Německá armáda zahájila svým útokem na Sovětský svaz největší ofenzívu v historii. Britové mění velitele blízkovýchodního válčiště a čínští nacionalisté a komunisté možná začnou více spolupracovat. A jestli toho chcete o druhé světové válce vědět více, prozkoumejte web Druhá světová a sledujte facebookovou stránku Druhá světová válka. Pokud nechcete čekat půl roku a chcete vědět, jak se v roce 1941 německá invaze vyvine, podívejte se na video Východní fronta #1 – 1941 a navazující video Východní fronta #2 – Zimní protiútok. A nyní několik málo informací o přípravě Barbarossy a německých jednotkách na začátku tažení, které Indy ve svých epizodách nezmínil (nebo je zmínil ve speciálních epizodách, které zde nepřekládám) a které díky mé maličkosti už najdete i na české Wikipedii na stránce Operace Barbarossa. Příjemné počtení ;-). Operační studie proveditelnosti Na začátku července 1940 dostal náčelník štábu 18. armády generálmajor Erich Marcks rozkaz od náčelníka generálního štábu německé armády Franze Haldera zpracovat studii proveditelnosti útoku do Sovětského svazu. Tu dokončil v prvním srpnovém týdnu a předal ji Halderovi pod názvem Operationsentwurf Ost. V ní navrhoval útok ze dvou směrů – severně a jižně od Pinských močálů, přičemž severní směr útoku měl být silnější než jižní. Za hlavní podmínku úspěchu považoval obsazení Moskvy, ke které měla skupina armád Sever směřovat po cestě Minsk–Smolensk. U Smolensku by se útočná síla rozdělila na dvě – hlavní snažení by stále mířilo na Moskvu, zatímco druhé uskupení by vyrazilo na Leningrad. Na jihu měla armáda ochránit Rumunsko a obsadit Kyjev. Poté by v závislosti na situaci vyrazila buď na Charkov, nebo podpořit skupinu armád Sever. Primárním cílem bylo zabránit ústupu Rudé armády a dosáhnout linie Rostov–Gorki–Archangelsk. Dosažení této linie mělo zhroutit organizovaný sovětský odpor a odepřít Sovětům zdroje potřebné pro vedení války. Útok měl proběhnout maximálně ve čtyřech fázích. První fáze: Zatlačit Rudou armádu na starou opevněnou linii zhruba 400 kilometrů na východě. První fáze měla trvat přibližně tři týdny. Pokud by tankové jednotky obklíčily Rudou armádu, byla by válka již prakticky vyhrána. Pokud by se tak nestalo, byla by zapotřebí druhá fáze, během které by německá armáda postoupila za dva týdny dalších 100–200 kilometrů a uvěznila Rudou armádu v uzavřených kapsách. Poté měla následovat třetí fáze, ve které by Němci postoupili dalších 400 kilometrů na východ a obsadili Moskvu, Leningrad a východní Ukrajinu. Třetí fáze měla trvat tři až šest týdnů. Pokud by Sověti stále kladli organizovaný odpor, bylo by třeba zastavit, provést opravy a dozásobit se. Čtvrtá a poslední fáze měla vyústit v okupaci sovětského území k řekám Volha a Dvina. Nepočítalo se s žádným silným odporem, mělo jít o „železniční postup“ a vše mělo skončit za čtyři týdny. Přes tento optimismus se Marcks obával sovětské ofenzívy do Rumunska a sovětských náletů na rumunská ropná pole, která byla pro Německo naprosto nepostradatelná. Sílu Rudé armády odhadoval na 151 pěších divizí, 32 jízdních divizí a 38 motorizovaných brigád. Protože však byly některé jednotky vázány u Finska, Turecka a Japonska, vyvodil Marcks, že proti němu bude stát 96 pěších divizí, 23 jízdních divizí a 28 motorizovaných brigád. Němci měli mít k dispozici 110 pěších divizí, 24 tankových divizí, 12 motorizovaných divizí a jednu jízdní divizi. Marcks