Rock

Don McLean - American PieHudební klenoty 20. století

Jak jsem slíbila minulý týden, i dnes si budeme v Hudebních klenotech 20. století připomínat „den, kdy zemřela hudba“. 3. února 1959, kdy došlo k leteckému neštěstí, při němž zahynul Buddy Holly spolu s Ritchie Valensem a J. P. Richardsonem, bylo Donu McLeanovi 13 let. O dvanáct let později o této události napsal píseň, která mu obrátila život na ruby. Text písně fascinuje fanoušky i kritiky, sám McLean se však k textu a jeho významům a interpretacím jako správný poeta nechce vyjadřovat. Na internetu však existují desítky až stovky analýz a interpretací, včetně vysvětlení různých narážek, které do titulků bohužel nelze převést (např. hra se jmény Lenin a Lennon nebo se slovy birds a Byrds, narážky na Beatles, Rolling Stones apod.). Proto doporučuji si nějaký takový rozbor této písně najít a přečíst. Na některé rozbory můžete mrknout sem: http://genius.com/Don-mclean-american-pie-lyrics http://www.songfacts.com/detail.php?id=1193

Pink Floyd - Louder Than Words

Nedávno vyšla nová deska legendárních Pink Floyd - The Endless River, u které se znovu sešli David Gilmour a Nick Mason (Roger Waters se projektu neúčastnil, Richard Wright je uveden jako spoluautor posmrtně). Nahráli spolu z části nový materiál, z části materiál, který napsali ještě před (neoficiálním) rozpadem kapely v roce 1994. Louder Than Words je jediná skladba celého alba s textem, ostatní jsou čistě instrumentální a jedna obsahuje úryvek řeči Stephena Hawkinga. Text napsala Gilmourova žena, Polly Samson, a tak možná nepopisuje jenom nepokojné vztahy uvnitř této legendární kapely, ale také slasti a strasti manželského soužití. The Endless River má být už opravdu poslední tečka za Pink Floyd. I když se v roce 1994 oficiálně nerozpadli a při výjimečných příležitostech spolu ještě hráli, více než toto studiové album od nich čekat nemůžeme. Nakonec bych chtěla jen říct, že zrovna tento překlad nemůže být objektivní. Přeložila jsem ho dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale ráda si přečtu vaše připomínky a názory, jak jste si text případně vyložili vy. :)

Electric Light Orchestra - Don't Bring Me DownHudební klenoty 20. století

Dnešním Hudebním klenotem 20. století jsou Electric Light Orchestra a jejich Don't Bring Me Down (1979). Electric Light Orchestra (ELO) je britská rocková kapela z Birminghamu. Ve svých začátcích byli paradoxně mnohem úspěšnější ve Spojených státech než doma v Británii. ELO drží rekord v počtu singlů v žebříčku Billboard Top 40, přestože se v něm nikdy neumístili na prvním místě. Protože album Discovery, ze kterého píseň pochází, kapela natočila v Mnichově, za frází „Don’t bring me down“ Jeff Lynne zpívá „Grüß“, což má připomínat bavorský pozdrav "Grüß Gott“. Fanoušci v tom však slyšeli jméno Bruce, které se objevuje i v některých přepisech textu písně. Proto na živých vystoupeních začal Lynne opravdu zpívat „Bruce“. Za tip děkuji uživateli Milia.  

Tom Petty - Learning to FlyHudební klenoty 20. století

Před dvěma dny oslavil Tom Petty 64 let. Proto si dnes v Hudebních klenotech připomeneme jeho píseň Learning to Fly, kterou v roce 1991 napsal společně s Jeffem Lynnem a nahrál s kapelou Tom Petty and the Heartbreakers. Přestože se v písni opakují pouhé čtyři akordy, jedná se o jeden z jeho nejznámějších hitů. Za svou kariéru Petty prodal přes 80 milionů nahrávek a v roce 2002 byl uveden do rokenrolové síně slávy.

Iggy Pop - The PassengerHudební klenoty 20. století

Iggy Pop je hudební legendou 2. poloviny 20. století. Vystřídal několik hudebních stylů, je však známý především jako Král punku či Rockový leguán. Iggy Pop je proslulý svými svéráznými živými vystoupeními. Jedno z nich vám dnes přinášíme v Hudebních klenotech. Jedná se o koncert z Belgie z roku 1999, kde nechyběla ani jedna z jeho nejznámějších písní z roku 1977 The Passenger, kterou Iggy Pop napsal společně s Ricky Gardinerem.  

