In The USA (1984). Je možné, že patříte k těm, co z celé písně znají pouze tuto jedinou větu, ze které by se dalo usuzovat, že má Spojené státy oslavovat. Opak je ale pravdou...  

Po velmi úspěšném prvním dílu The Instrumentals, v němž se hudebním kanál CDZA podíval na vývoj kytarového sóla, je tu druhý díl, tentokrát zaměřený na bicí. Dozvíme se především něco o tom, jak fungují a jak vznikly rytmy využívané v jazzu a rocku.

V minulém díle jsme viděli Maria a Fafu hrát Left 4 Dead. Dnes se vrhnou na další multiplayerovou pařbu, tentokrát simulaci hraní v rockové kapele.   

Většina světa poznala norské bratrské duo Ylvis až díky megahitu "Jak dělá liška?", ale tito dva výborní muzikanti a komici vytvářeli skvělé písně již několik let. A často v naprosto odlišných hudebních žánrech. Příkladem za všechny budiž monumentální rocková balada Jan Egeland, která je oslavou jednoho nenápadného norského politika a bojovníka za lidská práva ve službách OSN. Zároveň však jde i o chytrou parodii na samotný žánr, který často vyobrazuje hrdiny svých písní téměř jako antické polobohy. Myslíte, že by některý z českých politiků zasloužil podobnou oslavnou píseň?   Pozn.: Jonas Gahr Støre i Jens Stoltenberg, o kterých se zpívá v první sloce, jsou Egelandovými spolustraníky. Jensovi se často vytýká, že ve světě politiky uspěl jen díky svému slavnému otci Thorvaldovi, taktéž prominentnímu politikovi. Mírová dohoda z Osla se týkala Izraele a Palestiny a byla podepsána roku 1993 v Bílém domě. Jednalo se o klíčový okamžik vzájemného konfliktu obou zemí, při kterém Palestinci poprvé oficiálně uznali existenci Izraele. Jan Egeland tehdy zprostředkovával jednání mezi oběma stranami.

V neděli 27. 10. informoval časopis Rolling Stone o úmrtí rockové legendy Lou Reeda. Reed se proslavil zejména provokativními texty, které psal pro svou kapelu Velvet Underground. V 70. letech se Lou Reed vydal na sólovou dráhu, na jejímž samém začátku vydal svůj bezesporu nejznámější hit Perfect Day (1972).

V tomto videu z hudebního kanálu CDZA (Collective Cadenza) se můžete podívat na stručnou historii hudebního prvku, který zbožňují miliony lidí po celém světě - sólo na elektrickou kytaru.

Době, kdy bylo u rockových muzikantů módní roztřískat během koncertu své nástroje (a nejen je) a nechat na pódiu duši, vládli britští The Who. A ačkoli jejich skladba My Generation zcela propadla v americkém hudebním žebříčku a nedobyla ani ten domácí, nakonec ji docenil jak tisk, tak hudební stanice. Pete Townshend napsal My Generation v roce 1965, kdy mu bylo dvacet let. Původně byla jen odrazem Townshendova vlastního strachu z dospělosti a všeho, co přináší, ale nakonec se stala hymnou celé jeho rebelující generace. Píseň je v současné době na 11. místě mezi 500 nejlepšími skladbami všech dob časopisu Rolling Stone, je součástí rock’n’rollové síně slávy, objevila se ve dvou žebříčcích nejlepších rockových skladeb stanice VH1 a patří jí ještě mnoho dalších ocenění.  Info o kapele se dočtete u písně Baba O’Riley. 