odhadl, že tažení potrvá 9–17 týdnů, avšak nevyloučil, že na východě bude pokračovat malý sovětský odpor. Po několika týdnech Marcks předal druhou studii nazvanou Beurteilung der Lage Rot, ve které zaujal velice pesimističtější přístup. V případě útoku do Sovětského svazu předvídal alianci mezi SSSR, Británií a USA, masivní námořní blokádu Německa a následné anglo-americké vylodění v západní Evropě. Rovněž předvídal slabé sovětské protiútoky už na konci roku 1941 a silnější ofenzívy v roce 1942. Marcks vyvodil, že sovětské velení zareaguje na německou invazi systematicky, nebude spoléhat jen na přírodní obranné linie, ale vybuduje vlastní. Bylo proto nezbytné, aby byl Sovětský svaz vyřazen z boje do konce roku 1941. Další studii na rozkaz Alfreda Jodla začal zpracovávat generálporučík Bernhard von Lossberg, kterou dokončil 15. září. Protože si byla s Marcksovou v mnohém podobná, zaměříme se jen na rozdíly. Lossberg předpokládal tři možné sovětské reakce na německou invazi: 1: Sovětský preemptivní útok, který však na základě informací o Rudé armádě vyloučil. 2: Odhodlanou obranu na západě, kterou považoval za nejpravděpodobnější. 3: Sovětský ústup do hloubky území po vzoru roku 1812 s tím, že budou bojovat jen nezbytné týlové střety. To však považoval vzhledem k významné hodnotě Ukrajiny za nepravděpodobné, a při dalším plánování se tedy držel druhé možnosti. Plánoval tři směry útoku do Sovětského svazu – dva vyrazí na sever od Pinských močálů a jeden na jih. Nejsevernější armáda zaútočí přes Pobaltí na Leningrad, druhá nejsilnější a nejmotorizovanější armáda s většinou tanků postoupí na Moskvu, přičemž obklíčí Sověty u Smolensku a Minsku, zatímco jižní uskupení bude rozděleno na dvě části, kdy první část zaútočí přes jižní Polsko k Černému moři a druhá z Rumunska po pobřeží Černého moře. Cílem jižního útoku bude obklíčit Sověty mezi Pinskými močály a Černým mořem. Poté jižní útok obsadí Ukrajinu a spojí se se severními armádami. Lossberg považoval kvůli zásobování za nutnost obsadit pobaltské přístavy, aby mohl postup na Moskvu zdárně pokračovat. Počítal také s povstáním Ukrajinců, kteří německému úsilí pomohou, a zvažoval vytvoření ukrajinského státu s vlastní vládou. Lossberg považoval postup k Uralu za efektivní ukončení tažení, a kdyby i poté Sověti vzdorovali, začala by masivní bombardovací kampaň Luftwaffe. Důvodem k obavám bylo pro Haldera listopadové setkání s generálem týlového zabezpečení Wagnerem, který ho informoval, že spotřeba paliva umožní postoupit maximálně 800 kilometrů a že zásoby jídla a munice budou stačit jen na prvních dvacet dní tažení. Dvě zmíněné studie položily základy prvního návrhu invaze, který byl vypracován za dohledu generálporučíka Friedricha Pauluse. Po dokončení návrhu nasimuloval Paulus na začátku prosince na Halderův rozkaz válečné hry. V nich počítal, že Němci nasadí 154 divizí, které se postaví sovětským 125 divizím a 50 brigádám. Paulus spočítal, že převelení jednotek z jiných částí SSSR a naverbování nových navýší počet divizí v prvních třech měsících o 30–40 a o dalších 100 během dalšího půlroku. Paulus stejně jako Marcks a Lossberg věřil, že výsledek tažení rozhodnou úvodní týdny. Po osmi dnech simulovaného tažení vypadala situace takto: „Útoky motorizovaných uskupení postoupily hluboko do sovětského území a zabránily stažení sovětských sil. Dvě tanková uskupení skupiny armád Střed však byla nebezpečně přetažená a čelila odhodlaným protiútokům. Třetí tanková armáda byla potlučena tak silně, že se musela zastavit a zformovat obrannou linii.