Pink Floyd - High Hopes / Wish You Were HereHudební klenoty 20. století

Vítejte u dalšího dílu Hudebních klenotů 20. století. Dnešní díl sice neslaví žádné jubileum, ale přesto bude takový speciální. Mnoho lidí si v komentářích žádalo něco od skupiny Pink Floyd a právě jim jsme toto přání vyplnili, a to hned dvakrát! Dlouho jsme se nemohli shodnout na výběru jedné písně, takže bude tento díl takový první speciál – dvojnásobná dávka skupiny Pink Floyd v podobě skladeb High Hopes a Wish You Were Here. A speciální díl to nebude jen v tom, že písně budou dvě, ale také se ponoříme hlouběji do historie této veleslavné kapely. Pink Floyd byla anglická hudební skupina založená v roce 1964, která se dostala do povědomí díky svému psychedelickému rocku. Kapela začínala v sestavě: Syd Barrett (kytara, zpěv), Roger Waters (basa, vokály), Rick Wright (klávesy), Nick Mason (bicí). Postupem času se kapela žánrově posunula k progresivnímu rocku a vlastně se tak stala jeho průkopníkem. Pink Floyd jsou známí díky svým filozofickým textům, klasickým rockovým melodiím, zvukovým experimentům, inovativním obalům alb a propracovanými vystoupeními. Je to jedna z nejúspěšnějších a nejvlivnějších skupin všech dob, prodala více než 200 milionů alb po celém světě, z toho přibližně 74,5 milionů jen v USA. Pod vedením Syda Barretta dosáhli Pink Floyd ve druhé polovině 60. let 20. století úspěchu jako jedna z nejpopulárnějších kapel hrající psychedelický rock. Barrettovovo nevypočitatelné chování, způsobené především drogou zvanou LSD, ale donutilo ostatní spoluhráče k tomu, aby jej doplňovali a později i úplně nahradili kytaristou a zpěvákem Davidem Gilmourem. Barretovo chování vypadalo asi takto: často při koncertech zíral do jednoho místa, zatímco skupina hrála. Někdy při vystoupeních hrál jen na jednu strunu na kytaře anebo kytaru začal rozlaďovat. Po Barretově odchodu se lídrem skupiny a hlavním skladatelem postupně stal zpěvák a baskytarista Roger Waters. Tato proměna vedla k vytvoření několika novátorských alb, která získala kapele celosvětový věhlas. Jedná se o alba The Dark Side of the Moon (1973), Wish You Were Here (1975), Animals (1977) a rockovou operu The Wall (1979). Jelikož projekt The Wall skupinu opravdu hodně proslavil, napíšu o něm pár informací. The Wall je rocková opera – koncepční album s příběhem. Hlavním tématem alba je izolace člověka od lidí kolem. Koncepce alba byla silně inspirována incidentem na montrealském koncertě Pink Floyd 6. července 1977, kdy baskytarista skupiny Roger Waters plivl do tváře jednoho rozvášněného a nesnesitelně křičícího fanouška pod pódiem. To Waterse inspirovalo k myšlence jakési pomyslné zdi ("the wall") mezi obecenstvem a hudební skupinou, které se navzájem odcizují. Do tohoto konceptu zasadil Waters příběh rockového hudebníka jménem Pink, jehož život sleduje album The Wall. Pink je postava značně ovlivněná vlastním Watersovým životem. Ten byl totiž silně ovlivněn úmrtím svého otce ve druhé světové válce krátce po svém narození. Na albu se ale objevuje i ponižování od učitelů, příliš ochranářská matka či rozchod s manželkou, která jej podváděla. Kvůli těmto skutečnostem, jež se objevují v jednotlivých skladbách alba, postupně Pink kolem sebe vytváří onu zeď, která jej izoluje od zbytku společnosti. Tento příběh byl později zfilmován a kritici o něm píší, že je "nejdelším a nejdepresivnějším rockovým klipem historie." S projektem The Wall Live vystupuje Roger Waters i nadále a tento pátek a sobotu (15. a 16. 4.) navštíví i Prahu! Ale fanoušky, co se o této události dozvěděli až teď, musím zklamat, oba dva termíny koncertu jsou již beznadějně vyprodané! V roce 1985 ohlásil Waters rozpad skupiny, ale zbývající členové vedeni Gilmourem v koncertování a nahrávání desek pokračovali. Pink Floyd poté vydali další dvě studiové desky a dosáhli obrovského komerčního úspěchu. Aktivní činnost ukončili v roce 1995, ačkoliv nikdy oficiálně neohlásili rozpad kapely. 2. července 2005 si poprvé po 24 letech zahrál s kapelou i Roger Waters. Stalo se tak v Londýně na charitativním koncertu Live 8, kde hráli před nejpočetnějším publikem v historii svých vystoupení. Z tohoto vystoupení pochází asi nejdojemnější scéna celého Live 8, kdy po poslední písni Gilmour řekl: "Děkujeme, dobrou noc," a začal odcházet z pódia. Waters jej však zavolal zpět a všichni čtyři se společně objali. Syd Barrett zemřel v roce 2006 a fanoušci doufali, že se skupina dá znovu dohromady na jeho počest. Dne 10. května 2007 se v londýnském Barbican Arts Centre uskutečnil koncert k uctění Barrettovy památky. Samostatně na něm vystoupil Roger Waters a po něm i zbytek kapely ve složení David Gilmour, Nick Mason a Rick Wright. Ke společnému vystoupení tak i přes očekávání fanoušků nedošlo. 15. září 2008 zemřel na rakovinu klávesista Rick Wright, čímž definitivně zanikla naděje na další vystoupení Pink Floyd v jejich nejslavnějším složení (Gilmour – Waters – Wright – Mason). Roku 1996 byla skupina uvedena do Rockové síně slávy. I když v nejslavnějším složení nám Pink Floyd již nikdy nezahrají, zanechali nám tu spousty kvalitních písní, při nichž na ně můžeme se slzou v oku vzpomínat… High Hopes vyšla roku 1994 na albu The Division Bell. Její hudbu složil David Gilmour a slova napsala jeho manželka Polly Samson. Text písně, psaný z autobiografického úhlu Gilmoura, pojednává o věcech, které v životě můžeme získat a ztratit. Gilmour připustil, že tato skladba (první, kterou pro album Division Bell napsal) je více osobní než jakákoliv jiná, kterou kdy napsal. Skladba má velmi zajímavý text a hudba se svým pojetím španělské kytary a bicích navrací ke stylu z poloviny osmdesátých let. Videoklip písně byl používán jako film k turné Division Bell a Pulse a většina záběrů pochází z Fenlandu v Cambridgeshire. Obsahuje také mnoho odkazů na Cambridge, kde Syd Barrett, Roger Waters a David Gilmour vyrůstali, to je zřejmé z univerzitních šátků, kol a lodí na řece. Hodně scén je také zaměřeno na univerzitu St. John's, zahrnující "most vzdechů". Ve videoklipu také uvidíme obrovskou bustu Syda Barretta. VIDEA JSOU MOMENTÁLNĚ NEDOSTUPNÁ Wish You Were Here je titulní skladba ze stejnojmenného alba, které vyšlo roku 1975. Text skladby popisuje pocity Rogera Waterse o odcizení od ostatních lidí. Jako většina skladeb z alba se i tato vztahuje na bývalého člena Pink Floyd - Syda Barreta - a jeho úpadek. Na hlavní riff prý přišel David Gilmour doma, když hrál na akustickou kytaru; riff pak přehrával na Abbey Road Studios, kde s Rogerem Watersem skladbu dokončili, včetně jeho textu. Známá je historka o tom, jak do studia během nahrávaní Wish You Were Here vešel obtloustlý muž s vyholenou hlavou i obočím. Skupina ho chvíli nemohla poznat, až poté si uvědomila, že je to Syd Barrett, kterého neviděli několik let. Barrett je později tentýž den bez rozloučení definitivně opustil. Doufáme, že vás tento speciál potěšil, a za týden se na vás opět těší Vít "bakeLit" Jakeš a Adam "Kari" Karas.