Rodačka z Detroitu se stala první rockovou baskytaristkou, která prorazila ve světě. Její pětatřicet let starý hit If You Can’t Give Me Love dodnes slýcháme v rádiích. Suzi Quatro, vlastním jménem Susan Kay Quattrochio, začínala s hudbou ve čtrnácti letech v kapele Pleasure Seekers se svými sestrami Patti a Arlene. V 70. letech Suzi Quatro začala díky producentovi Mickiemu Mostovi zaplňovat místo výrazné ženské rockové osobnosti a stala se ikonou glam rocku. Předskakovala například pro kapelu Slade nebo Alice Cooper a bodovala singlem Can the Can, který vítězil v žebříčcích v Evropě i Austrálii. Postupně však trochu změkčila svůj styl a v písni If You Can’t Give Me Love už je patrný vliv popu. V roce 1980 vydala Suzi album největších hitů, ale následné singly v žebříčcích spíše propadaly. I během 90. let však i nadále vydávala další alba. Dvě zatím poslední, Back to the Drive a In the Spotlight jí vyšly v letech 2006 a 2011.  

Když bubeník skupiny Queen napsal píseň Feel Like, kapela s ní nebyla spokojena dostatečně na to, aby ji vydala na albu. V roce 1981 se však Queen sešli s Davidem Bowiem, aby nazpíval vokály pro jinou jejich píseň a při té příležitosti se při jedné společné jam session pustili do Feel Like, kterou dnes známe jako Under Pressure. Zajímavostí je mimo jiné i to, že basová linka, kterou hraje John Deacon, je hudebním časopisem Stylus považována za nejlepší v hudební historii. Video ke skladbě vytvořil a především sestříhal David Mallet. Vzhledem k tomu, že jak Queen, tak David Bowie byli právě zaneprázdněni koncertováním, nemohli se natáčení klipu účastnit. Mallet proto použil téma písně, tedy tlak, který je vyvíjen na lidi (to platilo stejně v 80. letech jako dnes). Dopravní zácpy či demonstrace střídají záběry z němých filmů 20. let, jako jsou Křižník Potěmkin nebo Upír Nosferatu. V roce 1990 použila základ skladby Under Pressure kapela Vanilla Ice do svého singlu Ice Ice Baby. Vanilla Ice nepřiznali kapele Queen ani Bowiemu autorství písně, načež museli po soudním sporu zaplatit za píseň 4 milióny dolarů. Podle nich to však bylo stále lepší, než aby museli vyplácet autorům tantiémy.

Tuto skladbu napsal už v roce 1974 americký folkový zpěvák Harry Chapin, my se však podíváme na cover verzi od kapely Ugly Kid Joe. Text této skladby je natolik výmluvný, že jej není třeba nijak představovat. Cat’s in the Cradle byla jedinou písní Harryho Chapina, která se dostala do čela amerického hudebního žebříčku Billboard Hot 100. Kromě Ugly Kid Joe přišli se svými cover verzemi například i Johnny Cash nebo rapper DMC. Píseň se také hojně objevuje ve filmech a seriálech právě díky svému textu. Ugly Kid Joe se dali dohromady v Kalifornii roku 1990. Jako velcí fanoušci skupiny Black Sabbath, která jejich tvorbu ovlivnila, začínali svou kariéru jako předskokani Ozzyho Osbournea. V roce 1991 vydávají své první album As Ugly As They Wanna Be, které se v USA stalo nejprodávanější prvotinou vůbec. Druhé album America’s Least Wanted vyšlo roku 1992 a i to bylo úspěšné. Kapela pak znovu absolvovala turné s Ozzym Osbournem a později i s Def Leppard. Třetí album Menace to Sobriety bylo nadšeně přijato jak kritiky, tak i fanoušky a britský rockový časopis Kerrang! jej dokonce označil za album roku. Roku 1996 vydaná deska Motel California už však takový úspěch zdaleka neměla a kapela se roku 1997 rozpadla. Roku 2010 však členové oznámili návrat a o dva roky později jim vyšlo album Stairway to Hell.