“ Paulus se na základě tohoto výsledku rozhodl, že tanková uskupení musí být podpořena pěchotními sbory. Další výsledky Paulus popsal po dvaceti dnech simulovaného tažení: „Postup pokračoval přesně podle časového plánu. Sovětské armády utržily během ústupu těžké ztráty a formují linii na řekách Dněpr–Daugava. Německá snaha Sověty obklíčit selhala. Skupina armád Jih je příliš roztříštěná, což snižuje úsilí obsadit Kyjev. Její velitel tak požádal o tanky skupiny armád Střed a uvolnění záloh. Jak postup pokračoval, fronta se natahovala a výsledkem byly těžké ztráty a logistické problémy.“ Paulusovy závěry byly následující: Všechny armádní skupiny se budou muset soustředit na jeden cíl a tím bude Moskva. Vyvodil také, že wehrmacht nemá značnou kvalitativní převahu a že není schopný povolat posily v takové míře jako Sověti. Postup na Moskvu tak nemá začít později než 40 dní od začátku tažení a z Leningradu a Doněcku doporučil udělat sekundární cíle. Paulus byl také znepokojen, že zálohy pro 2000km frontu tvořilo jen 11 divizí, které dle něj budou využity už ve druhé fázi. Proto podle něj musí být armády soběstačné a tvořit si zálohy z vlastních jednotek. Linie postupu Volha–Archangelsk byla Paulusem odmítnuta jako příliš vzdálená. Armádní vrchní velení poté přikázalo náčelníkům štábu skupin armád Sever, Střed a Jih provést další studie německého útoku. Inovativní byla studie generála Georga von Sodensterna, která volala po obchvatném útoku severně a jižně od Pinských močálů. Přímo močály by postupovalo malé uskupení, které by Sověty nahnalo do německých kleští. Poté by se uskupení vydala přímo na Moskvu s podpůrnými útoky na Pskov, Toropez, Kursk a Charkov. Sondenstern nepočítal s postupem podél Černého ani Baltského moře a navrhoval koncentraci sil do jednoho netříštěného směru útoku. Vliv jeho studie na konečné rozhodnutí ohledně směru invaze však zůstává nejasný. Neshody na směru útoku Na prosincovém setkání Franze Haldera, Adolfa Hitlera a Walthera von Brauchitsche zdůraznil Halder nutnosti dobytí Moskvy a vedení hlavního útoku severně od Pinských močálů. Hlavní postup se měl odehrávat podél železnice Varšava–Moskva. Hitler poté zdůraznil nutnost obklíčit Rudou armádu a nedovolit jí ustoupit. Zpochybnil také Moskvu jako hlavní cíl útoku a namísto toho poukázal na nutnost dobýt pobaltské přístavy a především Leningrad. Na schůzi se tak projevil zásadní rozpor obou aktérů. Halder považoval za nutnost co nejrychleji dobýt Moskvu, zatímco Hitler se chtěl soustředit na zničení Rudé armády. V konečné verzi Hitlerova dekretu č. 21 byla Moskvě přiřazena sekundární důležitost, primárním cílem byl Leningrad. Podle dekretu měly být přípravy na operaci Barbarossa dokončeny 15. května 1941, kdy mělo tažení v nejlepším případě také začít. 3. února 1941 se Halder opět setkal s Hitlerem, aby prodiskutoval postup plánování Barbarossy. Při této příležitosti informoval Hitlera o sovětské tankové početní převaze, avšak označil jejich tanky za bezcenné a vyzdvihl kvalitu německých strojů. Skutečné číslo sovětských strojů však zatajil. Počet sovětských tanků odhadoval na 10 000. Podle Hanze Guderiana Hitler v srpnu 1941 řekl: „Kdybych věděl, že mají Sověti 10 000 tanků, snad bych na ně nikdy nezaútočil.