The Doors - Light My Fire / The EndHudební klenoty 20. století

Po týdnu opět vítáme naše pravidelné čtenáře a posluchače. Každý z vás si určitě pamatuje, že jsme pro vás kdysi udělali speciál v podobě dvou písní od skupiny Pink Floyd. Dnes jsme se rozhodli, že uděláme podobný speciál, tentokrát o skupině The Doors, která si ho zaslouží hned dvakrát. Zaprvé, dne 3. července uplynulo již 40 let od smrti zpěváka Jima Morrisona a zadruhé, zbývající členové The Doors přijedou 13. července 2011 na koncert do pražské Incheba Areny. K dnešnímu prázdninovému speciálu jsme vybrali písně: Light My Fire a The End. Text o kapele a těchto skladbách sepsal opět Kari. The Doors byla americká rocková skupina založená v roce 1965 v Los Angeles. Patřila k významným skupinám zejména 60. let minulého století. Zakládajícími členy The Doors byli hráč na klávesové nástroje Ray Manzarek a zpěvák Jim Morrison, časem se ke kapele přidali kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore. Skupina byla průkopníkem stylu zvaného psychedelický rock, díky kterému se nejvíce proslavila. Ve skupině chyběla basová kytara, kterou zastoupil Manzarek svými klávesami. Ten, kdo skupinu a její hudbu nejvíce proslavil a zviditelnil, byl rockový velikán a charismatický zpěvák Jim Morrison. Právě jeho zpěv, osobnost a texty dodávaly té psychedelii potřebný nádech, ačkoliv zpočátku zpíval otočený zády k publiku, protože se styděl. Jeho kariéra začala klesat, když okusil drogy a alkohol. Tím způsobil vlastně i celé kapele spousty průšvihů a trápení, jako například když jej při koncertě ve městě New Haven v zákulisí nachytal policejní důstojník s fanynkou, a protože jej nepoznal, a domníval se tak, že tam nemá co dělat, postříkal je oba pepřovým sprejem. Jim pak vzápětí vylezl na pódium a celý incident popsal fanouškům před sebou, nezapomněl se před nimi i svléknout. Z pódia jej skoro okamžitě odtáhli další policisté a zpěvák se tak stal 1. rockovým muzikantem, který byl zatčen přímo na pódiu. Dne 3. července 1971 Jim umírá v Paříži, ale francouzská policie na místě činu nenalezla známky cizího zavinění, proto podle tamějších zákonů nenařídila pitvu. Samotný důvod smrti je tak až dosud velkou záhadou. Jako nejpravděpodobnější se jeví předávkování drogami, po kterém začal zpěvák kašlat krev a zemřel na vnitřní krvácení. Zbylí 3 členové The Doors pak dále koncertovali a vydávali alba i bez něj, po roce se však rozpadli. Light My Fire je píseň americké skupiny The Doors, jež poprvé vyšla na stejnojmenném albu. To bylo nahráno v srpnu roku 1966 a vydáno v dubnu roku následujícího. V hudebním žebříčku Billboard skladba dosáhla 1. místa. Skladba je jedna z vůbec těch nejznámějších skupiny. Byla mnohokrát přezpívána různými umělci, jako singl ji vydal například anglický zpěvák Will Young. Píseň vznikla z nedokončené kompozice Robbyho Kriegera, kterou ostatní členové kapely dopsali a dodělali, o klávesové intro se postaral Ray Manzarek. Jelikož verze písně na albu měla přes 7 minut, pro hraní v rádiu musela být ošizena o instrumentální sólo a zkrácena na 3 minuty. K této skladbě se váže další ze známých průšvihů Morrisona. Když měla kapela tento song hrát v Ed Sullivan Show, tak v části, kde se zpívá „Girl, we couldn't get much higher“, Sullivan poprosil kapelu, aby verš trochu upravila, jelikož podněcuje k braní drog. Morrison si stoupl před kameru a tuto část zazpíval, jako by se nic nedělo, což mělo za následek doživotní zákaz vstupu kapely do tohoto pořadu.   Stejně jako 1. píseň, The End byla vydána na počátku září roku 1966 na albu The Doors, kde jako 11. píseň v pořadí uzavírala celé album. Na albu je takřka 12 minut dlouhá, některé další verze na výběrových albech The Doors jsou kratší. Píseň napsal Jim Morrison a její význam je dodnes velmi diskutované téma. Najdeme zde například motivy smrti či užívání drog. I k této skladbě se také váže další z Morrisonových průšvihů. The Doors se podařilo stát domovskou kapelou prestižního klubu Whisky a Go Go, odkud však byli po několika měsících vyhozeni poté, co na pódiu zahráli tuto píseň. Skladba totiž zahrnovala dramatické Morrisonovo recitování včetně veršů „Otče? / Ano, synu? / Chci tě zabít. / Matko? / Tebe chci ojet.“, které si můžete poslechnout zde.   Doufáme, že vás tento prázdninový speciál opět potěšil, a za týden se na vás opět těší Vít “bakeLit” Jakeš a Adam “Kari” Karas.