Dnes tu pro vás máme další hudební příspěvek. Můžete se podívat na tři songy od rockové kapely Red Hot Chili Peppers, kterou jistě všichni znáte, a to s českými titulky a menším dodatečným infem. Scar Tissue - Existují víceméně dvě verze, o čem píseň pojednává. Jedna tvrdí, že jde především o drogovou minulost Anthonyho Kiedese a druhá říká, že se jedná spíše o vypořádání se s Kiedsovým otcem, který synka zasvětil do drog a dokonce i do sexu, když mu už ve 12 letech dohodil svoji mladou přítelkyni. Je také pravděpodobné, že se jedná o mix obojího (plus ještě něčeho navíc). Californication - Anthony Kiedes pochází z Kalifornie, což je stát, který je v lecčem jiný než zbytek Ameriky. Je domovem Hollywoodu a je liberálnější k drogám, vztahům, sexu... viz stejnojmenný seriál s Davidem Duchovnym. Slovo "californication" pravděpodobně vzniklo spojením "california" a "fornication" - mimomanželský sex. Slovo "kalifornikace" se pak může vztahovat přímo na stav Kalifornie, ale také k procesu, kdy Kalifornie ovlivňuje další státy i země (především přes Hollywood, ke kterému vzhlíží mnoha zemí i v Evropě) Give It Away - Píseň je založená na altruistickém nezištném chování, se kterým se Anthony Kiedes setkal u své bývalé přítelkyně Niny Hagen. Pozn. k překladu - "Fall" - nepřeložitelný dvojsmysl, protože podzimu se říká v angličtině jak "autumn", tak "fall" - zatímco "autumn" znamená pouze "podzim", tak slovo "fall" v sobě nese ještě mnoho dalších významů (pád, zhroucení, slábnutí...), na což pravděpodobně Kiedes v písni naráží. Pozn. k překladu - "Sly" pravděpodobně odkazuje na kapelu Sly and The Family Stone.

Je opět středa ráno a tedy pravý čas na další Hudební klenot 20. století. Píseň One of Us napsal zpěvák a skladatel Eric Bazilian a nazpívala ji zpěvačka Joan Osborne na své album Relish, vydané v roce 1995. Skladba svým textem vyzývá posluchače k zamyšlení nad existencí Boha a zabývá se vztahem člověka k Bohu. První čtyři verše na samém začátku písně pocházejí z gospelové skladby The Heavenly Airplane. Joan Elizabeth Osborne se narodila roku 1962 v Kentucky. Na konci osmdesátých let se přestěhovala do New Yorku, kde založila vlastní vydavatelství Womanly Hips, avšak své první album Soul Show: Live at Delta 88 z roku 1991 vydala pod hlavičkou Mercury Records. Její druhé album Relish vyšlo v roce 1995 a singl One of Us se stal Joaniným největším hitem, jehož slávu už poté nepřekonala. Do letošního roku vydala celkem sedm studiových alb, na nichž žánrově převládá soul a blues.

Dnešní hudební klenot 20. století napsal už v roce 1972 Randy Newman, ale o jeho popularizaci se postaral až Joe Cocker a především film 9 a ½ týdne, ve kterém se objevil.  A která jiná scéna by píseň s takovým textem mohla proslavit, než ta se slavným striptýzem Kim Basinger. V roce 1986 se Cockerův cover Newmanovy písně You Can Leave Your Hat On objevil na albu nazvaném Cocker. Toto album věnoval své matce Madge, která během jeho nahrávání zemřela. Původní verze Randyho Newmana, slavného filmového skladatele, zní spíše jazzově než rockově a má o něco intimnější zvuk. Cockerova verze se dostala na 35. příčku hitparády Billboard Hot Mainstream Rock Tracks. Nálepka striptýzové písně už skladbě zůstala až do dnešních dnů. John Robert „Joe“ Cocker se narodil 20. května 1944 v Sheffieldu v Anglii. V počátcích kariéry byl se svou kapelou Grease Band znám mimo jiné cover verzemi písní Beatles, z nichž nejslavnější je With a Little Help from My Friends. Paul McCartney a George Harrison byli jeho verzí natolik nadšeni, že mu dovolili předělat i další jejich písně. V roce 1983 získal Cocker cenu Grammy za skladbu Up Where We Belong, kterou nazpíval jako duet se zpěvačkou Jennifer Warnes. Objevil se také ve filmu inspirovaném tvorbou The Beatles - Across the Universe, kde zpíval píseň Come Together. Do letošního roku vydal celkem 22 studiových alb.