“ 8. února generál Thomas informoval pány Keitela a Jodla, že letecké palivo vydrží jen do podzimu a automobilové jen dva měsíce. Hitler o těchto odhadech nebyl informován. 14. března byly přípravy ve velice pokročilém stádiu, avšak o to víc se projevovala přepjatost jednotlivých armád. Halder například došel k závěru, že jižní 12. a 17. armáda bude muset být posílena aktivním zapojením Rumunska, Maďarska a Slovenska. Haldera také znepokojovalo odhalené křídlo 4. armády a rovněž přílišná přepjatost 16. armády. Když byl Halder informován generálem Wagnerem, že zásoby paliva vydrží jen tři měsíce, Hitlerovi do zprávy napsal: „Zásoby paliva dostačující.“ Na další poradě 30. března Hitler opět zdůraznil nutnost rychlého postupu k řece Dněpr, od které se skupiny armád Střed stočí na sever. Moskvu nazval „naprosto nepodstatnou.“ Navzdory tomu se Halder držel svého plánu Moskvu obsadit a skupině armád Střed dával rozkazy natolik vágní, aby je později mohl vyložit na příkaz postoupit na Moskvu. Němečtí spojenci Hlavními německými spojenci v nadcházejícím tažení budou Finsko a Rumunsko. Finské jednotky čítající 21 divizí spolu s německým XXI. sborem zatlačí Sověty za Ladožské jezero, zatímco Rumuni na sebe naváží sovětské síly na jihu. Rozmístění německých jednotek na začátku útoku Skupina armád Sever pod velením polního maršála Wilhelma von Leeba čítající 24 divizí je rozdělena do dvou armád: 18. pod velením Georga von Kuchlera a 16. pod velením Ernsta Busche. Její součástí je také 4. tanková skupina pod velením Ericha Hoepnera čítající 3 tankové divize. Další pěší divize je v záloze a další tři budou zajišťovat bezpečí v týlu. Skupinu armád Sever podporuje Luftflotte 1. Jejím cílem je Leningrad. Skupina armád Střed pod velením polního maršála Fedora von Bocka čítající 51 divizí je rozdělena do dvou armád: 9. pod velením Adolfa Strausse a 4. pod velením Hanse Gunthera von Klugeho. Její součástí jsou 3. tanková skupina pod velením Hermanna Hotha a 2. tanková skupina pod velením Heinze Guderiana, které čítají celkem 9 tankových divizí. Další dvě pěší divize jsou v záloze. Skupinu armád Střed podporuje Luftflotte 2. Jejím cílem je Smolensk. Skupina armád Jih pod velením polního maršála Gerda von Rundstedta čítající 41 divizí je rozdělena do tří armád: 6. pod velením Walthera von Reichenaua, 17. pod velením Carl-Heinricha von Stupnagela a 11. pod velením Eugena von Schoberta. K dispozici mají také 14 rumunských divizí ze 3. a 4. rumunské armády pod velením Petra Dumitrescua a Kicolaje Ciuperca. Její součástí je 1. tanková skupina Ewalda von Kleista čítající pět tankových divizí. Další tři pěší divize jsou v záloze. Skupinu armád Jih podporuje Luftflotte 4. Jejím cílem je Kyjev. Německé jednotky na začátku tažení Páteří německého útoku do Sovětského svazu byla tanková uskupení. 22. června 1941 se útoku do SSSR účastnilo 20 tankových divizí, které měly k dispozici celkem 3 498 tanků. I když se mezi nimi nacházelo ještě 337 zastaralých tanků Pz I, velkou část již tvořily moderní tanky Pz III, kterých měli Němci k dispozici 963 kusů (z toho bylo 696 vyzbrojeno 50mm dělem a 267 37mm dělem), a 439 kusů Pz IV. Útoku se účastnily také původně československé tanky – 155 kusů Pz 35(t), které se všechny nacházely v 6. tankové divizi, a tvořily tak většinu tamního vozového parku, a rovněž 625 kusů Pz 38(t), které se nacházely v 7., 8., 12., 19. a 20. tankové divizi. Německé tankové