The Rolling Stones - Anybody Seen My Baby?Hudební klenoty 20. století

Další týden nám opět uplynul a my vás zdravíme u dalšího dílu Hudebních klenotů 20. století! Dnes si dáme opět malé opáčko rockových legend. Těmi legendami jsou kdo jiní než Rolling Stones a jejich pecku pro dnešní ráno zaručeně každý zná. Na scénu přichází Anybody Seen My Baby? a jelikož jsme tu „Stouny“ již jednou měli s písní Angie, o kapele si můžete počíst tam. Info o písni tradičně od Kariho. Píseň Anybody Seen My Baby? vyšla poprvé na albu Bridges to Babylon roku 1997. Autory této skladby jsou hlavně Mick Jagger a Keith Richards. Autorství můžeme připsat také K. D. Langovi a Benu Minkovi kvůli velice podobné melodii refrénu v Langově písni Constant Craving, která vyšla pět let před dnešním klenotem.  Jagger a Richards však tvrdí, že píseň nikdy před tím neslyšeli. Anybody Seen My Baby? je typickou skladbou éry alba Bridges to Babylon – obsahuje širokou inspiraci různými hudebními žánry, včetně hip-hopového umělce Biz Markieho (dvě rapové věty v písni). Song se stal téměř ihned po svém vydání celosvětovým hitem, v evropském žebříčku Top 20 se umístil na 1. místě. Videoklip měl dvě verze, v té druhé verzi se objevilo méně nahoty. Ve videoklipu se také objevuje herečka Angelina Jolie jako striptérka, která jde na toulky New Yorkem.

Linkin Park - Numb

Není to zrovna krátká doba, co se u nás objevil překlad hitu Breaking The Habit a nového songu, taktéž hitu, The Catalyst, a v komentářích jste se jasně vyjádřili, že chcete víc. Tato písnička popisuje každodenní trápení těch, co žijí svůj život po svém - takovým způsobem, jež nevyhovuje představám jejich rodičů. Spory s učiteli, se spolužáky, to vše je zde zobrazeno. Schválně, kdo z vás si všimne, z jakého města jsou venkovní záběry... ;)

Rufus Wainwright - HallelujahHudební klenoty 20. století

Dnes jsem si pro vás připravil starší, avšak přesto velice známou píseň Hallelujah v podání kanadsko-amerického zpěváka Rufuse Wainwrighta, narozeného 22. července 1973 (mimo jiné má také Rufus na kontě několik klasických oper). Píseň se poprvé dostala na veřejnost již v roce 1976 a to v té době pod taktovkou jejího původního autora - Leonarda Cohena, který je známý svým kombinováním Gospelu a Waltzu. Samotný Rufus ji nazpíval až o téměř 20 let později. Mimo těchto dvou muzikantů byla tato píseň přezpívána mnoha dalšími umělci a to i známými velikány v této branži, jako například Bon Jovi, nebo Céline Dion.

Dream Theater - Another DayHudební klenoty 20. století

Krásné středeční ráno! Dnešní volba hudebního klenotu 20. století celkem samozřejmě padla na legendární progmetalovou kapelu z New Yorku Dream Theater. Právě dnes totiž tato pětice neuvěřitelně nadaných a technicky vyspělých muzikantů po pěti letech opět vystoupí v Praze (po třech letech v ČR) se svým novým albem. Dnes si ale připomeneme něco staršího, a to krásnou baladu Another Day z jejich vůbec nejúspěšnějšího alba Images and Words (1992), ze kterého už tu máme přeložený i jejich hit Pull me under.  

3x My Chemical Romance

Kapela, která kdysi prožila bouřlivý úspěch i v našich končinách, ale často se potýkala s nespravedlivým nálepkováním. V době temnějšího a smutnějšího alba Welcome to the Black Parade například u nás vrcholila popularita subkultury EMO, který byla mnohými nenáviděna a kapela My Chemical Romance mohla působit na první pohled jako tradiční EMO hudební skupina. Ve skutečnosti se Gerard Way, frontman kapely, k tomuto stylu nehlásí a má k němu naopak odpor - nelíbí se mu například představa sebepoškozování, které k EMO neodmyslitelně patří. MCR ale nezůstali jen u tmavého depresivního stylu nemrtvého Černého průvodu, a v posledních letech vyrukovali s komiksovou stylizací, v nichž se jako skupinka Killjoys prohánějí postapokalyptickým světem. Na základě posledního alba také v současnosti vychází komiks, neboť Gerard Way je vášnivý fanoušek komiksu a před lety stvořil kritiky vysoce oceňovaný komiks Umbrella Academy. Poznámka: První dvě písně mají horizontálně převrácený obraz, protože na YouTubeu jsou sice i oficiální verze těchto dvou songů, ale s podstatně horší kvalitou obrazu i zvuku.

Bruce Springsteen - Born In The USAHudební klenoty 20. století

Je středa ráno a to znamená, že je tu další hudební klenot do naší sbírky. Tentokrát si připomeneme skladbu Bruce Springsteena Born In The USA (1984). Je možné, že patříte k těm, co z celé písně znají pouze tuto jedinou větu, ze které by se dalo usuzovat, že má Spojené státy oslavovat. Opak je ale pravdou...  

Úvod do hry na bicí

Po velmi úspěšném prvním dílu The Instrumentals, v němž se hudebním kanál CDZA podíval na vývoj kytarového sóla, je tu druhý díl, tentokrát zaměřený na bicí. Dozvíme se především něco o tom, jak fungují a jak vznikly rytmy využívané v jazzu a rocku.

Ylvis - Jan Egeland

Většina světa poznala norské bratrské duo Ylvis až díky megahitu "Jak dělá liška?", ale tito dva výborní muzikanti a komici vytvářeli skvělé písně již několik let. A často v naprosto odlišných hudebních žánrech. Příkladem za všechny budiž monumentální rocková balada Jan Egeland, která je oslavou jednoho nenápadného norského politika a bojovníka za lidská práva ve službách OSN. Zároveň však jde i o chytrou parodii na samotný žánr, který často vyobrazuje hrdiny svých písní téměř jako antické polobohy. Myslíte, že by některý z českých politiků zasloužil podobnou oslavnou píseň?   Pozn.: Jonas Gahr Støre i Jens Stoltenberg, o kterých se zpívá v první sloce, jsou Egelandovými spolustraníky. Jensovi se často vytýká, že ve světě politiky uspěl jen díky svému slavnému otci Thorvaldovi, taktéž prominentnímu politikovi. Mírová dohoda z Osla se týkala Izraele a Palestiny a byla podepsána roku 1993 v Bílém domě. Jednalo se o klíčový okamžik vzájemného konfliktu obou zemí, při kterém Palestinci poprvé oficiálně uznali existenci Izraele. Jan Egeland tehdy zprostředkovával jednání mezi oběma stranami.

Lou Reed - Perfect DayHudební klenoty 20. století

V neděli 27. 10. informoval časopis Rolling Stone o úmrtí rockové legendy Lou Reeda. Reed se proslavil zejména provokativními texty, které psal pro svou kapelu Velvet Underground. V 70. letech se Lou Reed vydal na sólovou dráhu, na jejímž samém začátku vydal svůj bezesporu nejznámější hit Perfect Day (1972).

Evoluce kytarového sóla

V tomto videu z hudebního kanálu CDZA (Collective Cadenza) se můžete podívat na stručnou historii hudebního prvku, který zbožňují miliony lidí po celém světě - sólo na elektrickou kytaru.

The Who – My GenerationHudební klenoty 20. století

Době, kdy bylo u rockových muzikantů módní roztřískat během koncertu své nástroje (a nejen je) a nechat na pódiu duši, vládli britští The Who. A ačkoli jejich skladba My Generation zcela propadla v americkém hudebním žebříčku a nedobyla ani ten domácí, nakonec ji docenil jak tisk, tak hudební stanice. Pete Townshend napsal My Generation v roce 1965, kdy mu bylo dvacet let. Původně byla jen odrazem Townshendova vlastního strachu z dospělosti a všeho, co přináší, ale nakonec se stala hymnou celé jeho rebelující generace. Píseň je v současné době na 11. místě mezi 500 nejlepšími skladbami všech dob časopisu Rolling Stone, je součástí rock’n’rollové síně slávy, objevila se ve dvou žebříčcích nejlepších rockových skladeb stanice VH1 a patří jí ještě mnoho dalších ocenění.  Info o kapele se dočtete u písně Baba O’Riley. 

Suzi Quatro - If You Can’t Give Me LoveHudební klenoty 20. století

Rodačka z Detroitu se stala první rockovou baskytaristkou, která prorazila ve světě. Její pětatřicet let starý hit If You Can’t Give Me Love dodnes slýcháme v rádiích. Suzi Quatro, vlastním jménem Susan Kay Quattrochio, začínala s hudbou ve čtrnácti letech v kapele Pleasure Seekers se svými sestrami Patti a Arlene. V 70. letech Suzi Quatro začala díky producentovi Mickiemu Mostovi zaplňovat místo výrazné ženské rockové osobnosti a stala se ikonou glam rocku. Předskakovala například pro kapelu Slade nebo Alice Cooper a bodovala singlem Can the Can, který vítězil v žebříčcích v Evropě i Austrálii. Postupně však trochu změkčila svůj styl a v písni If You Can’t Give Me Love už je patrný vliv popu. V roce 1980 vydala Suzi album největších hitů, ale následné singly v žebříčcích spíše propadaly. I během 90. let však i nadále vydávala další alba. Dvě zatím poslední, Back to the Drive a In the Spotlight jí vyšly v letech 2006 a 2011.  