divize měly různou sílu v závislosti na počtu a typu přiřazených tanků. Nejvíce tanků měla 7. tanková divize, která jich měla 278, a nejméně 9. a 14. divize, které měly po 154 tancích. Rovněž je třeba říci, že 6., 7., 8., 12., 19. a 20. tanková divize neměly ani jeden tank typu Pz III. Nejvíce těchto modelů měla 17. tanková divize se 106 kusy. Distribuce Pz I v divizích byla různá, pohybovala se od 8 kusů (13. tanková divize) do 55 kusů (20. tanková divize). Každá z dvaceti divizí měla k dispozici minimálně 20 kusů Pz IV. Je však třeba brát v potaz různé varianty jednotlivých strojů. Například první čtyři řady modelu Pz III A-D byly po polském tažení z výzbroje tankových divizí staženy a bojů ve Francii ani v zemích Beneluxu se neúčastnily. První velká sériová produkce začala modelem E, kterého se vyrobilo asi 100 kusů. Měl zcela nový motor, nový systém odpružení a čelní pancíř byl navýšen z 15 mm na 30 mm, čímž se zvedla váha na necelých 20 tun. Na začátku roku 1939 bylo rozhodnuto nahradit nevyhovující 37mm dělo 50mm dělem L/42, avšak než se vize přenesla z nákresů do reality, byly již tři čtvrtiny nového modelu F osazeny starou zbraní. Celkem se modelu F vyrobilo 425 kusů. Modelu G se vyrobilo zhruba 600 kusů a jako první měl zvýšené zadní pancéřování na 30 mm. Následující série modelu H potom měla nově navrženou věž. Posledním modelem, který se začal vyrábět před operací Barbarossa, byla série J, která doznala změny v čelním pancéřování. Různé menší změny byly prováděny s přechodem na každý nový model. Z toho důvodu se nelze upínat na pouhé označení, v tomto případě Pz III, neboť jednotlivé modely měly různé vlastnosti, přednosti a slabiny. Podobným vývojem si prošel také Pz IV. Model A měl například maximální tloušťku pancíře 20 mm, zatímco modely B, C a D měly pancíř navýšený na 30 mm. Série E přinesla navýšení čelního pancíře na 50 mm, série F potom měla 50mm pancíř rovněž na věži. Co se týče dělostřelectva, měla německá armáda k 1. 6. 1941 přibližně: 2 000 20mm Flaků, 15 000 37mm Paků, 1 000 47mm Paků, 1 000 50mm Paků, 16 000 50mm minometů, 11 000 80mm minometů, 4 000 75mm polních děl, 1 000 150mm polních děl, 5 500 105mm houfnic, 3 000 150mm houfnic. Pro operaci Barbarossa shromáždili Němci na půl milionu motorových vozidel z celé Evropy, což se nakonec ukázalo být současně i přítěží. Nákladní automobily z různých zemí vyžadovaly různé náhradní díly, což přidalo další zátěž na již tak přehlcený německý průmysl. Většinou se ale o zásobování staraly koně, kterých měli Němci ve svých řadách na začátku války se Sovětským svazem přes půl milionu. Koně byli mimo zásobování zcela běžně užíváni pro tažení dělostřelectva a podobně. Další důležitou složkou tažení bylo letectvo. Celkem se kampaně zúčastnily čtyři Luftflotte, z nichž nejslabší byla Lft. 5, která měla k dispozici jen 98 letadel (akceschopných jich bylo 82), jmenovitě 22 (17) bombardérů, 40 (37) Ju-87, 12 Bf-109, 4 Bf-110 a 20 (12) dalších. Nejsilnější naopak byla Lft. 2, která měla k dispozici 1 367 (994 akceschopných) letadel, jmenovitě 299 (222) bombardérů, 425 (323) Ju-87, 384 (284) Bf-109, 98 (60) Bf-110, 115 (69) transportních a 43 (36) dalších letadel. Celkem Němci měli 22. června na východní frontě k dispozici 2 995 bojových letadel, z nichž akceschopných bylo 2 255. Pod přímým velením pozemní armády bylo dalších zhruba tisíc letadel, například průzkumných, poštovních apod.