Phil Collins - Dance Into The LightHudební klenoty 20. století

Téměř po dvou letech se vrací v rámci naší pravidelné rubriky Hudební klenoty 20. století legendární Phil Collins. Kdysi jsem tu pro vás již přeložil dva jeho hity Another Day In Paradise a Easy Lover a přidal jsem k tomu i nějaké to info o samotném Philovi. Proto vás dnes nebudu zdržovat sáhodlouhým textem a vy si můžete rovnou po ránu vychutnat další známou píseň a trochu si zatančit!

Queen & David Bowie – Under Pressure

Když bubeník skupiny Queen napsal píseň Feel Like, kapela s ní nebyla spokojena dostatečně na to, aby ji vydala na albu. V roce 1981 se však Queen sešli s Davidem Bowiem, aby nazpíval vokály pro jinou jejich píseň a při té příležitosti se při jedné společné jam session pustili do Feel Like, kterou dnes známe jako Under Pressure. Zajímavostí je mimo jiné i to, že basová linka, kterou hraje John Deacon, je hudebním časopisem Stylus považována za nejlepší v hudební historii. Video ke skladbě vytvořil a především sestříhal David Mallet. Vzhledem k tomu, že jak Queen, tak David Bowie byli právě zaneprázdněni koncertováním, nemohli se natáčení klipu účastnit. Mallet proto použil téma písně, tedy tlak, který je vyvíjen na lidi (to platilo stejně v 80. letech jako dnes). Dopravní zácpy či demonstrace střídají záběry z němých filmů 20. let, jako jsou Křižník Potěmkin nebo Upír Nosferatu. V roce 1990 použila základ skladby Under Pressure kapela Vanilla Ice do svého singlu Ice Ice Baby. Vanilla Ice nepřiznali kapele Queen ani Bowiemu autorství písně, načež museli po soudním sporu zaplatit za píseň 4 milióny dolarů. Podle nich to však bylo stále lepší, než aby museli vyplácet autorům tantiémy.

Ugly Kid Joe – Cat’s in the CradleHudební klenoty 20. století

Tuto skladbu napsal už v roce 1974 americký folkový zpěvák Harry Chapin, my se však podíváme na cover verzi od kapely Ugly Kid Joe. Text této skladby je natolik výmluvný, že jej není třeba nijak představovat. Cat’s in the Cradle byla jedinou písní Harryho Chapina, která se dostala do čela amerického hudebního žebříčku Billboard Hot 100. Kromě Ugly Kid Joe přišli se svými cover verzemi například i Johnny Cash nebo rapper DMC. Píseň se také hojně objevuje ve filmech a seriálech právě díky svému textu. Ugly Kid Joe se dali dohromady v Kalifornii roku 1990. Jako velcí fanoušci skupiny Black Sabbath, která jejich tvorbu ovlivnila, začínali svou kariéru jako předskokani Ozzyho Osbournea. V roce 1991 vydávají své první album As Ugly As They Wanna Be, které se v USA stalo nejprodávanější prvotinou vůbec. Druhé album America’s Least Wanted vyšlo roku 1992 a i to bylo úspěšné. Kapela pak znovu absolvovala turné s Ozzym Osbournem a později i s Def Leppard. Třetí album Menace to Sobriety bylo nadšeně přijato jak kritiky, tak i fanoušky a britský rockový časopis Kerrang! jej dokonce označil za album roku. Roku 1996 vydaná deska Motel California už však takový úspěch zdaleka neměla a kapela se roku 1997 rozpadla. Roku 2010 však členové oznámili návrat a o dva roky později jim vyšlo album Stairway to Hell.

Traveling Wilburys – Handle with CareHudební klenoty 20. století

V hudební historii se objevilo několik tzv. superskupin, tedy kapel, v nichž se naráz sešlo několik výrazných osobností, které už v hudební branži něco dokázaly. Jednou z nich byli také Traveling Wilburys, kde se v jednom studiu sešli Bob Dylan, George Harrison, Tom Petty, Roy Orbison a Jeff Lynne. Handle with Care pochází z alba Traveling Wilburys vol. 1 z roku 1988. Píseň se stala jejich nejúspěšnějším singlem a průvodcem Allmusic byla označena za jednu z nejvíce zapamatování hodných písní 80. let. Členové Traveling Wilburys se sešli v podstatě náhodou, když měli nahrát B-stranu Harrisonova singlu  This Is Love. Spolupráce na písni Handle with Care je ovšem tolik bavila, že se rozhodli vydat společně desku. Po zmiňované Traveling Wilburys vol. 1 vyšla v roce 1990 ještě Traveling Wilburys vol. 3 s úmyslně chybným očíslováním. Poté, co v prosinci roku 1988 zemřel Roy Orbison, kapela nějakou dobu hledala náhradu, avšak třetího alba už se fanoušci nedočkali. Protože vypisovat úspěchy jednotlivých členů skupiny by stačilo na knihu, tak jen krátce: George Harrison byl členem zřejmě nejslavnější kapely všech dob, The Beatles. Po jejich rozpadu měl jako zpěvák, kytarista a skladatel bohatou kariéru až do své smrti v roce 2001. Jeff Lynne, zpěvák, multi-instrumentalista a producent, zakládal úspěšnou britskou rockovou skupinu Electric Light Orchestra (ELO). Produkoval nespočet alb a se svou kapelou se podílel například na soundtracku k filmu Xanadu. Roy Orbison byl kytarista, skladatel a zpěvák s nezaměnitelným hlasem s obrovským rozsahem. Jeho fanouškem byl i Elvis Presley, který jej považoval za nejlepšího zpěváka na světě. Jeho skladba Pretty Woman sesadila z prvního místa britského žebříčku i Beatles. Tom Petty je frontmanem kapely Tom Petty and the Heartbreakers. Kromě více než 60 milionů prodaných alb a několika úspěšných hitů (Learning to Fly zná z rádia asi každý) se může chlubit také jedním z nejlepších hudebních videí všech dob k písni Mary Jane’s Last Dance. Boba Dylana, amerického písničkáře, zřejmě není třeba představovat. Tento folk-rockový velikán je držitelem mnoha cen včetně Grammy, Zlatého Glóbu a také Oscara.

3x Red Hot Chili Peppers

Dnes tu pro vás máme další hudební příspěvek. Můžete se podívat na tři songy od rockové kapely Red Hot Chili Peppers, kterou jistě všichni znáte, a to s českými titulky a menším dodatečným infem. Scar Tissue - Existují víceméně dvě verze, o čem píseň pojednává. Jedna tvrdí, že jde především o drogovou minulost Anthonyho Kiedese a druhá říká, že se jedná spíše o vypořádání se s Kiedsovým otcem, který synka zasvětil do drog a dokonce i do sexu, když mu už ve 12 letech dohodil svoji mladou přítelkyni. Je také pravděpodobné, že se jedná o mix obojího (plus ještě něčeho navíc). Californication - Anthony Kiedes pochází z Kalifornie, což je stát, který je v lecčem jiný než zbytek Ameriky. Je domovem Hollywoodu a je liberálnější k drogám, vztahům, sexu... viz stejnojmenný seriál s Davidem Duchovnym. Slovo "californication" pravděpodobně vzniklo spojením "california" a "fornication" - mimomanželský sex. Slovo "kalifornikace" se pak může vztahovat přímo na stav Kalifornie, ale také k procesu, kdy Kalifornie ovlivňuje další státy i země (především přes Hollywood, ke kterému vzhlíží mnoha zemí i v Evropě) Give It Away - Píseň je založená na altruistickém nezištném chování, se kterým se Anthony Kiedes setkal u své bývalé přítelkyně Niny Hagen. Pozn. k překladu - "Fall" - nepřeložitelný dvojsmysl, protože podzimu se říká v angličtině jak "autumn", tak "fall" - zatímco "autumn" znamená pouze "podzim", tak slovo "fall" v sobě nese ještě mnoho dalších významů (pád, zhroucení, slábnutí...), na což pravděpodobně Kiedes v písni naráží. Pozn. k překladu - "Sly" pravděpodobně odkazuje na kapelu Sly and The Family Stone.

Joan Osborne – One of UsHudební klenoty 20. století

Je opět středa ráno a tedy pravý čas na další Hudební klenot 20. století. Píseň One of Us napsal zpěvák a skladatel Eric Bazilian a nazpívala ji zpěvačka Joan Osborne na své album Relish, vydané v roce 1995. Skladba svým textem vyzývá posluchače k zamyšlení nad existencí Boha a zabývá se vztahem člověka k Bohu. První čtyři verše na samém začátku písně pocházejí z gospelové skladby The Heavenly Airplane. Joan Elizabeth Osborne se narodila roku 1962 v Kentucky. Na konci osmdesátých let se přestěhovala do New Yorku, kde založila vlastní vydavatelství Womanly Hips, avšak své první album Soul Show: Live at Delta 88 z roku 1991 vydala pod hlavičkou Mercury Records. Její druhé album Relish vyšlo v roce 1995 a singl One of Us se stal Joaniným největším hitem, jehož slávu už poté nepřekonala. Do letošního roku vydala celkem sedm studiových alb, na nichž žánrově převládá soul a blues.

Joe Cocker – You Can Leave Your Hat OnHudební klenoty 20. století

Dnešní hudební klenot 20. století napsal už v roce 1972 Randy Newman, ale o jeho popularizaci se postaral až Joe Cocker a především film 9 a ½ týdne, ve kterém se objevil.  A která jiná scéna by píseň s takovým textem mohla proslavit, než ta se slavným striptýzem Kim Basinger. V roce 1986 se Cockerův cover Newmanovy písně You Can Leave Your Hat On objevil na albu nazvaném Cocker. Toto album věnoval své matce Madge, která během jeho nahrávání zemřela. Původní verze Randyho Newmana, slavného filmového skladatele, zní spíše jazzově než rockově a má o něco intimnější zvuk. Cockerova verze se dostala na 35. příčku hitparády Billboard Hot Mainstream Rock Tracks. Nálepka striptýzové písně už skladbě zůstala až do dnešních dnů. John Robert „Joe“ Cocker se narodil 20. května 1944 v Sheffieldu v Anglii. V počátcích kariéry byl se svou kapelou Grease Band znám mimo jiné cover verzemi písní Beatles, z nichž nejslavnější je With a Little Help from My Friends. Paul McCartney a George Harrison byli jeho verzí natolik nadšeni, že mu dovolili předělat i další jejich písně. V roce 1983 získal Cocker cenu Grammy za skladbu Up Where We Belong, kterou nazpíval jako duet se zpěvačkou Jennifer Warnes. Objevil se také ve filmu inspirovaném tvorbou The Beatles - Across the Universe, kde zpíval píseň Come Together. Do letošního roku vydal celkem 22 studiových alb.

Muse - Uprising

Většinu věrných fanoušků zajisté potěšila zpráva o tom, že se tato tříčlenná kapela stane headlinerem červencového festivalu Rock for People a pro ty, kteří o kapele moc neví, přináším první singl z jejich posledního alba Resistance (2009) a krátké info. Kapela pochází z anglického Devonu a na svém kontě má již pět studiových alb. Frontmanem a autorem hudby i textů je Matthew Bellamy. Kapelu lze těžko zařadit do určitého stylu a proto bude nejlepší je nazvat obšírnějším názvem alternativní. Jejich hudba snoubí prvky rocku, R&B, funku, elektroniky a spousty dalšího. Jejich texty se většinou blíží žánru sci-fi a podiová show je vždy velkolepá a energická. Takovéhle Muse tedy můžeme očekávat 5.července v Hradci Králové.

Meat Loaf – I’d Lie for You (And That’s the Truth)Hudební klenoty 20. století

Další hudební klenot 20. století je píseň, jejíž videoklip nám dnes může na tváři vyvolat spíše úsměv, ale v době svého vydání dosáhl díky takřka filmovému zpracování velké popularity. Americká skladatelka Diane Warren napsala v roce 1995 píseň I’d Lie for You (And That’s the Truth) pro zpěváka Meat Loafa na jeho album Welcome to the Neighborhood. Skladba dosáhla na 13. místo v hudebním žebříčku v USA a na 2. místo ve Velké Británii. Ačkoli by všudypřítomné výbuchy odkazovaly spíše na Michaela Baye (který režíroval jiné Meat Loafovy klipy), tento videoklip natočil režisér Howard Greenhalgh ve stylu filmu Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy. Vypráví příběh poněkud podceňovaného parťáka dobrodružného hrdiny, který pořád všechny zachraňuje, ale uznání se nedočká. Navíc se zamiluje do krasavice, která ne a ne si uvědomit, kdo že je pro ni ten pravý. Klip pokračuje přesně tam, kde skončilo video k ještě o něco známější písni I'd Do Anything for Love (But I Won't Do That), tedy odjezdem Meat Loafa se svou vyvolenou na motorce vstříc západu slunce. Klip byl odborníky kritizován především kvůli až příliš složitému ději a přehnaným akčním scénám. V hlavní roli se objevil pochopitelně Meat Loaf, šviháckého dobrodruha ztvárnil herec Brett Cullen a zlého generála si zahrál Xander Berkley. Podobně jako v předchozím videu se tu v roli krásky objevuje Dana Patrick, jíž propůjčila hlas zpěvačka Patricia Russo. Meat Loaf, vlastním jménem Marvin Lee Aday, se narodil v září roku 1947 v Dallasu. Po úspěších se svou první kapelou Meat Loaf Soul, v níž mohl poprvé předvést svůj rozsah a sílu hlasu, získal roli v muzikálu Hair v Los Angeles a později i na Broadwayi. To mu otevřelo cestu k dalšímu muzikálu a později i filmu Rocky Horror Picture Show, kde si zahrál Eddieho. V roce 1977 vydal slavné album Bat out of Hell, po němž následoval mírný útlum, aby se v roce 1993 vrátil s albem Bat out of Hell II, které ho vrátilo zpět na výsluní. Zatím poslední desku s názvem Hell in a Handbasket vydal v roce 2011.  

Gerry Rafferty – Baker StreetHudební klenoty 20. století

Je středa ráno a tedy čas na další hudební klenot 20. století. Dnes je tu opět píseň, jejíž název ani interpret vám nemusejí nic říkat, ale jakmile uslyšíte první tóny jednoho z nejslavnějších saxofonových sól v historii popmusic, budete mít jasno. Tuto baladu napsal Gerry Rafferty v roce 1978 na album City to City. Píseň odkazuje na ulici Baker Street v Londýně, kde Rafferty jeden čas přespával v bytě svého kamaráda. Text písně rozebírá odcizení a touhu po kontaktu. Slavný saxofonový riff ve skladbě hraje Rafael Ravenscroft, jehož přispění k písni vedlo k jevu známému jako „fenomén Baker Street“ – brzy po vydání se obrovsky zvedl prodej saxofonů, rozšířilo se jejich použití v popmusic, v reklamách, ve filmech. Sám Ravenscroft se však o svém riffu později vyjádřil, že ho nemůže ani slyšet, protože kvůli pozdějším studiovým úpravám zní falešně. V roce 1992 vyšla slavná taneční cover verze od skupiny Undercover, ale předělávek se objevilo mnohem více. Baker Street také například zazněla na konci jednoho dílu Simpsonových nazvaného Lisa’s Sax, kde Lisa na konci hraje právě tuto skladbu. Gerry Rafferty se narodil roku 1947 ve Skotsku. V počátcích kariéry prošel několika kapelami, z nichž nejvýznamněji jej ovlivnilo členství ve skupině Stealers Wheel, která se roku 1975 rozpadla. Kvůli právním tahanicím po rozchodu jejích členů nemohl Rafferty celé tři roky nic vydat. V tomto období vznikla i melancholická skladba Baker Street. Rafferty vydal celkem 9 sólových alb. Celý život bojoval s alkoholismem a zemřel v lednu roku 2011.

Používáme cookies, abychom mohli provozovat tuto internetovou stránku a zlepšit Vaši uživatelskou spokojenost. Budete-li pokračovat beze změny nastavení, předpokládáme, že souhlasíte s ukládáním souborů cookies z internetových stránek. Více informací o použití cookies.
OK